Květen 2003

Neslitovný panovník

Zdeněk Jemelík

Změna v osobě presidenta republiky bývala v minulosti obdobím radostnými nadějemi naplněného očekávání té nejposlednější kategorie občanů - vězňů. Bývalo zvykem československých presidentů, že při nástupu do úřadu vyhlašovali amnestii. Nezdá se, že Václav Klaus na tuto tradici naváže. Je otázkou, proč se tento jinak většinou racionálně uvažující pragmatik mimo jiné právě v tomto bodě chce odlišit od svých předchůdců. Nechce se mi věřit, že je tak pevně přesvědčen o bezchybnosti českého trestního řízení a z toho plynoucí nadbytečnosti těchto presidentových pravomocí. Vždyť se sám poměrně nedávno na příslušné orgány hněval kvůli kriminalizaci podnikatelů a citlivě reagoval na jejich necitlivé zacházení s Milanem Šrejbrem. Hraje zde roli to, že na rozdíl od Gustáva Husáka a Václava Havla byl Václav Klaus vždycky slušný chlapec, a proto neprošel tvrdou školou života za zamřížovanými okny ? Byl někdy aspoň na návštěvě ve věznici ? Umí si představit hrůzu, kterou je pro dítě uvěznění matky? Nebo snad dává odmítavostí najevo, že trestní řízení je pro něj neprobádanou oblastí, a nechce tedy přijímat rozhodnutí, dokud se nezorientuje?

Ať jsou příčiny jakékoli, v této chvíli se pan president sotva může chovat jinak, protože nemůže bezdůvodně a okamžitě opustit hlásané názory, s kterými se ucházel o zvolení. Měli bychom se spíše tázat, proč presidentova pravomoc udílet milost, která se bezprostředně dotýká jen velmi malého okruhu občanů, se najednou stala tak důležitou, že všichni presidentští kandidáti považovali za nezbytné vymezit k ní svůj postoj, a s výjimkou profesionála Pavla Rychetského jednotně neprojevit vstřícnost k zájmům odsouzených a jejich rodin.

Je možné, že neblahou "výchovnou" úlohu sehrála mediální kampaň, probíhající v posledních měsících úřadování Václava Havla. Pozornost, kterou v té době média věnovala problému presidentských milostí, byla zřejmě nepřiměřená významu této záležitosti pro blaho státu. Kampaň ovlivnila mínění obyvatelstva, presidentské kandidáty nevyjímaje, ale také nám opět ukázala, jaká jsou naše média: že jim účelové překroucení skutečnosti či lež nejsou zdaleka cizí a za poškození cizích zájmů šířením pomluv a zkreslených informací se zásadně neomlouvají, prostor pro kritický názor na jejich štvaní neposkytují. Příkladem z konce kampaně, ale o to vydatnějším, je počin Světa motorů, který si na námětu milostí přihřál polívčičku ještě 5.února, kdy rozvířil sedm let staré odsouzení paní I. H. za autonehodu s následkem smrti. President odsouzenou omilostnil a změnil jí nepodmíněný trest v podmíněný. Postižená je v článku hanobena v rozporu se zákonem s uvedením plného jména, ačkoli její trest dávno vypršel a vina jí nesmí být dále předhazována. A hanobení se opírá z větší části o lži nebo překroucená fakta. Časopis například na podporu svých tvrzení uveřejnil nesprávný situační náčrt a zamlčel spoluvinu oběti nehody. Samozřejmě se nezmínil o tom, že president udělil milost teprve poté, kdy ministryně spravedlnosti neuspěla se stížností pro porušení zákona, podanou ve prospěch odsouzené. Na upozornění na závadnost článku redakce ovšem nereagovala.

Ať již Václav Klaus dospěl k současným postojům jakoukoli cestou, věřím, že časem změní názor. Problematikou justice se nikdy dříve příliš nezabýval. Žádosti o milost však do jeho kanceláře budou přicházet, protože bez ohledu na své mínění je poslední nadějí pro tisíce nešťastníků. Bude se muset nějakým způsobem s touto agendou vyrovnat, neboť mu to podle ústavy přísluší. Česká justice se s příchodem Václava Klause nezměnila, neodhodila nic ze svých nešvarů. Proto president časem zjistí, že trestní řízení občas plodí zmetky, které nelze řádnými prostředky napravit. Bude samozřejmě své pravomoci využívat jinak než jeho předchůdce. Sotva však setrvá na původním striktně odmítavém přístupu.