Duben 2003

Emigrace a identita

Jiří Diamant

Motto: „Člověk, který ztratil svou vlast, musí umět najít sám sebe a svou pravdu“

1. Úvod

Podstata opuštění vlasti /emigrace/ spočívá v nabrání odstupu v čase a prostoru od aktuální situace ve vlasti.Tato situace je pro daného jedince nevyhovující, nebo nepřijatelná, a on není schopen ji ovlivnit anebo změnit. Důležitým faktorem pro posouzení vlivu opuštění vlasti na duševní život emigranta je především to, zda opustil svou vlast z donucení /nedobrovolně/, anebo z vlastního rozhodnutí /dobrovolně/ a zda se do ní smí či nesmí vrátit. V dějinách patřilo vyhnanství k často používaným trestům používaným proti politickým odpůrcům. Totalitární komunistické režimy je v minulém století často používaly jako alternativu k vraždě, zatčení či umístění do pracovních táborů.V případě, že se emigrant k odchodu z vlasti rozhodl sám, je důležité znát jeho motivaci.

Motivy vedoucí k opuštění vlasti mohou být politické, ideologické, náboženské, ekonomické, rodinné, anebo pracovní.Vytvářejí rozdíl mezi uprchlíkem,exulantem,vystěhovalcem, anebo někým, kdo dočasně změnil své bydliště v souvislosti se svým zaměstnáním. Zatím nebyla dosažena shoda v definicích těchto pojmů a v jejich vzájemném odlišení.

Ve svých úvahách budu přitom vycházet nejen z literárních údajů, nýbrž především z vlastních životních zkušeností, z introspekce, z pozorování a ze získaných informací od osob v mém nejbližším okolí,které emigrovaly v různých obdobích do Nizozemí nebo do jiných zemí. V neposlední řadě se budu opírat o výpovědi osob, jež mne žádaly o odbornou pomoc v souvislosti s psychickými problémy, které se objevily v průběhu jejich emigrace.

2. Definice pojmů a hledání souvislostí mezi nimi.

Emigraci pojímám jako náhlou dlouhodobou změnu dosavadního životního prostředí, dočasné nebo trvalé přerušení zvyklostí, tradic, pracovních a sociálních vztahů, spojené s pokusy o návaznost v nových životních podmínkách. Emigrace je silným zásahem do kontinuity života, který navozuje dlouholetou, případně trvalou zátěž /stress/, jež se může dříve či později projevit přechodnými, nebo trvalými poruchami rozličných psychických a/nebo fysiologických procesů. Emigrace může být projevem existenciální krize, frustrace v důsledku prohlubujícího se rozporu mezi ideály a skutečností, mezi morálními principy a společenskou praxí, mezi osobním politickým přesvědčením a vírou, jež jsou v rozporu s vládnoucí ideologií a politickým systémem ve staré vlasti. Tento postupem času se prohlubující rozpor často navozuje pocity existenciálního vakua spojené s nutností hledat hlubší smysl života nejen pro sebe samotného, nýbrž i pro své potomky.

Emigrace je do jisté míry srovnatelná s jinými mezními životními situacemi, jako jsou přírodní pohromy, válka, koncentrační tábory a traumatické zážitky v dětství nebo v dospělosti.Psychické poruchy související s emigrací lze srovnávat s posttraumatickým stressovým syndromem /PTSS/, jehož příznaky jsou deprese, únava, předrážděnost, nesoustředěnost, nespavost, případně i poruchy různých fysiologických funkcí.

Identitou rozumím zachování kontinuity vlivu dřívějšího životního prostředí, jež jedinci umožňuje vytvořit harmonickou synthesu mezi minulostí, současností a budoucností, mezi vrozenými sklony a výchovou, jakož i mezi utvářením osobnosti v podmínkách života v původní a v nové vlasti.

K základním faktorům identity patří normy a hodnoty předávané starší generací mladší generaci, znalost dějin národa a historie vlastní rodiny jako procesu realizace tradičních norem, hodnot a ideálů. Příslušnost ke skupině, náboženské, pracovní nebo sociální napomáhá vývoji a udržování identity jedince. Navazuje na pocit uvědomění vlastní existence, vzniklý v útlém mládí, jenž v pozdějších letech tvoří základ pocitu sebeúcty. Identita a její prožívání v rámci procesu individuace je důležitým faktorem ve vývoji zdravé osobnosti, jež poskytuje možnost přežití náhlých životních změn bez dočasných anebo trvalých psychických poruch.

Emigrace je náhlým zásahem do identity emigranta, konfrontací jeho minulosti se současnou situací a s nejistou budoucností.je dlouhodobým procesem, jež vede k restrukturalizaci osobnosti, ke kritickému přehodnocení minulosti / tradic, vztahů / a k vytváření optimálních možností adaptace na nové prostředí s potřebnou návazností na minulost. Dlouhodobá emigrace zahajuje nové životní období a poskytuje možnost seberealizace v nových životních podmínkách.

3. Emigrace a hledání smyslu života.

Emigrant je v novém prostředí dříve či později konfrontován s problémem vlastní identity, jež u mnohých dává vznik potřebě hledat kořeny vlastní existence, rekonstruovat osobní historii a historii vlastního rodu, poznat blíže tradice a životní hodnoty předané staršími generacemi. Nacházení a uchování vlastní identity v novém prostředí vede často k zamyšlení nad smyslem života.

Viktor Frankl konstatuje na počátku sedmdesátých let minulého století narůstající počet jedinců, kteří si stěžovali na pocit bezesmyslnosti života a na pocit prázdnoty. Tyto pocity nazval „existenciálním vakuem“. Frankl tvrdí, že v životě nejde o dávání smyslu, nýbrž především o hledání smyslu. „Vůle ke smyslu“ je dle něho měřítkem duševní normality. Je-li tato vůle frustrována, dochází k „existenciální frustraci“ spojené s agresí, regresí, různými úchylkami, případně s únikovou reakcí. U takto postižených jedinců se objevuje vůle k moci, nadměrná touha po slasti, štěstí, penězích a sexuální rozkoši. Pouhé přežití nemůže být nejvyšší hodnotou lidské existence.

Frankl rozpracoval svůj systém existenciální psychotherapie, zvaný logotherapie, v kritických podmínkách během svého tříletého pobytu v různých koncentračních táborech /Terezín, Birkenau, Dachau/. Můj osud za války byl do jisté míry shodný s jeho osudem. Prožil jsem tři roky v koncentračních táborech, z nichž dva byly totožné s těmi, kde žil o dvacet pět let starší Frankl. Jako mladík v období pubertálním jsem tenkrát marně hledal smysl našeho kolektivního utrpení. Na rozdíl od Frankla jsem však musel dvacet let žít v komunistickém totalitním systému a měl jsem poté možnost srovnat pobyt v koncentračních táborech se životem v totalitním systému a v trvalé emigraci.

Moje vůle ke smyslu se po osvobození projevila především zvýšenou citlivostí vůči násilnému omezování svobody a silnou potřebou hledání návazností na minulost, tradice a obecné hodnoty lidského bytí. Po třech svobodných letech v osvobozené Československé republice jsem se po nastolení komunistické diktatury musel uchýlit nejprve do emigrace vnitřní a v roce 1968 do emigrace skutečné. Omezování svobody volby a rozhodování, svobody projevu vlastního mínění a možností seberealizace jsem tehdy velmi bolestně pociťoval jako překážku uchování vlastní identity. Za těchto podmínek byla uvědomělá emigrace, politicky motivovaný exil, přirozeným projevem hledání smyslu života, jež zapadl v citových otřesech v důsledku brutálního vojenského zásahu v srpnu 1968. Traumatické zkušenosti z minulosti a osudné chyby mých i manželčiných rodičů usnadnily realizaci těžkého životního rozhodnutí.

4. Poruchy identity v emigraci.

Emigrace je dlouhodobý proces, jež vyvolává rozličné emoce a myšlenkové procesy, směřující k dosažení úspěšné adaptace na nové prostředí při zachování vlastní identity.

Náhlé přerušení vztahů s původním přírodním a sociálním prostředím, v němž emigrant strávil řadu let, může dočasně nebo trvale narušit jeho identitu. V této souvislosti se často uvádí pojem „vykořenění“. Cílem duševně zdravého jedince je rychlá úspěšná adaptace na nové prostředí, navázání uspokojivých sociálních vztahů a zapojení do pracovního procesu. Přitom je nutné se vyrovnat s dědictvím vlastní minulosti a udržet či uzpůsobit vlastní identitu, jež by umožnila překlenout mezeru mezi minulostí a současností a takto přispět k nabytí nebo obnovení duševní rovnováhy.Je rozdíl mezi adaptací a integrací v novém prostředí.

Proces adaptace probíhá často ve fázích: orientace, srovnávání, začlenění. Může probíhat plynule anebo přerušovaně. Integrace je vyšší stupeň adaptace. Lze ji chápat jako úspěšné začlenění do nového prostředí, v němž se emigrant dobře cítí a jímž je dobře přijat. V procesu integrace lze také rozlišovat různé fáze: idealizace nového prostředí, vystřízlivění a identifikace. Proces integrace může trvat velmi dlouho a může se protáhnout do několika generací. Je to dvousměrný dlouhodobý proces, v němž jak emigrant, tak jeho nové prostředí stanoví dočasné nebo trvalé hranice.

Proces adaptace a integrace v novém prostředí bývá mnohdy velmi obtížný. Mohou jej provázet frustrace, ústící někdy ve frustraci existenciální v případě, že proces probíhá nepříznivě.Ve své praxi jsem viděl řadu emigrantů, u nichž se v počátcích emigrace objevily vážné duševní poruchy, zejména deprese, apatie, někdy i sebevražedné myšlenky či pokusy, jež měly být únikem z neřešitelných situací. Byl jsem svědkem smutného konce české emigrantky, jež se provdala za Holanďana a usadila se po vpádu vojsk Varšavské smlouvy do Československa v roce 1968 v Nizozemí. Hledala u něho oporu ve své kritické životní situaci. Když jí byl po čase manžel nevěrný, zřítil se její křehký svět a ona odešla ze života dříve než přijela sanitka, která ji měla odvézt na psychiatrickou kliniku. Léčil jsem slovenského zubního lékaře, který poté co při dopravní nehodě těžce poškodil své auto ze strachu požádal o azyl. Nebyl schopen přizpůsobit se životním podmínkám na Západě po své nedobrovolné emigraci ze strachu před následky ztráty svého vozu po návratu do vlasti. Začal pracovat v Nizozemí jako školní zubní lékař. Po čase však upadl do těžké deprese a nebyl schopen vykonávat své povolání. Musel být hospitalizován. Zmeškal poslední termín amnestie, poněvadž nebyl schopen se rozhodnout, zda se vrátí do vlasti, a proto se v zákonné lhůtě nedostavil na velvyslanectví Československé republiky v Haagu. Varoval jsem ho, aby nedělal žádná závažná rozhodnutí, dokud trpí těžkými depresemi. Také jeho matka, která ho přijela navštívit, mu návrat do vlasti rozmlouvala. Přesto se během pobytu v léčebně vypravil na velvyslanectví a vrátil se zklamán a zarmoucen. Řekli mu tam, že dokud se emigrantům dobře daří, svou vlast neznají a vyhledávají ji teprve když jsou v nouzi. Po propuštění z léčebny se už neozval. Za několik měsíců jsem obdržel na svou domácí adresu ze Slovenska dvoujazyčné úmrtní oznámení. Později jsem se dozvěděl, že mu na hranicích odebrali nové auto se vším co v něm bylo. Když potom nedostal možnost vykonávat své povolání, spáchal sebevraždu.

Neměl jsem možnost podrobně sledovat dlouhodobé výsledky svých rozhovorů /follow up/, neboť po skončení psychotherapie, kterou jsem poskytoval v rámci dobrovolné pomoci po večerech, se moji klienti už neohlásili.

Cílem emigrantů, zejména exulantů, kteří z politických důvodů natrvalo odešli z vlasti, čímž jim byl znemožněn návrat anebo návštěva blízkých osob,

byla co nerychlejší úspěšná integrace v novém prostředí. K dosažení svého cíle použili někteří hyperintegrace, t.j. křečovitě se snažili splynout s novým prostředím, zamlčet svou minulost, přičemž se někdy za svůj původ i styděli. Naučili se co nejrychleji hovořit jazykem své nové domoviny, svou mateřštinu nepoužívali ani v soukromí. Tito lidé a jejich děti měli silnou potřebu někam patřit, být rovnoprávným členem nějaké skupiny. Jiní stěžovali proces adaptace tím, že odmítli se přizpůsobovat novým poměrům, což se projevilo nedostatečným zvládnutím jazyka, dobrovolnou společenskou izolací, životem v emigrantském ghettu a opakovaným uvažováním o tom, zda by se neměli vrátit do staré vlasti. Hovořili často mateřštinou i za přítomnosti Holanďanů, zdůrazňovali české zvyklosti a tradice a odmítali si osvojit zvyklosti a tradice holandské. Nedostatečná integrace těchto jedinců - hypointegrace - často vedla k trvalé izolaci, nespokojenosti, potlačované nebo i zjevné agresi spojené se sníženou výkonností, frustrací či depresí. Normální proces integrace vycházel ze snahy sžít se s novou společností bez ztráty integrity a identity, navázat co nejvíce uspokojivých společenských a pracovních vztahů s Holanďany a najít synthesu positivních stránek života ve staré vlasti s tradicemi a zvyklostmi ve vlasti nové. V průběhu dlouhodobého procesu integrace může někdy docházet k přesunům z období normální integrace do období hyper- nebo hypoadaptace. Nejspolehlivější zkouškou zdařilosti integrace je reakce na sňatek dětí emigrantů s domorodcem, zejména pak na příchod vnuků.

5. Emigrace a vztah ke staré a k nové vlasti.

Opuštění země, v níž jsme řadu let žili, je krok, který zpravidla poznamenává celý náš další život. Významné faktory, které tento vliv spoluurčují jsou: věk, v němž jsme tak učinili, z jakých důvodů a za jakých okolností. Přetrhání svazků s rodnou zemí, zejména je-li náhlé a dlouhodobé, se může stát traumatickým zážitkem, který dlouho přetrvává a ovlivňuje naše chování. Odchod z vlasti často vyvolává v průběhu let podobné reakce jako proces truchlení po ztrátě milované osoby a může probíhat ve fázích.

V prvním období emigrace se emigrant zpravidla zcela orientuje na svou novou vlast a snaží se v ní nalézt své místo. Shromažďuje informace, navazuje sociální styky, shání zaměstnání a byt. Vidí především kladné stránky společnosti, s níž spojil svůj další osud. Snaží se opakovaně přesvědčit sebe a své nejbližší okolí, že učinil správné rozhodnutí. V tomto období převažuje obdiv k zemi, kterou si zvolil, k jejím obyvatelům, kultuře a tradicím. Někdy se objevuje i sklon k nekritické idealizaci a vděk za to, že byl přijat a že mu byla poskytnuta sociální a lidská pomoc v kritické situaci životní. Po čase se však mohou objevit zkušenosti a poznatky, jež narušují ideální obraz nové země. Ty bývají zpočátku zatlačovány do pozadí, když se však časem rozmnoží, mohou vést ke kritickému pohledu a ke srovnávání se situací ve staré vlasti. Po počáteční euforii se mohou objevit pochybnosti o tom, zda vzal správné rozhodnutí a zda důvody, jež ho vedly k emigraci, byly dostačující pro tak závažný krok. Objevují se také úvahy o tom, zda neměl zvolit jinou zemi v Evropě /„poloemigrace“/, nebo v zámoří /„emigrace“/. V souvislosti s tím se mohou vynořit výčitky svědomí a stesk po přátelích, jenž je zesilován tím, že občanům ve staré vlasti bylo komunistickým režimem bráněno v tom, aby se stýkali s emigranty, byť i jen písemně.

V průběhu doby může kumulace negativních zkušeností a poznatků navodit pocit zklamání, někdy i studu za to, co se v nové vlasti děje. V dalším období se může dostavit resignace s lhostejností a soustředěním na soukromý život a na práci. U jedněch dochází později k adaptaci na nové poměry, k uspokojivé integraci spojené s nově nabytou citovou rovnováhou, staro-novou identitou a častějším výskytem kladných pocitů, zvýšenou produktivitou, podnikavostí a tvořivostí. U jiných může však dojít k trvalému narušení procesu adaptace, k neschopnosti integrace s novým prostředím, k poruchám identity, spojené se sníženou produktivitou, mizením tvořivosti, pocity nespokojenosti a zklamání a s častými depresivními obdobími.

Vztah ke staré vlasti se po kratší nebo delší době potlačování mnohdy aktualisuje v důsledku nastřádaných postřehů a zkušeností v novém prostředí. Po období kritického až hyperkritického postoje k ní, zejména k politickým poměrům, k vládnoucí ideologii, hospodářské situaci a kulturním výtvorům, se mnohdy objevuje zloba a agrese zaměřená na osoby a organizace, jež se přičinily o to, že emigrant musel anebo se rozhodl opustit svou vlast. Někdy se dostavuje i pocit úlevy, že opuštění vlasti mu bylo umožněno a že tentokrát nemusel utíkat přes kopečky jako ti, kteří odešli po komunistickém puči v roce 1948. Tyto pocity mohou být zesilovány osobním nebo náboženským přesvědčením. U některých se však za čas objevuje stesk po domově, starých přátelích, dřívějším pracovišti, po kultuře a jazyku, někdy i touha po návratu, což může někdy mít i tragické následky /Heimweh/. Po období zavržení a sebeujišťování se může dostavit období idealizace. Politické a společenské poměry, jež byly kdysi příčinou odchodu ze staré vlasti, jsou pak hodnoceny mírněji, shovívavěji.V tomto období se mnozí zahloubávají do čtení českých novin či poslechu českých zpráv. Komunistická vláda velmi účinně ovlivnila mnohé emigranty tím, že vydala zákon o úpravě vztahu k Československé republice právě v tomto období /1976/. Tento zákon umožnil rozlišení mezi emigranty, kteří se chtěli vrátit a těmi, kdož se chtěli vykoupit, anebo zbavit českého občanství. Ti, kdož na nový zákon v dané lhůtě nereagovali byli politicky diskriminováni. Totalitní vládě v Praze se takto podařilo zesílit rozkol mezi různými skupinami emigrantů.

Období idealizace staré vlasti mohlo u mnohých trvat řadu let. Je často provázeno zvýšenou kritičností k novému prostředí. Identita emigranta je v této době vystavena velkému tlaku. Často se ptá sám sebe „ Co vlastně jsem? Čech nebo Holanďan? Evropan či světoobčan? Globalista nebo národně uvědomělý jedinec?“ U některých sílí pocit sounáležitosti s národem v němž se narodili, objevuje se i hrdost, že z něho vzešli a že k němu patří. Zesiluje potřeba stýkat se s jinými spoluemigranty, jezdit do vlasti, číst české knihy a šířit českou kulturu, tradice, historii a národní zvyklosti mezi příslušníky národa, s nímž žije. U jiných se v tomto období objevuje nadměrně kritický postoj k nové vlasti a k jejím obyvatelům, jenž může vyústit i v nenávist, pramenící ze zloby a zklamání.

V dalším období emigrace často dochází k jisté stabilizaci a vyrovnanosti, projevující se větší citovou stálostí, vyrovnaností a zralostí. Emigrant přijímá realitu ve své staré i nové vlasti takovou jaká je. Někteří se rozhodnou reemigrovat a znovu prodělat složitý proces readaptace na změněnou situaci ve staré vlasti, jiní zůstávají v emigraci u svých dětí a vnuků. Nová identita je pak mnohdy výsledkem snah o positivní synthesu životních zkušeností z obou životních období. Emigrant takto nachází návaznost na svou původní národní identitu, nachází styčné body mezi starou a novou vlastí, jejími obyvateli a kulturami a snaží se je integrovat mnohdy ve formě příslušnosti k nadnárodnímu celku. Takto vzniklá identita spojuje kladné rysy obou národů, s nimiž se emigrant ve svém životě setkal. Vyskytují se pochopitelně také případy nezdařené integrace, emigrant zůstává Čechem žijícím v jiné zemi, anebo nachází uspokojení v odmítnutí identifikace s národem, z něhož vzešel, ani s národem, k němuž se připojil.

Identita se vyznačuje především důrazem na kontinuitu, projevujícím se snahou uchovat si co nejvíce trvalých rysů, tradic a zvyklostí z období dětství a mládí, jež emigrant prožil ve staré vlasti. Nelze ji však redukovat toliko na identitu národní.

6. Emigrace v kontextu současné mezinárodní situace a jejího budoucího vývoje.

Rychlost a meze přizpůsobení a integrace emigranta v novém prostředí jsou dány nejen jeho vlastnostmi a úsilím, nýbrž také prostředím, do něhož se dostal.Často totiž nejsme tím co si myslíme, anebo tím kým bychom chtěli být, nýbrž tím, za koho nás považuje naše okolí. V tomto procesu často hrají roli místní, nebo všeobecné předsudky. Často dostáváme nálepky, jež byly nasbírány na podkladě jedné či několika zkušeností s příslušníky národa, z něhož jsme vzešli. Zbavit se podobných nálepek je velmi nesnadné, někdy i nemožné.

Z hlediska současného vývoje společnosti je emigrace konkrétní zkouškou procesu globalizace. Otázkou je, zda emigrant bude lépe přijat společností, jež se hlásí k programu multikulturního soužití a zda je něco takového uskutečnitelné. Můžeme pak očekávat méně xenofobie a předsudků vůči menšinám? Bude si emigrant za těchto podmínek moci snadněji zachovat svou identitu? Povede postupná integrace ekonomická, politická a kulturní v Evropě či jinde k větší toleranci, anebo vzroste nacionalismus a s ním i konflikty mezi národy? Na tyto otázky nám bude muset dát odpověď budoucnost.

7. Závěrem.

Pokusil jsem se nastínit emigraci jako dlouhodobý proces hledání nové identity, anebo zachování původní identity v nových podmínkách vzniklých po náhlém přerušení svazků se starou vlastí a po zahájení nové fáze životní v odlišném prostředí. Emigrace přináší sebou krátkodobou nebo trvalou duševní nebo i fysickou zátěž, jež se za čas může projevit funkčními poruchami psychickými nebo fysiologickými. Emigrace je naléhavou výzvou k přehodnocení dosavadního stylu života, jakož i principů, hodnot a ideálů, na nichž spočíval. V tomto smyslu je impulsem k restrukturalizaci vlastní identity. Emigrant po čase kriticky hodnotí motivy, jež ho vedly k opuštění vlasti, v níž se narodil, jakož i pohnutky, jež ho přivedly k volbě vlasti nové, do které se uchýlil. Emigrace vyžaduje zesílení vůle k hledání smyslu života podobně jak tomu je v jiných mezních situacích životních. Vykořenění a pokus o opětné zakořenění při zachování kontinuity tradice, ideálů a identity patří ke kritickým obdobím životním. V případě úspěšné adaptace na nové životní podmínky přispívá emigrace k vývoji citové a osobnostní zralosti, k celkovému rozšíření životních zkušeností a duševního obzoru. V případě neúspěšné adaptace a integrace může však dojít ke krátkodobým nebo trvalým duševním poruchám, k dlouhodobé existenciální frustraci, jež může někdy vyústit i v předčasné ukončení života.

8. Doporučená literatura

Diamant, J. : Psychologické problémy emigrace, Matice Cyrilometodějská, s.r.o.,

Olomouc, 1995.

Frankl, V.E.: Vůle ke smyslu, Cesta, Brno, 1994.