Leden 2004

O falešných směnkách a falešném stíhání

Milan Hulík

Příběhy české justice (9)

Tento příběh je o několika nevinných, o jejich nespravedlivém věznění a stíhání, o utrpení jejich rodin a o následcích takového počínání. Tedy o chybující spravedlnosti, o které Ondřej Neff napsal 22.3.2002 v „Neviditelném psu“: „ Pokud se bavím nebo mejlíkuji s lidmi o právu, tak z těchto rozhovorů nebo psaní to vypadá, že řadový občan už ani moc nedoufá, že někdo probudí tu mytologickou bytost zvanou ,rovná právní spravedlnost´ v České republice.“

Známé přísloví „není šprochu, aby na něm nebylo pravdy trochu“ by bylo možno v poměrech dnešní justice pozměnit na jeho aktualizovanou verzi: „není zavření, aby nebylo odsouzení“. Poznamenejme, že to beze zbytku platilo v justici inkviziční a v socialistické právní teorii a praxi to dovedl k dokonalosti justiční teoretik i praktik Andrej Vyšinskij - pro později narozené - generální prokurátor SSSR (pro ještě později narozené – ty tři „S“ a „R“ byla komunistická říše zla, která se zhroutila počátkem 90. let) podle jehož teorie důkazního řízení, se samotné zatčení rovnalo důkazu viny.

ARABSKÁ STOPA

Před více než 30 lety přišel do ČSSR jeden arabský student z Libanonu a kromě jazykových znalostí a svého nadání, si přinesl i víru v lepší a spravedlivější socialistický řád, která však v reálném socialismu vzala rychle za své. Ta poslední libanonská sudička mu však dala do kolébky i sudbu - poznat, že s pozdější vírou ve spravedlivý demokratický řád a právní stát, na který se po desetiletích v komunistické realitě těšil společně se svojí českou rodinou, to dopadne stejně. Náš student, říkejme mu Ahmed, ještě v hluboké totalitě vystudoval, získal tituly Ing. a Csc. a na poslech příjemnou měkkou češtinu a to nejcennější – hezkou vystudovanou ženu, doktorku, vychovanou v křesťanské víře, se kterou postupně přišly tři kouzelné holčičky, z nichž jsou dnes české vysokoškolačky orientální krásy.

Ahmed se po létech plně asimiloval a jeho nová vlast se mu stala větším domovem než Libanon. I díky své francouzštině, angličtině a arabštině se stal uznávaným a ceněným bankovním odborníkem s řadou užitečných kontaktů na Blízkém a Středním východě. Jeho kvalifikace, píle a slušný plat patřily především jeho rodině, o kterou se vzorně staral a která by se dnes, kdy se objevuje nové nebezpečí války Jihu proti Severu, mohla stát vzorem pokojného soužití lidí různých ras a náboženského vyznání. Patřila by na plakát, který visel v naší škole ICA (International Cultural Association) ve Victorii v Britské Kolumbii, kde jsem před několika lety zdokonaloval svoji angličtinu. „Jsme všichni jedné rasy – lidské rasy,“ hlásal pod obrázkem bělošky chovající černé miminko. Nebylo divu, tři dobře studující slečny něco stojí. Zejména, mají-li v cizině zdokonalovat své od tatínka získané jazykové znalosti a ke své kráse se přiměřeně oblékat.

Jak známo, Česká republika se stala v průběhu 90. let rejdištěm různých mezinárodních mafií a dobrodruhů. Někdo z nich, samotná obžaloba jej označila za „blíže nezjištěné osoby“ si vymyslela kšeft s falešnými směnkami. Jak a co se stalo, se nepodařilo orgánům trestního řízení zjistit. Za to se bezpečně zjistilo, že jeden známý Ahmeda v březnu 1994 poradil svému známému, aby se Ahmeda telefonicky zeptal, jak se avaluje mezinárodní směnka a jak se vystavuje v angličtině. Ten mu tuto obecnou a zcela povšechnou informaci bez jakýchkoli znalostí konkrétní věci poskytl. To však orgánům trestního řízení stačilo, přitížilo mu i to, že znal některé známé svého známého. Tato kauza by se mohla také jmenovat – „známý známého“. Za situace, kdy Ahmedovi nebyly prokázány vazby na osoby, které by se prokazatelně falešnými směnkami zabývaly nebo které by celou věc organizovaly, byl vzat do vazby.

Vedle maďarské stopy, kdy falešné směnky měly být proplaceny v Budapešti, vznikla i arabská stopa, kterou měl reprezentovat právě Ahmed. S několika obchodními partnery, mezi kterými byli známí známých z naší kauzy, totiž mimo jiné plánoval nějaké obchody do arabských zemí, ve kterých se také, jak to v takových obchodech bývá, měly použít směnky. Na rozdíl od těch falešných, ale pravé. Policie však mezi obchody a směnkami nerozlišovala, zajímaly ji jen některé výpovědi svědků, z nichž jeden byl propuštěn z vazby poté, co jeho po čtvrté změněná výpověď po přátelské radě „hoďte to na toho Araba a pustíme vás z vazby“, Ahmeda „jednoznačně usvědčila“.

Oficielně byla vazba koluzní, t. j. odůvodněna obavou, že by obviněný Ahmed ovlivňoval svědky a mařil vyšetřování. Skutečným a nezákonným motivem vazby však byla stálé obehrávaná vyšetřovatelská písnička: „Nevíte? Neznáte? Však vy si vzpomenete.“ V této vazbě zůstal 2 (slovy dva) roky.

Celou tuto dobu nemohl žít normálním životem, nemohl živit svoji rodinu (ta naopak musela pomáhat jemu), nebral plat, byl na cele se skutečnými zločinci, jeho život se odehrával na několika m2 za uzamčenými dveřmi se špehýrkou. Sem tam procházka na pár minut na vězeňském dvoře, strava nevalná a dopisy cenzurované. Kdo to nezažil, umí si to těžko představit. Ztráta svobody je něco, co je představitelné až v okamžiku prožití. Nemohl se sice utěšovat tím, že jej venku čekají ukradené miliony jako někteří spoluvězni na cele, na rozdíl od nich mohl s jistotou počítat s tím, že to rodina vydrží. Ta mezitím čelila shora uvedenému českému přísloví o šprochu, neboť jak známo v českých poměrech nikoho tak nic nepotěší, jako neštěstí druhého.

Jedno štěstí Ahmed v nové vlasti měl. Vybral si rodinu, ve které vzájemná solidarita, soudržnost a pomoc bližnímu byly samozřejmostí. Sourozenci a rodiče pomohli nejen se statisíci korun na obhájce, ale i zajistit existenci jeho rodiny a studia jeho dcer. Jeho manželka ze svého platu psycholožky by to stačit nemohla.

Vazba „na štěstí“ trvala jen ony dva roky, takže více nepoškodila jeho zdravotní stav, zejména zrak, který nelze nahradit jako zuby, které v podmínkách vazby a vězení vypadávají rychleji než na svobodě. Po propuštění z vazby trestní stíhání pokračovalo a nyní nevím, zda to píši s ironií nebo bez - s největším urychlením, jak přikazuje trestní řád.

SOUD

Konečně byla podána obžaloba a v roce 2002 (slovy dva tisíce dva) nařídil krajský soud hlavní líčení. Nebudeme se podrobně zdržovat obžalobou, před soud bylo postaveno osm lidí obžalovaných z toho, že v úmyslu získat majetkový prospěch, se vědomě zapojili do podvodných obchodních operací s cennými papíry vystavenými na mnohamilionové částky v amerických dolarech ve prospěch jedné české firmy. Přes rozsáhlost věci to vzal soud zkrátka. Uznal všechny obžalované vinnými trestným činem pokusem podvodu podle § 250 tr. zákona, odst. 1, 4 a rozdal tresty. Ahmed dostal nejvíce. Byl potrestán nepodmíněným trestem odnětí svobody v trvání 6 roků a 6 měsíců (slovy šest a šest). To proto, jak se v rozsudku konstatuje, „soud vzal za prokázané, že hlavním iniciátorem byl obžalovaný Ahmed, který využil svých obchodních kontaktů a odborných znalostí bankovní problematiky. Tento obžalovaný se aktivně podílel na vystavení, avalaci směnek, ale i na jejich rozmnožení, vyhotovení padělků v počátcích obchodování s nimi a je nepochybné, že v trestné činnosti by pokračoval, pokud by nebyl v poměrně krátké době od zahájení trestné činnosti zadržen policejními orgány.“

Soud nevzal v potaz, že Ahmed kromě jednoho, nikoho ze spoluobžalovaných neznal a že kromě vágních tvrzení některých svědků, že ve věci jede nějaký Arab a výpovědi svědka vykoupivšího si svobodu za změněnou výpověď, neexistuje žádný důkaz proti němu. Důležitější byly jeho kontakty, znalosti jazyků a bankovní kvalifikace. Všechny obchody, ty chystané a legální, i ten s falešnými směnkami, soud promíchal a za porušení ustanovení § 220, odst. 2 tr. řádu, který soudu přikazuje „přihlížet jen ke skutečnostem, které byly probrány v hlavním líčení a opírat se o důkazy, které byly v hlavním líčení provedeny“, uznal obžalované vedené Ahmedem vinnými. I další ustanovení § 2, odst. 5, podle kterého „orgány v trestním řízení postupují tak, aby byl zjištěn skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro jejich rozhodnutí. Bez návrhu stran objasňují stejně pečlivě okolnosti svědčící ve prospěch i v neprospěch obviněného“, přišlo zkrátka.

SPRAVEDLNOST(?)

Obhajoba v odvolání srovnala výpovědi všech spoluobžalovaných a svědků. S poukazem na rozpory, na neexistující důkazy a na „usvědčující“ výpověď svědka, který střídavě Ahmeda znal a neznal, mohla konstatovat, že jediná nezměněná výpověď od celého počátku trestního řízení, je výpověď Ahmedova. Nikdo nebyl schopen vyvrátit jeho výpověď, že poskytl jednoduchou radu telefonem spoluobžalovanému, kterého znal právě a jen z toho telefonního rozhovoru.

Vrchní soud rozhodl spravedlivě, všechny obžalované zprostil obžaloby s konstatováním, že v napadeném rozsudku úplně chybí popis skutku. Rozsudek krajského soudu se totiž hemžil výrazy „pomocí blíže nezjištěných osob“, „předali blíže nezjištěným způsobem“, „blíže nezjištěným způsobem bylo provedeno rozmnožení směnek“ – slova blíže nezjištěný kralovaly rozsudku! Ahmed a ostatní obžalovaní však byli soudem prvního stupně blíže zjištěni a blíže dostali pěkné pálky. Také si blíže vyzkoušeli, co to je vazba, která je v podmínkách české justice horší než samotný výkon trestu. Vrchní soud zdůraznil, že podle § 125 tr. řádu „v odůvodnění rozsudku musí být stručně vyloženo, které skutečnosti vzal soud za prokázané a o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se řídil při hodnocení provedených důkazů, zejména pokud si vzájemně odporují. Z odůvodnění musí být patrno, jak se soud vypořádal s obhajobou, proč nevyhověl návrhům na provedení dalších důkazů a jakými právními úvahami se řídil, když posuzoval prokázané skutečnosti podle příslušných ustanovení zákona v otázce viny a trestu.“ To tam ale nebylo!

Proč o tomto případu blíže píši, vždyť spravedlnost nakonec zvítězila – což to není důkaz právního státu ? Jistě, vrchní soud podal důkaz toho, jak má „neblíže“ spravedlnost vypadat. Principům trestního práva bylo učiněno zadost. Cosi mě však nutí blíže poznamenat, že spravedlnost přišla až po devíti letech. Vazba trvala „jenom“ dva roky a jak chcete takovou složitou skupinovou trestní věc skončit dříve?

Nakonec Ahmed i jeho spoluobžalovaní budou odškodněni. Stát jim zaplatí plat, o který přišli v době vazby a náklady obhajoby. Těch sedm let, po které jej nikdo nechtěl zaměstnat, natož nějaká banka, a kdy pomáhal živit rodinu z příležitostných výdělků, kdy o něm psali v novinách jako o arabském mafiosovi, slzy dětí, stres manželky, nervy jejích rodičů a dalších blízkých a toho šprochu, na kterém je vždy pravdy trochu, mu nikdo nezaplatí. Podíváme-li se totiž blíže na české zákony, tak zjistíme, že něco takového se blíže neodškodňuje. Tuto absenci právní úpravy můžeme ale hodnotit i pozitivně. Vždyť odškodnění se hradí z kapes daňových poplatníků. Kde má stát ty stamiliony stále brát, že? Konečně, každý obžalovaný může být rád, když je obžaloby zproštěn, což to samo o sobě není dostatečným zadostiučiněním? Bylo-li podle Vyšinského zatčení důkazem viny, není zproštění důkazem absolutní neviny a to s účinkem ex tunc (do minula)? Samozřejmě je a k tomu není blíže co dodat.