Říjen 2003

Televizním dokumentem proti národu troubů

Helena Třeštíková

S dojetím jsem se dívala na autentické záběry ze srpna 1968 v televizi. Trauma naší generace. Hořící tanky, zakrvácené vlajky, improvizované nápisy výkřiky. Rukou načmárané jakési desatero té doby: "neukážeme cestu, nedáme vodu, nezradíme" a "NEZAPOMENEME!!!". Jeden z nejdůležitějších pocitů té doby. Nezapomenout tuhle zkušenost a zprostředkovat ji svým dětem. Podstatná část mladé generace ale neví, co se v srpnu 1968 stalo. Tápající děvčátka melou cosi o "osvobození". Je snadné moralizovat na téma jejich nevědomosti. Nepřipadá mi ale, že je to jejich problém.

Neznalost historie je hlavně a především problém společnosti, která nemá chuť otevírat veřejnou diskusi na určitá témata. Nemyslím tím vysoce odbornou diskusi v tisku, ta možná existuje. Chybí ale jakýkoli pokus vážná témata přiblížit lidem, kteří nečtou. Těch je ovšem většina. Po revoluci nastal ohromný boom témat, která byla před ní tabu. Zároveň s tím přišla, především s nástupem komerčních televizí, silná vlna bulváru. Ten postupem času začíná pomalu a nenápadně zahlcovat i média seriózní. Hrozně mě překvapuje, jak snadno se dávají. Čím to, že věci pro společnost tak důležité se tak těžko prosazují, že už dávno není jasné, že bez určité úrovně poznání, které právě veřejné diskuse přinášejí, společnost planí, zaostává a hloupne. Od začátku devadesátých let se snaží filmoví dokumentaristé audiovizuálním způsobem postupně plnit mezery po komunistické cenzuře, přicházet s tématy, která by mohla takové diskuse otevírat. Musím říci, že to je činnost často dost frustrující. Česká televize má čím dále tím méně peněz. Přesto, že je několik lidí, kteří v ČT tomuhle úsilí fandí, ani oni většinou nic nenadělají s finančními limity, které jsou neúprosné. S neustále se měnícími řediteli ČT je také prakticky nemožné vytvořit nějakou dlouhodobou koncepční strategii. Pokud se někdo pokouší na takovýhle program získat peníze od soukromých sponzorů, nemá většinou šanci. Když v projektu nevystupuje nějaká mediálně proslavená tvář, není zájem. Přesto občas nějaký dokument vznikne. Většinou za cenu nezměrného úsilí jeho tvůrců, na koleně, v podmínkách, které k seriózní tvorbě srovnatelné s podmínkami v zavedených televizích typu BBC mají hodně daleko. Když už se tedy vše podaří, film vznikne, tiskové oddělení ČT připraví obsáhlé materiály, uspořádá předvádění pro novináře a doufá, že o něm napíší tak, aby diváci zasedli k obrazovkám. Většina pozvaných novinářů ovšem nepřijde. Možná by i chtěli a osobně by je to zajímalo, ale "to víte, to téma zase není tak atraktivní a lidi dnes zajímají jiné věci. Jo, kdyby to byl třeba dokument o svatbě Helenky Vondráčkový, to by bylo jiný kafe..." Film pak má malou sledovanost a to je argument, že "o minulost stejně dneska už nikdo nemá zájem a o dokumenty taky ne". Prosadit pak další podobný projekt je o to těžší. Je to začarovaný kruh. A přece, kdo jiný než televize veřejné služby by měla hrdě oponovat bulvarizujícím tendencím a sebevědomě naplňovat svoje poslání? Česká televize by měla vytvořit dlouhodobou koncepci "vizualizace historie" a důležitých společenských témat, zaangažovat nejlepší autory, motivovat odborníky, iniciovat diskuse. Pro to vše by ale musela sehnat peníze. Měli bychom nějak působit na poslance, aby k čertu už odsouhlasili zvýšení koncesionářských poplatků. Nebo chtějí mít okolo sebe národ troubů, kteří sice přesně vědí, s kým má dítě Leona Machálková a proč Lucie Bílá nemá štěstí na chlapy, ale netuší nic o historii vlastní země? Zprávy z 21. srpna 2003 ukázaly, že se tomu bohužel úspěšně přibližujeme.

(Lidové noviny, www.lidovky.cz)