Český a slovenský zahraniční časopis  
     
 

Zaří 2003


Frajeři

Luděk Frýbort

Ječeli prý, jako když je na rožeň napichuje, velkomožní páni zákonodárci, když přišel na přetřes ten ominózní návrh. Příšerné představy vyvstaly v myslích volených zástupců lidu českého u pomyšlení, že by neměli požívat své velkoplošné imunity. Už v duchu viděli ten obraz hrůzy: jen co skončí poslední zasedání a oni vyjdou z vrat parlamentu, bude na chodníku čekat policejní sbor s okovy v rukou a jednoho po druhém je strkat do zamřížovaných dodávek. »Odvedou nás v klepetech!« kvílel prý jistý demokrat z povolání se slzami zoufalství v očích, spínaje ruce k nebesům.

Ale zanechám už šprťouchlat, i když je v některých případech obtížné si je netropit. Nehodlám ani bádat nad účelem tak rozsáhle pojaté imunity, jaké se těší české poslanectvo, ani ji srovnávat se zbytkem světa. O tom všem už bylo popsáno papíru habaděj. Spíš bych chtěl vědět ... to dámy a pánové zákonodárného sboru už předem vědí, že spáší něco, zač jim pak bude pykat v žaláři? Počítají s tím, že se dopustí nekalostí, a chtějí se chránit před následky? Nebylo by pak nejlepší je zavřít všechny už předem, nebo aspoň ty z nich, kteří bědují, kvílí a ruce spínají? Je to totiž divné. Normální, příčetný, zodpovědný a dosahu svého konání si vědomý člověk většinou sejde ze světa, aniž by kdy přestoupil práh budovy soudní. Že by kdy usedl na lavici obžalovaných, se neobává, protože dovede kontrolovat své horší sklony. Český poslanec se ale obává. Znamená to tedy, že je osoba nezodpovědná? Nepříčetná? Že není schopen předvídat, co začne vyvádět za chvíli? Takové je ovšem lépe umisťovat v pokojíčcích bez kliky než v parlamentu, soudil bych.

Avšak k jádru věci: proti čemu cítí český poslanec nutnost chránit se imunitou? O čem už předem ví, že spáchá? Hotoví se snad vraždit? Přepadat důchodkyně v průjezdu? Vylamovat o dovolených byty a krást rádia z aut? Ale jděte. Spíš si možná některý z pánů chce pojistit tu a tam zlodějničku, kšeftík za pokrajem zákona, jiné téhož druhu zneužití svého postavení, ale ani to nebude hlavní důvod. Především, jak vše ukazuje, předvídá slovutný pan poslanec, že se dřív nebo později nabourá autem, a to z vlastní viny. Nabourá se, jelikož jezdí bezohledně, nebezpečně, fouňovsky, riskantně. Už snad není českého politika, aby nebyl za volantem přistižen opilý, něco nezdemoloval, nesrazil chodce, někoho nepřizabil, z místa činu neujel. Nebýt poslanecké imunity, pravda, mohlo by být občas vymeteno v síni sněmovní. A jelikož se nemíní vzdát potěšení z hovadské jízdy ani po ukončení svého mandátu, vyžaduje trvání své imunity až k hodince smrti. Ve vší uctivosti bych si dovolil předložit pozměňovací návrh: co takhle ukončit imunitu tím dnem, kdy politický činitel pro celkovou sešlost a třes údů již není schopen vlézt do auta? Jest naděje, že takovou předlohu by mohli schválit i poslanci za ODS a KSČM, čímž by byla ta imunitní patálie konečně vyřešena.

Je trpká pravda, že každý národ má takové politiky, jaké si zaslouží. Nebo vyjádřeno jinak, politik je obrazem duše národa. Jiným takovým obrazem jsou v tomto automobilovém věku mravy, panující v silničním provozu. Někde je radost jezdit: po Švédsku, rovněž po Anglii, v Austrálii, do značné míry v USA a vůbec všude tam, kde se usídlil nevzrušený, gentlemanský duch britský. Jiné země jsou chaotičtější, jízda v nich je spojená s neustálou obavou, odkud se vyřítí bláznivý frajer a začne vyvádět nepředložené kousky; to platí především o zemích jihoevropských. Ale i tam jde jen o lehkomyslnou bravuru, v níž není zlé vůle. Něco jiného nastává tam, kde vládne domnění, že usednutím v plechovou krabici se člověk stává něčím lepším, svému okolí nadřazeným. Jízdy v takové zemi je lepší se vystříhat. Na sám konec tabulky bych pak z vlastní zkušenosti zařadil Indii, kde se jezdí nejen bezohledně a nebezpečně, nýbrž se na jejích silnicích záměrně a chladnokrevně vraždí.

České šoférské mravy (jejichž zkoncentrovaným extraktem jsou mravy poslanecké) nechť si laskavý čtenář zařadí na příslušný stupeň tabulky sám. Je ale pozoruhodný jistý rozpor. Domácí i zahraniční tisk se shoduje v tom, že čeští řidiči jsou z nejhorších v Evropě, čehož důkazem jsou čísla těžkých dopravních nehod. Naproti tomu jeden každý šoféřík český jest toho hrdého domnění, že je jezdec skvělý, ba přímo nepřekonatelný, ba co dím, ne řidič nebo šofér, nýbrž přímo pilot. Je hodno zmínky, že kult řidičského umění není v jiných světa krajích do té míry zastoupen; je to jakási česká národní specialita. »On jezdí fantasticky,« sdělila mi obdivně jistá dáma o komsi, dokládajíc to tvrzení údajem, že se ten znamenitý muž už třikrát obrátil na střechu. Sdělil jsem jí, že v tom případě nejezdí fantasticky, nýbrž jako hovado, ale nedošel jsem příznivého sluchu. Ba, obtížno je popírati národní mýtus.

Co se mě týče ... nu, nebojím se příliš jezdit v Čechách. Ale dost nerad se nechám vozit českým řidičem. Drží v rukou volant jako husita palcát, připraven ztrestat a pokořit každého, kdo se vyskytne v dohledu. Jede na doraz, na samém kraji schopnosti své i svého vehiklu, bez bezpečnostní rezervy pro případ nenadálého překvapení. Že by mohl mít slabou chvilku, výpadek pozornosti, chybnou reakci, ono lidské selhání, o němž bývá řeč ve zprávách o silničních malérech, odmítá naprosto; taková věc se Jemu, Který Umí Jezdit, nemůže prostě přihodit, to se stává výlučně těm nemehlům a neumětelům kolem něj. Je poučné mu během akce naslouchat, kterak popudlivě komentuje způsob jízdy všech vpředu, vzadu i po stranách: ten debil ... kretén ... blb ... uhni, vole... Česká silnice jest prostě zalidněna jednak fantastickými piloty, jednak voly, debily, vohrábly a jiným toho druhu tvorstvem, přičemž rozdíl tkví v tom, zač má kdo sebe a zač jiné. Vohráblům a debilům, jak ani jinak nelze, je nutno své opovržení názorně předvést, aby si je za rámeček nedali. Smést je v prach, ukázat, kdo je Mistr silnice a kdo méněcenná havěť. Ještě si český řidič neříká - tamtoho musím zabít, do Indie nám ještě něco chybí. Ale občas to řachne. Mistr silnice provede smělý, bravurní manévr ... no co, co, náhodou to nevyšlo. Čeština má pro chování toho druhu výstižný, i když nečeský termín: frajeřina. Páni frajeři, sebe přeceňující a ostatními pohrdající, vládnou nejen silnicím, nýbrž i vysokým místům politickým, a s libostí si přicházejí na své.

Kde se ta nemoc vzala? V české povaze není, či lépe, nebylo jí odjakživa. Český sedlák dovedl být furiant, rád se blýskl, ať hospoda kouká, ale té pohrdavé přehlíživosti, natož zlovůle a chuti pokořit, v něm nebývalo. Ta se vynořila v poválečném čase, jak si vzpomínám, a utvrdila se za komunismu. Společnost, do té doby tvořící přes všechno hašteření jeden celek, se začala rozdělovat na nadřazené a obzvláštními právy nadané, a bezprávnou, pohrdání hodnou havěť. Havětí nejdřív byli ... nu, například naši Němci. Zašlápnout třeba, co s takovými! Poté bohatci a pijavice, fabrikanti, statkáři, jen tak na ně, zašlápnout, souhlasil poddaný lid český, poslušen své závistné tradice. Když přišli na řadu i malí živnostníci, sedláčci ... souhlasu ubylo, ale to už se z rozdělení na havěť a nehavěť stal zvyk, už bylo bezděky přijímáno jako společenská norma. Jen se nedostat mezi kádrově zavržené, nacpat se, kde se udělá škvíra, shlížet svrchu na ty, kteří se nenacpali. A ovšem být opatrný, nikomu nevěřit... Tak se společnost dělila a drobila, až se rozdrobila na nesčíslné množství soukromých kroužků, uvnitř nichž se nalézali ti, jimž se prozatím dalo věřit. Co bylo vně, bylo podezřelé. Jakási havěť, nehodná pohledu. A kdyby přece jen ... odehnat od sebe. Smést, pokořit, zlým slovem počastovat. Tak to ze značné části zůstalo až do dnešních dnů, což domácí člověk už možná nevnímá, ale příchozího z ciziny zarazí ten nevšímavý chlad, to proplouvání jeden kolem druhého, bez pohledu, bez pozdravu, bez úsměvu. A na silnici, v uzavření každý do své plechové skořápky, s možností dát najevo svou převahu sešlápnutím plynu, se chladná uzavřenost stupňuje v záštiplné pohrdání. Teď ti něco předvedu, blbe, vole, kreténe! Musí to být neradostný život, obklopen nikoli bližními, nýbrž kretény.

Ještě jinak se takovému chování říká prestižní, kteréžto slovo má v Čechách svůj speciální zvuk. V jednom kuse čtu v novinách o prestižní škole, prestižním týdeníku, prestižním tuhletom, prestižním tamhletom, inu, náramně si ceníme prestiže, a pochopitelně, auto je předmět ze všech nejprestižnější. Tak tomu bývá v každé dlouho zaostalé končině, v níž se lidé dělívali na ty lepší, auto mající, a na tu holotu, co musí jezdit tramvají. Dělení sice pominulo, potřeba prestižně se předvádět však nikoliv; i jezdíme aspoň frajersky, abychom si pro pošimrání vlastní ješitné duše zachovali ono pyšné, povýšené kastovnictví.

Snad tahle nemoc vymizí sama sebou, až se ustálí poznání, že není proč se vytahovat, když dohromady má každý všechno, po čem touží jeho duše, a není spotřebních předmětů nedosažitelných, jež lze opříst blyštivou přízí prestiže. Tak jako nikdo necítí potřebu předvádět se s autem dejme tomu v USA, stejně jako se mistrně nepředvádí s žehličkou nebo se strojkem na holení. Český zákonodárce by v tom procesu měl jít ne zlým, nýbrž dobrým příkladem ... no, já vím. Nicméně: na vysoká politická místa nikdo nikoho nehoní, o ně usilují lidé sami. Kdo má to sebevědomí a pokládá se za schopného řídit stát, měl by mít i dostatek sebevědomí k převzetí zodpovědnosti. Aby totiž neřídil stát jako frajer auto: pyšně, přehlíživě, fouňovsky, zlomyslně. V takovém případě si nezaslouží ochrany imunitou, nýbrž hnát pruty železnými ze sněmovny až ke Karlovu mostu.

Nikoli, nesouhlasím s těmi, kdo říkají, že by rozsah poslanecké imunity měl být omezen na míru obvyklou v zavedeně demokratických zemích. Ještě dávno totiž takovou nejsme, ještě si tu blahovůli nemůžeme dovolit. Naopak: měřítko musí být tvrdší! Nechť je český poslanec vybaven imunitou odpovídající západnímu standardu ve věcech své parlamentní činnosti. Ve všech ostatních ať jsou na něj kladeny nároky přísnější než na běžného občana. Jeho přestupky ať jsou postihovány nesmlouvavěji a za úmyslnou zlovůli nechť podléhá vyšším trestům. Kdo už předem cítí, že se jí bude dopouštět, nemá na vysokých státních funkcích co pohledávat. Bylo by ovšem bláhové čekat, až takový požadavek schválí parlament; o to se musí zasadit občan sám. Jak? Jednoduše: ať pozoruje chování svých zástupců, a u kterého zjistí povýšenectví bezohledného frajera, ať vyloučí ze své volby jeho, a převládají-li v některé partaji exempláře toho druhu, i ji. Volí-li je přesto, nemá si nač stěžovat, dostal, co chtěl.



Zpátky