Český a slovenský zahraniční časopis  
     
 

Červen 2003


Jak jsem chodil na Ojezda

Ross Hedvíček

Můj stařeček se jmenoval Bohumil. Hedvíček pochopitelně. Narodil se 16. září 1890. Měl jsem ho rád - uměl věci vysvětlit pár slovy - to se dneska málo vidí. Jedna z jeho definicí zněla - "Každý umělec je blázen!".

Stařeček celý život špatně chodil - nemohl ohýbat koleno pravé nohy, takže tu nohu měl pořád napřímenou a to se blbě chodí. Dle rodinné legendy se mu to přihodilo, když byl ještě malé dítě v předminulém století a lezl po kolenou po podlaze a píchnul si jehlu do toho kolena a od té doby s ním nemohl hýbat. Jak se tam ta jehla dostala, se nikdy nediskutovalo.

Když stařeček odešel do důchodu, tak se to chození ještě zhoršilo a to byla doba, kdy jsem s ním trávil více času, protože jsem mu byl přidělen jako doprovod, pro případ že by upadl a nemohl vstát. Byl jsem z rodiny, mimo právě stařečka Bohumila, vždy největší, takže to bylo logické. Stařeček měl i ve svém stařečkovském věku pořád dva metry na výšku, okolo 120 kilo - na tu výšku jsem ho dohnal už v mých patnácti letech, na váhu až mnohem později. K tomu připočítejte bílý knír a plešatou hlavu - no impozantní postava. Bílý knír už mám taky, ale plešatou hlavu ještě ne - jen šedivou - to prý jsou geny z matčiny strany, bylo mi vysvětleno.

Stařeček přesto, že chodil špatně, tak chodil rád. Chodil rád na Ojezda, což je oblast nad rybníkem Jordánem, směrem na Olomouc, kde měl stařeček poslední kus pozemků, které mu nezabavili komunisti do JZD jako všechno ostatní. Bylo to proto, že pozemek byl přiskřípnut mezi silnici na Uhřičice a železniční tratí guttmannkou, později známou jako trať do Tovačova na pískoviště. Můj otec ten pozemek na Ojezdách oplotil, vyvrtal tam studnu a postavil takový přístřešek s lavičkou a tam právě stařeček rád chodil si sednout, jen tak pobýt, nebo si vzal knížku a četl. A já jsem ho tam doprovázel.

S tím starečkovým čtením to bylo taky zajímavé. Stařeček byl nadšený čtenář - čtením strávil spoustu času, byl to on, který mi podal ("tady máš a čti!") Sienkiewicze a starou římskou literaturu, poté co byl vstoupen do JZD a byl vážným na váze (jako by na tom záleželo, kolik krávy sežerou zelenýho, když je to stejně mokrý!), tak četl celé dny i na váze - pak přijel Kotek koňma s vlečkou se zeleným, stařeček mu to zvážil, zapsal do knihy a četl dál. No a protože špatně chodil a veřejná knihovna byla v Kojetíně až na náměstí, tak jsem to byl zase já, kdo "chodil pro knížky".

Kojetínska knihovna měla dvě oddělení - pro děti, to bylo vzadu v chodbě, a pro dospělé, kam se mohlo chodit až od patnácti let. Uměl jsem číst už asi od pěti let, v dětské knihovně jsem se objevil v tomtéž věku, a když knihovnice paní Malá zjistila, že ještě nechodím do školy, tak mi vnutila knížku s fotkami ptáka - kosa, těch fotek bylo více než psaného - knížka se jmenovala "Říkali mu Frkoš". "Frkoša" jsem jí přinesl tentýž den odpoledne s tím, že už to mám přečtené a odešel jsem s Ernestem Thompson-Setonem - "Dva divoši" v podpaží - paní Malá se za mnou dívala s očima navrch hlavy. Takže druhá kniha, co jsem kdy přečetl, byla o Kanadě, o Americe a Indiánech - začal jsem se sebevzděláváním a samo-indoktrinaci velmi časně. A tak to to šlo každé pondělí a čtvrtek - zbývající dny měli zavřené - ale kompenzoval jsem to tím, že jsem si bral více knížek najednou, osm až deset týdně. Během prvního roku jsem byl s dětskou knihovnou vyřízen - všechno, co mne zajímalo, jsem přečetl, nic nového mi nemohli nabídnout.

No a tehdy právě se stalo, že jsem byl pověřen obstaráváním knih pro stařečka Bohumila, který četl v podobném tempu jako já - a tak jsem začal navštěvovat dospělou část městské lidové knihovny v Kojetíně v pokročilém věku 7 let - na starečkovu legitimaci ("Rostíku, to chceš číst TYHLE knížky? - Néé, to je pro stařečka!"). Všechno fungovalo bezvadně, otevřeno pět dní v týdnu. Stařeček četl - a já jsem četl.

A když jsme chodili na ty Ojezda, tak jsme museli jít do kopce podél židovského hřbitova. Ano, Kojetín, i když nemá jediného žida, tak má židovský hřbitov (který je dokonce větší než ten oficiální katolický hřbitov), velký park známý starousedlíkům jako "židovský park", a synagogu, že které se po únoru stal kostel církve československé husitské, a tak. Ptal jsem se stařečka, co to propánajána je církev "československá husitská" a stařeček mi stručně a s úsměvem vysvětlil, že "když je komunista pobožné, tak to je církev pro takový lidi!" Vedle židovského hřbitova bydlel švec Slavíček, co vypadal jako Vlasta Burian a chodili se stařečkem do školy, když byli malí.

Za mých času tam bydlel Honza Polách, co byl starý jako já, ale ten už taky umřel. A židovský hřbitov byl opuštěný, zarostlý trávou a křovím a nikdo tam nechodil. Žádné čerstvě hroby. Nahoře na kopci, v horním rohu toho hřbitova stála polorozbořená budova, a v ní stal pohřební vůz co byl tažený koňmi - jen ten vůz sám, bez koní - vypadalo to depresivně - tak československy.

A jednou jsme se o tom se stařečkem bavili - a on mi vysvětlil, že to je tak proto, že před válkou bylo v Kojetíně aspoň polovina obyvatel židů - což vysvětluje ten park, synagogu a ten obrovský hřbitov - a Kojetín tehdy měl asi pět tisíc obyvatel. A všichni byli odvezeni v dobytčácích a nikdo z nich se nevrátil, proto na ten hřbitov nikdo nechodí.

Když jsem tam byl na návštěvě v roce 1995 tak jsem dostal brožurku o historii města, kde se cudně praví, že v době války zemřelo v koncentrácích 85 židovských obyvatel Kojetína. Kam zmizelo těch zhruba dva a půl tisíce ostatních - to tam nebylo. Na náhody nevěřím - ale věřím, že v Česku a na Slovensku dodnes lžou o své vlastní historii. Nejspíš mají důvod.

A stařeček vzpomínal na různé Guttmanny (majitele cukrovaru, kde se stařeček jako mladík vyučil "vařičem cukru", stavitele železniční trati "guttmannky", vedle které jsme seděli) a další jména, která si už nepamatuju. A když přišel večer a šli jsme zpátky z Ojezdu, tak mi stařeček povídá, ať si vezmu do kapsy pár kamenů. Učinil jsem tak a vybral pár solidních křemenů, co když s nemá třísknete o sebe, tak lítají jiskry a ten kámen pak tak divné smrdí - schválně si to zkuste a čuchněte si. A prošli jsme okolo té rozbourané budovy s tím polorozpadlým pohřebním vozem pro koně dovnitř hřbitova. Nikdy jsem tam předtím nebyl. Náhrobní kameny s divným písmem jako švabach - ale švabach to nebyl, ten jsem znal.

Stařeček šel na jedno určitě místo, kde už jasně byl předtím, vytáhl z kapsy svůj vlastní kámen a položil ho na náhrobní kámen. "Polož sem to tvoje kamení!" - učinil jsem jak nařízeno a položil křemeny vedle toho stařečkova kamene. "Proč?" chtěl jsem vědět. "To je takový zvyk" - řekl stařeček Bohumil. A šli jsme pryč - že hřbitova, kam nikdo nechodil. Což znamenalo dolů z kopce. K Jordánu.



Zpátky