Český a slovenský zahraniční časopis  
     
 

Duben 2004


Tatíček Beneš je produkt blbosti

Petr Zavoral

Den před šestapadesátým výročím památného únorového komunistického puče schválila Poslanecká sněmovna nejkratší český zákon, jehož jediná věta zní: Edvard Beneš se zasloužil o stát. Je v tom kus symboliky, neboť druhý československý prezident se do dějin zapsal jako muž, který významně přispěl k násilnému uchopení moci Stalinovými pohůnky v čele s masovým vrahem Klementem Gottwaldem. Beneš se skutečně zasloužil o stát, ale ponejvíc o ten totalitní, bolševický, předlouhých čtyřicet let morálně i hospodářsky postupně chátrající až k úplnému rozkladu. Nikoliv náhodou najdeme mezi předkladateli potupného zákona i komunistickou poslankyni Jitku Gruntovou, zástupkyni partaje, která má proč na Beneše vděčně vzpomínat, třebaže mu před listopadem 1989 nemohla přijít na jméno.

Rudí a růžoví zákonodárci plus zhruba třetina modropernatých populistů (členů ODS, pozn. red. CS-magazínu), kteří pro řečenou hloupost zvedli ruku, se nijak netají tím, že hlasovali především pro gesto namířené za Šumavu, konkrétně k Sudetoněmeckému krajanskému sdružení, na jehož členy a sympatizanty dopadly v prvních poválečných měsících jako morová rána tzv. Benešovy dekrety, jejichž vykonavatelé se vyžívali ve státem posvěcené genocidě až s nacistickou důkladností. To ale znamená, že demokratický parlament, který bezmála šedesát let poté vyzdvihuje zákonem hlavního strůjce neomluvitelných zvěrstev, provázejících exodus z valné části nevinných krajanů německého jazyka, je stejně hanebný jako krvežíznivý bolševik. Benešovy dekrety nám v civilizované Evropě ještě nejednou zatopí. Pokaždé, když se tak stane, zavzpomínejme na poslanecké ignoranty, kteří povýšili jejich Moskvě zaprodaného autora na státníka Masarykovy velikosti.

Ale podívejme se na nejčerstvější parlamentní pitominu ještě z jiného úhlu. Zákonem stvrzená zásluha o stát byla až dosud výsadou TGM, prezidenta Osvoboditele, který na troskách rakousko-uherské monarchie vybudoval v rekordně krátkém čase příkladnou evropskou demokracii. Beneš se na sklonku své kariéry naopak zasloužil o její demontáž. Možná tedy nastal čas na přípravu dalších zákonů, které budou opěvovat dosud opomíjené tatíčky. Když kolaborant Beneš, proč ne kolaborant Husák? I on přece nějaké čtyři pětiletky po Únoru prokázal Moskvě neocenitelné služby, když poslušně plnil každé její přání a vyštval ze země desetitisíce emigrantů, byť ne pod bičem »rudých gard«.

Vůbec nejkomičtější na tom všem ale je, že se znuděné poslanectvo zdržuje »svatořečením« otců vlasti, která dnes již chválabohu neexistuje. Nevím, proč ještě nikoho z těch tajtrlíků nenapadlo vtělit do extra zákona nehynoucí zásluhu Václava Klause na vzniku samostatného Česka. On přece společně se slovenským národovcem Mečiarem rozbil Masarykovo Československo, aniž mu záleželo na názoru jeho obyvatel. Neodsuzuji ten státnický počin, Slováci konečně mají, co chtěli. Jenom mě v souvislosti s tatíčky napadá, že když Beneš, tak všichni. Promiň, Evropo.

(Annonce)



Zpátky