Listopad 2003

Jasnější než tisíc sluncí

Milan Hulík

Zář všemocného

bez hranic a konce -

toť tisíc sluncí

rázem vyšlehnuvších.

Naše cesta do místa, kde americký atomový fyzik Robert Oppenheimer zarecitoval verše z Bhagavadgíty, posvátné písně hindů, při spatření prvního atomového hřibu, začala v mondénním lyžařském středisku v Coloradu - v Aspenu. Odtud jsme si to s Martinou namířili do Alamogorda v Novém Mexiku, u něhož 18. 7. 1945 vybuchla první atomová bomba. I když již v květnu, byla to cesta ze sněhové vánice do žhavé pouště.

Aspen

Aspen chtěla vidět Martina. Dnešní mekku amerického lyžařského světa - vždyť kdo v Americe lyžuje a něco znamená - má chatu v Aspenu. Ten byl kdysi malým hornickým městečkem - střediskem coloradského kutání stříbra. Hodně dávno předtím, tak dávno kam sahá 8000 let, žili v horách kolem budoucího Aspenu pralidé, jejichž kosti byly nedávno objeveny. První jména kraji vůkol dali staří Indiáni, kteří hory kolem Aspenu pojmenovali “Shining Mountains”. Musela to být předtucha, protože hory zářily nejen sněhem a ledem, ale později i stříbrem, které v nich bylo nalezeno. Po stříbru se staly lákadlem perfektní sněhové podmínky, které změnily v posledních desetiletích malé hornické městečko v americký luxusní Špindlerův Mlýn.

“Stříbrná historie” Aspenu a sousedního Leadville však stojí za pár slov. Stříbrná horečka vypukla právě v tomto druhém městečku - které se tak stalo rivalem Aspenu. Od r. 1879 vyrůstaly všude kolem v horách hornické campy, z nichž ten největší se jmenoval Ute City, později Aspen. Díky dvěma konkurujícím železnicím, stříbrné rudě a hojným investicím se Aspen udržel, vyrostl a nakonec přeměnil v coloradské zimní Saint Tropez, které ve Francii také bývalo neznámým, ale zase rybářským městečkem. Z ostatních, kdysi podobně slavných campů, jako byly Independence, Ashcroft, Ruby a další, se staly města duchů (ghost towns), které v Americe najdeme v mnoha kdysi proslulých lokalitách. Na svůj první vrchol se Aspen dostal v r. 1893, poté co překonal v těžbě stříbra Leadville a získal 12000 obyvatel, pro které vycházelo šest deníků. Připočítat můžeme ještě čtyři školy, tři banky, elektrické osvětlení městečka, dvě divadla, jednu operu a dokonce i vykřičenou čtvrť. Vždyť i jen jedno divadlo má dnes málokteré americké město. Konec první slávě učinil “Sherman Silver Act” v r. 1883, zákon, kterým se americká vláda vrátila ke zlatému standardu. Paradoxně poslední tečku učinil o rok později největší kdy nalezený stříbrný nugget o váze 2200 liber.

Jen 700 obyvatel se dočkalo začátku druhé světové éry Aspenu, když do Roaring Fork Valley v r.1935 přišli zahraniční sportovci, kteří hledali ideální lyžařské podmínky. Ti najali tehdy světoznámého lyžařského experta André Rocha, který ve spolupráci s Aspen Ski Club vybudoval první dvě sjezdovky. Za výtahy sloužily masivní sáně vytahované důlními výtahy. Tyto počáteční plány přerušila II. světová válka. Hned po válce se však do Aspenu vrátili někteří vojáci z horských jednotek, kteří v jeho okolí prodělávali specielní výcvik a experti z alpských zemí. V roce 1947 byl v Aspenu otevřen nejdelší lyžařský výtah na světě a o dva roky později zde byly pořádány první lyžařské soutěže, první v USA vůbec. Aspen byl vyhledáván i v létě pro různé školení a akce, zejména pro svoji kombinaci příznivého klimatu, rekreace, historie a kultury.

Nás však Aspen zklamal. Asi jsme přijeli v nevhodnou dobu. Před Aspenem jsme míjeli malé letiště plné soukromých letadélek a těšili jsme se, jak si naloupeme z milionářských chaloupek americký perníček. Neloupalo se. Projížděli jsme tuctovým městečkem, nikde nikdo nebyl a dokonce ani nějakého hogofoga jsme neviděli. Domy byly sice rázovité, zapadaly do okolních hor, ale v jejich klínu se na rovině Aspen ztrácel, tak jako na pohlednicích, na kterých dominují hory a báječné sjezdovky. Přesto jsme odjížděli z Aspenu spokojeni - měli jsme jistotu, že Aspen naši romantickou Rokytnici, Harrachov nebo Špindl nepřekonal. Možná, že by to dokázaly Colorado Springs, o kterých jsme hodně slyšeli a proto je chtěli vidět. Projeli jsme Aspenem, ale po několika kilometrech nás zábrana na silnici zastavila. Začali jsme hledat nějakou objížďku a přitom zabloudili. Nakonec jsme se museli vrátit do Aspenu a zpět na původní trasu, z níž jsme odbočili na jih. Naší další zastávkou bylo Durango a Silverton. Tma byla ale rychlejší a tak jsme skončili v “Days Inn”. Zdejší “Inn” ze známého řetězu motelů sliboval větší luxus než naše oblíbená “Šestka”, o to větší bylo naše zklamání. Noční lampičky nesvítily, umyvadlo bylo dokonce v pokoji, ale než jsme zavolali ředitele k raportu, tak jsme únavou usnuli.

Ráno jsme našli celé bílé. Z nebe padaly velké kusy mokrého sněhu a v pošmournu kolem nás jsme si vzpomněli , co nám řekli v půjčovně aut: “Nejezděte do Colorada, nemáte zimní pneu”. To jsme ale nevěděli, co nás ještě čeká. Ze začátku to bylo hezké, užívali jsme si zimního Colorada, hory nás zdravily svými bílými čepci a my jsme se jich jeli nahoru dotknout. Projeli jsme Gunnisson National Forest, kolem Black Canyonu směrem na Montrose, minuli Ute Indian Museum a v Ouray - coloradské Rokytnici - bráně hor, jsme zastavili proto, že nás při stoupání hlavní ulicí zaujala červená vlajka s helvetským křížem nad jedním obchodem. Překvapili jsme majitele vystěhovaného ze své alpské domoviny pozdravem “Grüezi”a naší němčinou, prohlédli si švýcarské čokolády, suvenýry a Martina si koupila směšný klobouček, ve kterém má fantastickou ránu. Fotografie jsou zájemcům za mírný poplatek k dispozici.

Jak jsme se prostrašili ze Silvertonu do Duranga

Ten můj, který jsem si koupil později, však nyní před Martinou smekám a omlouvám se, že jsem tak rád vtipkoval o slepicích, pardon o ženách. Nebýt ženy Martiny, tak jsem tento cestopis už nepsal.

Z Ouray to totiž začalo pořádně stoupat a za Silvertonem jsme dosáhli prvního průsmyku v San Juan National Forest. Z poletujících vloček vznikla bílá stěna, led začal přimrzat ke stěračům a na silnici se přidával sníh k ledovým zmrazkům. Naše letní gumy po ní klouzaly, či spíše po ledové bobové dráze obtáčející skálu, která byla naší jedinou jistotou. Na protilehlé straně dráhy nebylo nic, ani svodidlo, ani lano, jen 3000 m hluboká propast. Zastavit se nedalo, stěrače zbavit ledu také ne, jen točit volantem a modlit se. Martina točila a já se modlil. Když jsem po první etapě smrti vylezl z auta v semišových mokasinech do rozbředlého sněhu, abych ze stěračů odlámal led, řekl jsem si, že jsem byl blbec, když jsem v květnu letěl do Ameriky bez pořádných bot a větrovky. Po prvním strachu však ještě dvě etapy smrti následovaly. Doprovázely nás cedule po kraji silnice s nápisem: “Snow tires or chains required”, čemuž jsme se mohli hořce usmívat. Neměli jsme ani zimní pneu, ani sněhové řetězy. Martinu jsem nevystřídal, ten kdo projel jednou - projede přece i po druhé a po třetí. Projela, z posledního průsmyku vyjela a fotografie sněžné královny a jejího ledového Daewoo to dokumentuje.

Za ten strach jsme však byli odměněni. Za chvilku jsme byli v Durangu a zastavili až na historickém nádražíčku. Tam stálo kouzlo kouzel - pitoreskní vláček jako vystřižený z westernu. Martina hned vyskočila na stupátko vagónku a přikázala fotit.Tak vznikla fotografie s názvem - řekni mi můj vláčku, kdo je krásnější? Snad jen ta celá trasa z Duranga do Silvertonu, pro nás cesta smrti - pro coloradský kolejáček malebná cesta romantickým kaňonem “El Rio de las Animas Perdidas”, (The River of Lost Souls). Tuto trasu musíme projet ještě jednou, ale touto coloradskou lokálkou, abychom viděli tu pohlednicovou krásu: “one of the formidable engines of the Durango-Silverton Narrow Gauge Railroad puffs a cloud of coal smoke as it makes its way into the Colorado wilderness.”

Durango bylo městečko, dnes již město, kde se zastavil čas. Jeho ulice a mnoho domů připomínají Divoký Západ. Ještě dnes by z některé nálevny mohli vyjít dva pistolníci a rozkročit se proti sobě s rukou na pažbě koltu zavěšeného proklatě nízko.

Mesa Verde

Z Duranga již nebylo daleko do Mesa Verde National Park. Na prohlídku bylo ale pozdě. Proto jsme zajeli do Mesa Verde Camp. Ve zdejším Days Inn jsme konstatovali pronikavé zlepšení. Recepční sice koktala, ale mojí angličtině to nevadilo - lépe jsem ji rozuměl. V pokoji byla zima, topení však fungovalo. Ráno nás probudilo vrčení pily, po kávě a sladkých doughnuts jsme vyjeli serpentinou nahoru k národnímu parku. Mesa Verde není velký park, i jeho kaňony jsou jaksi “mini”, ale je v nich největší koncentrace indiánských ruin a archeologických nálezů v Coloradu. Pod převisy kaňonů v zeleni borovic a jalovců sloužících jako vysoké střechy, jsou schouleny obydlí vypadající jako malinké hrádečky (cliff dwellings) národa Anasazi. Tento lid, archeology nazývaný “basket makers” (výrobci košíků), předchůdce kultury Indiánů puebel, tady po sobě zanechal z 12 - 13 století svědectví o své existenci.

ANASAZI - je jméno pro prehistorické indiány, obývající území “Four Corners”, tedy jihovýchodní Utah, severovýchodní Arizonu, jihozápadní Colorado a severozápadní Nové Mexiko po dobu asi 2000 let od r. 700 před Kristem do příchodu prvních Španělů. Ani Anasazi nebyli původními obyvateli Severní Ameriky, jejich předchůdci a předchůdci těchto předchůdců tzv. “precolumbian peoples” přišli do Ameriky přes Beringův průliv v době jeho zalednění. Tito pre-asiaté se pak měli rozšířit po celé Severní Americe a následně proniknout i do Střední a Jižní Ameriky. Takto to aspoň tvrdila dosavadní prehistorická věda - dnes tomu ale odporují mnohé archeologické nálezy. Jejich podobnost s nálezy v Egyptě a v jiných starověkých říších na Středním a Předním východě včetně podobnosti stavebních památek a znalostí astronomie, však může svědčit o tom, že na svoji dobu vyspělá civilizace mohla do Ameriky připlout přes oceán. Potvrzuje to jinak nevysvětlitelná skutečnost, že archeologické nálezy jsou tím starší, čím jsou položeny jižněji, když při severní migrační teorii by tomu muselo být opačně.

Anasazi neznali písmo a proto po sobě zanechali jen své domečky a na stěnách skal a kaňonů piktogramy a piktografy. Namalované a vyryté schematické obrázky. A přesto se archeologům podařilo zjistit mnohé o jejich sociálním a kulturním životě. Také to, že byli přímými předchůdci Indiánů puebel. Jejich domečky, kresby a šperky však zůstaly a návštěvníci Mesa Verde a jiných anasazských lokalit je mohou obdivovat.

Anasazijské ruiny jsou nejen pod útesy, ale i na povrchu a vede kolem nich turistická stezka. Prošli jsme po ní, postáli u sluncem vypálených kamenů a hnědých ruin a přemýšleli o Anasazích. Jak jsme zjistili z encyklopedií, moc se o nich nemluví. Jejich jméno znamená v jazyce indiánů kmene Navajo “staří lidé”. Jejich kultura se začala rozvíjet asi r. 100 našeho letopočtu a plynule na ni v průběhu dalších století navázaly indiánské kmeny v Utahu, Coloradu, Arizoně a Novém Mexiku. Jejich kamenná obydlí svědčí o tom, že to nebyli kočovníci jako Indiáni. Pobyt na jednom místě jim proto dával lepší předpoklady k vytváření kultury než prérijním Indiánům, kteří svoji energii věnovali lovu, neustálému stěhování a válčení mezi sebou.

Four Corners

neboli “Čtyřroh”, je “meeting point” - jediné místo v USA, kde se stýkají čtyři státy. Měli jsme ho u cesty při naší cestě přes Arizonu do Nového Mexika. Moje sekretářka, která zde byla přede mnou, mě varovala, že tam nic není - ale nejezděte tam, když se tam hrne tolik čumilů!

Mezi stánky s indiánskými cetkami a vlajícími vlajkami byl monument - velká kamenná deska s vyrytými reliéfy čtyř sousedících států - Utahu, Colorada, Arizony a Nového Mexika, nad kterou se zvedala malá rozhledna. Kromě topografického významu poskytuje “meeting point” příležitost k fotografování uprostřed měsíční krajiny. Proto ta rozhledna. Pohled na všechny čtyři strany byl stejný - poušť a kamení. Jen rozhledna zářila - Martina na ní totiž pózovala ve svém neodolatelném kloboučku. Kdyby tam zůstala, byly by tam atrakce dvě. Takhle tam zůstala jediná - opravdu jediné místo styku čtyř států ze všech 50, které USA mají. Kam odsud?

Marlboro Country

Protože naším cílem byla Arizona a mezi-cílem Monument Valley přecházející z Utahu do Arizony, vrátili jsme se po U.S. Highway 160 do Utahu a pokračovali po State Higway 40 a 262 až k U.S.Higway 163, která nás kolem Montezuma Creek dovedla do Goosenecks State Reservation, česky Údolí husích krků.. Zastavili jsme na parkovišti na velké náhorní plošině a pěšky došli na její konec k ochrannému zábradlí. Před námi bylo obrovské údolí - kaňon a v tom okamžiku jsme věděli, čemu se říká neopakovatelný výhled. Na zaklesnuté meandry řeky San Juan River, která tvoří hranici mezi Navajskou indiánskou rezervací a rekreační oblastí Glen Canyon. Je to zase jeden z přírodních zázraků, které by sochař nevymodeloval. Na vzdálenost 1,5 km vzdušnou čarou se řeka 7krát vrací zákrutami dlouhými 8-12 km, přičemž vytváří dojem pochodujících hus. Kaňon je místy hluboký až 460 m.

Nechce se nám z Utahu, vždyť jsme neviděli Canyonlands, Zion Canyon, Glen Canyon, Bryce Canyon a Canyon Parc. Kupujeme proto ve visitor center alespoň publikace a jako generál Mac Arthur při útěku z Filipín obsazených Japonci, prohlašujeme: “My se vrátíme”. Před námi je Monument Valley. Údolí husích krků je na hranici Utahu s Arizonou a část Monument Valley rovněž. Jak publikace o Utahu, tak i o Arizoně, uvádějí pohledy ze své části. My jsme však žádnou hranici neviděli, jen hnědočervenou zem vůkol a červené siluety veleznámých skal. Než přišly ty pravé - plakátové, viděli jsme podle cesty jim podobné a bylo jich tolik, že jsme se museli stále přesvědčovat, že tam ještě nejsme. Údolí je proslulé zejména jako Marlboro Country z reklam na cigarety téže značky. Obvykle pózuje v pozadí za kovboji vychutnávajícími svoji cigaretu. Je to jiný park, než které jsme zde dosud viděli. Bizarní homole skal tyčících se v rovině navajské rezervace jsme dobře znali, protože kuřácké reklamě se v Praze nedá vyhnout. Naposledy jsem Monument Valley viděl v jejím metru. “The Forces of Nature that Created the Land” bylo napsáno na jedné ceduli před vjezdem do země, kterou výstižně charakterizuje výrok Josefa Muenche, fotografa, který bizarnímu kraji červených skal věnoval celý život - vždyť tam byl 354x: “Nowhere in the world can one find a similar effect of nature?s work. Words alone, the thousand-foot pyramid and castles, the slender tower, bridges and arches -cannot begin to describe the sandstone formations that dominate Monument Valley.” Tento fantastický kout země, který po indiánech a bílých pionýrech Západu objevil v r. 1938 Hollywood, vytvářel kulisy v mnoha westernech. Prvním zde natočeným filmem byl “Dostavník” režiséra Johna Forda s Johnem Waynem, který z něj udělal filmovou star. Indiány sem “movie-makers” vozit nemuseli. Žije jich zde 180 000. Monument Valley je součástí navajské rezervace “Navajo Tribal Park” a indiáni se neživí jen “indiánstvím” pro turisty, ale chovají i ovce a koně, kteří i na této poušti najdou vždy něco zeleného. Jejich vyhledávaným výrobkem jsou koberečky - předložky (rugs), jejichž pestré vzory mají nejen dekorativní úlohu, ale vypovídají i o topografii místa, kde byly vyrobeny. Zázrakem přírody v zázraku pouště je zdejší květena, která v určitých místech pouště vytváří kouzelné “krakonošovy zahrádky”, nejčastější zelení jsou nízké keříky husté trávy (Snakewood). Monument Valley nejsou jen bizarní homole a štíhlé věže, ale také oblouky, mosty a tunely ve zvětralém pískovci, kterými jsou skály v amerických kaňonech typické. I u nás máme něco podobného - Pravčickou bránu v Hřensku. Spolu s jeskyněmi dodávají všechny kamenné útvary spolu s pohádkovým zabarvením celému údolí mysteriozní ráz.

“Tři sestry” nebo “El Capitan” jsou nejznámější skály, bez kterých se obejde málokterý western. Bez Indiánů, bez jejich koní a ovcí, za ranní opadající mlhy a vycházejícího slunce, vytváří Monument Valley až přízračnou krajinu Marsu, jak ji známe ze snímků sondy Voyager. Na rozdíl od Marsu je to však krajina živá. I když se to místy nechce ani věřit. Lidé zde byli již před tisíci lety a jako svoji vizitku zanechali i zde na mnohých skalách piktografy a petrografy - prastaré svědectví stálé lidské výzvy - byli jsme tady. O tom svědčí i podobná obydlí pod převisy skal, jako v Mesa Verde a jiných kaňonech. V údolí jsme zastavili jen kvůli fotografování, minuli skromná obydlí Navajů s výběhy pro koně, prodejny indiánských suvenýrů a než jsme se nadáli, byli jsme v Arizoně.

Arizona

“Arizona, pravých mužů zóna”, zpívá Tornado Lou v “Limonádovém Joe”. Jako děti jsme zase zpívali “Ruty šuty Arizona Texas...” Konečně tedy, vysněná země dětství, žádné jiné jméno nám v dětství neznělo tak westernově. Pohled z auta to potvrzuje, arizonská poušť vypadá jinak než ty v Nevadě a Utahu. Sem tam je na ní kaktus, je “zelenější” a dokumentují to i pohlednice, které si kupujeme v každém státě spolu s obrazovými publikacemi. Na obzoru jako vždy temné kopce či spíše hory a paleta hnědi, žluti a červeně má jen jiné odstíny. Arizona není ale jen poušť, The Grand Canyon State, jak má Arizona napsáno na své autoznačce, má nejen kaňony s obydlími Anasazijů a věčně zasněžené hory, ale i polní zahrady s květy všemožných barev, mezi nimiž ale nikdy nechybí pichlavé kaktusy. Také ale lesy, vodopády, divoké bystřiny a především největší přírodní zázrak - Grand Canyon of Colorado River, hlavní trhák třetí kapitoly naší cesty.

Dobře jsme si průjezd Marlboro Country načasovali. Sluníčko nám zapadalo podél cesty a jeho paprsky byly stále zlatovější. Abychom se vyhnuli koupenému kýči, dělali jsme vlastní pohlednice - jak jsme v Praze zjistili - to byl teprve kýč! Ale udělejte nekýčové, když jiné záběry nenaděláš, ač se točíš do všech stran.

Mně se točení nevyplatilo. Otočil jsem se večer v motelu, když jsem zvedal hlavu od kufru a praštil se do hlavy o otočnou desku, na které byl televizor. Okamžitě jsem měl obličej od krve a jakmile odezněla první bolest, měl jsem vymyšlenou legendu k budoucí jizvě. Martinu přepadl medvěd a já ji vyrval z jeho drápů. Martina mě však upozornila, že nebudu mít jizvu, ale bouli. Nakonec jsem měl oboje a Martina stejně v Praze všechno prozradila. V Arizoně nás však čekal další velký zážitek.

Canyon de Chelly

Cestou do něj jsme se zastavili v mail house. Museli jsme se spojit s Prahou a vyzvednout si internetovou poštu. Martina vyklepala na klávesnici svoji e-mailovou schránku a nestačili jsme zapisovat - vzkazy pro ni a pro mne z mé kanceláře.

Bylo to nevítané zpestření naší cesty, protože jsme museli na chvíli pracovat. Ale Canyon de Chelly nás odměnil. Na amerických národních parcích se mi líbí jejich vjezdy. Znal jsem je z kresleného filmu Méďa Béďa. Z dřevěných budníků u silnice vykukují skautské klobouky uniformovaných hlídačů parku, kteří vám vymění dolárky za vstupenky, k nimž přidají i plánek parku a brožuru s nejdůležitějšími informacemi o něm. Na začátku parku je vždy visitor center, kde vedle WC a prodejen s občerstvením je i prodejna knih, publikací, pohlednic, videokazet a suvenýrů. Tam měníme vždy naše dolary za krajové devocionálie. To aby i naši doma viděli všechny ty divy, o kterých jim pak nemusíme jen vyprávět.

Po otevření mapky Canyonu de Chelly bylo jasné, že si musíme vybrat severní nebo jižní trasu. Málokterý kaňon je tak malý, aby návštěvníku vystačila jedna trasa. Vybrali jsme si jižní trasu a z řady vyhlídek jsme zastavili u Junction Overlook, White House Overlook, Sliding House Overlook, Face Rock Overlook a nakonec Spider Rock Overlook. Jejich názvy vypovídaly i o charakteru výhledů. Málokterý výhled však návštěvníka zklame. Spíše ohromí a umocní předchozí pohled. Canyon de Chelly vyznačuje stříbrná stuha úzké řeky vinoucí se mezi bizarními skalami v dlouhé propasti hluboké stovky metrů. Tento kaňon byl první, kde jsme na obzoru neviděli vysoké útesy, ale tmavé lesy. Všude kolem a i na jeho skalách byly zelenošedé keříčky, mezi nimi i pevnější keřovité stromky a vyšší borovice. Tomu všemu kralovaly nakadeřené pinie. Samotný kaňon je vlastně labyrintem jednotlivých kaňonů, které se na rozdíl od jiných amerických západních kaňonů vyznačují strmými a hladkými stěnami. Leží “in the heart of Navajo nation”, v indiánské rezervaci a také od nepaměti sloužil lidem k úkrytu před počasím a nepřáteli. V době prehistorické 2000 - 200 let před Kristem to byli již zmínění lidé, o které vědci vedou dodnes spory. Přišli z Asie nebo připluli z Egypta či Předního východu? Po nich se objevili nám již známí Anasazi a pak již přišli indiáni kmene Hopi (1300 - 1600) a nakonec poslední historičtí obyvatelé - Navajové. Canyon de Chelly se díky této historii stal i významným archeologickým nalezištěm z těchto period. I zde jako v Mesa Verde a Monument Valley jsou na stěnách kaňonů piktogramy a petrogryfy a pod jejich “střechami” minidomečky Anasaziů a tvůrců puebel. Jasnou časovou hranici mezi vyrytými a namalovanými dokumenty doby na kamenných stěnách tvoří vyobrazení koně. Anasazi je neznali a jejich autory jsou tedy již Hopi a Navajové, kteří je poprvé viděli u španělských dobyvatelů. Ne vždy však Canyon de Chelly, přírodou stvořený jako obrovské útočiště, své obyvatele ochránil. Jeho mrakodrapové stěny se stopami vrstevnatého odlučování kamene, byly svědky řady tragických událostí. Tou největší byl “The Great Massacre” v zimě 1804 - 1805. Masakr Navajů byl jen jedním z pokračujících střetnutí mezi nimi a španělskými vojáky. Abychom shlédli toto místo, zajeli jsme i na severní trasu k Massacre Cave Overlook. Snažili jsme se z vyhlídky dohlédnout k jeskyni na úpatí hnědočervené stěny vypadající jako brána do pekla, ale byl to pokus stejně marný, jako se pokoušet zahlédnout z letadla pochodující mravence. Prohlédli jsme si raději obrazovou dokumentaci umístěnou pro návštěvníky na vyhlídce a zalitovali osudu nešťastných Navajů, které dole postřílela kavalerie španělských jezdců pod vedením poručíka Antonio Narbona. O této tragedii se dochoval písemný dokument - poručíkova zpráva guvernérovi v Santa Fé. Spolu se zprávou uvádějících počet 115 mrtvých nepřátel, poslal Narbona guvernérovi i zásilku 64 párů uřezaných uší indiánských válečníků s omluvou za 8 párů chybějících. Narbonovi po střetnutí také něco chybělo - jeden voják, který se zřítil v zápasu s jednou indiánskou ženou ze skalní římsy.

Canyon de Chelly hrál i nadále významnou roli v dobývání Divokého Západu. Sloužil jako předsunutá indiánská pevnost hlídající pohyby amerických vojáků a také jako místo “diplomatických” jednání. První smlouvy “Velkého bílého otce” z Washingtonu s Indiány začaly být uzavírány po americko-mexické válce v r. 1848. Tyto smlouvy však neměly dlouhého trvání - zatímco omezený a stálý počet indiánů se snažil udržet rozsáhlá teritoria, tak se stále nově nastupující vlny osídlenců snažily do těchto teritorií proniknout, očekávajíce podporu armády. Jak víme z historie, pro Indiány to byl předem ztracený boj. Canyon de Chelly se tak stal nejen důkazem divotvorných sil přírody, ale i historickým svědkem slavné a tragické éry dějin USA - dobývaní Západu. Nemožnost smírného řešení byla dána nejen dějinnou nezbytností evropských kolonistů ovládnout obrovské prostory amerického Západu a jejich “proradností,” s jakou porušovali smlouvy uzavírané s indiánskými náčelníky na dobu, “po kterou bude voda téci a slunce svítit”, ale i nejednotností indiánských kmenů a vnitřními rozpory - vždy mezi nimi existovaly strany, které dnešní politická terminologie označuje za jestřáby a hrdličky. Jestliže se bílým osadníkům expanzí jednalo o získání území pro trvalé osídlení, pro které potřebovali “peacemaking”, tak po usazení jedné vlny nastupovala k získání dalšího území jiná vlna osadníků - pak mnoho indiánů považovalo kořistné nájezdy na již usedlé osadníky za legální způsob obživy. Jedním z pokusů o vytvoření “trvalého míru” bylo jednání s indiánskými náčelníky v r. 1849, které vedl plukovník John M. Washington právě v Canyonu de Chelly. I když jistě ojedinělí trappeři při lovu medvědů se do něj dostali dříve, bylo to první historicky zaznamenané proniknutí bílých Američanů do kaňonu. Účastník jednání James Simpson ve své zprávě popsal do detailů Canyon de Chelly jako obrovskou nedobytnou pevnost, jak ji líčily již dávné indiánské legendy.

Ještě dnes lze najít stopy tehdejšího využití kaňonu. Na začátku kaňonu před jeho ústím, kde se kaňon rozděluje na dvě části - Canyon de Chelly a Monument Canyon, stojí nejznámější zdejší skála “Spider Rock” (Pavoučí skála). Jsou na ní dosud patrné vyhlídkové terasy (lookouts), odkud navajští strážci vyhlíželi bílého nepřítele. Proto také všechny vojenské expedice proti Navajům končily u této skály. Po zjištění, že kaňon je připraven k obraně, se již do jeho ústí neodvážily vstoupit - nebylo divu, boj v takové pasti byl předem prohraný. Teprve slavnému zálesákovi Kitu Carsonovi se podařilo r. 1864 Navaje přimět k tomu, aby svoji pevnost opustili a vydali se na dlouhý pochod do Fort Sumneru do Nového Mexika, který do jejich historie vstoupil pod názvem “The Long Walk”. Pro nemocné, děti a staré Navaje to byla “dlouhá jízda”, pro některé i poslední. Tato tragická část dějin Navajů byla nakonec uzavřena mírovou smlouvou, kterou v r.1868 podepsali po skončení války Severu proti Jihu s vítězným unionistickým generálem Williamem Shermanem. Teprve poté bylo v průběhu let povoleno některým kmenům se vrátit, aby dnes opět celý kaňon spolu s okolním územím byl jejich vlastí - jako Navajo Indian Reservation. Ti turisté, kteří opustí pohodlí aut z vyhlídkové trasy nahoře, mohou pozorovat, jak farmaří na dně kaňonu. Viděli jsme je s Martinou také, ale zase jako mravence ze shora - na dno kaňonu máme ještě čas. Kaňon díky své poloze, převislým stěnám a jeskyním, poskytoval odjakživa dobrou ochranu před nepříznivým počasím, zvěří a nepřítelem. Dnes na kaňon “útočí” jen turisté. Jim jsou vyhrazeny silnice, stezky a vyhlídkové body, odkud je sice možno zpozorovat všechny části kaňonu, ale k jeho rozmanité květeně, vzácným druhům kaktusů a ruinám “středověkých”indiánských vesnic se dostanou jen pěšky nebo na koni. Jinak si vše mohou prohlédnout na pohlednicích a v publikacích prodávaných v návštěvnickém centru. Neradi opouštíme tak slavné a krásné místo. Jen vědomí, že nás čekají místa podobná, nás přinutí otočit volantem. I když prozatím z Arizony odjíždíme, víme, že za několik dnů se sem vrátíme.

Všichni jsou již v Mexiku

Kde jen jsou a kde jsem já, proč všechno končí, co začíná, smůla se na mne lepí ze zvyku a všichni jsou už v Mexiku. Buenos Diaz, já taky jdu, aspoň si poslechnu pěknou muziku, co se hraje v Mexiku Kde je ta holka, co měl jsem rád, už tu na rohu měla stát s pihou na svém krásném nosíku, už se asi nosí někde v Mexiku a všichni už jsou v Mexiku Buenos Diaz, já taky jdu, aspoň si poslechnu pěknou muziku, co se se hraje v Mexiku Kde je můj kůň, co měl mě nést blátem měst a prachem cest, dělal, že se ho to už netýká, asi šel do Mexika Buenos Diaz, já taky jdu, aspoň si poslechnu pěknou muziku, co se hraje v Mexiku Kde je můj pes, co měl mě hlídat, že nezaštěkal, kam jen šel bez obojku a bez košíku, už se asi toulá v Mexiku. Kde je ten náš slavnej gang, postrach salonů a postrach bank, nechali mě všechno na triku, už jsou dole někde v Mexiku Buenos Diaz, já taky jdu, aspoň si poslechnu pěknou muziku, co se hraje v Mexiku Kam šel barman, teď tu stál a chlapů houf, co s ním byl, jen zatykač můj s fotkou visí tu a všichni jsou už v Mexiku Kde je ten chlápek, co tu spal, a ta kočka, co ji nalejval, šerif právě bere za kliku, všichni jsou už v Mexiku Buenos Diaz, já taky jdu, aspoň si poslechnu pěknou muziku, co se hraje v Mexiku

Když tam musí i Michal Tučný, jehož hlas nás tam z přehrávače autorádia vábí, musíme do Mexika s Martinou také. Aspoň si poslechneme pěknou muziku. S Canyonem de Chelly se loučíme po poledni a pak již vyrážíme po U.S. Highway 191 dolů na jih na Ganado, kde odbočujeme na State Highway 264 a za Window Rock jsme již v Novém Mexiku.

Válka o Mexiko

Připomeňme si nejdříve, jak tento stát vznikl. Jeho adjektivum “nové” napovídá, že měl co dělat se starým Mexikem. A skutečně - toto území spolu s územím Kalifornie, Texasu a Arizony bylo odděleno od Mexika poté, co Mexiko bylo poraženo v americko-mexické válce v r. 1846. Bezprostřední příčinou této války byla negativní reakce Mexika na připojení Texasu k Unii a tou pravou - americký “Drang nach Westen”. Byla to válka imperialistická, kterou John Quincy Adams nazval “válkou nanejvýše nespravedlivou”. Jakýsi tehdy neznámý právník a nově zvolený kongresman za stát Illinois, Abraham Lincoln, vyzval prezidenta Jamese K. Polka, aby uvedl místa, kde byla v Mexiku prolita americká krev, na kterou se prezident odvolával ve svém poselství Kongresu při vyhlášení války Mexiku.

Není zde místa na popis vzniku USA, víme ale už, že nové státy na západě severoamerického kontinentu vznikaly v důsledku expanze nově přibývajících osadníků. Stále rostoucí počet nových pionýrů překonával “velkou americkou poušť“ a Skalisté hory a dral se k Tichému oceánu. Ve čtyřicátých letech 19. století bylo údolí Mississippi plné hraničářů čekajících na “osvobození” západního území a prvním z těchto nových států byla “Republika osamělé hvězdy” - Texas. Původně pohraniční území Mexika se prohlásilo samostatným státem po sérii střetnutí a bitek Texasanů a amerických dobrovolníků s mexickým vojskem, z nichž zvláště jedna vstoupila jako heroická událost do amerických dějin. Hesla jako “vzpomeňte na Alamo”, či “hrdinové od Alama” zná každý americký školák. Malá bezvýznamná mise v poušti jménem Alamo, obsazená 188 americkými vojáky a hraničáři se stala svědkem největšího hrdinství doposavad krátkých dějin USA. Všichni padli v nerovném boji se čtyřmi tisíci vojáky mexického generála Santa Anny. Mezi nimi i jedna z legend Ameriky - neblaze proslulý pašerák otroků, indiánobijec a vynálezce bowie-nože, plukovník James Bowie, jehož mexické kulky provrtaly na nemocničním lůžku. Jeho nůž je však ve výzbroji každého zálesáka dosud. Smrt všech obránců ale vyvolala fanatický odpor zbylých bojovníků za nezávislý Texas a ti nakonec porazili Santa Annu a zajali jej. Svobodu si musel vykoupit podpisem dohody uznávající nezávislost Texasu. Podobně se “osvobodila” Kalifornie a tak nebylo divu, že se Mexiko nechalo vyprovokovat k válce, když se nesmířilo s odtržením těchto svých provincií.

Nová hranice podél řeky Rio Grande byla pak po neustávajících přestřelkách překročena bojovníky z obou stran a válka o mexické dědictví začala. Naštěstí pro Američany byla mexická armáda málo vycvičená, naštěstí proto, že ta americká na tom byla ještě hůř. Poprvé a naposledy ji reprezentovaly hordy tvrdých chlapíků, hraničářů a dobrovolníků bez uniforem, kázně a discipliny - zarostlých individuí barbarského vzhledu, tryskem uhánějících na mulách a mexických ponících se šavlemi, noži a revolvery. Jejich velitelem byl “lidový hrdina”, generál Zachary Taylor, pozdější americký prezident. Ani on neměl uniformu - jen starý slamák, záplatované kalhoty a obnošený hnědý kabát. Tito muži však měli skvělou bojovou morálku a některá z jejich jmen jsou dnes ve dvoraně americké slávy. Slavný stopař John Charles Frémont, zkušený zálesák Kit Carson nebo jeho ještě slavnější druh, Daniel Boon. Ti a další se postarali o to, že početně mnohem menší americké oddíly porazily armádu mexického diktátora Santa Anny. Cesta k vytvoření států Arizony a Nového Mexika byla volná.

Puebla

I naše oblečení připomíná nonšalantnost a nedbalou zálesáckou eleganci těchto amerických hrdinů. Vytahaná trička a špinavé džíny. Abych Martině nekřivdil, její džíny jsou čistší a tričko vytahané jen vzadu. Vpředu se vypínalo. Můj modrý svetr, kdysi zakoupený v obchoďáku “Hudson Bay” ve Viktorii v B. C. je tak odřený, že Martina mě vždy odhání, když se k ní na veřejnosti přiblížím. Proto jsme dnes po příjezdu do motelu porušili obvyklý rituál, kdy Martinu po osprchování složí únava, já odtahám zavazadla z auta do pokoje, najdu automat na led a provedu průzkum motelu a jeho okolí, abychom věděli, kde a co se bude ráno jíst. Večer jíme vždy jen ovoce. Tentokrát jsem měl najít prádelnu - nebyla, nebo jsem ji nenašel. Nepereme, budeme se dívat na seriál “Conquestadors”, jehož začátek se snažíme každý den stihnout. Běda motelu, který nemá tento televizní kanál. V takovém případě voláme ředitele a okamžitě na motel uvalujeme sankci svým odchodem. Ze seriálu totiž zjišťujeme, že Hernán Cortés (1485 - 1547), Francisco Pizarro (1475 - 1541) a Hernando de Soto (1496 - 1542) to měli při putování Amerikou mnohem těžší než my. Putovali v brnění a neměli daewoo jako my.

Ráno se probouzíme v Novém Mexiku a v autě po zapnutí přehrávače si ověřujeme, že jsme tam s Michalem Tučným všichni. Naším prvním cílem jsou puebla. Od Gallupu jedeme proto po Interstate Highway 40 na Albuquerque. Město Gallup nám připomnělo amerického žurnalistu a statistika George Horace Gallupa (1901 - 1984), který v r.1935 založil “The American Institute of Public Opinion” a vymyslel, jak provádět průzkum veřejného mínění systémem dotazování reprezentativního vzorku respondentů. Protože jsme v Mexiku “všichni” a chceme vidět “všechno”, nemusíme průzkum mínění “nás všech” provádět. Chceme vidět puebla. Zdá se však, že dálnice je zakletá osobnostmi, protože míjíme město Thoreau. Co má toto město společného se světoznámým americkým spisovatelem stejného jména? Bydlel snad Henry David Thoreau, (1817 - 1862), jehož encyklopedie uvádí jako autora - naturalistu zde nebo je to jen náhoda? Nemáme čas to zjišťovat, protože se rozhodujeme, zda vyjedeme z dálnice doprava na Acoma Pueblo Mission nebo doleva na Laguna Pueblo Mission. Doleva je to blíž. Z okresní silnice (County Trunk Highway) však nic není vidět. Vracíme se zpátky a před mezistátní dálnicí odbočujeme na cestu, kterou už není možno nazvat ani Highway s jakýmkoli jiným adjektivem. Na takovou, která třeba u nás spojuje Dolní Kotěhůlky s Horními Kotěhůlkami ještě před tím, než ji za komunistů vyasfaltovali. Cesta nás přivádí ke shluku domů, vzhledem odpovídajících cestě. Zastavujeme před bílým kostelíkem obehnaným zdí, který vypadá jako přenesený z Baleárského soustroví. Kde jsou však puebla? Jdu se na to zeptat jednoho starého Indiána, který právě nasedá do starého vehiklu, za který by se nemuseli stydět ani na Kubě. What ? Pueblos, where are any Pueblos? Rozhodí rukama, tady všude kolem. Rozhlížím se po domcích, které na rozdíl od některých egyptských mají i střechy, mezi kterými vlaje prádlo a košile na šňůrách, no jo, to jsou asi puebla. Kostelík se nám však líbí, koná se v něm právě bohoslužba a tak oslovují malého Indiánka, který si nás zvědavě prohlíží. Bonbony, vracím se pro gumové bonbony a jeho veliká kukadla se rozzáří. Rychle něco drmolí, z čehož vyrozumím, že má doma několik psů a koček a že se na ně mám jít podívat. Mám však své egyptské zkušenosti - jistě bych musel vyklopit několik dolárků, protože bude mít další sourozence a tolik bonbonů nemáme. Tak se jen vyfotíme, jednou se mnou a podruhé s Martinou a jedeme dál.

Abuquerque

Možná, že to, co jsme viděli, byla puebla - ale ta hnědá a pravá, ty kouzelné domky s rovnými střechami a velkými okny s modrými nebo zelenými okenicemi jsme uviděli až v Albuquerque. Tam jsme zaparkovali na parkovišti u nákupního střediska a šli do centra. Bylo to tam hezké, Martina tvrdila, že krásné a já jsem ji trumfnul - předtím jsme nemohli najít ve slovníku co znamená slovo “enchanted” a já jeho význam pochopil až z jedné vystavené pohlednice. Enchanted znamená přece okouzlující. Ano, Albuquerque je okouzlující. Bylo to jedno z nejkrásnějších míst, které jsme projeli. Jedině ten, kdo byl v Albuquerque, mohl natočit známou televizní reklamu na čokoládu ORION. Albuquerque je totiž město polité čokoládou. Důkaz najdete i na jeho pohlednicích. Všechno je hnědé, dokonce i jeho mrakodrapy v down town. Poseděli jsme na verandě restaurace, dali si mexické nachos s ostrými přísadami a pozorovali náměstí ovroubené obchody a obchůdky. Ještě, že je v Americe zvykem přinášet k jídlu ledovou vodu a tu stále dolévat. To, co jsme jedli, bych na jídelním lístku označil jako “kušna v plamenech.” Seděli jsme tam dlouho, já jsem stále odbíhal do vedlejšího obchodu, kde bylo moře suvenýrů a tolik lákadel, které jsem dosud nikde neviděl. Nakonec jsem se vrátil v černém klobouku okrášleném páskou z indiánských korálků. Vypadáš jako Krokodýl Dundee, řekla Martina, “Yes, I am Crocodile Dundee, nice to meet you”,odpověděl jsem jí a ukázal, jaké krásné magnety jsem koupil mamince na ledničku. Kaktus, kovbojský klobouk, kovbojské boty a pueblo. Jé, já chci taky a odběhla rychleji než Malý Muk v sedmimílových botách z filmu mého dětství. Vrátila se ovšem v módní indiánskonovomexické kreaci, za kterou by se nestyděla ani Šo-Či, sestra apačského náčelníka Winettoua. V té pak pózovala před krásou krás, puebelským chrámem San Felipe de Neri. Byl samozřejmě hnědý, jen jeho ornamenty měly jiný hnědý odstín jako ořechy na čokoládové polevě dortu a z jeho hnědých věží vykukovaly další bílé věžičky jako šlehačkové čepičky na kornoutech zmrzliny. Jak to, že nefotíš, ozvala se Martina dotčená tím, že jsem uchvácen touto krásou nezaregistroval její novou pózu. Její půvab s krásou chrámu-puebla, se nemohl snoubit více - neměl jsem hnědou barvu rád, ale tady jsem si ji zamiloval.

Procházeli jsme pak uličkami kolem náměstí, nakukovali do obchůdků, vybírali pohlednice a dárečky a byli jsme spokojeni. Sem, sem se musíme vrátit - tady je to hezoučké.

Projekt Manhattan

Kam po takové kráse ? Už můžeme jen tam, kde vypukla záře jasnější než tisíc sluncí. Tam, kde začal nový věk lidstva - tam, kde z oslepujícího záblesku vyrostl první atomový hřib. Vyrážíme z Albuquerque po Interstate Highway 25 na jih a již z pohledu na mapu zjišťujeme, že jestli jsme si dosud pouští neužili, tak, že tentokráte poznáme, zač je Sahary kousek.- do Alamogorda - příštího mezicíle naší cesty pojedeme celý den. Proto při tankování kupuji i čtyři největší láhve vody a dvoukilogramový pytel ledových kostek. Ten bude naší ledničkou a rezervní zásobou vody pro případ nouze. Znám to z knih a filmů; smrt žízní na poušti patří k nejhorším. Na highway jsme se ji nemuseli obávat, ale po odbočení v San Antoniu na U.S. Highway 380, která nás vedla na jihovýchod, se prodloužily vzdálenosti mezi benzinovými pumpami a tím i civilizací natolik, že jsme zapomínali, kdy jsme viděli poslední. Také auta nás míjela zřídka. Kolem nás bylo jen červenohnědo, na obzoru vždy linie temnošedých měsíčních skalisek a když jsme uviděli trs něčeho zeleného, tak jsme vykřikli nadšením. Nešlo nám ale na rozum, kde jsou ostatní, když všichni jsou přece už v Mexiku. Než je najdeme, budu Martině vyprávět o nejpozoruhodnější události II.světové války, která do dějin vstoupila pod názvem “Projekt Manhattan”.

Na počátku třicátých let, tedy zhruba v době, kdy politika surově vtrhla do světa atomových fyziků, zaťukalo také jaderné bádání poprvé na dveře politiky; v r. 1932 objevil skotský fyzik James Chadwick (1891 - 1974) neutron a určil jeho hmotu. Ten se stal klíčem k rozštěpení atomu. Pak již následoval jeden objev za druhým. Anglický lord, atomový fyzik Ernest Rutherford (1871 - 1937) dokázal, že atomové jádro lze štěpit, když jej bombardoval částicemi alfa. Otto Hahn (1879 - 1968), německý vědec - proslul jako objevitel štěpení atomových jader a řetězové reakce. Italský fyzik Enrico Fermi (1901 - 1954) uskutečnil dne 2. 12. 1942 na Chicagské univerzitě experimentální řetězovou reakci.Tím bylo dosaženo rozhodujícího bodu atomového bádání. Člověk mohl kontrolovat uvolněnou energii jádra uranového atomu. Fermi navrhl i první atomový reaktor. Niels Bohr (1885 - 1962), dánský fyzik, byl autorem prvního kvantového modelu atomu a Leo Szilard (1898 - 1964), maďarsko-americký fyzik, se věnoval řetězové štěpné reakci a řídil práce na prvním atomovém štěpení. Werner Heisenberg (1901 - 1974), německý teoretický fyzik se pak stal zakladatelem kvantové mechaniky. Všichni tito vědci dostali za své přínosné objevy Nobelovu cenu. Díky nim se stali i duchovními otci atomové bomby.

Události souvisící se vznikem “Projektu Manhattan” jsou známé a není třeba je podrobně líčit. Na začátku byl strach výše uvedených vědců shromážděných s výjimkou Heisenberga v USA, že Hitler je blízko objevu atomové bomby. To je přinutilo přimět nejslavnějšího z nich, Alberta Einsteina, aby napsal dne 11. října 1939 prezidentovi F. D. Rooseveltovi, že podle všech informací nacisté konstruují atomovou bombu. Vše, co bylo teoreticky třeba vědět k její výrobě, se vědělo. Bylo třeba jen soustředit vědce, schovat je někam na bezpečné místo a vzít miliony dolarů. To vše se podařilo a vojenský velitel projektu generál Leslie Groves mohl 17. září 1942 k členům svého vojenského štábu v Los Alamos říci: “Nebude to žádná legrace pánové, tady budete muset dávat pozor na největší shromáždění nevypočitatelných bláznů, které se kdy sešlo.”

Tím bláznem, který stál v čele ostatních cvoků, byl americký fyzik Robert Oppenheimer (1904 - 1967), pod jehož vedením dokázalo asi sto vědců spolu s 6000 spolupracovníky to, co se zdálo nemožné, ač to teoreticky možné bylo. Vyrobit atomovou bombu na principu štěpení jádra uranu - izotopu U-235. Oním místem, kde se to podařilo, bylo Los Alamos v Novém Mexiku, nedaleko naší trasy, kam jsme se rozhodli nejet, protože by nás asi stejně nepustili dovnitř. Laboratoře se dodnes zabývají výzkumem pro válku. V tomto místě se tehdy sbíhaly výsledky práce ze dvou středisek - továren v Oak Ridge u Knoxville v Tennesee a z Pasca ve státě Washington. Např. z křižovatky s benzinovou pumpou v Oak Ridge, kde bylo několik domů, vzniklo město se 78 tisíci obyvateli a školami pro 11 tisíc dětí. Místo, kde první atomová bomba vybuchla, vstoupilo do dějin s názvem Alamogordo. A to je náš dnešní cíl. Teprve druhý den jsme se v Alamogordo dozvěděli, že jsme jej minuli. Místo výbuchu nebylo samozřejmě ve městě, ale v poušti Nejblíže něj jsme byli, když jsme v Garrizozo z U. S. Highway 380 přímo zahnuli na jih po U. S. Higway 54. Odtud bylo místo exploze -Trinity Size, asi 30 km, od Albuquerque přibližně 200 km. Ta nehostinná poušť kolem nás se jmenovala Jornada del Muerto (Cesta smrti) a ta úzká asfaltka odbočující kamsi do pouště, u které byla cedule “No Entry”, byla cesta k Trinity.

Velká exploze

Uprostřed této pouště se nacházela vojenská základna, která byla po vícero testech harvardským fyzikem Kennethem Bainbridgem a fyzikem minnesotské university Johnem Williamsem vybrána za místo výbuchu první atomové bomby. V bezpečné vzdálenosti od ní přímo v poušti byla postavena ocelová věž vysoká 30 m, na kterou zavěsili atomovou bombu zvanou “Jumbo” (Slon) nebo Fat Man (Tlouštík). Toto místo nazval Robert Oppenheimer “Trinity”. (Trojice) Inspirovala ho k tomu poéma anglického metafyzického básníka Johna Donneho (1571 - 1631) : “Batter my heart, three-person´d God; for you as yet but knock, breathe shina, and seek to mend... “

Dne 16. 7. 1945 se rozednívalo nad pouští Jornada del Muerto s deštěm a hřměním. Ke 4. hod. v době rané snídaně všech zúčastněných, však bouře ustala. Skupiny vědců v podzemních pozorovatelnách vzdálených 10 km a 16 km, naplněných měřicími, fotografickými a filmovými přístroji, se zaměřily směrem k věži, na které visel výsledek investice 2 miliard dolarů a miliónů pracovních hodin, ve kterých se zkoncentrovalo v historii fyzikálního bádání nejvíce mozkové energie. Když bylo 10 minut “to countdown”, většina přítomných ulehla nohama směrem k věži a hlavu zabořili do země. Zbylí pozorovatelé s tmavými brýlemi se dívali z podzemí štěrbinou ve směru ležících nohou kolegů. V 5,30 h zahřmělo a otřásla se země. Krajem šlehla oslepující záře jasnější tisíc sluncí. K nebi se zvedl obrovitý, mnohabarevný oblak, který v 5 minutách dostoupil výšky 2,5 km. “Zář všemocného bez hranic a konce - toť tisíc sluncí rázem vyšlehnuvšíc,” recitoval v té chvíli Robert Oppenheimer z Bhagavadgíty.

Když vědci přišli po několika měsících na místo výbuchu, v místech kde stála věž, byl kráter v průměru 800 m. Jeho povrch roztavený nesmírným žárem, byl jednolitým kruhem tyrkysově zbarvené skloviny. Ve středu kráteru byla další prohlubeň o průměru 100 m. Ocelová věž nebyla k nalezení - vypařila se. V prostoru 2 km od středu výbuchu bylo všechno zničeno. Nikdo ve světě ale o ničem nevěděl, jen lidé v okruhu 400 km. měli dojem, že někde v poušti došlo k zemětřesení.

Jak jsme v Alamogordo zjistili, stejně bychom se k Trinity nedostali. Místo je přístupné pouze dvakrát v roce, vždy první sobotu v dubnu a první sobotu v říjnu. Takže, kdo nevěří, ať tam běží, atomový autokarový výlet si může telefonicky objednat u White Sands Public Affairs Office (505-678-1134) nebo v Alamogordo Chamber of Commerce (1-800-5454021), voláno mimo stát Nové Mexiko a v něm na čísle: 1-800-826-0294. Než jsme ale do Alamogorda dojeli, museli jsme přenocovat. Zastavili jsme proto ještě za světla v městečku Tularosa u romanticky sešlého kempu, který vypadal jako vystřižený z Medníku na Sázavě. Cena byla sice také romantická, ale do pokoje Martina nechtěla vstoupit. Bylo to opravdu jako na Medníku. Jenže v Mexiku. Prastará televize sice fungovala, také voda tekla, ale to bylo také všechno. Abych Martině zvýšil komfort, tak jsem ji uvolnil i svoji postel a z obou udělal letiště. Sám jsem si ustlal na zemi a než jsme usnuli, tak jsme se navzájem ujišťovali, že i když jsme v prostoru, kde se to jen hemží ufouny, tak že nám žádné nebezpečí nehrozí. Vždyť nedaleko nás je přece Roswell, město, kde se nacházejí nejtajnější americká vojenská zařízení. A tam mají být také schováni mrtví ufouni, kteří na naší Zemi se svojí vesmírnou lodí havarovali. Nikde jinde na světě neexistuje taková koncentrace hlášení o pozorování UFO, jako zde v Novém Mexiku. Toto strašení ale způsobilo, že jsem měl divoký sen - někdo mě vší silou táhl v noci z domku ven a já se zoufale držel postele Martiny. Ráno jsem zjistil, že to dobře dopadlo. Byl jsem silnější než oni.

Alamogordo

je nejlépe označit slovem u nás již polozapomenutým - městys. Něco mezi městečkem a městem. Je stejné jako tisíce ostatních v Americe. Jeho středem vede silnice, ze které kolmo odbočují postranní ulice, kolem kterých domy a domky vytvářejí town. Taková města člověk rychle prohlédne. Co nestojí při hlavní silnici, nestojí za shlédnutí, pokud někomu nechceme lézt do soukromí.

Já jsem věděl, kam v Alamogordo musím jít. Martina to zjistila, když uviděla z auta zdejší Mall. Zajela na parkoviště a vyrazila z auta. Jdeme za hadry. Pro dámy vpravo, pro pány vlevo. Když jsem uviděl sály plné stojanů a usmívající se prodavačky, bylo jasné, že se musíme rozdělit. Myslím, že muž může přinést své milované modré z nebe nebo ji zachránit ze spárů dravé zvěře a možná pro ni i vytunelovat banku, ale nemůže ji hodiny doprovázet kolem stojanů a dívat se, jak si přikládá halenky a šaty na sebe a prohlíží se v zrcadle. Ve své části jsem ale zjistil, že jsem nikde neviděl tolik hezkých věcí a tak běžím pro Martinu. Ta kupodivu vydržela to, co já ne. Pomáhá mi vybírat čtvery kalhoty i asistovat při jejich zkoušení a pak se rozdělujeme. Ona zůstává a já odjíždím do “The International Space Hall of Fame”. Do musea astronautiky a raketoplánů. Do muzea, ve kterém bylo napsáno: “Věnováno lidem, kteří snili o snu a pracovali na tom, aby jej uskutečnili.” Byl jsem v něm celé dvě hodiny, které si Martina vyhradila pro prohlídku dámské mallové hadrárny. Stačilo mi to jen k tomu, abych proběhl jeho pět pater. Bylo tam ve zkratce všechno, co jsem od svého dětství sledoval. Sovětsko-americké závody v pronikání do vesmíru, kabina vesmírné lodi, do které jsem se posadil a simulátor beztížného stavu. Když jsem se vrátil do Mallu, také Martina poletovala v beztížném stavu - s několika hadříky, ze kterých měla velkou radost.

Nevěděl jsem ale, že kousek vesmírné historie na mně ještě čeká. Z Alamogordo jsme vyjeli po highway “sedmdesátce” na jihozápad na Las Cruces. Po obou stranách auta jsme měli zase stejné panorama - poušť a temné hory na obzoru. Na něm se občas objevila čára z kondenzačních par letadla a na obzoru jsme uviděli i stříbrnou tužku startující rakety. Již od včerejška jsme se pohybovali v oblasti nejtajnějších vojenských základen USA. Zatímco Martina řídila, já jsem v roli pozorovatele hlídal oblohu v naději, že setkání s mimozemšťany neunikneme. Proto mi také neunikla u odbočující asfaltové silničky tabule hlásající, že kousek od ní se nachází “Hlavní velitelství amerických raketových vojsk”. “No Entry” tentokráte chybělo a když neprotestovala ani Martina, tak jsme odbočili. Konečně krátký pobyt v mexickém kriminále nám jenom prospěje. Když se z pouště před námi zjevila vojenská základna vypadající se svým stříbrným zadrátováním jako pravý americký kriminál, tak se mi do něj už nechtělo. Musel jsem ale, protože nás přivolával přátelským gestem vojáček od brány, který chtěl naše řidičské průkazy. Jestli rozuměl česky a francouzsky nevím; v jiné řeči totiž naše průkazy nebyly. Po nahlédnutí odešel k počítači do své kukaně a pak již jen pokynul - go ! Martina šlápla na plyn a vjela středem brány, což by nám záviděl i kapitán Minařík, který se sem vůbec nedostal. Já dokonce s dvěma fotoaparáty na krku. Na základně bylo totiž Muzeum raket. Na prostranství před ním jich stály desítky. Procházel jsem po cestičce mezi nimi a vzpomínal, která s čím byla spojena. S politikou, vesmírem a válkou. Byla zde i legendární německá V 2 a první americká poválečná balistická raketa typu země-země Redstone, kterou z V 2 v Americe překonstruoval dr. Wernher von Braun, tvůrce V 2. Redstone mohl nést i nukleární hlavici a stal se praotcem americké nukleární raketové síly. Redstone se také stal prvním stupněm rakety Jupiter, která vynesla na orbit první americký satelit a prvního amerického astronauta Alana Shepparda v r.1961. Kousek od ní byla raketa Honest John, kterou nás strašili na komunistické vojně a další rakety z počátku 50. let - Corporal, Falcon, Talos, Lacross. Po nich následovala generace z poloviny 50. let: Mace, Nike Hercules, Hawk včetně známé rakety vzduch-vzduch Sidewinder a vzduch - země Crosbow; tak to šlo až k raketě Pershing, kterou se komunisté tolik naproklínali. Zde byly všechny bílé, modré zde neměly. Jak známo, sovětské rakety byly natřené červeně a americké modře, abychom věděli, na které máme mávat a kterým hrozit. Zatímco Martina v autě na parkovišti studovala nějaký časopis o účesech, zřejmě kadeřnický manuál, já jsem byl v raketovém ráji. Je to opravdu tak dlouho, kdy jsem musel poslouchat bolševické kecy o nebezpečí amerických raket středního doletu, které ohrožovaly naše mírové budování socialismu ? Teď tyto rakety vypadaly jako bílé tužky napíchané do země, které spolupodepsaly konec komunismu.

White Sands

je podle mého soudu druhý největší přírodní zázrak v Americe po Grand Canyonu v Arizoně. Dorazili jsme k nim po State Highway 70 přímo z Alamogorda. Nasměrovala nás zase opačně, jihozápadně a její konec v Las Cruces znamenal i nejjižnější bod obratu naší cesty směřující potom mnoha zákrutami přes hory a doly zpět do San Francisca. Jejím vítaným zpestřením bylo, že jsme z rádia mohli poslouchat “pěknou mexickou muziku” a rozhlížet se, kde jsou ostatní, co nám zmizeli v Mexiku. Španělština vystřídala angličtinu a jen 20 - 30 mil nás dělilo od El Pasa, toho opravdového mexického města ve starém dobrém Mexiku. My jsme však zastavili jinde - ve White Sands National Monument. Ale až poté co jsme přenocovali v městečku Domingo v hezkém, čistém a levném motýlku - kde nechtěli za náš double bed room více než 40 dolarů. Ráno obvyklá snídaně - ham, eggs, bacon a Martina oatmeals (ovesné vločky) a za pár kilometrů jsme ve visitor centru. Před námi, kam oko dohlédne, je moře sněhobílého písku. Dojem moře nevytváří jen “nedohlednost” a běloba sahající až k horizontu, ale také velké a malé duny, jejichž povrch je vyšrafován vlnkami nakadeřeného písku v různých konfiguracích. Díky hře větru a písku, stejně jako na moři větru a vody, dolaďuje žebroví miliónů vlnek White Sands do fascinující pitoreskní krásy. Na některých místech, zejména na kraji dun, vyrůstají keře podivné trávy (Yucca), jejíž dlouhé stvoly se vějířovitě rozpínají do všech stran a evokují tak rozprskávání světlic při slavnostním ohňostroji. V botanických oázách je možno najít ještě jinou vzácnou květenu (Creosote Bush, Cottonwood Leaf, White Sands Mustard, Sand Verbena), podivné pokroucené stromy (Rio Grande Cottonwood) a kvetoucí kaktusy (Claretcup Cactus). Sádrové písky mají i svoje zvířátka. Bílé myšičky, prérijní ještěrky, pouštní chřestýše a zmije a pouštní kobylky a dokonce dikobraze - to vše však zde není dominující. White Sands, jak napovídá jejich název, kraluje běloba. Není divu, že se při prvních pokusech o založení národního parku objevil pro něj i název “Gypsum Hills” (Sádrové kopce). White Sands rozprostírající se na 640 akrech, je hříčka přírody. Před 250 miliony let pokrývalo zdejší území moře. Na jeho dně v oblasti tzv. “Tularosa basin” se po celou dobu usazovaly vápenné usazeniny (sádra), aby po změně klimatu a ústupu moře, jihozápadní větry po další milióny let foukaly větrající sádru do krajinné prolákliny, ze které pak vzniklo sádrové moře. Vskutku, ničemu víc se jemný bílý písek nepodobá; stejný pocit lze cítit v prstech mnoucích tento sypký a přece na prstech ulpívající píseček. Také toto místo má svoji bohatou historii. I zde si vytvářel člověk již před tisíci lety svá sídliště, archeologové zde našly stopy tzv. mogollonské kultury, střepy nádob, kamenné nože a pazourkové hroty šípů. Sierra Blanca, White Mountain nebo All Year National Park - to všechno jsou názvy kraje bizarní krásy. Mysterióznosti dodává tomuto místu skutečnost, že se nachází vlastně uprostřed nejtajnějších vojenských prostorů USA. K Trinity Size není daleko a když jsme se s Martinou vyhřívali na jedné velké duně, spatřil jsem nad sebou obrovského černého netopýra a hned také poznal i neotřesitelnou ženskou logiku. Podívej, to je neviditelný bombardér B 2 Stealth, zvolal jsem nadšeně, vidíce poprvé tento zázrak americké letecké techniky “živý”. Jak to, že je neviditelný, když ho vidíme, odpověděla Martina. No jo, jak to, že ho vidíme, podivil jsem se i já, protože vykládat “nejdokonalejšímu stvoření na světě”, že bombardér je neviditelný, protože jej nevidí radary, je zase nad ženskou logiku, které se musí nejdříve vysvětlit, co to je radar. Už vůbec je ale tentokráte nad mužskou logiku fakt, že radar mají v sobě ženy zabudovaný, aniž o tom vědí. Pozná to každý muž, který v domnění, že odstranil všechny stopy nevěry, přijde domů ke své ženě.

Nebyli bychom v Americe, aby i White Sands nebyly spojeny s indiánskou historií. Mescalerští Apačové, legendární a nám již známý Kit Carson, generál James H. Carleton - jejich boje, porážky a vítězství - doba Divokého Západu charakterizovaná jmény farmáře Olivera Lee a legendami opředeného šerifa Pata Garreta - to vše spolu s jinou bohatou historií se odehrálo předtím, než v lednu 1933 prezident Herbert Hoover prohlásil kraj bílé krásy za White Sands National Monument.

Ve visitor centru jsme si prohlédli různé publikace a obrazové knihy, jednu spolu s pohlednicemi koupili a nakonec jsem objevil i malou expozici věnovanou prvnímu atomovému výbuchu. Zde byla také fotografie, kterou jsem si přefotografoval - malou kamennou mohylu, označující místo, kde stála věž s první atomovou bombou. Tu bychom uviděli, kdybychom sem přijeli první soboty v dubnu a v říjnu.

White Sands můžete projet po osmikilometrové trase autem, zastavit kde chcete a vylézt také. Musíte ale počítat s tím, že pak se písku zbavíte až pod sprchou. Jediné, na co musíte dát pozor, jsou chřestýši (rattlesnakes). Vyhřívají se stejně rádi jako lidé. Proto jsme museli dávat pozor již na prvním vyhlídkovém stanovišti - Interdune Boardwalk, kde jsme se mohli projít mezi dunami po dřevěném chodníčku a prohlédnout si zelené a jinak barevné rostliny mezi bílým pískem. Zajeli jsme až do srdce dun (Heart of the Sands) a naši cestu dál zastavila až cedule “No public access.” To proto, že dál v bílé pustině bylo “White Sands Missile Range” - tedy “Bílopískový raketový polygon”. Vojenské rakety totiž vedle písku a skal hrají v Novém Mexiku prim. Vystoupili jsme ještě na pískovou královnu Big Dune a rozhlédli se naposledy po bílém ráji. Tady by se měla natočit pohádka “Sůl nad zlato”. Nebo jak “Cukr kraluje Americe”, kterou teprve napíši. Proč? Pro jednu nevyřešenou záhadu - proč v Americe musí být všechno jídlo sladké ?

Opouštíme “Bílé písky” zcela opískováni, písek máme v autě i v uších, sype se nám po těle a těšíme se na sprchu v motelu. Ale také, až budeme o tomto bílém snu vyprávět v Praze. Kam teď? Do Las Cruces, Demingu, na Interstate Highway 10 a po ní zpět do Arizony. Pak Tucson, Phoenix a tam, kam jsem se rozhodl jet, když jsem před deseti lety viděl v mnichovském kinu Imax film o Velkém kaňonu. Ano, k dosud nesplněnému snu - Grand Canyon of Colorado River. Abych po nahlédnutí do něj mohl pronést svůj slavný výrok, kterým vstoupím do dějin: “ Na světě jsou jen dva přírodní zázraky - Grand Canyon a žena, kterou milujeme.”