Listopad 2003

Evropa: mocenská dimenze v pasti slabosti

Zdeněk Švácha

Čím vlastně chce být Evropská unie? Každý sjednocený prostor, pokud si hodlá nárokovat vliv přesahující jeho zeměpisné vymezení, by měl na tuto otázku rychle a bez zadrhávání v řeči odpovědět. Přinejmenším ve smyslu kulturním, hospodářském a mocenském.

Jaká je evropská realita? Ve smyslu kulturním zde panuje zmatek. Politický establishment unie, učenci i mediální mágové se přou, zda má být křesťanství bráno jako duchovní pilíř naši civilizace. To je nedobré znamení. Bez ohledu na osobní víru či nevíru lze s naprostou jistotou tvrdit jediné. Ve změti království, republik, knížectví, tyranií, demokracií, ras, vyznání a preferencí bylo křesťanství jediným sjednocovacím prvkem již od časů Karla Velikého. Pokud má být tato skutečnost účinně relativizována multikulturalistickým fantazírováním, evropský projekt je již teď mrtvý. Neexistuje-li žádná forma jednoty, neexistuje ani společná budoucnost.

V hospodářské oblasti je Evropa relativně nejsilnější „v kolenou“, jakkoli ji začíná ničit neefektivní administrativa. Je naprosto autonomní, s dobrou a energickou ekonomickou diplomacií. Je schopna těžit ze souhrnu imperiální zkušenosti, jakkoli se za to (zbytečně) stydí. Obratně využívá amerických tržních sebeomezení, má silný a pragmatický žaludek. To v ekonomii vždy platilo a zůstane to tak i nadále. Není to ani vždy neseriózní počínání. Neplatí nutně, že nepřítel našeho přítele je vždy i naším nepřítelem. Tváří v tvář americké globální převaze je koneckonců jakákoliv jiná strategie neúčinná. Dobrý machiavellista ovšem zná meze cynismu. Zná je i současná Evropa?

Mocenská dimenze Evropy je prostým souhrnem slabostí. Jako spojenec USA pro potřeby válek 21. století jsou kontinentální ozbrojené síly obtížně použitelné. Sociální stát znemožňuje věnovat zdroje do celkové mobility a expanze, včetně té mocenské. Výdaje na zbrojení jsou velmi nízké. Evropské armády nejsou schopny zasahovat mimo území kontinentu. A i s tím, jak ukázala kosovská krize, si stěží poradí mimo NATO. Podle amerického politologa Kagana byla pouhá čtyři procenta inteligentní munice nasazené v devadesátých letech na Balkáně evropského původu. Evropané nejsou ochotni ve válkách umírat, a jejich politici to ani nehodlají riskovat. Evropa pokulhává ve zpravodajství, školí minimum speciálních jednotek „šitých“ pro poměry 21. století. Zbraňové systémy, které umožňují nasazení maximální palebné síly v přesně vymezeném prostoru se zde v podstatě nevyvíjejí.

Evropští osmašedesátníci se rádi staví proti libovolným vojenským aktivitám USA. Přesto i oni vědí, že bez Američanů je mocenská dimenze Evropy směšná. Evropa nemá v zásadě nic, co by postavila mezi sebe a nové bezpečnostní výzvy, před kterými není úniku.

Přitom strategické koncepce, reflektující tuto změněnou realitu, jsou téměř výhradně americké či izraelské provenience. Jak poznamenává více studií publikovaných v současnosti: „Když měl v osmdesátých letech čtyřhvězdičkový německý generál přednášku ve Washingtonu, mělo cenu brát si na to dovolenou. Dnes by jeho doporučení vzbudila jen pousmání“.

Nezbývá než doufat, že se obliba politického realismu, který slaví úspěchy za oceánem, přenese i do mocenského uvažování Evropské unie. Kulturně, populačně a mocensky nejistý kolos by jinak mohl ve 21. století narazit na hranice vlastních možností. Tentokrát již navždy.

(www.bohumildolezal.cz)