Únor 2004

České noviny v protiamerickém kursu

Zdeněk Švácha

Český tisk nabírá ostře protiamerický kurs. Je to sice smutné, dalo se však čekat, že k něčemu takovému dříve či později dojde. Důvodů je více.

Stíny minulosti

Řada redaktorů českého celostátního tisku jsou lidé, kteří pamatují opravdu hodně. Mnoho z nich ještě před patnácti lety věrně sloužilo Straně a ti, kteří opěvovali perestrojku, se považovali za hrdiny. Pro oddaného svazáka či mladého komunistu, jemuž se do roku 1989 rozbíhala kariéra perspektivního kádru v celostátním deníku, znamenal převrat nevítanou změnu. Ne snad, že by se mu ublížilo. Rudý mediální kádr se zúčastnil privatizace vlastních listů, o peníze a budoucnost se rozhodně bát nemusel. Rok 1989 ho však připravil o výlučnost. Najednou bylo novinářů a novin hodně, leckdo se v lecčems šťoural, holky se začaly lísat i k jiným profesím, zejména k těm, které vydělávaly mnohem více. Tito lidé si na současnost zvykli, zašlá sláva je však naučila nenávisti. Pro všechny tyto třeba formálně dovedné, ale morálně a intelektuálně zmrzačené lidi, hrají Spojené státy roli Belzebuba, který za vše může. Z těchto novinářů jsou dnes největší bojovníci "za Evropu". Tato konstrukce jim poskytla účinnou platformu, ze které mohou svého dědičného nepřítele napadat z velmi bezpečných pozic, krytých zájmem silných kontinentálních států. Sovětský svaz tak byl nahrazen zájmem Německa a Francie, cíl útoku nezměněn.

Výchova

Dorůstající novinářský dorost na tom není lépe. V Čechách neexistuje názorové spektrum, typické pro jiné civilizované státy. V ateistickém státě pravice, jako nositelka konzervativních hodnot, v podstatě neexistuje. Názorové proudy, které se za ni rády vydávají, představují spíše národovecké šovinisty. Ti snad teoretizují o trhu a bojují proti Sudeťákům, nejsou však účinnou hrází proti sociálnímu inženýrství dominantní politické levice. Ta v různých odstínech pokrývá zbytek intelektuálního trhu.

Výuka ve školách, která nemůže být než obrazem této situace, je tím pochopitelně poznamenána. Studenti se sice neučí klasický marxismus, jsou jim však předkládány jeho účinné náhrady. Jmenujme multikulturalismus, morální relativismus, radikální environmentalismus a všudypřítomnou kritiku Západu, jeho hodnot, idejí a činů. Školu pak opouštějí absolventi, kteří se naučili stydět za to, kde se narodili a tento svůj stud dovedou citovat z nespočtu zdrojů. Z této vycepované slabosti je jen krůček k nenávisti ke komukoli, kdo se nestydí spolu s nimi. USA, vnímané jako symbol západní pýchy, jsou pro malověrné nejvděčnějším fackovacím panákem. Pro mladého novináře, který by měl být pro veřejnost soudným průvodcem zmatenou současností a krutou budoucností, je to ten nejhorší možný začátek.

Absence národního zájmu

Jakožto národ, který objevil záhadný mechanismus nekrvavě likvidující elity, nevíme, kam jdeme. Nevíme co je naším zájmem a jaké prostředky volit k tomu, abychom ho dosáhli. Mezi žurnalisty existuje spousta politických straníků, ale v podstatě žádný vlastenec.

Povinnosti novináře se samozřejmě nepřekrývají s povinnostmi politiků. Novinář není povinen hájit státní zájem. Měl by však mít jasno v tom, co jím je a co jím není. Neboť bez tohoto vlastního "dvorečku" je nemožné pochopit motivy jiných lidí a zemí, o kterých chce psát. Píše-li český novinář o motivech americké vlády, páchne tato neznalost na sto honů. Česká žurnalistika věrně kopíruje obraz ostatních zemských poměrů. Je mnohdy arogantní, povrchní, stranická a zbabělá. U branže, jejíž moc mnohdy přesahuje tu politickou, je to nebezpečné.

(www.cs-magazin.com)