Duben 2004

Knihy, televize a schopnost se prodat.

Čestmír Lang

Několik poznámek k osobě proslulého německého kritika Marcela Reicha-Ranického

V memoárech Můj život, jejichž překlad koncem loňského roku přineslo nakladatelství Větrné mlýny, vypráví o sobě literární kritik Marcel Reich-Ranicki na pěti stovkách stran! K autorovi této knihy, která byla v českém tisku již recenzována (včetně MF DNES), však není od věci učinit menší dovětek.

Marcel Reich-Ranicki (1920) si vysloužil přezdívku Literaturpapst - literární papež. Stalo se tak zejména díky televiznímu pořadu Literární kvarteto, který německá stanice ZDF vysílala od března 1988 do roku 2001. Reich-Ranicki je však nejen hodnotitel a propagátor literatury. Je i talentovaný herec, schopný před kamerami prezentovat intelektualitu a široký rozhled, ale také provádět kabaretní kousky včetně ran pod pás, tedy prostředky, které žádá masový televizní konzument.

Mediální hvězdnost Reicha-Ranického se ostatně naplno rozzářila nikoli kvůli brilantním recenzím v tisku, nýbrž až poté, co jej začalo vnímat a přijímat právě početné televizní publikum. Před Literárním kvartetem platila v Německu vážná literatura za aktivitu zcela antitelevizní. Byla macešsky prezentována ve třetích, regionálních programech buď v pozdních večerních hodinách, nebo v době nedělních obědů. Kvarteto se ve veřejnoprávní ZDF naproti tomu chytilo ve značně preferovaném čase - vysílalo se od devíti hodin večer.

Role byly rozděleny

Jak vůbec mohlo dojít k takovému mediálnímu zázraku? Jeho kmotrem se ukázal Reich-Ranického nezdolný, kontroverzi vyhledávající temperament, schopný okamžitě - a někdy s otevřeností přímo brutální! - reagovat na názory partnerů. Jeho osobnost je takřka dokonalou syntézou slovanské exaltovanosti a pruské tvrdosti, což „studené“ německé publikum obrovsky přitahovalo.

Vedle mentality literárního papeže hrála velkou roli i snadná rozpoznatelnost rolí dalších stálých členů kvarteta. Tehdejší šéf kulturní rubriky týdeníku Der Spiegel Helmuth Karasek se postupně zabydlil v roli papežova „přisluhovače“. Kdežto Rakušanka Sigrid Löfflerová, dnes vydavatelka měsíčníku Literaturen, po několika vysíláních převzala obtížnou roli papežovy permanentní oponentky.

Tři protagonisté a jeden přizvaný host - jediný nevypočitatelný faktor této kulturní soap-opery - vedli tuto inscenaci ve dvou rovinách. Literární kvartet byl totiž nejen intelektuální disputací, nýbrž také - a to pro většinu televizního publika - tvrdým bojem o vítězství ve čtyřech kolech debat o nových knihách. Však také běžné diváky obsah dotyčných knih nezajímal tolik jako forma tohoto literárního „talku“, jemuž Reich-Ranicki šéfoval. S blahovolností granda udílel a bral slovo. Jeho ukazovák kmital, káral i jinak doprovázel nadšenou fistulku, či naopak hluboké nádechy-vzdechy sugerující intelektuální reflexi... Po papežově boku věčně zpocený a narudlý Karasek, kolísající mezi sebeironickou bezmocností a přisluhovačským respektem vůči Reichovi-Ranickému. Proti nim pak osamělá favoritka publika, statečná Löfflerová, která proti papežovi s jeho asistentem úspěšně, protože s okouzlujícím úsměvem, nasazovala zbraň nejúčinnější, cynickou vídeňskou ironii.

Narušená rovnováha

Ony tři archetypy - mocipán, jeho sluha a chytrý kašpárek - byly nabídkou k identifikaci pro miliony jinak do literatury nepříliš ponořených diváků. Jak velikou část z tohoto bezvadně fungujícího konceptu Reich-Ranicki předem precizně promyslel a kolik z toho spontánně vzniklo během prvních pořadů na základě vděčných stereotypů, to už asi navždy zůstane záhadou.

Dokladem výtečného fungování této sestavy byl fakt, že poté, co Löfflerová po řadě nechutných invektiv ze strany Reicha-Ranického vysílání opustila, Kvarteto ztratilo značnou část diváků. Křehká rovnováha se narušila. Byť Löfflerovou nahradila přinejmenším stejně inteligentní a rétoricky zdatnější vedoucí literární rubriky týdeníku Die Zeit Iris Radischová, pořad během několika měsíců ztratil na zajímavosti. Papež z vlastní iniciativy abdikoval, aby se vyhnul likvidaci Kvarteta pro nízkou sledovanost.

Konečným a největším vítězem této televizní kapitoly však byla kvalitní literatura, o níž se na ZDF debatovalo. Prakticky po celou éru Kvarteta vedla německá knihkupectví na nejvýraznějších místech prodejních ploch poličky s knihami prezentovanými posledním Literárním kvartetem. Bestsellery se i díky tomu stala nejen díla renomovaných autorů jako Němce Martina Walsera či Švýcara Maxe Frische, ale i formálně náročné romány do té doby v Německu téměř neznámých autorů jako Španěla Javiera Mariase, Portugalce Antonia Loba Antunese nebo třeba i Maďarů Pétéra Nádase a Pétéra Esterházyho. Z českých prozaiků vděčí Reichu-Ranickému za zvýšené prodeje svých děl především Hrabal, Škvorecký a Milan Kundera.

Zásluhy a hříchy

Pro úplnost nutno zmínit ještě jeden aspekt aktivit Marcela Reicha-Ranického. Veřejným tajemstvím v Německu je, že kritická kritéria této literární papežské eminence zamrzla na úrovni zhruba poloviny minulého století. Zcela cizí mu jsou - máme-li zůstat u autorů německé jazykové oblasti - především experimentátoři typu Maxe Benseho nebo Wolfganga Hildesheimera. Tyto sklony se projevují i v preferenci děl světového písemnictví: vypravěče příběhů typu Márqueze Reich-Ranicki s nadšením přijímá, kdežto díla dejme tomu Samuela Becketta bere na vědomí toliko s výhradami. A to nemluvíme o kritikově kategorii „úhlavních nepřátel“, jakými se stali například Rakušan Peter Handke nebo Martin Walser; ten dokonce předloni vydal knihu Smrt kritika s titulní negativní postavou inspirovanou Reichem-Ranickým.

Kromě evidentní touhy po potlesku je hříchem Reicha-Ranického jako kritika i fakt, že se před existencí Kvarteta - jako vlivný recenzent renomovaných literárních rubrik - několikrát pokoušel do kánonu německé moderní literatury vsunout své oblíbence bez ohledu na nosnost jejich děl. Za všechny zmiňuji Wolfganga Koeppena.

Zásluhy Marcela Reicha-Ranického o literaturu se naplno projeví až po jeho smrti. On totiž není kritikem z povolání, nýbrž opravdovým Literaturliebhaberem anebo - ve svém druhém mateřském jazyce (narodil se ve Wloclawku amatorem sztuki. Tedy česky, volně řečeno, nadšencem. Ani po skončení Kvarteta literatura z německých obrazovek nezmizela. Svědčí o tom například současný úspěch pořadu Elke Heidenreichové. Ale to už je jiná kapitola.

(MFDNES)