Český a slovenský zahraniční časopis  
     
 

Duben 2003


Události

Bohumil Doležal

Pondělí 17. března

Prezident Bush a premiéři Blair a Aznar dali včera na schůzce na Azorách Iráku ultimátum: Saddám Husajn musí do 24 hodin opustit zemi a Irák odzbrojit. Jinak zahájí útok. Výzva je víceméně formální, útok nejspíš začne co nevidět. Dnes odpoledne našeho času se sejde Rada bezpečnosti OSN, stanovisko Francie, Ruska a Německa se nemění a Američané už zjevně na rezoluci Rady rezignovali. Dnes však také zasedá Bezpečnostní rada státu. Výsledek jejího jednání je na rozdíl od všeho ostatního velmi nejistý. Jak se z toho všeho čeští chytráci vykroutí?

Podle místopředsedy KSČM Dolejše slíbil Klaus komunistům pouze konzultace o obsazení významných institucích (bankovní rada ČNB, Ústavní soud), místa v nich si (zatím?) nežádají. Přitom se ovšem hovoří o tom, že v ÚS zasedne poslankyně Rujbrová (dala se slyšet, že uvažuje o ukončení politické kariéry) a velvyslancem na Ukrajině se stane poslanec Maštálka. Proč ta nedůslednost? Proč ne rovnou v Moskvě? Proces plíživé normalizace KSČM zdárně pokračuje, aniž strana musí sama se sebou něco udělat.

Vláda má zamotanou hlavu z toho, jak zaplatit 10,4 miliardy Kč za to, že nedokázala ochránit investice CME do TV Nova. Pokusí se některá z mediálních lobby v mlze, vyvolané zvířenými emocemi, schramstnout Novu? Nejspíš na to v současné době ani jedna, ani druhá (ani pravdoláskovní, ani ručnětržní) nemá dost sil.

Sobota 15. března

Rýsuje se první konflikt mezi prezidentem a premiérem. Špidla se rozhodl odvolat ministra Rusnoka a na jeho místo jmenovat bývalého předsedu poslaneckého klubu ČSSD Urbana. Klaus nemá podle ústavy možnost žádosti nevyhovět, současně není určena žádná lhůta, dokdy to musí udělat. Vyjádřil podivení nad tím, proč ministerský předseda obměňuje vládu bezprostředně poté, co dostala důvěru, a žádá od premiéra informaci, zda nový ministr ovládá nějaký světový jazyk, a zda budou následovat nějaké další změny ve vládě. Klaus má pravdu, že změna vlády poté, co dostala důvěru, je něco an sich dosti neobvyklého a že ministr by měl umět aspoň anglicky (diplomaté i zahraniční novináři si stěžují na mimořádnou jazykovou nevybavenost Špidlova týmu). Zároveň je ovšem pravda, že prezidentovi do toho nic není a měl by si, jak před volbou sliboval, až se hory zelenaly, hledět svého. Pokud je toto nástup nové linie, která se má lišit od té havlovské, tak pozdrav pánbůh (neměl by prezident rovnou podrobit každého ministra jazykovému testu?). Je tu ovšem jedna věc, která Klause aspoň částečně omlouvá: je veřejným tajemstvím (a sám Rusnok si dal velmi záležet na tom, aby tu informaci vytroubil do světa), že důvodem odvolání bylo ministrovo hlasování při poslední prezidentské volbě. Dal svůj hlas právě Klausovi. Klaus by ho teď za to měl odvolat. Špidlovi se podařilo dostat prezidenta do dosti trapné situace. Chová se po sociálně demokraticku, to jest jako slon v porcelánu.

Podle rozhodnutí mezinárodní arbitráže, zaplatí ČR společnosti CME deset miliard odškodného za to, že nedokázala ochránit její investice před podnikavostí senátora Železného (televize NOVA). To je závěrečný akord nepochybně jedné z největších finančních operací tzv. divoké privatizace (vytvořeno podle vzoru „divoký odsun“). Mimochodem, když už jsme u „odsunu“, kdyby se ty peníze, které teď ČR bude muset vyplatit CME, mohly věnovat na odškodnění obětí vyhnání, bylo by to podle mého názoru zcela postačující. Takhle je to jen neplodná daň z veřejné indolence. Zaplatíme ji všichni.

Na Azorách se sešel prezident Bush s premiéry Blairem a Aznarem. Američané a jejich spojenci zřejmě nazřeli, že se jim Radu bezpečnosti OSN pro požehnání vojenské akce proti Iráku nepodaří získat. Má-li pravdu Alexander Vondra, Pavel Máša (v dnešních Lidových novinách) a Jan S. Sokol (ve své předvolební kampani), pak zásluhu o navedení Ameriky na tuto slepou kolej má také česká diplomacie a jmenovitě Václav Havel. Pokus byl předem odsouzen k neúspěchu. Logické by bylo, kdyby teď spojenci už na nic nečekali, nechali Radu Radou a akci v co nejkratší době spustili. OSN s nimi bojovat nebude, nemá na to.

Zajímavé je, jak se k věci postaví ČR. Ministr Cyril Svoboda (viz dnešní rozhovor v MfD) konstatuje, že operace by měla být zahájena na základě vůle RB OSN, leč nelze vyloučit, že se tak stane bez rozhodnutí OSN. Fantastická logika. Tvrdí, že francouzské a německé argumenty pro nás nejsou přijatelné, zároveň se podle něho naše jednotka operace zúčastní jen na základě nového aktu RB OSN. Může se však zapojit, když dojde k hrozbě použití zbraní hromadného ničení (co to znamená?). Irák musí čelit trvalé hrozbě (ale zasáhnout bez RB OSN se nesmí a je zjevné, že RB OSN se k nějakému zásahu odhodlá až naprší a uschne). Sdílí obavy občanů a je potěšen reakcí české veřejnosti a stěžuje si na Havla, že podepsal prohlášení osmi. Snad by bylo dobré ministra Svobodu upozornit, že slova „Vaše řeč budiž ano ano, ne ne“ neznamenají, že by se ano a ne mělo říkat zároveň a k jedné věci.

To náš nový prezident je jiný formát: umí říkat ne tak, aby to vypadalo, jako že ano. V poslední době se tak vyjádřil k jednomu hříchu minulosti (vyhnání Němců a k Benešovým dekretům) a k jednomu potenciálnímu hříchu české budoucnosti (alibistický postoj k iráckému konfliktu). K obojímu se vrátíme.

Pátek 14. března

Podle průzkumu veřejného mínění agentury TNS Factum vede s velkou převahou ODS, ČSSD klesla až na třetí místo, velmi těsně za komunisty. Výsledky TNS Factum se většinou výrazně liší od dvou dalších agentur a bývají rozkolísané. Tentokrát je to silný a neblahý signál pro Špidlovo vedení bezprostředně před sjezdem ČSSD: pokud CVVM a STEM přijde s něčím diametrálně odlišným a aspoň se trochu shodnou, vznese se nad tímto průzkumem a zároveň i nad TNS Factum velikánský otazník.

Poučení z pádu ministra Rusnoka: ten, kdo v ČSSD rovnou řekne, že nebude hlasovat pro vládního kandidáta, a pak své slovo dodrží, je na tom podstatně hůř, než kdo rukoudáním slíbí, že mu dá svůj hlas, a pak to nesplní. Ministra Rusnoka mi není líto, je to mimořádně zuřivý šovinista a kdyby v druhém kole stál proti Janu S. (=Svatouškovi) Sokolovi Grebeníček, nepochybně by dal svůj hlas jemu (to je taky jediná situace, kdy si dovedu představit, že bych hlasoval pro Jana S. Sokola).

Odboráři prý jsou proti válce, ale většinou nestávkovali. Buď nechali houkat sirény, nebo se podepisovaly petice. Jako jeden muž šli do čtvrthodinové stávky jen státní zaměstnanci Ústeckého kraje, to bude nenahraditelných ztrát pod Milešovkou! Jediný, kdo se zachoval zcela racionálně a zaslouží si metál, jsou OKD (Ostravsko-karvinské doly). Předseda koordinačního odborového orgánu Miroslav Syrový prohlásil zcela věcně: „je to akce, která jde mimo nás, nemůžeme si uzurpovat právo mluvit za všechny členy a nebudeme svolávat dvanáct tisíc lidí, abychom se jich zeptali na jejich stanovisko k válce.“ Je opravdu (pro ty ostatní) těžké dospět k takovému zcela racionálnímu závěru?

Martin Hekrdla tepe v Právu naivní hlupáky, kteří srovnávají dnešní evropský appeasement s Mnichovem. Německo prý muselo vystoupit ze Společnosti národů, aby mohlo vést válku. Vida, oč jsme na tom dneska hůře. Dnes mohou teroristické státy být beze všeho dalšího členy OSN, a kdyby snad proti nim někdo něco měl, organizace ochrání jejich „suverenitu“.

Tamtéž píše Alexandr Mitrofanov, že po převratu u nás nikomu nenapadlo překřtít ruská vejce na vejce boje proti totalitě. Pan Mitrofanov se mýlí, nápad překřtít ruská vejce se u nás zrodil, ne sice po převratu, ale po srpnové invazi 1968. Dokonce i restaurace Moskva byla na krátký čas vlastenecky přejmenována na „Moravu“.

Právo se těší na případný konflikt v Iráku s podobnou tichou zlomyslnou radostí a očekáváním, jako se těšilo (tehdy bylo ovšem ještě poctivě Rudé) v roce 1967, jak Arabové zaženou Izraelce do moře. Mladá fronta Dnes není o mnoho zdrženlivější. Doufejme, že se dočkají podobného zklamání jako tenkrát.

Benešovy dekrety patří vědcům (totiž historikům, rozuměj Pánkovi, Peškovi, Křenovi a spol.), prohlásil novopečený prezident ČR v rozhovoru pro Neue Kronen Zeitung. Měl by v tom smyslu vydat Klausův velký retribuční dekret: každý, kdo se pokusí jim dekrety uzmout, půjde na galeje.

Zvláštní trestná komise Dostálova ministerstva kultury nakonec zjistila, že při filmování nebyla národní památka, chrám svatého Mikuláše, poškozena. S tím nesouhlasí magistrátní památkáři, kteří se domnívají, že památku poškodil kouř. Kouř (kadidlo) památku poškozuje při každé mši. Je třeba změnit katolické církevní obřady, aby nepoškozovaly našemu pracujícímu lidu jeho národní památky.

Vládní a bývalá hradní média se probouzejí z mrákot, způsobených zvolením nenáviděného Klause do prezidentské funkce. MfD jej už např. tepe za to, že netřídí odpad: viz fotografie, na níž vynáší igelitový pytel s odpadky. Měli ho ještě prásknout u magistrátu, třeba by dostal pokutu. To snad není možné.

Zemřel Howard Fast. Mladším lidem to jméno mnoho neřekne. Šlo o světce světového stalinismu, symbolu „pokrokové Ameriky“, vychvalovaného do omrzení bolševickými tiskovinami v první polovině padesátých let. Fast se s komunismem rozešel po krvavém potlačení maďarské revoluce v roce 1956. Pozdě. Svou špinavou práci už vykonal.

Čtvrtek 13. března

Premiér Špidla se rozhodl požádat prezidenta o odvolání ministra Rusnoka. Učinil tak poté, co Rusnok odhlasoval v poslanecké sněmovně důvěru vládě, a ještě před sjezdem ČSSD. Důvod je zjevný: ministr otevřeně a předem odmítl volit koaličního prezidentského kandidáta. Jiní to předem neodmítli a přesto nevolili, na ty ale Špidla nemůže. Ministr Rusnok se loni v létě během nacionalistické kampaně kolem Benešových dekretů projevil jako dosti velký šovinista, jeho odmítnutí volit Sokola je možná motivováno především „ideově“. A jeho odvolání nesouvisí s chybami, kterých se dopustil ve svém resortu. Nicméně před Špidlou stojí nelehký úkol udělat si ve vládě a v sociální demokracii pořádek a eliminovat zemanovskou opozici. Je trochu překvapivé, že začíná zrovna vládou, čtrnáct dní před stranickým sjezdem, a navíc si vybral evidentně politicky nejslabšího s čtyřech „provinilců“ (Škromach a Součková jsou místopředsedové strany, Dostál se těší nezasloužené popularitě ve straně i mimo ni).

Vláda tajně jednala o irácké krizi a zjevně i o tom, jak by z ní měla ČR vyklouznout. Současný postoj je obojaký a diplomaté vládu údajně upozorňují, že se bude muset rozhodnout pro Američany nebo proti nim, zvláště zahájí-li USA a jejich spojenci útok na Irák bez mandátu OSN. Vláda je vázána rozhodnutím poslanecké sněmovny, která si pro přímou účast na válce vyžádala „nový akt Rady bezpečnosti OSN“. Nyní se vláda prý dohodla, že o tom, zda je mandát OSN naplněn, rozhodne usnesením na základě nového aktu RB OSN. Je prý otázka, zda si vláda nemůže jako zmocnění vyložit výsledek hlasování, kdy bude většina pro zásah, ale některá velmoc jej zablokuje vetem, nebo (podle velvyslance Kmoníčka) i nový akt nesouhlasný. Tato poslední možnost by ovšem vládu postavila do nepěkného světla: bylo by bývalo po všech stránkách čistší a taky věcně správnější nevázat českou účast na mandát OSN. OSN mnohokrát projevila v tak vypjatých situacích bezmocnost, nestačí na ně.

Zdeněk Jičínský polemizuje v Právu s Petrem Pithartem, který včera napsal, že výsada volit tajně má být přenechána voličům, zastupitelé mají hlasovat veřejně. Podle Jičínského je tajné hlasování odůvodnitelné tenkrát, když se hlasuje o osobách a ve hře jsou emocionální vazby, averze apod., což může do budoucna zatížit věcné, racionální vztahy mezi politiky. Pan Jičínský nebyl nadarmo odpůrcem lustračního zákona. Situace je podobná: sice se s jistotou neví, jak kdo hlasoval, ale existují více či méně přesné odhady a dokonce seznamy, a averze, jež na jejich základě vznikají, jsou ještě hysteričtější kvůli mlze, v níž se odhadující pohybují.

Generální tajemník OSN Kofi Annan slavnostně otevřel v Haagu Mezinárodní trestní tribunál, který má soudit zločiny proti lidskosti, válečné zločiny, genocidu a agresi. Clinton kdysi dohodu o zřízení tribunálu podepsal, ale nynější americká vláda se od ní distancovala, a to z dobrých důvodů. Kdosi z bývalé Clintonovy vlády prý prohlásil, že je obrovská škoda, že se USA na projektu nepodílí a přicházejí tak o šanci mít hlavní slovo ve světové spravedlnosti. Ve skutečnosti žádná jasně zformovaná světová spravedlnost neexistuje a instituce by se nakonec nejspíš zvrhla v fémový soud, kde by čuňata soudila farmáře za chronickou nečistotu. Americký kongres projevil velkou míru realismu, když zplnomocnil prezidenta využít všech prostředků, aby osvobodil Američany, kteří by se dostali do spárů této vykutálené instituce. Soud ale spíš zajde na úbytě, protože ke zřizovatelům nepatří ani Rusko a Čína (považují ho zjevně za dvojsečnou zbraň, s níž by měli vzhledem k Čečensku a Tibetu jen potíže). Američané bohužel i zde sklízejí plody svých utopických vizí (z nichž první byla kdysi už OSN v té podobě, jak ji koncipoval a uskutečnil prezident Roosevelt).

Středa 12. března

Zdá se, jakoby bojové nadšení britské vlády poněkud ochablo. Hodlá předložit, nebo už snad předložila v Radě bezpečnosti OSN návrh rezoluce, mírnější než ten předchozí. Irák má dostat deset dní na to, aby dokázal, že přijímá „strategické rozhodnutí“ odzbrojit, dále má být o něco prodloužen termín ultimata a přepracovány podmínky. Bílý dům dal najevo, že úpravy podmínek stanovených v původní rezoluci nevítá, Ministr obrany USA Rumsfeld prohlásil, že v případě nutnosti USA udeří samy. Nechá v tom nakonec Západ Spojené státy samy? Nedovedu si představit nic ostudnějšího.

Do boje za mír a proti americkým imperialistům se zapojily, jak je u nás odedávna zvykem, i odbory. Připojily se k výzvě Evropské odborové konfederace a vyhlásily na pátek mezi 12.00 a 12.15 generální stávku (mám dojem, že v této době se u nás generálně stávkuje den co ten, a tedy se to ani nepozná). ČMKOS je „za mírové odzbrojení Iráku a odmítá jednostranné ultimativní řešení tohoto konfliktu mimo rámec OSN“. Odboráři mohou vyjádřit svůj nesouhlas s válečným konfliktem i písemně (tzv. rezoluce pracujících, to už tu taky bylo). Aby se snad nebáli, ujišťuje je jejich boss Štěch, že výzva odborů „není v rozporu s vládou a parlamentem“. Cítím se sice proti této recidivě bolševického šaškování úplně bezmocný, nicméně se aspoň zavazuji, že v pátek mezi 12.00 a 12.15 budu mimořádně usilovně pracovat a vyzývám své čtenáře, aby učinili totéž.

Hana Marvanová v Právu tvrdí, že si hlasováním o důvěře chtěl Špidla jen posílit svou pozici v ČSSD a řešit vnitřní problémy ČSSD, jinak bylo zbytečné.To je typická řeč oběšencova o provaze. Nejednota vládní koalice při třetí prezidentské volbě se týkala všech koaličních stran a sama paní Marvanová je mohutným zřídlem nestability ve vládní koalici, což loni hmatatelně předvedla. S vládní většinou jednoho hlasu je vždycky potíž. Kromě vládních a souvisejících funkcí existuje nevyhlášená funkce „stoprvního poslance“, od jehož kverulování a exhibicí osud vlády závisí. O funkci často soupeří více jedinců, po řadě z nich by jinak neštěkl pes. Vladimíru Špidlovi není co závidět.

Mladá fronta Dnes provádí revizi majetkových poměrů Václava Klause. Kromě slušných úspor je to vybavení, které má u nás kdekdo (já sice ne, ale já nejsem kdekdo). Nový byt 3+1, automobil Škoda Octavia, chalupu na Táborsku, podle snímku žádný Hrádeček. Vybočuje pouze byt 2+1 v Peci pod Sněžkou, z toho je vidět, jak nebezpečná je lyžařská vášeň i pro politiky. Nejen ovšem lyžařská. Paní Klausová je nucena vyjadřovat se veřejně (a shovívavě) ke druhé míze svého manžela: ten starý kocour si opravdu nemohl zvolit méně vhodný okamžik. Jediné, co mne opravdu znepokojuje, je telefonický rozhovor novopečeného prezidenta s Putinem. „Jejich postoje vycházejí z nepříliš odlišných názorů“ a mají „podobný názor na použití síly“. Doufám, že to druhé se netýká srpna 1968.

Petr Pithart píše v Právu, že by právo volit tajně mělo být vyhraženo občanům. jejich zastupitelé mají volit veřejně, má na ně být vidět. To je myslím úplná pravda.

Poslankyně Jitka Vojtilová (ČSSD) si údajně na zasedání poslaneckého klubu strany stěžovala, že až třetina jejích kolegů je odpoledne pod vlivem alkoholu „mimo formu“. Lidová strana! Nyní se klub ČSSD vydá na výjezdové okružní pouti po jihomoravských vinných sklípcích a zvolí tam nové vedení. Bude třeba, aby si zachovali jistou míru rozlišení, předsedou poslaneckého klubu musí být poslanec, a nikoli stréc, co má nejlepší víno (mohl by obdržet nanejvýš nějakou čestnou funkci).

Úterý 11. března

Vláda Vladimíra Špidly dostala v Poslanecké sněmovně PČR důvěru, a to tak, jak to Špidla potřeboval, to znamená přesně těmi 101 koaličními hlasy, na které by se teoreticky byl mohl spoléhat už v minulosti, a žádným navíc. Prakticky se často spoléhat nemohl (při volbě prezidenta) nejen na vlastní lidi, ale nepochybně i na poslance obou menších stran vládní koalice. Zdá se, že mnoha poslancům ČSSD dodalo při hlasování proti vládnímu kandidátovi na prezidenta zmužilosti jednak přítmí tajné volby, jednak nechuť k politické orientaci, kterou do jisté míry neprávem Sokolovi přičítali. Špidla dnešní cirkusovou drezúru svých poslanců musel postoupit. Riziko, že se nepovede, tu bylo, ale upřímně řečeno ne příliš velké. Vnitrostranická opozice se svým hlasováním pro vládu se tak trochu shodila. Zažívá právě, jak se zdá, frustraci z chování svého někdejšího vůdce Zemana a nemá za něho náhradu. Další Zemanův pokus o návrat, tentokrát do čela strany, je v této situaci asi neúnosný a Špidla mu ho dnešním úspěchem ještě ztížil. O dalším osudu vlády ovšem definitivně rozhodne za čtrnáct dní sjezd ČSSD.

Francie a Rusko vzdorují bok po boku válečnickým choutkám amerických imperialistů. To, co by si byl nebožtík Charles de Gaulle kdysi tak přál, jenom k tomu nedostal tu správnou historickou příležitost, se stává skutkem. Chirac vybízí šéfy vlád a států, aby se sjeli do New Yorku na zasedání Rady bezpečnosti OSN, protože půjde o „otázku života a smrti“. Chce jménem OSN spolu s Rusy bránit se zbraní v ruce Saddáma před Američany? Dobráci z Práva se zase těší, že se Bagdád stane druhým Stalingradem. Doufám, že Chirac i Právo budou nakonec zklamáni.

Pondělí 10. března

Vladimíru Špidlovi jeho spolustraníci vytýkají, že nechce předem projednat na stranickém fóru eventuelní změny ve vládě, Špidla se odvolává na to, že nic podobného nedělal ani jeho předchůdce ve funkci Miloš Zeman. Premiér dal pouze najevo, že v úterý bude Poslanecká sněmovna Parlamentu ČR hlasovat o důvěře současné vládě v jejím nynějším složení. Špidla to nemá s rekonstrukcí vlády lehké: neposlušní ministři jsou zároveň poslanci a s hlasem jednoho každého koaličního poslance stojí nebo padá vláda. Dělat ve vládě změny bude piplavá a náročná práce, neudělat je znamená podlomenou autoritu. Přitom všechny varianty k současné vládě (menšinová vláda ČSSD, široká koalice, mimořádné volby) jsou více či méně horší než ona sama.

Ministr Tvrdík propustí z vojenských tajných služeb ČR asi sto pracovníků někdejší komunistické vojenské kontrarozvědky. Obávám se, že už je pozdě (což není v první řadě vina ministra Tvrdíka, ale jeho předchůdců). Dotyční se ve vojenské rozvědce a kontrarozvědce zahnízdili, mají kontakty a zázemí, a ti, co budou chtít, to mohou zhodnotit „jinde“.

V novinách se objevují podrobné informace o tom, jak má proběhnout chystaný americký útok na Irák. Čím déle se operace odkládá, tím větší je pravděpodobnost, že se všechno předem vyžvaní a protivník se bude moci připravit.

Václav Klaus pronesl v ČT umírněný a velmi stručný státnický projev. Je na něm vidět, že se velmi snažil. Řeč měla pouze dvě vady na kráse: za prvé, jakýsi náznak, že ti, co se jim v třinácti letech po převratu příliš nedařilo, si za to z větší části mohou sami („jiní byli pasivnější či pohodlnější, obávali se riskovat, chtěli si možná spíše počkat nebo prostě neměli docela obyčejný kousek toho svého tolik potřebného štěstí“), a za druhé, výzvu „Nedopusťme, abychom trávili čas nikdy nekončícími spory o interpretaci minulosti a zejména posledního desetiletí“. To bohužel nejde. Každá rozumná politika předpokládá nikdy nekončící spory o minulosti. Když se průběžně nesnažíme dělat si jasno o minulosti, budeme v přítomnosti a budoucnosti dělat víc chyb. Proto pro obojí je třeba vzít v úvahu krásná slova, ale počkat si na činy, mohou být méně krásné.

Chystá se novela silničního zákona, která má výrazně zpřísnit postih těch, co porušují dopravní předpisy. Je jí velmi zapotřebí. Jezdím autem už přes třicet let, ale tak nestoudné ignorování mnoha dopravních předpisů nepamatuji. Je v tom okázalá neúcta k bližním a naprostý nedostatek smyslu pro pořádek. Ovšem, doba se změnila, omezená rychlost se lépe překračuje v bavoráku než v trabantu, a kdo má na bavoráka, má taky na pokuty. Je jen otázka, zda větší přísnost a vyšší pokuty nebudou jen pobídkou pro větší korupci.

Senátor Zdeněk Bárta se v Lidových novinách dnes už podruhé ohradil proti šovinistické demagogii, s níž naposled vystoupili představitelé „Svazu bojovníků za svobodu“. Poprvé reagoval na pomluvy šířené o koaličním kandidátu Sokolovi. Senátor Bárta je od roku 1992 prvním zastupitelem ČR, který měl odvahu se k poválečnému běsnění (zdaleka se netýkalo jen sudetských Němců, ale vůbec prznění demokracie jako takové) opakovaně vyjádřit. Senátor Bárta je statečný člověk. Dost možná, že by ho chvála z naší strany nepotěšila, ale co se dá dělat: nevybíráme si ani ty, co nás chválí, ani ty, co nás haní.

Sobota 8. března

Inaugurační projev Václava Klause obsahoval sice pár hezkých slov o jeho předchůdci, ale taky pár nepřímých, ale zjevných šťouchanců. Naši občané musí prý mít jistotu, že jejich zájmy reprezentují pro ně viditelní, jimi zvolení politikové a že se nerozhoduje v žádných tajemných seskupeních, která neprošla volebním ohněm (narážka na „občanskou společnost“). Nový prezident chce přispět k tomu, aby se rozjasnily tváře a aby na nich byl optimistický úsměv (tj. nebude mluvit o „blbé náladě“). Ve srovnání s Havlovým rudolfinským projevem je to sice o poznání menší kalibr, ale slavnostní situace víc neumožňovala; je to stejně netaktní a zbytečné. Zatímco oficiální účastníci a hosté se chovali uměřeně, lid na nádvoří se serval, což není dobré znamení pro nadcházející časy. Klausovská většina napadla protestující menšinu (hesla jako Lež vítězí nebo Šašek králem nejsou dvakrát slušná, ale snad je mohli ignorovat, zvlášť když měli početní převahu). Pan prezident komunikoval se svým lidem nikoli z balkonu, nýbrž z malého stupínku, vypadalo to trochu jako předvolební schůze a předvolební ráz měla i následující lidová veselice na Hradčanském náměstí s levným pivem, levnými párky a ohňostrojem. Připravil ji pražský magistrát. Tyto způsoby nejsou civilnější než Havlovy, jen posvícensky vlezlejší. Tak častuje zvolený monarcha prostý lid v podhradí. Ještě měli rozhazovat dvacetikoruny (kovové, ovšem).

Hystericky reagují ti, co si připadají nejvíce poražení, konstruktéři mikroskopických stran, kteří chtěli kdysi na kritice Klause založit svou kariéru. Senátor Mejstřík se pro nemoc omluvil z hradního ceremoniálu, ale vyskytl se zdravý jako řípa na setkání malých stran někde na Hradčanském náměstí. Bude prý nosit černou stužku na znamení státního smutku. Jeho kolega Brož předtím kdesi prohlásil, že za smrt sebevraha, který se upálil předevčírem na Václavském náměstí, je morálně odpovědný Klaus. A předseda Cesty změny Lobkowicz tvrdí, že způsob, jímž byl Klaus zvolen, se dá zpochybnit, protože to bylo hlasy nedemokratické KSČM. To je neuvěřitelné tvrzení: buď se držíme legitimity (a pak jsou hlasy KSČM bohužel stejně platné jako každé jiné), nebo chceme dělat revoluci: obávám se, že Jeho Jasnost ani politická síla, kterou nyní disponuje (Cesta změny), na ni zatím nemají.

Ještě k těm komunistickým hlasům, díky nimž byl Klaus zvolen, zmiňuje je dnes v Právu Pepa z Hongkongu (Jiří Hanák). To je sice pravda. Rubem této pravdy je, že nebýt hlasů, jež Klaus kromě toho dostal ještě od ČSSD, KDU-ČSL a US-DEU, nebyl by nikdy zvolen. A že i když třeba dostal jen jeden hlas od KDU-ČSD a jeden hlas od US-DEU, tak nebýt jich, nebyl by zvolen.

Pavel Rychetský si v rozhovoru, taktéž pro Právo, libuje, že Klaus je v mnoha věcech blízký ČSSD: v postoji k zásahu NATO v Jugoslávii, k irácké krizi, k řešení česko-německých vztahů i katolické církvi a jejím restitučním nárokům. Potíž je, že v těch věcech je blízký i KSČM a že rozdíl mezi ČSSD a KSČM se v dosti podstatných záležitostech jaksi stírá. A ODS se od nich – prozatím – liší jen ve věci Iráku.

Vedení KSČM nedoporučí svým členům a sympatizantům, aby v budoucím referendu hlasovali pro vstup do EU. Sláva! Aspoň v něčem se tedy liší od ČSSD a (snad) i ODS. Ke zprávě se vrátíme.

Pátek 7. března

Dnes proběhla inaugurace prezidenta Václaca Klause. Očekávat se od něho mnoho nedá: jeho zahraničně politická koncepce je poté, co se bortí dosavadní evropské a euroatlantické vazby, nejasná a problematická. Představy, co všechno mohl naslibovat komunistům za podporu, mohou být dosti apokalyptické. Přesto má Klaus samozřejmě šanci a je třeba vyčkat, jak ji naplní. Sám ceremoniál nebyl ničím zajímavý, v projevu sice nový prezident utrousil na adresu prezidenta bývalého, jak slíbil, pár hezkých vět, ale zároveň mu udělil taky pár sice neadresných, ale přesto zbytečných šťouchanců. O těch až zítra, text projevu zatím nemám k dispozici, jen jsem si ho poslechl v televizi.

Včera ráno se na Václavském náměstí upálil mladý muž. Jako důvody uvedl nespokojenost se stavem země a světa. Ke zprávě se vrátíme. Prozatím jen to, že mi připadá úplně nepřiměřené srovnávat tento čin s Palachovým, i když to někteří demagogové možná budou dělat. A za druhé, jsou jistě situace, kdy člověk musí, nebo aspoň by měl obětovat život; zároveň by si měl svého života vážit a nevydávat ho pro nic za nic.

Ministr Tvrdík se kdysi vyjadřoval o konfliktu v Iráku dost rozumně. Pak si to ale asi s přáteli v ČSSD vyříkali, a teď už (v dnešním Právu) mluví jinak. Hlásí se ke Grossovi, podporuje Špidlu (na tom není nic špatného) a chce, aby naše jednotka v Kuvajtu pomáhala i irácké armádě, ovšem teprve poté, co bude zničena (totiž ta irácká armáda, ne česká jednotka). Vyjádření pana ministra má nechtěnou, leč mohutnou haškovskou dimenzi.

Poslanec ODS Říman se domnívá, že doba uzrála k tomu, aby osobním nasazením zachránil český národ před německou rozpínavostí. Proto hodlá zabránit vstupu ČR do EU. Situace je prý příznivá pro to, aby se naší bezpečnosti ujali Američané. To jsou velmi jednoduché závěry ze složité situace. Jde ve skutečnosti o francouzsko-německou rozpínavost (Francie jako ohrožení do prvorepublikového uvažování pana poslance jaksi nepasuje, proto ji zanedbal), v Evropské unii se uplatňují i jiné představy, a pokud se středoevropské státy stanou jejími členy, mohou tyto představy podpořit a posílit.

Čtvrtek 6. března

Vladimír Špidla v rozhovoru pro Právo nevyloučil obměnu vlády. Soudí se, že ohroženi jsou ministři Rusnok, Dostál a Škromach. Není pochyb o tom, že jejich odchodem by vláda prokoukla, ale o něčem podobném může Špidla uvažovat až poté, co se mu na sjezdu ČSSD podaří dostat stranu pod kontrolu. Tak tomu zatím není a proto by asi neměl nahlas uvažovat o něčem, na co v tuto chvíli nemá. Na druhé straně považuji za předčasné mluvit o tom, že se ČSSD rozkládá v přímém přenosu (jak napsala v MfD Jana Bendová). Špidla a spol. musí jen dohánět to, co loni zameškali, a mají to ovšem těžké.

Bývalá komunistická poslankyně Svobodová byla v poslanecké sněmovně tajnou volbou zvolena členkou Rady ČT. Dostala 104 hlasy, její oponentka Horváthová jen 29. Vypadá to, že pro Horváthovou hlasovaly jen KDU-ČSL a US-DEU, kdežto ostatní strany pracují na plíživé a úplné normalizaci KSČM. Zatím na této poměrně nízké úrovni. Fungují snad už nepsané sliby Klause Grebeníčkovi? Paní Svobodová zasedne na židli uvolněné poslancem Karáskem, který kdysi rezignací demonstroval svou mravní čistotu (nelíbil se mu Balvín jako ředitel). Dnes už Balvín není ředitelem a na Karáskově místě sedí komunistka.

Edmund Stoiber obvinil kancléře Schrödera, že rozštěpil západní spojenectví a vytváří osu Paříž – Berlín – Moskva – Peking. Kovařík v Právu v té souvislosti píše, že Stoiber byl v podzimních volbách „potupně poražen“. Kovařík lže, ostatně nic jiného v (Rudém) Právu nedělá od sedmdesátých let. Stoiber prohrál velmi těsně a jeho kancléřským aspiracím udělal konec až neúspěch FDP, potenciálního koaličního partnera konzervativců.

V duchu svornosti a bratrské spolupráce proběhla schůze Organizace islámské konference v Kataru. Irácký delegát nazval kuvajtského ministra zahraničí opičákem, saudský korunní princ Abdalláh se s libyjským diktátorem Kaddáfím navzájem častovali tituly přisluhovačů kolonialismu. Organizace tohoto typu může učinit silnými a relevantními jen vnitřní rozloženost Západu. Ta je bohužel v tuto chvíli dosti velká.

Poláky přijel umravňovat předseda německo-polské skupiny ve Spolkovém sněmu a zástupce zahraničně politického mluvčího SPD Markus Meckel. Naléhavě je upozorňuje, že „polskou politiku nemohou určovat myšlenky poslušnosti a slepého následování přátel“. Podpisem pod dopis osmi se prý Polsko podílelo na pokusu o rozštěpení Evropy. Co může a co nemůže určovat polskou politiku, si rozhodnou sami Poláci a německo-francouzsko-ruský blok naopak štěpí atlantickou spolupráci. Je to zajímavé, jak němečtí socialisté a politické kruhy, které si se vším všudy zaslouží pojmenování reakční (např. Otto von Habsburg a jeho příznivci) společně navazují na ty nejhorší tradice německé politiky z doby před první světovou válkou.

Středa 5. března

Největší problém zemanovského křídla ČSSD je jeho vůdce, který se zatím nechce ke svým ovečkám vrátit ze exilu na Vysočině. Má to těžké, když se tak znemožnil v pokuse o zteč pražského Hradu (zatím jediná pozitivní vnitropolitická událost tohoto roku). Poslanec a podsedický starosta Kopecký (jeho obec vešla ve známost pověstnou podsedickou fackou, kterou udělil poslanec Wagner poslanci Grulichovi nebo naopak, už si to nepamatuji a ostatně na tom ani příliš nezáleží; doufám, že facka padla v místní hospodě a že na zdi hospody už byla odhalena pamětní deska), tedy poslanec Kopecký se rozhodl podpořit vládu a naříká: „Mým favoritem byl Miloš Zeman. Mám toho člověka rád a považuji ho za jednoho z nejschopnějších lidí v této zemi. Ale on nemůže řídit z Vysočiny lidi, kteří ho považují za přítele. On nás musí koučovat přímo, anebo když nás nechce koučovat, tak je nám to líto…“ Zjevně jsou mezi Zemanovými přívrženci ti, kteří potřebují koučovat, a nikdo, kdo by měl ambice jim kouče dělat. To ostatně vyplývá ze Zemanovy nátury.

Václav Klaus pokračuje v proměně z kandidáta Jekylla v prezidenta Hyda. Nezadal si katolické Tedeum (jakási distance od nevěstky babylonské; zde je však na vině i kardinál Vlk, který se už od roku 1997 zbytečně a nemožně pletl do politiky na straně Klausových oponentů). Protože chce být lidu blízko, nepromluví na Hradě z balkonu, ale jen ze stupínku na nádvoří (proboha, to je přece praktická záležitost a ne vyvyšování, ještě blíž by jim podle této teorie byl, kdyby k nim promluvil zezdola z některého z hradních kanálů). Možná že dokonce nebude ani slavnostní představení Libuše, ale to bych mu přál, ty tři hodiny strašidelné otravy. Prozíravost projevili na zámku v Lánech, už měsíc usilovně gruntují. Zda ovšem v očích generálmajora Klause von Schwarzburga obstojí, není jisté.

Je zajímavé, jak se během týdne proměňuje tvářnost českého tisku. Stal se nejméně o 40% „klausfreundlicher“ než dříve. Dokonce i úhlavní Klausův oponent, Pepa z Hongkongu (Jiří Hanák) píše teď raději o Stalinovi, možná že mu to přijde nastejno. V Právu tvrdí, že Stalinova krvavá bilance „zamazala špínou i socialismus evropský, demokratický. Dočasně ovšem, protože myšlenku tak životaschopnou leninsko-stalinský experiment poškodit mohl, zničit však nikoliv.“ K české verzi „demokratického socialismu“, na jejíž výstavbě se Jiří Hanák intenzívně podílel, se ještě vrátíme.

Lidské štíty hromadně prchají z Iráku. Britští mírotvorci, kteří se tam přijeli nabídnout svá těla, si představovali, že budou hájit mateřské školky a nemocnice, místo toho však byli pragmatickým iráckým vedením přiděleni k naftovým rafineriím a vojenským skladištím. Nato jejich nadšení vychladlo a vzali nohy na ramena. Velmi nemilá, legrační příhoda.

Karel Pacner opakuje v Mladé frontě Dnes svou tezi, že když Brežněv kdysi vystřelil pana Remka do vesmíru, chtěl tak poskytnout Čechům a Slovákům „náplast za invazi v srpnu 1968“. To je nesmysl, Brežněv netrpěl žádnými skrytými výčitkami svědomí a invazi z roku 1968 považoval za nejpřirozenější věc na světě. Chtěl jen odměnit nejposlušnější a nejservilnější ze svých kolonií.

Úterý 4. března

Špidlovo rozhodnutí zažádat v Poslanecké sněmovně o důvěru je nepochybně správný tah, trochu riskantní, ale premiérovi v tuto chvíli nezbývá, než riskovat. Pokud vyjde, nepochybně se jemu i jeho vládě vyplatí a o něco se zlepší i jeho pozice na sjezdu ČSSD. Nejostřeji protestují potrefení. Lachnit mluví o voluntaristickém řešení, Rouček a Turek nevědí, jak budou hlasovat. Věřím, že během příštích dnů přece jen dostanou nějaký nápad. Něco jiného totiž je hlasovat v šeru za plentou a něco jiného hlasovat na světle veřejně. Navíc současná vládní koalice je vrabec v hrsti, a nejistota v případě svržení vlády by byla veliká. Pánové Kalousek a Škromach (další podezřelí z listin, které kolují po parlamentu) hovoří o tom, že volba Klause není neúspěch vlády, nýbrž stran vládní koalice. Bohužel osud vlády je v rukou vládní koalice, která přes papírově zcela dostačující většinu v Poslanecké sněmovně a Senátu Parlamentu ČR dohromady nedokázala prosadit svého prezidentského kandidáta. A tak vládě nezbývá, než provést inventuru své podpory v PS. Pokud někdo ze sociálních demokratů vládu opravdu podtrhne, zaslouží si ČSSD hrdé přízvisko „strana sebevrahů“.

Klaus provedl bleskovou inspekci pražského Hradu. Zjistil, jak už to při takové inspekci bývá, velké nepořádky. Velení Hradu zjevně nedokázalo ani zajistit, aby byly včas důkladně provedeny rajony. Možná, že dokonce cestičky v zahradách nebyly zameteny. Doufám, že na závěr pronesl prezident k nešťastnému kancléři Mathému známou větu: „Máte revolver? Dobře, na vašem místě bych věděl, co s ním dělat.“ V té souvislosti mne napadá, že je zjevné, proč vlastně Václav Klaus nemá rád Osudy dobrého vojáka Švejka. Musí na něho působit jako soustava zlomyslně nastavených zrcadel.

Už také krystalizuje vládní tým. Poté, co Klaus oznámil, že na Mathého místo hodlá postavit Jiřího Weigela, solidního úředníka, který je docela salonfähig, zazněla další jména, podstatně výraznější: Ladislav Jakl, Petr Žantovský, Jana Bobošíková. Zdá se, že Hrad se za Václava Klause stane hradem strašidelným a vždy jednou za rok se bude ve Vladislavském sále pořádat ples upírů.

Poté, co američtí filmaři zneuctili za spolupráce zrádného kléru všemu pracujícímu lidu chrám svatého Mikuláše (totiž jakého svatého, prostě Mikulášský chrám) chystají se totéž učinit s dalším naším národním skvostem, Olšanskými hřbitovy. Naštěstí už protestují různí ochránci (tentokrát ne přírody,ale památek) a vlastenci jako např. Dušan Třeštík. Když se američtí imperialisté spojí s katolickými tmáři, je třeba konat.

A nakonec přece jen jedna dobrá zpráva: náměstek ministra zahraničí Alexandr Vondra nehodlá měnit svůj postoj k dalajlámovi.

Pondělí 3. března

Zdá se, že Václavu Klausovi už otrnulo. Volba je za námi, můžeme zapomenout na sliby a začít sekýrovat, jak je naším dávným zvykem. Nový prezident chce vést s vládou „vážný dialog“: jde zjevně o tzv. kartáč (pojem vznikl v Klausově okolí na počátku devadesátých let), jedním z prvních témat bude nejspíš postup vlády a ČNB ve věci Union banky. Řekl bych, že by prezident měl mít jiné starosti, to je věc ministra financí a opozice v parlamentu. Slibuje též „provětrání“ Ústavního soudu. Tady je ovšem třeba vyčkat, na Klausově kritice jednostranného obsazení této instituce něco je.

Místopředseda ČSSD Gross se v rozhovoru pro Právo vyjádřil v tom smyslu, že vládní koalici zjevně chybí hlasy, o nichž byla přesvědčena, že jimi disponuje. Měla by být řeč o tom, je-li to jev, který se týká jen a jen volby prezidenta, nebo nedostatečné podpory vlády všeobecně. Vláda by měla přesvědčit veřejnost o své akceschopnosti. Gross má samozřejmě pravdu a v tomto smyslu je logické, že vláda žádá v parlamentu o vyslovení důvěry. Je to riskantní krok: je sice otázka, komu by se teď hodil její pád, ale stačí jeden kverulant a všechno je ztraceno.

Miloš Zeman vzkazuje ze svého venkovského exilu, že příštím předsedou ČSSD má být Škromach. Na sjezd ovšem nepřijede, co by tam dělal. Expředseda ČSSD začíná trochu připomínat Nikitu Chruščova, marně čekajícího v Brežněvově předpokoji 21. srpna 1968, aby mu mohl poradit, jak má správně okupovat Československo. Partir, c´est mourir en peu.

Existují dva seznamy odpadlíků z vládního tábora, kteří dali v prezidentské volbě své hlasy Klausovi. Jeden vlastní ODS, druhý ČSSD. Jakási obdoba Cibulkových seznamů, jenže bohužel nebudou asi tak přesné. Podezřelými jsou prý mj. Kasal, Robert Kolář a Pavel Dostál, ale též Karel Kühnl, což vzbuzuje pochybnosti o věrohodnosti tohoto registru svazků: ten člověk Klause nenávidí tak, že už jen při vyslovení Klausova jména dostává závratě.

Sobota 1. března

Média dnes ovládá samozřejmě téma Klaus. Je zajímavé, jak koaliční politici a jejich mediální lobby podléhají démonickému obrazu nového prezidenta, který si sami vytvořili. Předseda poslaneckého klubu ČSSD hovoří o katastrofě a pohřbu sociální demokracie, podle senátora Rumla koaliční vláda skončila. Podle MfD ztroskotal pokus vytvořit životaschopnou alternativu politickým poměrům z doby opoziční smlouvy. Českým mediálním mágům se nejspíš povedlo vnutit tuto hysterii i zahraničním kolegům. DPA hovoří o katastrofě pro českou politickou kulturu; jde prý o sebezničení vládní koalice, které je posilou pro šedé sféry hospodářství (?). Podle Deutschlandfunku zase Klaus reprezentuje sebevědomé, elegantní a trochu arogantní Česko (řekl bych spíš že zamindrákované, nesnesitelné a úplně dezorientované). Vládní koalice a hlavně ČSSD by se měla sebrat: katastrofálnost výsledku volby nesmírně přeceňují. Špidla a spol. udělali loni jednu zcela zásadní chybu: uvěřili tomu, že jim Miloš Zeman coby hodný pohádkový dědeček předává stranu jako dáreček zabalený v hedvábném papíře a převázaný mašličkou. A proto zapomněli svést o partaj zásadní a neúprosný boj s jeho stoupenci a pohrobky. Budou to muset udělat teď, za ztížených podmínek. Všechno bude ztraceno jen tenkrát, když tomu sami uvěří. Klaus na Hradě je věc pro vládu koalici jistě nemilá, ale Špidla má pravdu aspoň v jednom: neznamená její smrtelné hrožení.Samozřejmě, v každém případě víc budeme vědět po měsíci dvou Klausova prezidentování.

Ředitel mladoboleslavské Škodovky Kulhánek tvrdí v rozhovoru pro Právo, že některé Sokolovy názory směřují ke katolickému fundamentalismu. Měl by říci které, a kde a kdy je Sokol řekl či napsal. Jinak jen předává dál pomluvy roztroubené před volbami cíleně klausovskou mediální lobby.

V Lidových novinách zase píší, že Klaus neumí prohrávat. Nezní to přesvědčivě, zatím jsme viděli, jak se před televizními kamerami po své prohře vztekali Pithart a Sokol. Je to zvláštní: tito lidé pořád prohrávají, a stále se to ještě nenaučili. Klaus projevil v porážkách velkou houževnatost. Proč mu upírat nos mezi očima.

Agresivní a hnusný Grebeníčkův projev před prvním kolem prezidentské volby nebyl spontánním výlevem komunistovy duše, jak by se mohlo zdát na první pohled, ale velmi účelovou akcí. Grebeníček se jím nepochybně pokoušel vysvětlit členům a sympatizantům KSČM, proč její senátoři a poslanci velkou většinou podpoří pravičáka Klause. Bude se ovšem členstvu a přívržencům muset vykázat i dalšími výdobytky, vzešlými z této0 spolupráce. Obávám se, že jich nebude málo.

Pátek 28. února

Prezidentskou volbu jsme už okomentovali (viz níže) a vrátíme se k ní přirozeně ještě zvláštním komentářem. Teď jen stručně k dalším událostem. Poslanecká sněmovna odmrštila zákon o prezidentském důchodu. Jakkoli některé důvody, které k tomu poslance vedly, mohly být věcné a návrh měl asi být skromnější, v důsledku to vyznívá jako pomyslný kopanec bývalému prezidentovi. KSČM a ODS s chutí přiložily ruku k dílu. Vzdáleně to připomíná účtování televizních redaktorů se sesazeným ředitelem na party po udílení cen Týtý. Samozřejmě v duchovní rovině.

Svědkové Jehovovi se před časem stali státem uznaným náboženským společenstvím. Teď je mnoho lidí (mj. i ministryně školství) znepokojeno, že se hlásí o právo mít své hodiny náboženství na školách. Všechno má vyřešit nový zákon o počátečním vzdělání, kde se stanoví ne snad to, že Svědkové Jehovovi nesmějí mít své hodiny náboženství, ale že hodiny náboženství coby nepovinný předmět se budou konat jen tehdy, přihlásí-li se aspoň sedm žáků. Zájemců o Svědky Jehovovy bývá méně. To je typická česká obezlička. Buď je třeba Svědkům Jehovovým registraci odejmout, nebo jim vyučování náboženství tam, kde je o to zájem, umožnit bez chytráckých limitů. Sám bych byl pro druhé řešení.

Někdejší prezidentka Srbské republiky v Bosně Biljana Plavšičová byla Haagským tribunálem odsouzena k jedenácti letům vězení. V jejím věku je to prakticky doživotí. Plavšičová se posléze odhodlala ke smířlivější politice, vycházela vstříc mezinárodním společenství, nakonec se sama vydala do rukou tribunálu. Byla odsouzena za to, že schvalovala zločinná rozhodnutí jiných. Pánové Karadžić a Mladić, hlavní viníci masakrů v Bosně, si kdesi v Bosně nebo v Srbsku válejí šunky a nikdo se jim neodváží zkřivit vlásek. Ti měli být souzeni první. Nehledě na to, že nejúčinnější a taky nejsprávnější je, když si každý své darebáky soudí sám.

Už ve druhém kole volby prezidenta bylo jasné, že Sokol je nevolitelný. Dostal o pouhý jeden hlas více než v prvním kole. Klausovi sice taky hlasů ubylo, ale do zvolení mu chyběly pouhé dva. Bylo zjevné, že vše záleží na tom, jak se v třetím kole zachovají Zemanovi sirotci a komunisté. A ti se rozhodli Klausovo zvolení umožnit. Komunisté v PS nehlasovali nejspíš pro Klause unisono, to by je jejich voliči rozsápali (13 poslanců nedalo svůj hlas ani jednomu z kandidátů), ale většinou dostačující k tomu, aby byl zvolen. Václav Klaus je tedy prezidentem ČR. Nemyslím, že by to samo o sobě mělo ohrožovat existenci této vlády a vládní koalice, záleží jen na tom, jak se s tím největší vládní strana vyrovná. Znepokojivé je jen to, čím si nový prezident komunisty naklonil, a taky ovšem to, na čem se s nimi shodne: jakýsi český izolacionismus (zdá se, že není příliš nakloněn ani EU, ani USA) a naprostá neochota k otevřenému pohledu na stíny minulosti, což bude nepochybně deformovat jeho budoucí politiku. Prezident tu už tedy je, v tuto chvíli je důležité, aby vláda a vládní koalice tento fakt ve zdraví přežila. Myslím si, že v zásadě je to možné, ale špičky ČSSD se při tom pořádně zapotí.

První kolo třetí prezidentské volby. Nebylo těžké očekávat, že po potupné porážce Miloše Zemana bude následovat odveta jeho pohrobků. Celkem se povedla. Sami komunisté by nebyli s to dostat Klause do druhého kola (dělají to účelově, nehlasují pro Klause, ale proti Sokolovi). Našlo se však dalších 16 - 20 volitelů, kteří dali hlas buď Klausovi, nebo nikomu. Drtivá většina (ne-li všichni) budou z ČSSD. Strana je rozpolcená, Zemanovi se jí podařilo zasadit ránu, na niž může zajít. A Špidlu čekají na sjezdu strany horké chvíle. Šance Jana Sokola jsou v tuto chvíli v podstatě na nule, ale Klaus ještě nemá vyhráno. S nynějším počtem hlasů by sice v třetím kole vyhrál, ale druhé kolo, řekl bych, jeho šance poněkud uzemní.

Z vystoupení před vlastní volbou zaujal svou odporností příspěvek předsedy KSČM Grebeníčka. Na mnoho lidí – a nejen komunistů - však jistě zapůsobil. Jediným národním pojítkem je u nás, jak se zdá, nenávist k sudetským Němcům.

Čtvrtek 27. února

Zemanovci se zjevně chystají v zítřejší prezidentské volbě na masivní odvetu za svou minulou porážku. Zdá se však, že jejich duchovní vůdce se od nich odtáhl. Bez něho ovšem velikou naději na pořádný úspěch nemají. Prý uvažují o vytvoření nového politického subjektu, který by sdružil levicovou část ČSSD a “nekonzervativní” část KSČM. Na základě všech dosavadních zkušeností se dá odhadnout, že ba se v ní sice sešla řada poslanců a jiných stranických činovníků, ale zašli by na chronický nedostatek voličů. V kuloárech se šíří, že by proti Sokolovi (a pro Klause) mohlo v PS v prvním kole hlasovat až 18 poslanců ČSSD. Kdyby se k nim přidalo ještě 8 komunistů, postoupil by z PS Klaus. Vzhledem ke složení a možnostem Zemanových sirotků se dá odhadnout, že skutečný počet disidentů asi nebude tak velký, hledal bych ho někde mezi těmito osmnácti a Špidlovými čtyřmi.

Na volbu ředitele televize je snad ještě zábavnější podívaná než na volbu prezidenta, i když výsledky jsou zhruba shodné. Osvěžujícím prvkem jsou demise členů. Začal s tím kdysi Miloš Rejchrt, ten ovšem měl k demisi dobrý důvod a jistě netušil, že zakládá tradici. Na rituální úkon demonstrace vlastní mravní čistoty povýšil pak odstoupení Svatopluk Karásek. Dnes odstoupili další dva, mj. Milan Knížák, kterého by Karásek určitě nechtěl za komplice. Bylo by zábavné, kdyby tak reagovali při volbě prezidenta poslanci a senátoři, obávám se však, že jsou na to příliš dobře placeni. Televizní revolucionáři jsou ovšem navýsost spokojeni, televize se řídí sama. Je zjevné, že tento způsob výběru Rady a relativně malý počet jejich členů z ní dělá nedokonalé převodové soustrojí, které přenáší nejrůznější politické tlaky z mnoha stran a díky tomu se vždycky zasekne.

Časopis Respekt označil jakousi Alenu Vitáskovou, ředitelku firmy Transgas, za agentku StB. Ta Respekt zažalovala a u Vrchního soudu dosáhla svého: rozhodl totiž, že “uveřejněním těchto v zásadě pravdivých informací došlo k vážnému neoprávněnému zásahu do osobních práv žalobkyně”. Údaje o tom, kdo byl agent, jsou tedy tajné. Bývalí agenti jsou chráněni před neoprávněným zásahem do jejich nezadatelného práva na to, aby nikdo nevěděl, že byli agenti. Tuto zásadu by bylo ještě třeba doplnit druhou jí podobnou: nikdo, kdo nebyl agentem StB, nemá právo na to, aby se o něm říkalo, že nebyl agentem StB, nýbrž naopak. Tím se dovrší občanská rovnost mezi agenty a neagenty, o niž čeští obhájci lidských práv z OF, OH, ČSSD atd. usilují už od listopadového převratu.

Den před třetí prezidentskou volbou zveřejnila MfD články Karla Kříže a Bohumila Pečinky o prezidentském kandidátu Sokolovi. Jde o závažný případ, k němuž se ještě vrátíme.

Středa 26. února

Do třetí prezidentské volby chybí dva dny. Sokol posbíral podpisy 97 poslanců a 41 senátorů. Kdyby pro něho hlasovali všichni podepsaní, chyběly by mu do zvolení jen tři hlasy. Papírově má v klubech ČSSD daleko větší podporu než Bureš i Zeman. Za klub nezávislých v Senátu se ovšem podepsala jen jeho předsedkyně Rögnerová, dá se předpokládat, že tu Sokol získá ještě pár dalších hlasů. Prezidentské volbě se budeme v pátek, pokud nám to okolnosti dovolí, věnovat průběžně. Jako aktualitu uvádíme jakousi výchozí analýzu situace.

Sokol navštívil taky poslanecký klub ČSSD, kde žehlil svůj výrok o pseudoproblémech, a klub KSČM. Protože se předseda strany Grebeníček po jednání vyjádřil, že Klaus na rozdíl od Sokola nepochybuje o demokratickém charakteru jeho strany, dá se soudit, že Sokol obstál lépe než jeho soupeř. Nicméně: řekl tam prý, že se část voličů KSČM rekrutuje z bývalých sládkovců (obávám se, že to není typické pro komunisty, že to platí i o ČSSD a ODS) a že lze mít pochybnosti o demokratičnosti komunistů (občas se chovají jako demokraté, občas ne). V tomto případě není, jak by řekl jeho sok Václav Klaus, dobře položena otázka. KSČM je nucena respektovat formální demokratické předpisy, dané zákony (jinak by byla rozpuštěna). Problém komunistů od vzniku jejich strany v roce 1921 ovšem nebyl v první řadě demokratičnost či nedemokratičnost, nýbrž to, že byli prodlouženou rukou ruských velmocenských zájmů. Nezdá se, že by se ne tom do dneška něco změnilo.

A do třetice: oba prezidentští kandidáti se představili na stránkách Mladé fronty Dnes. (Klaus měl v MfD už zase smůlu: na přiložené fotografii se šklebí jako opice, zatímco ze Sokola vyjadřuje andělská ušlechtilost). Jinak si Klaus trpce stěžuje, že ho Sokol pomlouvá, a jedním dechem jej beze všeho dalšího označuje za představitele “výrazně okrajového proudu českého politického myšlení”. Vzhledem k tomu mohutnému střednímu proudu, té politické Mississippi, kterou představuje Václav Klaus, jsme všichni pouhými outsidery. Expředseda ODS dále tenkým hláskem slibuje vytvářet konsensuální pocity v naší zemi (s okrajovými proudy se ovšem nebude patlat, půjde tedy nejspíš o rozvíjení konsensuálních pocitů mezi ním, Zemanem a Grebeníčkem) a ujišťuje, že nehodlá lézt do zelí jiným ústavním orgánům, vládě a parlamentu. Sokol se hodnocení svého protivníka elegantně vyhnul.

Ve stínu prezidentské volby a chystaného úderu na Irák poněkud zaniká volba ředitele ČT. Špidla a Zaorálek se včera sešli s předsedou Rady ČT Mrzenou. Dodatečně se nemohou shodnout na tom, na čí podnět, o tuto čest soupeří předseda vlády s předsedou Rady. Špidla tvrdí, že neměl ani ponětí o dnešní volbě, Mrzena zase, že se problému volby ředitele dotkli jen okrajově. Éterem létají prohlášení a otevřené dopisy někdejších televizních odbojářů (Rychlík, Smoljak), Špidla se ještě narychlo sešel s předákem evolučních televizních odborů Dekojem. Je otázka, vypadne-li z tohoto zpolitizovaného lobbystického rumrajchu nějaké rozhodnutí. Veřejnoprávnost je u nás zjevně nerealizovatelná. Nezávislé médium předpokládá nezávislé lidi, co ho dělají. Nedá se formálně zajistit nezávislost instituce, kterou provozují závislí lidé. Stejně jako nelze dělat demokracii bez lidí, kteří by se aspoň snažili být demokraty.

A nakonec kuriozita, která by neměla zapadnout. KSČM podala poslanecké sněmovně návrh zákona o nájemném a sněmovna se jím bude opravdu zabývat, neboť se na její stranu postavili i křečkoidé z ČSSD. Nájemné bude tzv. oprávněné, bude se vypočítávat z nákladů na provoz domu, majitel si bude moci započítat zisk o půl procenta vyšší než repo sazba ČNB platná v době uzavření nájemní smlouvy (!). Pokud bude majitel odsouzen za trestný čin vůči nájemníkům nebo pokud bude “hrubým způsobem a dlouhodobě porušovat povinnosti pronajimatele nebo povinnosti vlastníka domu”, může mu být právo spravovat dům odejmuto. V tomto systému jsou majitelé v podstatě zbyteční a mělo by jim být právo spravovat dům nějakým Benešovým dekretem odňato kolektivně.

Úterý 25. února

Dnes vzpomínáme pětapadesátiletého výročí tzv. Vítězného února (někteří je dokonce oslavují). V souvislosti s tím se v novinách objevila řada úvah, některé jsou podnětné, jiné podivné. Čeští historici prý dospěli k závěru, že Beneš v době krize už nemohl nic dělat. V podtextu: byl v tom nevinně. Česká historiografie se zabývá konstrukcí nejrůznějších národních alibi. K tématu se vrátíme, zaslouží si zvláštní analýzu.

USA, Velká Británie a Španělsko předložily návrh stručné rezoluce RB OSN, v níž se konstatuje, že Irák nevyužil poslední příležitosti, kterou mu poskytla rezoluce č. 1441. Prezident Bush zároveň prohlásil, její schválení či zamítnutí rozhodne o tom, zda má OSN vůbec nějaký význam (je zjevné, že v konfliktech tohoto typu valný význam nemá). Saddám Husajn bude dle prezidentových slov odzbrojen v zájmu amerického lidu. To je dosti důležité, nemá smysl předstírat, že bude odzbrojen v zájmu iráckého lidu, i když iráckému lidu pád Saddámovy diktatury nepochybně prospěje. Jde o obranu legitimních zájmů USA a Západu, ne o import demokracie na Střední východ. Francie s rezolucí nesouhlasí a žádá další čtyři měsíce inspekcí ve chvíli, kdy Saddám odmítl zničit rakety s doletem nepovoleným OSN a kdy dokonce i šéf inspektorů Blix prohlásil, že Irák není důvěryhodný a že by diplomacii měla podpořit síla. Zdá se, že se Američané snad přece jen odhodlají k zásahu. Kdyby se jim povedl, ocitly by se Francie a Německo v prekérní situaci. Je i v našem zájmu, aby se povedl.

Místopředseda KSČM v duchu nejlepších revolučních tradic své strany vytáhl na prezidentského kandidáta Sokola nevhodný kádrový původ (tj. jeho otce). Se zdůvodněním, že za první republiky se i spolehlivost pouhých hraničářů prověřovala až do čtvrtého kolena. Tento kult první republiky je u komunistického funkcionáře opravdu dojemný. První republika měla ovšem své zvláštnosti, my si ji dnes často příliš idealizujeme a dnešní komunisté pak z toho těží. Stojí za to připomenout, že např. zákon č. 50/1923 Sb. Na ochranu republiky byl takové povahy, že komunistům dobře posloužil v prvních měsících poúnorového teroru. Proti přenášení hříchů otců na syny se ovšem vzápětí ohradil Ransdorfův předseda Grebeníček. Hádejte proč!

Pondělí 24. února

Ministr zahraničí a předseda KDU-ČSL Cyril Svoboda řekl reportérce LN Renátě Kalenské, že pokud nebude zvolen Jan Sokol prezidentem, nebude KDU-ČSL na podzim hlasovat pro státní rozpočet. Vzápětí se od něho solidárně distancovali jeho kolegové Kalousek a Kasal (podle nich volba prezidenta s rozpočtem nijak nesouvisí), a sám Svoboda svůj výrok popřel. V redakci LN ho ovšem mají zaznamenaný. K tomu se dá podotknout dvojí: za prvé, vyhrožovat Špidlovi v souvislosti s prezidentskou volbou je podobné, jako vyhrožovat pánům Zakopčaníkovi a Karasovi odvetnými kroky, pokud nebude v létě hezké počasí. Špidlu tím nanejvýš ještě více potopí. A za druhé: Cyril Svoboda vlastně prohlásil svůj výrok za neexistující od samého počátku. Postavil se k němu stejně jako komunisté a jiní vlastenci k mnichovské dohodě. To je pozoruhodné rozšíření politikových možností (i když tu jsou, jak jsme uvedli, precedenty). Bylo by zapotřebí tento rejstřík ještě rozšířit o opačný případ: totiž o výroky, které se dodatečně prohlásí za existující od samého počátku, i když z důvodů většinou pochopitelných (např. politikova podělanost) nebyly ve své době řečeny. Pokud se obojí podaří v dohledné době prosadit, uskuteční se odvěký sen českých politiků: žurnalistika se stane zbytečnou.

USA hodlají ještě počátkem týdne předložit rezoluci, suše konstatující, že Irák neplní své závazky. Dávají tak prý poslední šanci Saddámovi i OSN (aby prokázala svůj význam). Protože si současně zajistili solidaritu Británie, Španělska a Itálie a protože jednání s Tureckem spěje k úspěšnému konci, dá se předpokládat, že to tentokrát přece jen myslí vážně. Česká politika se chová jako vždy nedůstojně. Svoboda vyloučil, že by se ČR mohla podílet na operaci bez mandátu OSN a umravňuje amerického ministra obrany: “Pan Rumsfeld může zmiňovat české vojáky, ale čeští vojáci jsou pod českým velením, pod rozhodnutím českého parlamentu.” Ještě legračnější je vyjádření prezidentského kandidáta Sokola: “Evropa je dnes jakousi konfederací či sdružením států, Spojené státy jsou největší mocností na světě. My zaujímáme podle mého názoru především evropskou pozici, protože bychom se měli brzy stát součástí Evropské unie. To je takříkajíc košile. Ale právě historická zkušenost nám říká, že americkou přítomnost v Evropě pořád potřebujeme. Česká republika ji potřebuje. V našem zájmu je, aby se mezi Evropou a Amerikou vyjednávalo, aby se hledalo nejlepší řešení.” Těžko si představit větší prohřešek proti zásadě “vaše řeč budiž ano ano, ne ne”. Pro české politické diletanty diplomacie rovná se obojakost.

Polský ministr zahraničí se u příležitosti své návštěvy v ČR vyjadřoval jinak (rozhovor v dnešním Právu): “Zdůrazňuji, že podporujeme Spojené národy, avšak tato instituce kvůli střetu zájmů nebyla vždy schopná reagovat na vzniklé krize odpovídajícím způsobem”. Formulace je ohleduplná, ale dosti přesná. Chvástáme se svými demokratickými tradicemi, a chtěli bychom na naše okolí (i Poláky) dělat ramena. Přitom nám chybí elementární představa o tom, co je to politika. Cimoszewicz se vyjádřil diplomaticky, ale zcela jasně pro zákrok v Iráku v krajním případě i bez požehnání OSN, a elegantně odmítl pokusy reportéra, aby se pletl do rakouských záležitostí.

Luboš Palata opakuje v Lidových novinách nesmyslné, ale u nás oblíbené a hojně používané tvrzení, že Poláci (na rozdíl od Čechů) šli do války s Hitlerem. Pravda je, že Poláci na rozdíl od Čechů byli Hitlerem napadeni. Průjezd vojenských transportů USA Maďarskem neblokuje maďarský parlament jako celek, ale pouze nejsilnější opoziční strana, FIDESZ (k souhlasu je zapotřebí ústavní většina), z důvodů dílem prestižních (zavařit nenáviděným socialistům, které zjevně považují za vážnějšího nepřítele než islámský terorismus), dílem populistických (oslovit veřejnost, která není válce nakloněna). A poloostrov na Balatonu se nejmenuje Tihán, ale Tihany (čti Tyhaň).

Helena Vondráčková se vdávala. Za totáče jsem si vždycky představoval, že hvězdy socialistické pop-music jsou nesmrtelné jako bolševismus. Ještě v devadesáti letech budou zpívat jako ty kosti náčelníka v indiánské pohádce. Se Sovětským svazem, Karlem Gottem a Helenou Vondráčkovou na věčné časy. Jejich nesmrtelnost ovšem dokázala dotáhnout do důsledků až posttotalitní doba. Chvíli to vypadalo, že mají utrum, ale pak povstali jako fénix z vlastního popele. A tak zatímco Karel Gott kandiduje na prezidenta, Vondráčková se vdává. Jsou jako ti nesmrtelní z Gulliverových cest. Na rozdíl od nich to nesou docela dobře.

Nekomentuji v Událostech některé věci, o nichž se hodně píše: například nejnověji krach Union banky. Nejsem odborník na ekonomické záležitosti a z vrozené opatrnosti považuji lidi, kteří svěří své peníze někomu jinému než České spořitelně, za avanturisty, kteří si svůj osud zaslouží. Postkomunistická mohutnost a v neposlední řadě takřka nulové úroky ČS mi poskytují záruku, že tento kolos hned tak nepadne. Nekomentuji ani případ s odposlechem mobilních telefonů. Celý život mne někdo odposlouchával, jsem s tím smířen a jsem na to zvyklý, neznepokojuje mne to.

Sobota 22. února

Sokolův úlet po jednání v klubu KDU-ČSL (stěžoval si na to, že u sociálních demokratů se hovořilo o pseudoproblémech) a jeho širší okolnosti si zaslouží malý komentář. Teď diletantství svého kandidáta usilovně žehlí Špidla, Svoboda i Mareš. Zeman si na Vysočině mne ruce. Je pozoruhodné, jak ohleduplně a útlocitně vedla rozhovor s prezidentským kandidátem v Právu Kateřina Perknerová. Člověk se neubrání otázce, co za tím je.

V souvislosti se Sokolovou kandidaturou se začalo hovořit o jeho strmé akademické kariéře, zejména o způsobu, jak získal magisterský titul. Nejsem Sokolovým sympatizantem, ale tohle považuji za sprosté. Moji vrstevníci (a zejména ti o něco málo starší), kteří byli komunistickým režimem pronásledováni kvůli “kádrovému původu”, si nemohli pomalu udělat ani maturitu. To, co člověk zmešká v době, kdy je na to čas, později už jen stěží dohání. Někdejší rektor UK Palouš se v roce 1993, kdy se problém se Sokolovým magisterským diplomem poprvé otevřel, vyjádřil v tom smyslu, že jeho vědecké, učitelské a mravní kvality jsou mimo diskusi. Pokud jde o vědecké a učitelské kvality, těžko s ním nesouhlasit. Nechápu, proč by člověku, který je svou erudicí na úrovni univerzitního profesora, nemělo být umožněno, aby si magisterský titul vydobyl v kratší době než dnešní studenti, zvlášť když přitom nejsou porušeny žádné formální náležitosti.

Zdá se, že Spojené státy a Velká Británie jsou technicky připraveny na válku. Zprávy o tom, že se Berlusconi přiklonil k německo-francouzskému stanovisku, se ukázaly jako nepodložené. USA jsou prakticky dohodnuty s Tureckem o použití tureckého území k útoku na Irák. Zbývá jen otázka, co s Radou bezpečnosti. Že by se ji podařilo zlomit, je velmi, velmi nepravděpodobné.

(www.bohumildolezal.cz)



Zpátky