Český a slovenský zahraniční časopis  
     
 

Únor 2004


Kde ty hroby jsou, kde jsou ti vojáci?

Milan Hulík

Vogézy, lesnaté pohoří mezi Německem a Francií bylo po staletí přirozenou hradbou proti nepříteli, poté co v dějinách Francie vystřídal nový úhlavní nepřítel z německých zemí Anglii, která se naopak stala spojencem Francie. Po opuštění Maginotovy linie jsme z Phalsbourgu jeli podél hranic k jihu a těšili se krásnou vyhlídkou na zalesněné kopce koupající se pastelových barvách babího léta. Často jsme zastavovali. U hřbitovů a hřbitůvků s padlými z obou stran. U pomníku padlých 197. pěší německé divize, jejíž příslušníci, jak ukazovala mapka vyrytá v mramorové desce, prošli Ruskem až do Moskvy a zpět. Kolik jich došlo zpět, deska neuváděla. Ostatky 30 z nich byly převezeny z Ruska sem do Bad Niederbronnu. Tím zjišťujeme, že jsme opět v Německu, jedeme totiž přímo po hranici. Na dalším hřbitově o kousek dál, jsme již zase ve Francii. “Grandfontaine-le Donon, nekropole nationale”, hlásá velká tabule u vchodu do malebného lesního hřbitova s desítkami kamenných křížů opatřených cedulkami se jmény. Zde jsou pochováni ti, kteří ve II. světové válce padli za Francii. I Rodrigues Dolores, mladičká “ambulanciere”, která za ni zemřela až po skončení války 12. 5. 1945. Když fotografuji její kříž, snažím se představit si černovlasou španělskou dívku, o které by jistě psal Ernest Hemingway, kdyby ji znal.

HRŮZA NA HORÁCH

Také ve Francii, těsně za hranicí, je smutný skanzen jediného německého koncentračního tábora v této zemi Struthof-Natzweiler. Nebýt v něm muzeum ukazující všechny jeho hrůzy, bylo by těžko k uvěření, že baráky na vymýcené stráni obklopené lesem byly koncentračním táborem. Vypadají jako skautský tábor nebo dětská ozdravovna. I malý domek stranou od vlastního tábora vypadá jako ošetřovna nebo sídlo vedoucího ozdravovny. Ve skutečnosti to byla plynová komora, protože tento tábor byl táborem vyhlazovacím. Dnes je na vrcholu kopce bílý betonový památník ve tvaru nadouvající se trojúhelníkové plachty a za ním v osmi řadách jsou stovky bílých kamenných křížů se jmény těch, kteří byli z domku odnášeni již do krematoria, kde dnes průvodce předvádí německou nápaditost a důkladnost. Krematorium sloužilo totiž i jako kotelna pro ohřívání vody, rozváděné ovšem jen do ubikací strážných. I mučírna je k nahlédnutí, s miniaturními kobkami, kde oběť nemohla stát, ani sedět, natož ležet. Na fotografiích jsou k vidění na pitevních stolech rozpůlená těla zavražděných, velké smutné oči dětí oblečených v hadrech, jakož i pyšné a sadistické obličeje dozorců. Slzy v očích návštěvníků však rychle osychají na ostrém větru, který profukuje strání tábora, jehož obyvatelé umírali dvojnásobně smutně. Drátěné pletivo s ostnatým drátem a strážní věže jim totiž nemohly zabránit v pohledu na krásu přírody kolem, cítit vůni lesů šumících hned za plotem a tak jediné, co vězněným zbývalo, byl horský vzduch. Ten se však mísil s šedozeleným kouřem z krematoria, který obětem holocaustu připomínal jejich blízký konec. Odjíždíme otřeseni, ale na štěstí dalším dnešním cílem je místo, které se stalo symbolem odporu vůči zlu. Odtud si napříště budeme pamatovat, že slovo “berceau” ve francouzštině znamená kolébku.

BERCEAU DE LA TCHECOSLOVAQUIE ET DE SON ARMÉE

Je název brožury, kterou mi v Darney dal ředitel jediného československého muzea ve Francii a předseda společnosti československo-francouzského přátelství, pan André Poirot. Darney je město, kde se podle tohoto vyprávění dne 30. 6. 1918 narodilo Československo a jeho armáda.

Co se tady odehrálo? Čeští a slovenští vojáci, kteří již v roce 1914 vytvořili slavnou jednotku NAZDAR, neměli ve Francii svoji armádu. Jako cizinci museli bojovat v jednotkách francouzské Cizinecké legie, která v první světové válce (tehdy zvané Velká válka) poprvé musela porušit zákaz – nebojovat na vlastním území Francie. Dne 19. prosince 1917 podepsali president Raymond Poincaré a premiér Georges Clemenceau dekret opravňující k vytvoření československého vojska ve Francii. Československého proto, že v té době již existovala v Paříži čs. prozatímní vláda pod vedením T. G. M. Byla vláda, nebyl stát, ale byla armáda. Kromě vojáků, kteří zbyli z předchozích krvavých bojů ve Francii, přicházeli další dobrovolníci z Itálie, Rumunska, Ruska, USA a dalších zemí. Vznikají 21. a 22. pěší pluky, které jsou později soustředěny ve Vogézách a ubytovány v dřevěných barácích na široké planině na okraji městečka Darney. Toto místo nese název “Tábor Kléber”.

Další krok ke vzniku Československa je učiněn dne 29. 6. 1918, když francouzská vláda jako první uznává právo Čechů a Slováků na ustanovení nezávislého a svrchovaného státu v historických hranicích svých zemí. Následujícího dne president Republiky francouzské v doprovodu mnoha ministrů, představitelů generálních štábů spojeneckých vojsk a města Paříže uznává Národní radu československou jako svrchovaný orgán československé vlády. Tato památná slavnostní ceremonie se odehrává právě v Darney před seřazenými šiky dobrovolníků, kteří přísahají na prapor, který jim předává francouzský prezident v doprovodu dr. Edvarda Beneše. Ten pronáší velká slova mající vstoupit do historie: “vítězství se stává hmatatelnou jistotou”. Nad jeho dalším výrokem: “objevuje se před námi úchvatný obraz vzkříšení porobeného národa” se téměř vznáší přelud kněžny Libuše vycházející z baráku “Tábora Kléber”.

SVĚDECTVÍ

Díky svým předchozím článkům o počátcích našeho vojska ve Francii, jsem dostal od paní Zdeny Mašínové nádherný dar. “Kroniku pěšího pluku 22 “Argonského” z roku 1918.” Vykrouženým pravopisem ji psal poručík Josef Gregor, ustavený velitelem pluku jeho kronikářem:

“Dne 14. června za ranní mlhy vystupovaly transporty a shromažďovaly se před nádražím s nadpisem “Darney”. Vyloženy trény a vydána káva. Pak jednotlivé roty pochodují lesní cestou od nádraží, procházejí vesnicí Attigny a k všeobecnému překvapení jsou ubytovány v barákovém táboře při silnici od Attigny”. Nedaleko tábora seskupeny ve 3 oddíly dřevěné baráky, v nichž byly pryčny a pro jednotlivce slamníky. V campu “A” byl ubytován celý I. a II. prapor a 9. a 10. rota. Pro 2. a 3. kulometnou rotu, jež se nacházely dosud v kurse a jejichž příchod očekával ppor. Kadláček v Jarnacu, reservována místa. Každé rotě přiděleno 1 ? baráku, jeden menší barák zařízen jako jídelna a učebna zároveň a jeden malý barák určen pro kancelář. 1. a II. prapor měly kuchyně ve svých rayonech. V campu “B” ubytovány 11. a 3. kulometná rota a zařízeny stáje pro koně celého pluku. Na okraji tábora umístěny ošetřovny. V campu “C” ubytováni důstojníci.”

T.G.M. již jako zvolený prezident po návratu z USA do Francie ještě před odjezdem do vlasti, hned druhý den přijíždí do Darney, aby tam vykonal vojenskou přehlídku jako hlava státu. Chtěl tím i poděkovat svým legionářům, kteří se před krátkou dobou vrátili z těžkých bojů u Vandy, Terronu, Vouziéres a Chestres. Za ostrého zimního větru a drsného mrazu, ale za nadšeného potlesku obyvatel Darney pochodují legionáři před svým vrchním velitelem. Je stát, je prezident a oba mají i chrabrou armádu.

MUZEUM

Do našeho muzea v Darney jsem se předem telefonicky objednal, protože jsem věděl, že je momentálně uzavřené. Když jsem přijel do městečka, objel jsem náměstí a sjížděl dolů ke kostelu, kde jsem zaparkoval. Jen jsem vystoupil z auta, abych se zeptal prvního kolemjdoucího, kde máme muzeum, tak jsem se podivil, že první “ke mně jdoucí” se na mne přátelsky usmívá a kyne mi na pozdrav. Jak se ukázalo, byl to sám pan André Poirot, ředitel muzea, který mě již hodinu vyhlížel. S jeho belgickým jmenovcem, slavným detektivem Herculem Poirotem ho spojovala jen výtečná francouzština. Koruna bílých vlasů s bílým knírem a dobrotivý výraz mu dávaly vzezření pohádkového krále. Omluvil jsem se za zpoždění a monsieur Poirot ke mně přisedl do auta, abychom dojeli do muzea. To je umístěno v zámku – čtyřhranné budově s šestibokou věží, jehož pevnostní charakter je zřejmý dodnes. Muzeum jsou jen dva sály. Jsou ale plné památek a dokumentů. První místnosti vévodí monumentální obraz malíře Karla Černého ukazující onu slavnou přísahu. Mohl by se jmenovat Přísaha v modrém. Důstojníci a vojáci v modrých uniformách, modré nebe s bílými oblaky, i tráva je modrozelená – jen holínky vojáků jsou hnědé a oblek dr. Beneše tmavý.

Kolem obrazu jsou desítky zarámovaných fotografií z téhož ceremoniálu a ze života v táboře. Další fotografie dokumentují návštěvu prezidenta Masaryka v Darney. Ve vitrinách podél zdí jsou různé listiny, dopisy a další dokumenty jako v každém muzeu.

Druhému sálu dominuje kopie onoho slavného praporu předaného v Darney, který město Paříž věnovalo muzeu v Darney. Visí hned za Masarykovou bustou v čele místnosti a vedle ní jsou další prapory, mezi nimi i skautský, připomínající skautské jamboree konané v r. 1947 nedaleko Darney. Nacházíme zde jak obrazy folklorního rázu, např. svatbu ve starých Čechách, tak Prahu pod sněhem nebo moravskou krajinu, ale i bronzovou bustu generála Štefánika věnovanou generálem Faucherem v r. 1958 a portrét Osuského. A fotografie a obrazy legionářů, další vlajky a památky. Kousek Československa ve Francii. Ten nejzajímavější exponát mi ukazuje monsieur Poirot trochu tajuplně. Vede mě k vojenské mapě (la carte d´Etat-Major), na které kdosi zakreslil šipky a označil místa výcviku legionářů v okolí Darney. Tím “kdosi” byl legionář - capitaine Zdeněk Fierlinger (1891-1976). Na zadní straně mapy jsou uvedeny všechny jeho funkce: (1937-39 a opět 1942-45 velvyslanec v SSSR, 1945-46 ministerský předseda, 1953-64 předseda Národního shromáždění, 1948-66 člen předsednictva ÚV KSČ a poslanec). Jen tam chyběla jeho nejdůležitější funkce – agenta NKVD, kterou horlivě vykonával. Zde v Darney se tedy poprvé setkali dva muži, které později spojila politika i přátelství a sousedící vily v Sezimově Ústí. Rozdělila je Fierlingerova zrada a Fierlinger byl také člověkem, kterého Beneš proklínal do posledních hodin svého života. O tom zanechal svědectví Václav Černý, který na jaře 1948 navštívil Beneše v jeho tehdy již ostře hlídané vile. Svého bývalého přítele byl připraven “rozdupat jako hada a pověsit ho na nejbližší strom. Pamatujte si, že Fierlinger je svině”, řekl dr. Edvard Beneš Václavu Černému. I kdyby nebylo tohoto obvinění, tak již komunistická kariéra tohoto muže dokazuje rozporuplnost jeho osobnosti, na kterou mě upozornil spisovatel Jan Beneš. Legionář Zdeněk Fierlinger byl čtyřikráte vyznamenán řádem sv. Jiří, který se neuděloval za politické zásluhy. Muselo to být za statečnost a srdnatost v boji. Vyčerpal tím voják Fierlinger všechno dobré, co v něm bylo? Jednu z památek mi pan Poirot věnoval. Kopii dopisu Václava Havla občanům Darney. Jsou v něm i tato hezká a důstojná slova: “…Děkuji Vám za úctu a péči, kterou památce legionářů věnujete a vždy jste věnovali i v době, kdy se zdálo, že my jsme téměř zapomněli. Prokázali jste, že patříte k těm, co dokáží myslet i srdcem. Dokud takoví lidé jsou mezi námi, naše naděje neumírají.”

Jedeme s panem Poirotem k dalším památkám v Darney a na rozloučenou fotografuji budovu muzea. Než tak učiním, odložím si všechny písemnosti a poznámkový blok s dosavadními poznámkami z Maginotovy linie, na schody muzea. A tím zakládám na detektivní příběh, kterého se pan Poirot zhostí způsobem odpovídajícím jeho jménu. Všechny papíry a blok tam totiž zapomínám, když startuji rychle za vozem pana Poirota. Zjišťuji to až druhý den v kempu, když chci pokračovat v zápisech z cesty. Prohledám celé auto, zavazadla a nic. Navíc si nemohu vzpomenout, kde jsem to mohl nechat. Určitě v Darney, to vím, ale kde. Zastavoval jsem na několika místech. Dozvídám se to až v Praze za tři týdny; když si prohlížím fotografie z cesty, tak identifikuji svoje papíry na schodech z fotografie muzea. Kdo je asi sebral, dumám, ale pak přece jen volám pana Poirota. Sebral je on, když po třech týdnech šel zase do muzea. Na štěstí celou tu dobu nepršelo. Jejich předání jsme pak zapili v Praze, kam je Monsieur Poirot přivezl.

MĚSTO DARNEY

nazývané také “Porte de la Foret” (Brána lesů), vzniklo na křižovatce přírodních a obchodních cest a důležitý význam mělo již za Římanů, jako správní místo vogézského lesního komplexu. U něj tento hustý les končil a začínala volná Francie. To mu vždy dávalo i význam strategický a proto i dnešní budova jeho zámku připomíná více pevnost než nějaký kratochvilný zámek. Ve středověku bylo obklopeno hradbami s třiceti věžemi a úspěšně čelilo mnoha útokům, až později r. 1634 podlehlo útoku Švédů, kteří strhli hradby a město zapálili. Základy však zůstaly, hradby a zámek byly na nich postaveny znovu a město zase plnilo svoji vojensko-strategickou úlohu.

Kupodivu “tábor Kléber” nebyl jediným setkáním českých dějin s tímto městem. Od lesů, zdroje paliva, nebylo daleko ke středověkým sklářským hutím, kam již od 14. století přicházeli skláři z českých zemí přinášející svá výrobní tajemství. V době, kdy luxus na šlechtických sídlech začal vítězit nad prostotou, bylo české sklo i ve Francii žádaným artiklem. Z příkazu lotrinského vévody vyzdobili potomci českých sklářů i velký sál darneyského zámku, tehdy spíše hradu, jak to výstižně označuje i výraz chateau-fort, který má francouzština pro hrad.

Darney by tedy stálo za prohlídku tak jako tak. Nejvíce nás ale zahřeje náměstí, kde fotografuji všechny cedulky s jeho názvem “Place Masaryk”. Na jednom domě je připevněna oválná plaketa s reliéfem Masarykova portrétu. Pod ním pamětní deska s nápisem:

“Les 8 et 9 decembre 1918

Monsieur Masaryk

President de la Republique Tchecoslovaquie

decendait en cette maison

venant a Darney

visiter son armée.”

PAMÁTNÍK

Odtud jedeme kousek za město. Za posledními domy začíná rozsáhlá zelená pláň, kam se kupodivu město nerozšířilo. Na jejím okraji k městu, je malý cihlový monument s další plaketou, v jejíž horní části je český lev mezi lipovými květy a pod ním nápis: Václav Havel, President de la Republique Tcheque. Na památku návštěvy Václava Havla. Dominantou planiny je vysoký štíhlý jehlan, památník na tábor Kléber, nahrazující původní, zničený nacisty.

Ten vzal svůj počátek v r. 1937, kdy z iniciativy generální rady kraje Vogés a senátora za tuto oblast André Barbiera se spojili v patronátních výborech měst Paříže a Prahy nejpřednější představitelé obou států a jejich přední osobnosti a na základě daru ve výši půl milionů franků, byl zde vztyčen 32 metrů vysoký betonový monument s velkým bronzovým znakem čs. lva. Diskuse o tomto peněžním daru ve francouzském senátu se stala i příležitostí pro manifestaci československo-francouzského přátelství. Bohužel poslední, jak ukázaly další události. Odhalení památníku bylo plánováno k 20 výročí přísahy vojáků z tábora Kléber. Tehdejší dramatické události tomu zabránily. Proto byl odhalen v tichosti a bez plánované ceremonie. Zanedlouho však němečtí okupanti Prahy dorazili až do Darney. Jejich jednotka ženistů začala s destrukcí památníku; jeho zničení bylo ještě těžším úkolem, než jeho stavba. Teprve 18. 11. 1940 to za ně učinila velká bouře s vichrem.

Dekretem ministra vnitra z r. 1964 bylo rozhodnuto obnovit památník, ale finanční potíže (a samozřejmá absence finanční pomoci komunistického režimu) dovolily zahájit rekonstrukci památníku až v září roku 1967. Stalo se tak zase za přispění místních orgánů – Vogéské generální rady (Conseil Général des Vosges) I když je památník ve formě 20 metrů vysokého kovového jehlanu skromnějším monumentem, než jeho zničený předchůdce, přesto jej jako stříbrný šíp mířící k nebi lze od počátku roku 1968, roku padesátého výročí čs. státu, spatřit z dalekého okolí. Na jeho podstavci si lze přečíst i myšlenky oněch tří velkých státníků, kteří stáli u zrodu Československa: Masaryka, Beneše a Poincarého. Mělo-li Československo a dnes Česko ve Francii své poutní místo – je to zde – v Darney. Vedle kamenných schodů k památníku je na stejném druhu kamene připevněna kovová deska hlásající:

Zde a poprvé dne 30.6.1918

před českými a slovenskými vojáky

Francie uznala právo na nezávislost

lidu československého.

Loučím se s panem Poirotem a rozkládám mapu. Odtud může vést moje cesta jediným směrem. Tam, odkud ti vojáci přišli a tam, kam zase odešli bojovat. Na frontu k Vouziers a Chestres. Tam mnozí také leží, pohřbeni ve francouzské zemi, stejně jako hrdinové od Thermopyl, jak zákony kázaly jim.

CHESTRES JE VE VOUZIERS

a pár kilometrů od Varennes, kde jsme hledali památky na zadržení krále Ludvíka XVI. při jeho útěku z Francie, jak o tom píšeme v jiné kapitole. Kdybych si lépe prostudoval brožuru “Les Tchecoslovaques en France,” mohl jsem si ušetřit vyptávání v obchodech i v knihkupectví a nakonec na radnici, abych našel český pomník a hřbitov, kvůli kterým jsem tady. I zde působí stejný fenomén jako všude jinde. Věci, kolem kterých člověk denně chodí, jsou pro něj neviditelné. Skoro 6 metrů vysoká socha československého vojáka rozpřahujícího se k hodu granátem, stojí na křižovatce silnic RD 977 a D14. Každý obyvatel Vouziers kolem ní musel mnohokráte projet. V kraji, kde je tolik pomníků a válečných hřbitovů socha pro Francouze nic neznamená, pro nás ano. Proto jsme sem přijeli z Darney. Vedle sousoší na pařížském hřbitově Pére Lachaise, je to jediná socha čsl. vojáka ve Francii. Věděl jsem, že je v Chestres, ale nevěděl jsem, že Chestres není samostatná obec. Proto jsem kroužil kolem Vouziers, ptal se těch co viděli, ale nevěděli, a té poslední a pravé křižovatce jsem se vyhnul jen tím, že jsem kousek před ní za Vouzieres vyjel do kopce plného stavení za cedulkou Vouziers-Chestres. Tam naštěstí natíral plot starý muž, který znal národnost kamenného vojáka za jeho humny. “Monsieur, allez en arriere et a droit.” Pomník stojí v upraveném parčíku v rohu pole, na dvou stranách odděleného od něj kovovým plůtkem a na zbývajících stranách vedou silnice. Ten pozemek pro parčík věnovali čs. státu madame a monsieur Lansouinet, jak čtu kovová písmena u branky do parčíku. Je to tady jediný kousek Československa ve Francii, navíc nerozdělený na českou a slovenskou část. Vpředu na podstavci pomníku je nápis “Pravda vítězí” s letopočtem 1914-1918 a po stranách stejný nápis ve francouzštině a češtině:

“Kolemjdoucí !

Dosvědčuji na tomto místě,

že zde 21.a 22. pluk

Čechoslováků dobrovolníků

s nadšením obětoval svoji krev

pro svobodu Československa

a pro slávu a velikost drahé Francie.

Čest padlým hrdinům.”

5,5 m vysoký pomník byl vztyčen r. 1930 za účasti generála Gourauda (nikoliv Girauda - soupeře de Gaulla). V roce 1918 byl velitelem III. armády, jejíž součástí byla i 1. čs. střelecká brigáda, které velel plukovník Philippe.

Podle ukazatele směrů je z křižovatky 5 kilometrů do Terronu sur Aisne. Terron ! Terronská ulice v Dejvicích. V Dejvicích jsou přece válečné ulice. Verdunská, Jaselská, Bachmačské náměstí. V Terronu bojovali českoslovenští vojáci ještě ve dnech 28. 10. – 30. 10. 1918. Ve vesnici Terronu je uprostřed širokých schodů do kostela zbudován památník – zídka s reliéfem francouzského a československého vojáka podávajících si ruce. Na deskách vlevo jsou jména občanů Terronu padlých v první a druhé světové válce a na desce vpravo jsou vzpomínáni českoslovenští střelci 1. praporu 21. pluku 319. divize, kteří padli při dobývání a obraně Terronu během října 1918.

Jedeme až za Terron. Rozhlížíme se po okolí vesnice, jen pole vroubené lesem a remízky. Žádný terénní zlom, žádné zbytky zákopů. Nic, co by připomínalo válku. Nikoho také nevidíme, žádné auto nejede kolem nás, jen světlomety našeho auta se potkávají s přicházejícím večerním soumrakem.

Co se tady vlastně odehrálo? Otvírám kroniku. Podle záznamu ze 27. 10. se vedly tvrdé boje o kótu 153: “Začátek útoku stanoven na 16. hod. I. prapor oslabený dělostřeleckým bombardováním z minulých dnů, se počíná propracovávati za podpory vlastních i sousedních kulometů vpřed. Postup vyvíjí se pozvolna,. ale houževnatě a slibuje dobrý výsledek Již za tmy dosahují útočné skupiny německých zákopů, kde nastává boj zblízka, bodáky a granáty. Němci brání se houževnatě, kulometčíci dávají se zabíjet u svých zbraní. Němci vytlačení ze svých míst, řídí na ztracená místa ničivou palbu dělostřelectva a kulometů. Protiútoky jsou velice tvrdé a někde jsou naši vojáci opět vytlačeni zpět. Noc je nadále velmi rušná, oživovaná oboustrannými výpady, srážkami hlídek a dělostřeleckou palbou. Ztráty v prvních chvílích zjištěné na 26 mužů se zvětšují značným počtem nezvěstných. Teprve francouzské jednotky nacházejí v dalších dnech podél německých zákopů mnoho padlých příslušníků I. a III. praporu. Mnohé nebylo možno zjistiti, jelikož jejich těla byla dělostřeleckou palbou roztrhána a rozmetána.”

Ti všichni jsou pochováni na hřbitově, kam dorážíme před příchodem noci, abychom mohli otevřít knížku “Válečné hroby ve Francii”od prof. dr. Josefa Fišery, předsedy Asociace československých dobrovolníků ve Francii. Je to kompletní přehled všech hřbitovů se jmény československých vojáků z obou světových válek pochovaných ve Francii. Mezi stovkami kamenných křížů jsou desítky s českými a slovenskými jmény. Z fotografie z r.1927 zjišťujeme, že původní kříže na zdejším hřbitově ve Vouziers, byly dřevěné. Snažím se jich dopočítat, ale po každé mi vychází jiné číslo.

Jan Klener, František Kos, František Kuba a František Gottwald padli v den vzniku Československa, další 29. 10. 1918 a Václav Horčička, František Houdek, Václav Macanga a František Vrňák dne 30. 10. téhož roku. Ostatní v předchozích říjnových dnech od 9. 10. 1918. Dozvěděli se ti poslední padlí, že už existuje svobodná Československá republika? (Podle záznamu v kronice ano - dne 28. 10. večer došly přes Paříž k jednotkám u Terronu, Vouziers a Chestres telegramy s posledními zprávami z Prahy).Všechny vojáky spočítám až v knížce dr. Fišery. Je jich 160! Dalších 162 vojáků je uloženo ve společném hrobě označeném pomníkem s čestnou deskou s česko-francouzským nápisem.Tedy více statečných než ve známém westernu. Všichni padli, aniž se jim dostalo uznání a slávy, jako těm legionářům, kteří se vrátili do vlasti. Protože padli za ideu samostatného a svobodného státu, tak se jim odměny nakonec stejně dostalo. Kronika na konci obsahuje jmenný seznam padlých s krátkou charakteristikou. Hledám ty shora jmenované. František Kos z Pecinova, okr. Nové Strašecí, truhlář, se do českého vojska přihlásil v Americe. František Gottwald z Židovic, okres Libáň, ošetřovatel, se do vojska přihlásil v Rumunsku. František Houdek ze Svůčic, okres Březnice, dělník, rakousko-uherský zajatec. Všichni narozeni v letech 1890-92. Dodejme ještě, že tyto boje se odehrály a vojáci jsou pochováni v kraji Ardennes, na úpatí ardenského pohoří, kde v r.1944 padne řada dalších vojáků českého a slovenského původu, tentokráte v amerických uniformách, při známé poslední německé ofenzivě na západě. Dnes již můžeme parafrázovat. Na této západní frontě je skutečně klid.

CERNAY

Další letošní cesta vede za jinými památkami Francie, do území Beaujolais, do Camargue a do Provence. K hrobům československých vojáků se ještě na konci této cesty vrátíme. Když poslední den putování po Francii sjíždíme před polednem těsně před hranicí s Německem před Mulhouse z dálnice A 36. Hned jsme v městečku Cernay. Je neděle poledne, sluníčko pálí a v městečku snad nikdo nebydlí. Ulice jsou liduprázdné, nikoho se nemůžeme zeptat na hřbitov. Manifestační jízda městečkem, vlevo vpravo bez cíle, končí na náměstí. Tam je restaurace se stolkem venku, u kterého sedí dva hosté, servírka a číšník – všichni o něčem hlasitě diskutují. O hromadném úprku obyvatel městečka nebo o zmizelých hostech? Když vstupuji do restaurace, abych se zeptal patrona, kde najdu pohřbené čs. vojáky, vstává personál od stolku a doprovází mě do prázdné restaurace. Ne, o našich vojácích nic nevědí. Jo, nějaký hřbitov tady je, potvrzují jejich hosté. Musíte na konec města, na opačnou stranu od vašeho příjezdu a tam doleva. Jenže tam je zákaz a nějaká rekonstrukce silnice, takže zase kroužíme městem. Až jeden starý pán se psem nás zachraňuje. Na naši předem připravenou spisovnou francouzštinu odpovídá hovorovou němčinou. Z Prahy ? Tak to mluvíte německy, ne? Jawohl, i když tuto řeč nepovažujeme při hledání našich hrdinů zabitých Němci za vhodnou. Nach rechts, nach links und gerade aus. Danke schön, bitte schön. Za chvíli jsme u hřbitova a je nám jasné, proč musíme mluvit německy. Hřbitov jde po jedné straně s ulicí, která je i hranicí s Německem a dělí jej od městečka Ufholtz. Tento hřbitov není za městem, je na jeho okraji, ale je zakomponován mezi ulice městečka, takže je jeho integrální součástí.

I na něm, jako na všech vojenských hřbitovech, vlaje na vysokém stožáru francouzská vlajka. Z fotografií již známe zdejší české pomníky. Proto jdeme mezi stovkami bílých kamenných křížů rovnou na konec hřbitova, kde jsou vysoké kamenné pylony se znakem čs. lva a na nich jména čs. vojáků padlých v červenci, srpnu a září 1918 v Cernay, Choloy, Martigny a Darney. Vedle nich jsou zelené, do geometrických tvarů ostříhané tuje, za nimi nízký zelený živý plot a před nimi dlouhá,dvojitá, přerušovaná řada dalších křížů, oddělená širokým pruhem písku od všech ostatních křížů hřbitova s francouzskými jmény. Na většině těchto oddělených křížů jsou česká jména, na dvaceti jsou jména ruská. Opisuji, fotografuji a myslím na to, zda-li ještě František Hrubý a ostatní, o jejichž růže před hroby pečují Francouzi, mají ještě nějaké příbuzné ve vlasti? A pokud ano, vědí, kde padl jejich dědeček či pradědeček nebo prapradědeček?

Za pár kilometrů jsme již za hranicí. A ráno budeme doma. Kde je domov těchto padlých? V zemi, která je zapsala do rodných matrik nebo v zemi, kde voní růže před jejich kříži s nápisem: “Mort pour la France?”



Zpátky
 
canadian viagra online