Únor 2004

Existenciální úzkost informatiky.

Petr Koubský

Po třiceti letech počítačové revoluce není jasné, na co jsou počítače vlastně dobré

V Silicon Valley by Nicholas Carr soutěž v popularitě rozhodně nevyhrál. Už půl roku na něj ředitelé velkých počítačových firem myslí zhruba stejně jako američtí politici na Usámu bin Ládina. Co jim tento publicista a redaktor Harvard Business Review (HBR) provedl tak hrozného? Zjednodušeně řečeno – prohlásil nahlas, že císař je nahý. Což se, jak známo, neodpouští.

Nekupujte to

V květnovém HBR Carr zveřejnil článek s titulem „Na informačních technologiích nezáleží“ (IT Doesn’t Matter). Říká v něm zhruba toto: počítače a příbuzné technologie přestaly poskytovat podnikům konkurenční výhodu, protože se už staly samozřejmostí. „Nikdo se nebude přít o tom, že informační technologie dnes tvoří páteř byznysu,“ píše Carr. „Jde však o to, že schopnost těchto technologií odlišit jednu firmu od druhé, vyčlenit ji z řady, neúprosně klesá s tím, jak je informatika dostupná všem.“ Vyvozuje z toho doporučení: omezit investice do počítačových technologií; přestat v nich hledat strategickou výhodu, protože tam není; přestat používat to nejmodernější, co je na trhu, a sázet raději na prověřená a stabilní řešení; hledat v použití IT vyšší bezpečnost transakcí a úsporu nákladů, nikoli nové obchodní příležitosti. A oheň byl na střeše.

Carr rozčílil lidi z počítačového byznysu ne proto, že by byl příliš objevný, ale právě naopak. Neudělal totiž nic jiného, než že vystihl ducha doby. Jeho sadou doporučení se vlastně už několik let řídí většina velkých firem na světě, aniž čekaly na Carrovu radu. Do roku 2000 představovaly výdaje na IT téměř přesně polovinu všech investic amerických firem. Po propadu na burzách a nástupu recese se začalo šetřit; první na ráně byly počítače. Je pozoruhodné, jak snadno se firemní zákazníci vzdali investic do toho, na co předtím přísahali. A ještě pozoruhodnější je, jak málo jim to zatím vadí. Počítačový průmysl cítí neblahou zprávu: obejdou se bez nás, přinejmenším po jistou mez. Ale oficiálně tento stav věcí zatím ani jedna strana nepřipustila.

Nicholas Carr vlastně vyřkl nahlas veřejné tajemství, navíc s dryáčnickým titulkem, vypočteným na efekt; jeho článek neříká, že „na informatice nezáleží“, ale tvrdí, že se pomocí ní už nelze odlišit, což zajisté není totéž. Pro počítačový byznys, hnaný dopředu neustálými inovacemi a vírou, že zákazník rád vyhodí, co koupil před několika lety, jsou však obě tvrzení stejně ničivá. Výrobci informačních technologií tak stojí – samozřejmě nejen kvůli Carrovi, ten v tom má asi stejnou roli jako Gavrilo Princip v rozpoutání první světové války – před zcela novým úkolem: ospravedlnit existenci a budoucnost toho, co nabízejí.

Možnosti tu jsou

Carr vlastně neříká nic jiného, než že vývoj informačních technologií je v jistém smyslu ukončen, že dosáhl všeho, čeho dosáhnout lze. Riziko podobných tvrzení je dobře známo: jejich autoři se často stávají obětí ironie dějin, když jsou dalším vývojem – často velice brzy – usvědčeni z gigantického omylu. Stačí připomenout notoricky známý příklad onoho ředitele amerického patentového úřadu, který chtěl v druhé polovině 19. století složit funkci a zavřít krám, protože „vše už bylo vynalezeno“. I zakladatel IBM Thomas Watson kolem roku 1950 věřil tomu, že na světě je trh jen pro několik kusů počítačů. Počítačové technologie dneška v žádném případě nejsou uzavřenou kapitolou; každý názor deklarující „konec historie“ je ve své podstatě domýšlivý.

Například už za několik dnů, konkrétně na veletrhu Consumer Electronics Show v Las Vegas, který začíná 8. ledna, předvede společnost Intel zcela novou skupinu polovodičových součástek – integrované procesory pro digitální televizi. Na jednom čipu obsahují televizní tuner, grafickou kartu a řadiče. Mohlo by to znamenat, že Moorův zákon – pravidlo, podle něhož se výkon polovodičových součástek při stejných výrobních nákladech zhruba jednou za osmnáct měsíců zdvojnásobí – definitivně vtrhne do spotřební elektroniky. Většímu rozšíření digitální televize dnes brání hlavně vysoké ceny přijímačů. Levná součástková sada od Intelu by to mohla radikálně změnit. Zejména když vezmeme v úvahu, jak rychle klesají i ceny kvalitních displejů. Televize jako otevřený systém, jako stavebnice ve stylu PC – to je zajímavá představa! Stalo by se s ní pak nevyhnutelně to, co s PC: nástup všemožné konkurence v komponentech i v hotových výrobcích, pokles cen, rozšiřování spektra funkcí.

Jiný převrat by se mohl jmenovat RFID, Radio Frequency Identification. Podstatou této technologie, kterou dnes zkouší například řetězec hypermarketů Wal-Mart, jsou maličké čipy schopné nahradit čárový kód. Připevňují se na zboží a dovedou v malém dosahu vysílat identifikační signál. V samoobsluhách by tak mohly zcela odpadnout pokladny. Naskládáte si zboží do vozíku, projedete speciálním rámem, ten rozpozná jednotlivé položky, sečte a strhne cenu z vaší kreditní karty, která je rovněž vybavena RFID čipem. A nejde jen o placení; stejně tak lze automatizovat skladové hospodářství, automatickou výhodou je účinná a levná ochrana zboží proti krádeži. A nejde jen o hypermarkety. Představte si třeba vyhledávač pro reálný svět: stejně jako hledáme dnes pomocí Googlu dokumenty na internetu, mohli bychom zítra podobným nástrojem hledat věci. Od brýlí založených ve vlastní koupelně až po… v zásadě po cokoli. A – jenom věci? Nebudou čipem opatřeni i lidé? Kdo chce přemýšlet o revoluci vyvolané počítači, ať přemýšlí o RFID.

Integrace nad zlato

Přízemnější, ale neméně důležitou oblastí nového využití IT je snaha zařídit, aby počítačové technologie fungovaly v zásadě stejně jako dosud, ale lépe – aby skutečně plnily sliby, které jejich výrobci již léta trochu lehkovážně rozdávají. Vezměte si jen problémy s formáty dat a programů. Svět výpočetních systémů je dnes fragmentovaný, rozdrobený na kousky. Všichni, od uživatelů v domácnostech po velké podniky, mají nějaké problémy s nekompatibilitou, všichni pořád řeší, co půjde kde spustit, co bude s čím komunikovat, jak co nejsnáze přenést data z jedné agendy do druhé. Odlišná síťová architektura; různé operační systémy; všemožné databáze; široký výběr programovacích jazyků a modelů; nekonečná rozmanitost aplikačních programů a reprezentací dat v nich. „Integrace aplikací začala představovat problém ve chvíli, kdy první uživatel výpočetní techniky na světě uvedl do chodu svůj druhý systém,“ říká k tomu Robert Hailstone, analytik ze společnosti IDC.

Úkolem lidí od IT bývá nějak to všechno propojit do funkčního celku. Dost často jej řeší tím způsobem, že rezignují před jeho složitostí a navrhnou „upgrade“ čili vyhoďte to, co máme, a kupte něco nového, co bude aspoň trochu obecnější a pružnější. Tenhle přístup po léta udržoval mnoho počítačových firem šťastných, mnoho uživatelů bezradných a mnoho finančních ředitelů nepříčetných vzteky. Jenže v posledních letech na takový přístup uživatelé prostě nemají peníze. A ejhle – ukazuje se, že když se chce, tak to jde. Vznikla nová oblast informatiky, tzv. integrace aplikací, která se snaží zařídit právě příslušná propojení a dosáhnout toho, aby všechno v počítačích spolupracovalo se vším skutečně, nejen na papíře reklamního letáku.

Zdá se tedy, že Nicholas Carr sice udeřil hřebík na hlavičku, ale že terč jeho kritiky má dosud nějaké to eso v rukávu. Je však žádoucí, aby jej odkryl a hrál svou partii s poněkud více odkrytými kartami. Lidé jako Carr k tomu mohou významně přispět; zásluha kritiků, dokonce i těch nespravedlivých, není často menší než zásluha samotných tvůrců.

(RESPEKT)