Český a slovenský zahraniční časopis  
     
 

Leden 2004


Velký pardon pro StB

Adam Drda

Soudkyně Kateřina Kohoutková vynesla v pátek verdikt nad deseti mimopražskými důstojníky Státní bezpečnosti, kteří se na přelomu 70. a 80. let podíleli na akci Asanace. Oč v ní šlo, je všeobecně známo: donutit psychickým a fyzickým násilím odpůrce komunistického režimu, aby se vystěhovali na Západ. Rozsudky byly podle očekávání. Devět bývalých krajských šéfů StB odešlo s podmíněnými tresty, jen desátý Petr Žák (někdejší šéf odboru pro boj s vnitřním nepřítelem v Hradci Králové) dostal tři roky natvrdo.

Rozsudek paní Kohoutkové je neuvěřitelně mírný – estébáci mohli a měli do jednoho skončit v kriminále. Ale je nutno dodat, že soudkyně v tom není sama. Stejně alarmující jsou argumenty státní zástupkyně, pomalý a zřejmě i nedbalý postup vyšetřovatelů a celkově vlažný zájem společnosti na tom, aby bylo spravedlnosti učiněno za dost.

Bez lítosti

Jakýmsi předobrazem pátečního rozhodnutí byl verdikt, který stejná soudkyně vynesla před dvěma lety nad čtyřmi hlavními architekty Asanace z pražského centra. Tehdy všichni vyvázli s podmínkou, pátý obžalovaný – exministr vnitra Jaromír Obzina – před koncem procesu umřel. Vina bývalých estébáků je mimo všechnu pochybnost. Soudkyně výslovně prohlásila obhajobu (například, že důstojníci o ničem nevěděli nebo že chartisté se beztak chtěli vystěhovat) za vyvrácenou, neboť se dochovaly například písemné rozkazy pro akci Asanace s podpisy obžalovaných. Četné svědecké výpovědi poskytují dost jasný obraz tehdejší tajné policejní práce: bití, vyhrožování zavražděním, opakované domovní prohlídky, soustavný nátlak všeho druhu. Jak je tedy možné, že soud udělil směšné tresty?

Problém je už v přístupu státní zástupkyně Jany Hercegové, která minimální tresty navrhla a jako polehčující okolnost uvedla „velký časový odstup“ od spáchání činu. V daném případě je to zcela absurdní kritérium. Za prvé nikdo z obžalovaných neprojevil lítost, a tudíž nelze usuzovat, že by se změnili k lepšímu. Za druhé do roku 1989 nebyly zločiny StB stíhatelné. Vůči obětem estébáků je sprosté, když policie a justice protahují samotnou přípravu procesu víc než deset let a potom argumentují časovou prodlevou. Stát, který tyto instituce zastupují, tím v podstatě říká postiženým: nějak jsme to zbabrali, tak už to necháme být. Soudkyně měla v zájmu spravedlnosti takový postoj žaloby odmítnout. Nejenže to neudělala, ale ještě k tomu nepřiznala obětem týrání odškodné, s alibistickým zdůvodněním, že se o ně mají hlásit v občanskoprávním řízení. Tedy snažit se dál sami, uhradit soudní poplatky a doufat, že jiný soudce možná rozhodne po právu.

Teď už jsou hodní

Stejně absurdní jsou i další „polehčující okolnosti“, uváděné žalobkyní a akceptované soudkyní. Kupříkladu se prý muselo přihlédnout k dosavadní beztrestnosti estébáků, což je opravdu pěkné: sice mlátili a mučili lidi nebo k tomu vydávali rozkazy od počátku normalizace až do konce perestrojky, ale potom, když už neměli krytá záda, netloukli nikoho, nekradli auta a vůbec žili řádným životem (zdravili sousedy, vodili děti na procházku atd.). Dále je podle žalobkyně nutno vzít v úvahu, že „obžalovaným umožnil páchat zločiny nedemokratický režim, který už neexistuje“. Jak tomu rozumět?

Buď tak, že když někdo páchá zločiny ve službách nedemokratického režimu, je to menší vina, než kdyby je páchal v demokracii. To se ale vzpírá logice, zločin na podporu totality se jeví spíš horší, protože má v důsledku dopad na situaci obrovského počtu lidí. Nebo je tu druhá možnost interpretace: polehčující je sám fakt, že režim padl. Takže před listopadem se estébáci nedali potrestat, protože režim existoval, a teď se většinou také nedají potrestat, protože režim neexistuje. Důmyslné.

Jediný, kdo z procesu nevyvázl s podmínkou, je zmíněný Petr Žák. Přitížilo mu, že se do akce zapojoval „aktivně“ a na týrání disidentů se prokazatelně přímo podílel. Ale můžeme akceptovat, že je z mravního hlediska lepší vydávat rozkazy a nechat výkon na jiných než vydávat rozkazy a pak si taky jít sám do někoho bouchnout? To přece nevypovídá o vině, ale spíš o tom, že Žák má při všem svém darebáctví ještě navíc sadistické sklony.

Cibulka měl pravdu

Soudní vyrovnání s akcí Asanace mělo zásadní význam jako jakýsi test polistopadové české společnosti, jejího vztahu k totalitě a její ochoty nazírat minulost spravedlivě a kriticky. Šlo o sérii zločinů, které se staly nedávno, k dispozici je dokumentace, svědci, postižení i trýznitelé. Případ měl význam i proto, že se týkal zločinů tajné policie z doby, v níž se podle většiny lidí nic hrozného nedělo, kdy se režim – řečeno s panem prezidentem – už jenom rozkládal zevnitř díky pasivní rezistenci občanů. Nad výsledkem, jejž po letech průtahů představuje série podmínek, však musí dát člověk dodatečně za pravdu Petru Cibulkovi, který se jako svědek odmítl soudu zúčastnit: proč ze sebe zbytečně dělat kašpara?

(RESPEKT)



Zpátky