Listopad 2003

O brouku a mušce aneb Politik horší zloděje

Luděk Frýbort

Právo pavučině se přirovnává, již brouk prorazí, muška v ní zůstává (nápis na renesanční radnici v Prachaticích)

Nestačil jsem zírat: celá dlouhá léta nic nebo skoro nic, a najednou přinesl nejrozšířenější český list celou snůšku úvah, komentářů, zpráv a čtenářských dopisů na téma, jež doposud jako by neexistovalo: k problémům takzvané drobné kriminality. Slov takzvané užívám proto, že zhusta o nic drobného nejde; takové auto, například, bych mezi drobné předměty ani zvlášť nepočítal a přesto vám zmizí skoro před nosem, než se stačíte dvakrát otočit, jak sám z vlastní zkušenosti vím. Nicméně jak česká politická místa, tak i lid obecný zatím neshledávaly za potřebné se nad tím stavem vzrušovat. »Co vyskakuješ?« divil se pražský příbuzný, když jsem mu naštvaně líčil svou ztrátu. »Vždyť ti pojišťovna to auto zaplatí, nebo ne?«

Ano. Zloději ukradli, ale pojišťovna zaplatí, tak co bychom vyskakovali. O něco větší gauneři vyplundrovali miliony a miliardy z bank a spořitelen, ale nedojímá nás to zvlášť, jelikož přece škodu zatáhne stát. Dávat do spojitosti úhradu od pojišťovny s výší pojistné prémie, dáreček od státu s daňovou zátěží, zatím málokoho napadne v království českém. A když nám zmizí před domem kolo, z kapsy mobilní telefon, z auta rádio, trochu se vztekáme, ale nakonec mávneme rukou. Tak už to chodí. Tak už se holt u nás krade. A ohražujeme se dotčeně, když se nejapný cizinec nad tou stránkou českého svérázu pozastaví. »Zloději jsou všude,« odkázali mě do příslušných mezí ti, před nimiž jsem vyjádřil svůj podiv nad rozplemeněním tuzemského chmatáctva. Ovšem. Také černoši jsou všude. Ale v Africe jich je přece jen nejvíc. Jenže o míře čehokoliv, gaunerstva nevyjímaje, byla zatím česká veřejnost neochotná se bavit, domnívajíc se, že uznáním znepokojivých faktů by jaksi byl setřen pel nevinnosti z líce milované vlasti. Inu, jaký div. Zlehčit, nepřiznat, zatloukat, nelze-li zatlouci, urazit se, to je vžitý způsob řešení nepříjemných skutečností, tak se to dělalo za bolševika a tak to přešlo do krve i těm, kdož se jinak mají za puncované demokraty. A najednou ... hle. Že by Čechové měli živobytí v jednom ze zlodějnou nejprolezlejších prostředí Evropy konečně už dost? Že by jim začalo vadit stejně jako mně, když čas od času zavítám do země otců svých?

Ono totiž nejde jen o to, ukradl-li mi právě zloděj něco nebo neukradl. Se ztrátou se člověk nějak vyrovná. Horší a nesnesitelnější je atmosféra neustálé obavy, nedůvěry, drnkajících nervů, bezmocného vzteku, potichu rostoucího zoufalství. Domácí člověk ji asi už pokládá za neodmyslitelnou součást svého denního běhu, ale návštěvník zpoza hranic ji dobře vnímá. Pozoruji své přátele, mají-li se vydat na nedělní výlet nebo dočista na dovolenou: zamkl jsem všechno ne na nějaký směšný, každému lupičskému učni snadno dobytný zámek, ale na celou soustavu tajných a důmyslných zařízení? Je v pořádku poplašný systém? Nezačne řvát, když kolem prolétne bělásek, a neselže při vloupání? Jsou mříže v přízemí dost silné a nevylomitelné? Ostatně v přízemí ... kudy všudy by se ještě mohl zloděj vlámat? Střechou? Sklepem? Přes balkon? Po okapu? Život v Čechách je neustálý závod mezi důmyslem řádného občana a zlodějskou vynalézavostí. Ještě tak nejlepší je pořídit si ostrého psa, jenže co zase s ním při delší nepřítomnosti, ach, k čertu s celou dovolenou, nejlepší je nikam nejezdit. A co auto? Imobilizér - k ničemu. Háky, řetězy, tajné zámky - k ničemu. Policejní dohled - už teprve k ničemu. Ale prý vynalezli nějaké zbrusu nové zabezpečovadlo, s nímž si zloděj tak rychle neporadí, hned pojedu do dílny si je dát namontovat. Jenže ... jak se má člověk dozvědět, jestli milý pan mistr za dobrý peníz nesdělil tajemství mého zabezpečovadla zlodějům? Jak mám věřit policii, soudům, politice? Je vůbec někdo, aby nebyl tak či onak spřažen se zloději? Na koho či na co se lze spolehnout, kde oporu najít? To kdybych věděl, dobrý Bože, to kdybych věděl ... ba ne. Rád jezdím do Čech, pozdravit se s přáteli a obejmout zrakem líbeznou krajinu domova, ale ještě raději se zase vracím tam, kde stačí otočit klíčem ve dveřích. Svého času jsem uvažoval, nemám-li se na stará kolena vrátit na rodnou půdu, jistě bych tam vyšel se svým důchodem levněji, ale jaksi mě ty chtíče přešly. Na nákladech bych asi ušetřil, ale představa života v nervózní atmosféře neustálého ohrožení mě pokaždé ze sentimentálních úvah vyléčí.

A prý se s tím nedá nic dělat. Nebo to tak aspoň tvrdí pan Martin Komárek v jednom ze zmíněných článků. I kdyby se zlodějům dalo nějak zamezit v krádežích, dovozuje, vymyslí si nějakou jinou lumpárnu. A tak nám prý nezbývá než mávnout rukou, případně věřit, že ti, kteří nás okrádají, snad také k něčemu jsou ... musím se přiznat, že moudrosti této věty nedohlédám. Jiní autoři nepropadají tak hlubokému fatalismu, ale rady si nevědí rovněž. Jak by ostatně mohli, když sama pražská policie reaguje na stav věcí slovy ... každý den se na poradách krádežemi zabýváme a věřte, že nás to trápí. Inu, to se mi ulevilo. Trápí to chudinky policajty, trápí, zabránit krádežím sice nemohou a nedovedou, kvóta vyšetřených případů dosahuje tak zrovna desetiny čísel, obvyklých v městech Západu, ale snad bych se aspoň mohl některému vyplakat na rameni. Jinak, jak už jsem odvyklý obyčejům své staré vlasti, nemám daleko k tomu, abych se neudržel a nezařval: Krucihergothiml, a to vám stačí? Na víc se nezmůžete? Ač nejsem kriminalista ani právník, sám bych znal dostatek způsobů, jak zlodějům jejich sport podstatně ztížit. Čím to, že na žádný z nich ještě nepřišli ani bezpečnostní, ani političtí orgánové republiky české?

Příležitost zmocnit se hotových peněz se zloději naskytne poměrně zřídka. Ve všech jiných případech se neobejde bez pomoci a přispění překupníků; kde není překupnictví, není ani zlodějství. Z toho by se zdálo plynout celkem jednoduché řešení: stíhejme překupnictví přinejmenším se stejnou intenzitou jako přímou krádež, a zlodějský močál z dobrých osmdesáti procent vyschne. Věc je nadto ulehčena tím, že zloději všelijak pobíhají a schovávají se, ale překupnické salóny se nehýbou a jsou snadno k dosažení. Ostatně o nich víceméně každý ví. Dle údaje Mladé fronty Dnes je v samotné Praze na 1 800 (!!!) prodejen použitého zboží a zastaváren, celonočně otevřených a ochotně odebírajících kradené zboží. A když poutník prochází českou krajinou, skoro v každé druhé vesnici najde ohradu s nápisem Prodej náhradních dílů k automobilům, jinými slovy pozůstatků ukradených aut, jež nestálo za to propašovat někam do Moldávie. Nabízelo by se tedy: podrobit provozovatele bazarů povinnosti zaznamenat při každém nákupu použitého zboží osobní údaje prodejce. V případech, kdy někdo přiběhne pětkrát za noc do zastavárny s mobilním telefonem, pojmout podezření a přivolat policii; majitel podniku by neměl být zproštěn zodpovědnosti vyřčením věty, že to není jeho věc a že není policajt. Ostatně by noční provoz takových zařízení mohl být bez velké újmy pro obyvatelstvo zrušen zcela. Jednoduché obecní nařízení by k tomu stačilo. A protože veškerý život otravující zlodějství se už v Čechách stačilo vymknout stavu, kdy si společnost ještě vystačí se standardními zákony a předpisy, sáhnout k opatřením nouzovým. K nim by kromě v MfD navrhovaných vyšších trestů a nulové tolerance po newyorském vzoru měla patřit povinnost předložit při prodeji cennějšího zboží výrobní či prodejní doklad. Kolo, mobilní telefon, převodovka ke škodovce ... račte mi ukázat účtenku a záruční list, dobrý muži. Nemáte? Ztratil jste? Hned zavolám policii. Možná by tak zaniklo mnoho kvetoucích živností v království českém. Ale lidé by si oddychli a řečené království by se zbavilo své ponuré, nedůvěřivé, lidské duši jedovaté atmosféry.

Když ono to ale ne a nejde. Policisté na bazary coby překladiště kradených věcí upozorňují už léta, zvěstuje MfD. Ministerští experti o problému vědí ... zprávy o překupnících loni dorazily i do parlamentu ... vláda už dávno slibovala, že vyhlásí boj s drobnou kriminalitou ... pražský magistrát podal návrh zákona, jímž chtěl omezit obchod kradeným zbožím... Čtenář by možná rád věděl, co se s návrhem stalo ... inu, co by se mělo stát. Leží na stole hospodářského výboru sněmovny už půl roku a jak to vypadá, vydrží tam, pomalu žloutna a trouchnivěje, i přes všechny časy příští. Asi má pan přednosta řečeného výboru jiné starosti. Nebo mu zlodějské ovzduší země, k jejímuž blahu se zavázal pracovat, nevadí. Nebo...

Není vůle? Není chuti? Jsou naši volení zástupcové líní? Nezajímá je trápení těch, kteří je zvolili? Nebo ... až mě pot polévá při tak hříšném pomyšlení, ale jsou snad pánové na všech úrovních státní správy tak neochotní něco podstatnějšího proti zlodějskému moru podniknout, protože by si tím odřízli jakýsi vedlejší příjem? Ano, ano, nelze dokázat, prosím, já vím. Stokrát jsem už četl napůl rezignovaný, napůl úlevný údaj o tom, že korupce je ze všech trestných činů nejobtížněji dokazatelná. Nicméně si dovedu docela dobře představit pány provozovatele bazarů a ohrad s ojetinami, pravidelně kladoucí úlitbičku na příslušný šrajbtyš, a ten činitel, co za ním sedává, je pak na ně za to hodný. Nedá jim zahynouti. Co? Slyším nějakou bouři hněvu, ba snad i hrozbu žalobami pro utrhání na cti? Ale ovšem, ovšem, hned všechno beru zpět, kdepak u nás, v liliově čistém, vší korupce prostém prostředí!

Dosti však, přestanu se už posmívat věci, která věru k smíchu není. Místo toho pravím: kradlák, zloděj, obejda ploužící se noční ulicí a vylamující okénka aut, jenž se tak náhle stal středem pozornosti článků v MfD, stojí ve skutečnosti až na samém konci zločinného řetězu a je nejméně hoden pozornosti. Nic by nepořídil, kdyby nemohl s pozoruhodnou, nikde na světě obdoby nemající lehkostí zpeněžovat svůj lup v husté, pohotové, vší zodpovědnosti prosté překupnické síti. Překupník horší zloděje. Jenže překupnictvo by nemohlo vést svou výnosnou živnost, kdyby nebylo kryto podmazaným úřednictvem; nechme předstírání, prosím, a nenamlouvejme si, že jde jen o nevšímavost, opomenutí, nebo dokonce o zavalení důležitějšími úkoly, jak zní obvyklá výmluva úřední neochoty. Zkorumpovaný byrokrat horší překupníka. Jenže bezskrupulózní byrokrat by stěží mohl natahovat ručku po obálčičkách, kdyby mu k tomu nebyl vytvořen nadmíru příhodný právně-politický systém. Změnily se podmínky od těch časů, kdy neznámý mistr ryl nápis do omítky prachatické radnice: tehdy musel brouk právní pavučinu aspoň prorazit, kdežto dnes jejími doširoka zejícími mezerami snadničko proletí. A tisíce drobných zlodějských mušek za ním. Byla před jistým časem v této zemi utkána síť spravedlnosti takto velkoryse, a neříkejte mi zase, že z nezkušenosti nebo omylem; to by si po čtrnácti letech už někdo omylu všiml a propustnou právní síť vyspravil. Nikoli; od samého sametového počátku byla nastavena tak, aby se tunelářským, mafiánským, v starokomunistických strukturách dobře zahnízděným broukům dobře létalo a miliardovou kořist odnášelo. A jelikož nebylo dobře možné stanovit jedny zákony pro brouky a jiné, přísnější, pro mušky, je dnes nešťastná země česká sužována zlodějským morem; ale nechme věci v jejich pořadí a vězme, že zlodějské mušky se sice rojí a otravují, využívají však pouze chatrnosti právní sítě, utkané pro potřeby daleko těžších, miliardy kořistících brouků.

Konečně se tedy o zlodějském moru aspoň mluví a píše; snad je to signál jakéhosi velmi zpožděného začátku, i když dosyta vím, jak daleko je v utýraném království českém od tiskové kritiky k nějakému účinnějšímu skutku. Nemělo by se ale pro mušky zapomínat na brouky, protože teprve tehdy dojde tato země pokoje, až bude její právní síť nepropustná zlé vůli veškeré, drobné i nedrobné. Zatím, jak vidno, k tomu příliš vůle není, ještě by ledakomu bylo líto přivýdělku, ještě stále na české politice lpí hřích jejího sametového, k lotrům všeho ražení ohleduplného počátku. Jak již naznačeno, jest v této věcí jisté pořadí naléhavosti, jež si pro jistotu a názornost zopakujme:

Překupník horší zloděje. Nesvědomitý, úplatný úředník horší překupníka. Všech mravních ohledů a kvalit prostý postkomunistický politik horší všech. Začněme od něj.