Listopad 2003

Jan Zahradil nekompromisní

Emanuel Mandler

18. září publikoval Jan Zahradil v Neviditelném psu článek "Ohrožuje nás německý a rakouský nacionalismus?". Že se otřel o "trio" Kučera/Mandler/Doležal, můžeme při nevalné úrovni Zahradilova textu ponechat stranou. Ale bylo by škoda nepovšimnout si zvláštnosti českého nacionalismu, který se projevuje v Zahradilově článku s bezelstnou upřímností. Autora totiž, i když jde o důležitou část tématu jeho článku, vůbec nezajímá, že v důsledku trapného revolučního zákonodárství prezidenta Beneše a Národní fronty máme dnes stále ještě mezi sebou občany druhé kategorie; bylo jim upřeno blaho narodit se Čechy a narodili se jako Němci. Mnohým z nich byl například vyměřen nižší důchod, protože se do jeho výše nezapočítala doba, kdy byli nuceni pracovat jako otroci. Řekněme, že by se tato křivda napravila a že by se napravila i křivda způsobená těm, jejichž předci zemřeli jako Němci, když jim byl předtím podle Benešových dekretů zkonfiskován majetek . Jejich děti či vnuci jej nemohou dostat nazpět a nemohou být odškodněni.

Jana Zahradila vůbec nezajímají tito lidé a křivdy, kterými byli postiženi. Padesát osm let po válce ho zajímá, zda by tak nedošlo ke "srovnání útočníka a oběti na jednu úroveň". Domnívá se, že ano, a myslí si, že by to poškodilo právní základ "na němž stojí poválečné Československo (a ČR jako jeho právní nástupkyně)". Je to jistě pozoruhodné uvažování. Čeští občané národnosti "útočníka" (Němci) i my, jeho české "oběti" naopak určitě musíme mít "jednu úroveň", a to stejnou úroveň práv a povinností. To je nezpochybnitelná právní, ale rovněž lidská stránka celé věci. Ostatně i kdyby to tak nebylo, pak je přece v demokratickém světě běžné, že poraženému se po letech vychází vstříc. A což teprve když jde většinou ne o poražené, nýbrž o lidi, kteří "jsou v tom" nevinně, o druhou či třetí generaci českých občanů německé národnosti. Celkem vzato jim nemáme co odpouštět, na rozdíl od nich, kteří mají co odpouštět nám.

S touto realitou mají úvahy Jana Zahradila a vůbec českého nacionalismu o "politické doktríně pravicového křídla bavorské CSU" společného nekonečně málo. Mají jen odvést pozornost od naší místy až kruté intolerance. Snad by čeští politici neměli zapomínat, že politika, jakkoli se zabývá správou obce, neznamená odtahování se od lidí; z čeho by sestávala obec, kdyby nesdružovala občany, tedy lidi? A němečtí občané České republiky jsou lidé jako my.

(www.bohumildolezal.cz)