Červenec 2003

Jde o víc než o to s kým nemluvit

Emanuel Mandler

Těžko uvěřit tomu, že protikomunistické prohlášení S komunisty se nemluví má skutečně za účel dosáhnout toho, co proklamuje: "Vyzýváme demokratickou politickou reprezentaci, aby nezpochybňovala postavení KSČM mezi ostatními extremistickými politickými proudy na okraji společnosti. Nejednejte s extremisty o charakteru a budoucnosti této země!"

Dnes je to totiž pouhá rétorika. Taková výzva by měla reálný smysl před dvanácti léty, v době listopadového převratu. Tehdy celá česká demokratická garnitura, vedená Václavem Havlem, nepostupovala v zápase s autoritativním režimem reálného socialismu proti komunistům, ale spolupracovala s nimi. Věděli tehdejší předáci demokratického hnutí, že popřevratovým jednáním s komunisty u kulatého stolu nejenže zajišťují komunistům světlou budoucnost, ale že tuto budoucnost zajišťují v rámci tradice národní jednoty, která má velkou šanci vytvořit obdobu Národní fronty? Nemá-li se podle dnešní protikomunistické petice jednat s komunisty o charakteru a budoucnosti naší země, proč se tu nehovoří o tom, že takové rozhovory už dávno probíhaly a přinesly hořké výsledky?

Je velmi zjednodušující tvrdit, že "legitimita svobodné a nezávislé České republiky, jejích demokratických institucí, celého našeho polistopadového vývoje vychází ze zavržení zločinného a protiprávního komunistického režimu, jak o tom mluví zákon." Kdyby nový stát vycházel pouze z negace, nemohl by existovat. Musí být založen na něčem pozitivním a Česká republika také po hospodářské, právní i ideové stránce navázala na stav, který se běžně za pozitivní považuje. Navázala na socialistickou třetí republiku (1945-1948), která vznikla přičiněním poválečné národně socialistické revoluce, mimo jiné tzv. Benešových dekretů. Tehdy byly svornou spoluprací všech stran vyhnány ze země tři miliony Němců a mnoho desítek tisíc z nich bylo zabito či zavražděno. Spolu se zestátněním dvou třetin průmyslových, všech bankovních podniků (a s konfiskací majetku všech Maďarů) se stalo mnoho politováníhodných skutků, zejména v oblasti trestně právní a v konfrontačním vztahu pražské vlády ke Slovensku. Nicméně vyhnání Němců, které vtisklo třetí republice smutnou agresivně šovinistickou grimasu, bylo událostí nejhorší a nejvýraznější. A vytvořilo mocnou tradici.

A tak toto politické sdružení ani po naprosté formalizaci Národní fronty za komunistického režimu zcela nezmizelo z povrchu zemského. Po listopadu 1989 se krok za krokem a v nutných modifikacích znovu vytvářelo na ideologickém základě "neměnnosti výsledků druhé světové války" a - samozřejmě - údajné oprávněnosti vyhnání Němců. Pokud si někteří čeští intelektuálové neuvědomovali, že výsledkem druhé světové války bylo rovněž vytvoření autokratické, nedemokratické Národní fronty (nepřipouštěla politickou opozici) a že jejím význačným členem byla komunistická strana, pak si to měli konečně uvědomit loňského dubna, když se toto souručenství v našich poměrech oficiálně potvrdilo. Tehdy poslanecká sněmovna jednomyslně, včetně komunistů, hlasovala pro usnesení, které prohlašuje, že výsledky druhé světové války jsou neměnné. Proti této absurditě nevznikla žádná petice. Ne že bychom se měli proti všemu nekalému podpisovat pod petice, nicméně… Petici nebylo vidět ani proti neochotě České republiky podpořit Američany v boji s totalitním režimem v Iráku.

Základy nové Národní fronty položilo před dvanácti léty jednání demokratických představitelů s komunisty o budoucnosti naší země. Po dvanácti letech tu máme cosi, co se Národní frontě svou podobou nebezpečně blíží, a ti, kterým ke spokojenosti stačí protestovat, že toto souručenství obsahuje komunisty, pláčou na dávno zarostlém hrobě.

Nebylo účelem těchto řádek jakkoli omlouvat komunisty. Jsou krajně problematickou součástí složité situace české společnosti a této složitosti neodpovídá jednoduché protikomunistické politické prohlášení, které mohlo být aktuální ještě tak před dvanácti lety.

(www.bohumildolezal.cz)