Leden 2004

Pozor na další pokusy o falšování dějin

Petr Zavoral

Měli bychom si posvítit na pohádku o sametové revoluci. Tuto myšlenku nevyslovil ani republikán Sládek, ani ortodoxní stalinista Štěpán nebo některý z parlamentních komunistických potentátů, nýbrž prezident České republiky Václav Klaus. Učinil tak v exkluzívním rozhovoru pro sobotní rudé Právo (29. 11. 2003, pozn. red. CS-magazínu), který se stal až takovým šlágrem čísla, že jeho začátek trůnil proti všem zásadám svéprávné novinařiny na titulní straně místo hlavního materiálu. (Mimochodem, nevzpomínám si na podobný servilní úlet ani v dobách nejtužší normalizace.) Redakci nejčtenějšího provládního listu však budiž částečnou omluvou, že opravdu, ale opravdu bylo co číst.

Komunisty pomazaná (či spíše - podmazaná?) hlava státu totiž v řečeném interview dobrovolně navázala na své hojně medializované výroky, publikované v Mladé frontě Dnes při příležitosti nedávného 14. výročí pádu totality. Klaus tehdy zpochybnil zásluhy disentu o sametový polopřevrat a za skutečné hrdiny revoluce označil mlčící většinu švejků, veksláků, melouchářů, ano i udavačů. Teď už patrně dospěl do stadia, kdy je třeba chartisty a jim podobné antisocialistické živly netoliko zlehčovat, nýbrž jejich činnost podrobit důkladné analýze. Mně se totiž zdá, že zde strašnou dobu přetrvává jistá pohádka o sametové revoluci a myslím si, že po těch čtrnácti letech už někdo musel říci: Podívejme se na tu pohádku poněkud hlouběji, otevřeme si hledí a povídejme si o těchto věcech. Dále pan profesor pravil: „Rozdělování lidí na disent a nedisent považuji za hluboký omyl. Slovo disent bych já sám skoro nikdy nevyslovil, protože to je pro mne nedefinovatelná entita.“ Zajisté, Výsosti. Jak by také mohla být definovatelná, když jste v ní chyběl. Mnohem definovatelnější jsou pro vás ustrašení poseroutkové, pro něž nejvyšší formou totalitní perzekuce bylo odstavení od prsu normalizační kariéry, ve vašem případě vyhození z akademie věd.

Úplně k smíchu už je Klausova představa, že statečnost lidí, jimž se staly druhým domovem vyšetřovny Státní bezpečnosti a posléze komunistické kriminály, je souměřitelná s „odbojem“ bankovních úředníků a dalších toho druhu Husákem a spol. zvysoka přehlížených nul. Zvlášť takových, které podobně jako pan profesor upozorňují jen samy na sebe. „Diskutujme například o mých seminářích, které shromažďovaly minimálně tak velký počet lidí jako jakékoliv aktivity takzvaného disentu,“ nabádá zdejší veřejnost předlistopadový nýmand, který správně tuší, že právě vyzdvihováním občanské předposranosti získá sympatizanty v řadách sobě rovných jedinců. Jedinců, dlužno podotknout, kteří často ani netuší, co to byla Charta 77, natož aby měli ponětí o nějakých seminářích pana Klause. Jediným smyslem prezidentem vyžadované diskuse je poskytnout českému obyvatelstvu příležitost k ukonejšení případného špatného svědomí.

Ale budiž. Ať se prostřednictvím této lži třeba i zahojí rány na duši většinového lidu, jenom ať se proboha nejnovější Klausova iniciativa zase nezvrhne v kádrovácké přebory jako už tolikrát. Netuším, do jaké míry je dílem náhody, že přehodnocování Velikého Listopadu jsou nakloněni i Grebeníčkovi extremisté. Lídr třešničkářů totiž v sobotní televizní Šponě naznačil cosi podobného, co v rudém Právu vyslovil otec-zakladatel ODS: na sedmnáctý listopad si teprve bude nutno posvítit. Český šéfsoudruh s hlavou státu souzněl poté, co měl vysvětlit, proč bolševici ignorovali státní svátek absencí vlajkové výzdoby na svém „Kremlu“. Hold 17. listopadu 1939 bychom ještě překousli, pravil bezelstně, ale o půlstoletí mladší jubileum ... kdoví jak to tenkrát bylo. Dějepis, račte vědět, si rád počká na všelijaké analýzy.

Pozor, dobří lidé čeští. Velký pozor si dejte na náš pověstný sklon k přehodnocování čehokoli. Víme přece, kam až vedlo hromadné sypání si popele na hlavu po krachu demokratizačního pokusu na přelomu 60. a 70. let: k prodloužení sovětského otroctví o celou jednu generaci. Tehdy jsme se ale mohli vymlouvat na Brežněva. Dnes se zdá leccos napovídat, že přeraženým páteřím není bezpodmínečně zapotřebí cizích diktátorů. Úplně si vystačíme s domácími holomky, kteří - snad poučeni moderními dějinami - umějí naprosto přesně odhadnout slabiny od věků dobře ohebného lidu. S kariéristy, kteří je nebudou váhat kdykoliv zneužít k slávě vlastní a k hanbě těch, kteří se svým zásadám nikdy nezpronevěřili, ale nemají dost sil vzdorovat projektantům všelijakých normalizačních očistců. Aktuálně především s Klausem a Grebeníčkem, kteří se dříve či později dohodnou i na zásadnějších tématech než jen na potřebě přehodnocovat příčiny a následky sametu.

(Annonce)