Zaří 2003

V zahraniční politice se lhát musí

Zdeněk Švácha

Klamat se nemá, bez ohledu na vyhranou válku, soudí redaktorka předního českého deníku v reakci na viklající se křeslo Tonyho Blaira. Je to pravda pouze poloviční. Lhaní jistě není mravné. Chce-li však demokratický stát vést úspěšnou zahraniční politiku, lhát veřejnosti prostě musí.

Mnoho povolaných, žádní vyvolení

Doby, kdy zahraniční politiku států Západu řídila hrstka profesionálů s nadnárodní mentalitou, již odvál čas. Spolu s aristokratickou pýchou vyvanula noblesa, chladnokrevnost a cynické počtářství, které případné krvavé důsledky politiky udržovalo ve snesitelných mezích. Začala éra demokracií, ve kterých sice nemá místo nabubřelost, ale ani zdrženlivost. Gustave le Bon kdysi řekl: "Je téměř nemožné pochopit dějiny lidových revolucí, neuvědomíme-li si jasně, jak hluboce konzervativní jsou pudy davů. Jako u všech primitivních bytostí jsou neodstranitelné. Jejich fetišistická úcta k tradicím je naprostá, právě jako hrůza před všemi novotami. Kdyby bývaly měly demokracie svou dnešní moc v období vynálezů parního stroje a železnic, stalo by se uvedení těchto vynálezů v život nemožné nebo jen za cenu opětovných revolucí. Naštěstí pro pokrok civilizace se nadvláda davů zrodila teprve po uskutečnění velkých vynálezů vědy a průmyslu." Zahraniční politika demokracií toto štěstí nemá. Musí se s pocity veřejnosti vyrovnávat bez ohledu na jejich zřejmou iracionalitu.

Co české veřejnosti nelze "naservírovat"

Surové zákony národního zájmu jsou zhruba tyto. Pokud nechceme totálně podlehnout gravitaci Německa, potřebujeme důvěrné vztahy s USA za každou cenu. Potřebujeme i přátelské vztahy s Německem, neboť na kontinentě nemáme jinou smysluplnou možnost. Musíme chlácholit Francii, aby Německo netlačila do neodvolatelných dobrodružství, ale nijak se jí nezavazovat. Potřebujeme korektní, ale jednoznačné vztahy s Ruskem. Potřebujeme Anglii, která je kontinentu spojkou ke globální velmoci a dovede potřeby Evropy interpretovat Američanům srozumitelným způsobem. K těmto krokům je zapotřebí řada nepopulárních činů. Smířit se se sudetskými Němci, neboť problémy tohoto druhu neumírají, ale dědí je další generace. Respektovat rozsudky ve věci majetků zemské šlechty či duchovenstva. Zřídit na území ČR americké základny. Na středoevropské úrovni sladit svoji zahraniční politiku s podstatně významnějším Polskem. Omezit na minimum arogantní řečnění při zahraničních cestách, kdekoho plácat po zádech a jen zřídka něco závazného podepisovat. Vše podepsané však beze zbytku dodržovat.

Síla předsudků

Český ministr, který by se těmito názory otevřeně řídil, by "doministroval". Asi by se ani ministrem nestal, neboť politickou stranu s takovýmto programem by nikdo nevolil. Češi nenávidí šlechtu i duchovenstvo v nebývalé mezigenerační shodě. Němce snesou, dokud platí. Ty sudetské ani tak. Poláky opovrhují. Nenávist k Američanům má mělké kořeny, ale většina intelektuálů je pilně zalévá. Proto v ČR neexistuje žádná politická síla, která by mohla národní zájem otevřeně hájit, jakkoli je křiklavý. Jiné země, jejichž obyvatelstvo má jiné předsudky, jsou na tom stejně. Američané jsou hluboce přesvědčeni, že jejich zahraniční politika musí být řízena principem nezištnosti. Oběť jejich nevole musí mít punc ztělesněného Zla. Jinak svému prezidentovi souhlas k válkám neposkytnou. V jiných zemích není hysterie ctnosti tak naléhavá, přesto je pro veřejnost "válka silnějšího proti slabšímu" zjevně nestravitelná.

Co zbývá

Chtít, aby za těchto okolností politici říkali lidem pravdu, znamená trvat na kvadratuře kruhu. Veřejnost zpravidla národnímu zájmu nerozumí - jde o předmět, který vyžaduje hluboké vzdělání, chladnokrevnost, věštecké schopnosti a cynismus. To od voličů v područí vášní nelze očekávat. Demokratičtí politici tak mohou jít pouze dvěma cestami. První z nich je tajná diplomacie. Ta je vysoce účinným nástrojem, jak o tom svědčí úspěch Henryho Kissingera při jednáních s komunistickou Čínou či v chilské krizi sedmdesátých let. Tajná diplomacie zajišťuje minimální krveprolévání, vysoký efekt a slušnou životnost jejích výsledků. Problémem jsou její metody, které sotva mohou být čisté, a jsou tak ideálním mechanismem pro vnitropolitické krize.

Druhou možností je lhaní. Jeho předností je univerzálnost, neboť se k němu mohou uchýlit i velmi slabé režimy. Klade však nesmírné nároky na státní aparát, jeho jednotu a schopnost v průběhu neskutečného fantazírování sledovat národní zájem. Jeho výsledky nebývají setrvalé - sotva se sebelepší lež provalí (a to bývá rychle), trvá veřejnost na revizi zahraniční politiky i za cenu sebezničení. Tyto okolnosti mohou být pozadím války v Iráku. Tragédií Blaira a Bushe nebyly možné lži o zbraních hromadného ničení. Husajnův režim bylo nutno zničit bez ohledu na jejich přítomnost či nepřítomnost v zemi. Jejich tragédií je, že vedou národy, které stále uvažují v kategoriích studené války. Jenže starý svět skončil a s ním i jistá jednota zrozená v boji s "říší Zla". Současné konflikty vyžadují nová, pružnější a cyničtější pravidla. Je velkou tragédií Západu, že s těmito fakty nedovede pracovat.

(MF DNES)