Červen 2003

Včely

Jaroslav Hutka

Vylezl jsem z domečku, kde spím, když jsme na chalupě. Bylo už po poledni. Po modrém nebi pluly obrovské ostrovy bachratých mraků, ale mezi nimi bylo dost místa na teple svítící jarní slunce. Ospale jsem se rozhlédl po celé svěžesti jara a všeho toho, co tu máme. Všude ticho.

Před sedmi lety jsme koupili chátrající usedlost, levný opuštěný statek v kopci na konci vesnice, nesmyslně přetnutý cestou. Bydlet se v něm nedalo a soukromí byl problém. Udělali jsme podlahy, střechy, okna, elektřinu a dvě velké brány na uzavření té cesty. Z krajnic jsem vyřezal plot kolem obrovské zahrady, za kterou jsou už jen pole a dál hluboký les ve vlnité krajině Domažlicka. Práce je zapomenuta a zbyla pohoda místa, kde je sice stále co dělat, ale už to netlačí.

"Tady je pořád se na co dívat," říkala před čtrnácti dny básnířka Zorka, která nás tady navštívila poprvé. Rozvedli jsme se téměř před třiceti lety a od té doby žije v Paříži. Na skoro každém koncertu hraju dodnes její píseň Tango o Praze.

Když sem Zorka přijela, bylo pár dní teplo, a pak se zase vrátily mrazy. Jaru se letos nechtělo do života, zima se stále depresivně vlekla, ale teď už je to jisté. Dnešní první máj je teplý a stromy rozkvetly.

Zul jsem si pantofle, abych stál bosýma nohama poprvé po zimě na první trávě, a podíval jsem se na třešeň přede mnou. Má starý kmen a omlazenou velikou korunu, teď rozkvetlou. Podíval jsem se do koruny prosvětlené všemi těmi květy a ještě nezastíněné listy. Všechno to tu připomíná krajinomalbu konce devatenáctého století. Toho posledního evropského hledání domova v krajině a na vesnici. Hledání ticha a vzpomínek na jakýsi pradávný původ, o kterém se věřilo, že nám dává dnešní smysl i oprávnění. Začnu to všechno malovat a nebudu muset nikam chodit, napadlo mě. Co vlastně byla ta první světová válka a ten funkcionalismus po ní? A ty nacionalismy a komunismy, které následovaly? Hromady mrtvol, lží a násilí přes celé dvacáté století. Evropa zešílela a zatáhla do toho svět. Jaký vlastně žil život můj děda, moji rodiče a já?

Jak jsem stál takhle bos pod rozkvetlou třešní, tak jsem se radostně vžil do toho, že všechny ty životy byly zmarněné. Situace téměř na recitování nějaké hodně vážné básně, recitování do otevřených vrat stodoly, plné starého haraburdí. Znovu jsem se rozhlédl. Hřejivé polední ticho. Podíval jsem se znovu do koruny rozkvetlé třešně. Ticho. Opravdu ticho. Jak to? Kde jsou včely?

Všechny snové a romantické myšlenky okamžitě zmizely. Jak to, že ta třešeň nebzučí včelami? Šel jsem bos do zahrady plné rozkvetlých jabloní a švestek. Ticho. Nenašel jsem jedinou včelu, pouze na jedné pampelišce jsem objevil čmeláka. Každý rok jsme měli úrodu třešní, jablek a švestek, kromě loňska. Všechno sice kvetlo a včely bzučely, ale objevily se takové mraky mšic, že žádná úroda nebyla.

"Nejsou včely," hlásil jsem se strachem o další úrodu o hodinu později Kateřině.

"Ani mouchy," odpověděla. Šel jsem tedy hledat mouchy a nenašel také ani jednu. Když jsme přijeli v zimě a zatopili, tak se jich v domě probudila spousta. Pomřely, když jsme zase po třech dnech odjeli. Stalo se totéž v přírodě? Zatopili, probudili a zase nechali zmrznout? Ale v jednom chlívě se objevila vlaštovka, hlásily děti. Tedy žádná panika. Z nějakého hmyzu ta vlaštovka žít musí, řekl jsem si rozumně.

Ale teď v noci, když píšu u otevřeného okna, protože je teplo, tak za mou lampičkou nepřiletěla jediná můrka, nic. Jako každý člověk mám za to, že hmyz k život nepotřebuji. Jsou ho vždy spousty a otravuje. Ale když není žádný? Jaké z toho plyne ohrožení pro člověka? Nejsme na světě sami a ani nemůžeme.

Za měsíc se to srovná a ovoce si koupíme v obchodě. Globalizovaný obchod dnes snadno vyrovnává katastrofy všech kontinentů, říkám si znovu rozumně. A příroda je zvyklá na katastrofy a my lidé se z nich také neustále probouzíme. Nikdy jsme neměli tak pohodlný, zajištěný a bezpečný život jako ve dvacátém století, které bylo dosud nejstrašnější a nejnebezpečnější ze všech. Ten paradox se pochopit nedá, nedá se ani domyslet. Je to život. Jen někteří z nás ho lépe či hůře registrují. Většina chce ale jen žít a přežívat a je zaskočena vždy, když má mít na život nějaký názor a o životě rozhodovat. Na žití a přežití jsme skvěle vybaveni dlouhým a úžasným vývojem. S rozhodováním o žití si nevíme rady. V tomto není vývoj ani dlouhý, ani zázračný. Jen strach a ten strach nesahá dál než strach o vlastní přežití. Ale aby ten strach nebyl pouze pudovým a hysterickým, tedy živnou půdou pro diktátory, museli bychom svému životu rozumět. Pak by ten strach šel i sčítat a vytvořit z něj nějakou větší jistotu.

A jelikož už zase svítá a je už třetího května, tak to musím rychle dovyprávět.

Přijeli jsme celá rodinka na čarodějnice, ale jelikož jsme se všichni v Praze a cestou courali, tak jsme dorazili až o půl desáté večer a pršelo. Uprostřed zahrady v mokrém temnu stála velká hromada dřeva a větví ještě z minulých čarodějnic, které jsme propásli kvůli nemocem, a tak za další rok přibylo mnoho dalšího dřeva. Celé měsíce jsme se těšili na velké pálení.

"Ale zítra to už nechci pálit, protože to už je jiný den a to se nemá," vztekala se ospale sedmiletá Eliška.

"Založíme novou tradici, budeme pálit na prvního máje," oznámil jsem.

"A Keltové pálili čarodějnice, až když rozkvetl hloh," dodala smířlivě Kateřina. Eliška se sice zlobila dál, ale nakonec usnula jako špalek. A když se začalo druhý den stmívat a byl pozdní večer, první máj a nastal pálení čas, tak jsme pozvali sousedy a zapálili.

Oheň šlehal až do nebe a vysoko nad ním se proudy jisker připojovaly ke hvězdám. Když už se zase šlo k ohni přiblížit, tak jsme ho začali hráběmi shrabovat ke středu, a jak to tak v životě chodí, po sálajícím a rozlehlém ohni zůstávala čím dál menší hromádka popele. A o půlnoci, když už byly vidět zase jen hvězdy a ze země a z krajiny táhl chlad, jsme se vraceli domů a každý si po svém prožil, jak se potmě dá ve vlastní zahradě zabloudit.

Takhle jsem včera uzavřel schválně žánrový dubnový fejeton na odvedení pozornosti. Nechtělo se mi psát o jarních událostech v Babylonu. To bych se musel přiznat, že jsem strašně fandil porážce toho stavitele prezidentských paláců se zlatými kohoutky nad vanami v koupelnách. A zbavit se takového člověka je těžké. To znamená pobít všechny, kteří mu slouží. Ať z přesvědčení nebo z donucení. Jmenuje se to válka. Ten paradox se pochopit nedá, nedá se ani domyslet. Je to život. Jen někteří z nás ho lépe či hůře registrují.