Květen 2004

Čert ho vzal aneb O milovnících smrti

Luděk Frýbort

O mrtvých jen dobře, praví známé rčení. Nuže, osmělil bych se odporovat; jsou i nebožtíci, nad jejichž hrobem může znít jako čiré pokrytectví. Ne, prosím: jest dovoleno v některých případech vyřknout - nechť ho pohltí peklo, zloducha, a mělo ho pohltit už dávno! Ať je krvavý stařec Ahmad Jasín nyní v ráji a mrouská se s bezpočtem ochotných odalisek, jak to svým pravověrným slibuje islám (o odalisácích pro dámy není v koránu zmínky), nebo se škvíří v temnotách džeheny, my pozůstalí si můžeme jen s úlevou vydechnout. Čert ho vzal a není ho škoda, amen.

Podrobnosti Jasínovy vražedné kariéry jsou známy a mohlo by se zdát, že je zbytečné se o nich rozepisovat, ale asi není, protože to by nebylo tolik rozpaků nad jeho bídným koncem. Takže znovu: Šajch Jasín byl hlava a duše nenávistného hnutí, vyjadřujícího se hromadnými vraždami bez výběru obětí. Šiřitel záštiplného šílenství, vedoucího sotva dospělé pachatele k oběti vlastního života v zájmu zvrácené filozofie smrti. Podněcovatel nenávisti, z níž se už dávno ztratil jakýkoli účel a která, jak není nesnadné předpovědět, nakonec strhne do záhuby jeho vlastní lid. Zbabělec, zneužívající přirozeného soucitu s mrzákem a osnující ze svého invalidního vozíku vraždy dětí v školním autobusu, návštěvníků restaurace, náhodných chodců. Ne člověk, ale zrůda; po krvi bažící a krveprolití podněcující upír, ve srovnání s nímž hrabě Dracula i s Frankensteinem jsou pouze doklady slabé fantazie literárních tvůrců, neschopných vyplodit tak čiročistý destilát zla. Svůj konec si tisíckrát zasloužil, budiž proklet.

Což jsou ovšem slova, jež mohou napadnout při pohledu na krvavé scény palestinského teroru našince, mysli souvěrců však zdaleka takovým odporem neplní. Arabský svět se vzdouvá ukřivděným protestem, zaznívají sliby dalších a ještě hromadnějších vražd, vedení v Gaze a snad v celém palestinskému území se hrozí zmocnit organizace Hamás, proti níž byly jednotky SS ještě sborem kostelních zpěváčků, podněcovatel genocidy Ahmad Jasín se stává symbolem a pýchou arabského lidu, poslední hlasy jakés takés umírněnosti zanikají ve volání po nové Osvětimi ... co si o tom máme myslet? Jak se postavit k zběsilosti, již nedokážeme svým západním myšlením pochopit?

Asiže děláme chybu. Posuzujeme svět měřítkem humanity, tolerance, demokratického partnerství, a věříme, že i všichni ostatní jim přikládají tutéž nezpochybnitelnou váhu. Mýlíme se. Každý, kdo se chystá vytáhnout z kapsy obehrané fráze o utlačených Palestincích, kteří vraždí židovské děti ze zoufalství nad tím, že jim je upírán samostatný stát, nechť obětuje nějakou korunu a koupí si korán. Najde v něm výraz myšlení velmi odlišného, jemuž je obtížné vyjít vstříc. Nikoli, soucitné řeči si v tomto případě nechme, jest to látka, z níž je šit plášť pokrytcův. I naše vlast byla během nedávné doby podvakrát vystavena okupaci (přičemž jsme se jí nemohli zbavit tak snadno jako dnešní Palestinci, jen přistoupením na několik dobře splnitelných podmínek). I tehdy se statečnější jednotlivci rozhodli proti útlaku aktivně bojovat. Ale v tomto bodě veškerá podobnost končí. Nebylo slýcháno, že by se příslušník protihitlerovského odboje dostavil na berlínské nádraží Tiergarten s ruksakem trhavin a povraždil náhodnou sbírku cestujících. Sám jsem velmi intenzivně vnímal bezpráví sovětské okupace v r. 1968 a byl jsem ochoten nasadit život třeba i v bezvýhledném boji (nikdo o mou nabídku nestál), ale v nejšílenějším snu mě nenapadlo vyhodit do povětří vagón metra na trati Okťabrskaja - Lermontovskaja. Jistou nechuť ke všemu ruskému jsem cítil, stejně jako naši tatíci cítili podobnou nechuť k projevům němectví, ale abych se dožadoval vyvraždění všech Rusů až do těch batolat, abych učinil článkem své víry stínání hlav na potkání jako svrchu citovaná súra koránu ... snad je o tom zbytečné i psát. Takové věci si může přát jen lidská hyena. Nebo přívrženec šajcha Jasína a bojovník Hamásu. Nevím, nechápu, nemohu chápat, můj mozek není tak ustrojen.

My, příslušníci západního světa, rozumíme slovem boj otevřené střetnutí s nepřítelem. Oni, nájezdníci orientálního džihádu, vraždí ze skrytu a kohokoli, kdo se jim vejde do široké kategorie nevěřících, a říkají tomu také boj. My pokládáme svůj život za účelný a snažíme se jej vyplnit něčím smysluplným; jim je život nesmyslným okamžikem v stojícím čase, jehož naplněním může být jen nadvláda a nadřazenost; a nelze-li jí dosáhnout, tedy mučednictví. Přesněji řečeno oběť vlastního života, zdaří-li se zároveň strhnout do smrti co největší počet životů jiných, nenáviděných. Výrok mluvčího Al-Kajdy po madridském atentátu není výkřik duše šílencovy, nýbrž důsledně prováděný program. Totéž je poselství Hamásu, jak je celým svým životopisem vyjadřoval Ahmad Jasín. Smrt a nenávist, nenávist a smrt, ničeho pozitivnějšího se v pervertované filozofii džihádu nedohledáme.

Dobré duše v Evropě vytrvale věří, že je možno se s vyznavači smrti dohodnout. Ukázat jim vlídnou tvář, vyjít jim vstříc, oni se bezpochyby odplatí stejným a na březích Jordánu zavládne láska a smír. A jestli nezavládne, pak patrně proto, že jsme nevyšli vstříc dostatečně. To se pak bojovníci džihádu na nás ovšem rozzlobí a stihnou nás pomstou, jíž nás doposud v dobrotě svého srdce šetřili. Rád bych věděl, kolik teroristických nájezdů si ještě musí Evropa zkusit, než jí dojde nesmyslnost té víry. Kdepak, ušlechtilí pánové. Vyznavači smrti neznají mírnější a méně mírný boj, nečiní rozdílu mezi vražedným a ještě vražednějším terorem. Udeří tam, kde najdou mezeru v naší obraně. Zavraždí bez výběru tolik lidí, kolik se jim podaří, a budou-li čeho litovat, tedy jen že se jim nepodařilo zavraždit jich víc. Nenávistné třeštění v Gaze po smrti šajcha Jasína není předzvěstí stupňovaného teroru, jak jsme varováni, protože hamásovský teror je vystupňován na nejvyšší proveditelný stupeň a dál jej stupňovat nelze, ač chuti nechybí. Je směšná představa, že kdyby Izrael nechal jeho vůdce na pokoji, oni by vraždili o něco méně či jemnocitněji.

Evropské státnictvo se nalézá v podivném rozštěpení ducha. Bezvýhradně odsuzuje madridské krveprolití, domlouvá se na zostřených opatřeních a vyhlašuje jedenáctý březen tohoto roku za počátek války západního světa s terorismem (vyhlásilo to sice už jednou, 11. září 2001, ale pozapomnělo). Na totéž dění ve Svaté zemi se už tak jednoznačně nedívá; tam ... inu, občas vylítne do povětří autobus v Tel Avivu, jindy zase nějaká hospoda v Jeruzalémě, ale tak už to tam chodí, to je takový místní folklór, rozumějme. Když ovšem ten mizera Šaron odpoví protiakcí - ha! To už je jiná, to je roztáčení spirály násilí, rušení mírového procesu a vůbec špatnost nejšpatnější. Jaksi si pořád něco namlouváme v té naší Evropě; ještě jsme nedokázali ustoupit z představy střetu, v němž má obojí strana stejně oprávněné požadavky, leda snad Palestinci o něco oprávněnější. Je to hloupé, krátkozraké a pokrytecké. Rozdíl mezi terorem na Předním východě a v Evropě spočívá v tom, že k nám se rozlezl až teď, kdežto Izraelci mu musí vzdorovat už dlouhá desítiletí. Mají v tom před námi předstih, takže je zbytečné je poučovat, jak se s terorem správně zachází. Učit bychom se od nich naopak mohli my: že s vyznavači smrti nemá valný smysl jednat o míru, ale je nutno je jednak ničit, jednak se od nich oddělit. Nad čímž zatím kdekdo omdlévá rozhořčením, ale nepotrvá patrně dlouho a nezbude nám než izraelský recept napodobit: nemilosrdně odsekávat chapadla vražedné hydry, kde to bude možné, a oddělit se od prostředí, jež plodí podlé vyznavače smrti. Přestaňme už konečně jednou povýšeně kárat Izrael, a uznejme, že je náš nejspolehlivější a nejzkušenější spojenec v boji proti terorismu, předsunutá bašta našeho západního způsobu v okolí, vyznávajícím filozofii smrti. Nezaslouží si za to ohrnování nosů, ale maximální podporu a obdivnou úctu.

Ve střetnutí s milovníky smrti může být Evropa poražena jen zbraní svého ušlechtile se tvářícího pokrytectví. Přijde-li k rozumu včas, čeká ji dlouhý a svízelný, ne však bezvýhledný boj. Utkávají se v něm totiž nejen síly života a smrti, nýbrž i vývojové dynamiky a stagnace; a ještě se v dějinách planety nestalo, aby stagnace zvítězila. Ti, kteří soustřeďují všechnu energii k nenávisti, se nakonec octnou ve smyčce vlastní neschopnosti jednat pozitivně. Počátek konce už možná vidíme v Gaze: přes milion lidí na úzkém, neplodném prostoru, veškerý hospodářský život závislý na dobré vůli nenáviděného nepřítele, kromě podomácku vyráběných raket a výbušnin ani za nehet vlastní produkce ... jak dlouho to ještě může jít? Křepčení kolem obrazů duchovního vůdce Jasína a pálení izraelských vlajek nastálo Gazu neuživí; a naštve-li se židovský satan definitivně, uzavře-li - a kdo by se mu mohl divit - svůj plot i přísun potravin a jiného zboží ... co pak chtějí podniknout vůdcové Hamásu? Co bude platná finanční podpora bohatých arabských zemí, budou-li tržní stánky prázdné? Jakýsi velmi šeredný prst jako by psal své Mene Tekel na obloze nad Gazou.

A nad celou kulturní oblastí, jejíž veškerá potence se nakonec smrskla do milovnictví smrti. Může se mu dostat takového potvrzení, až... Ale třeba bude zase všechno jinak, protože dějiny nemívají ve zvyku utíkat po předem narýsované linii. Ani současný střet principů života a smrti není výslednice nezvratitelných siločar, jen přechodný vrchol sinusoidy, která se před nemnoha desítiletími nacházela u svého úpatí a zase se tam vrátí. Stane se tak, až po jejím proroku Jasínovi vezme čert i veškerou filozofii smrti, neschopnou ničeho pozitivního. Neboť i muslimové, jakkoli srší hněvem proti Židům, křižákům a vůbec kdekomu, chtějí především žít. Toho nelze dosáhnout listováním v súrách koránu, nýbrž rozumným přičiněním. Nedal bych mnoho za americkou snahu zavést v arabské zemi demokracii; je ale dobře představitelné, že až džihád dodžiháduje, dostane se v islámském světě znovu ke slovu střízlivý sekularismus, jak jej navzdory okolnímu bláznění má například Turecko.

Jen jestli to bude některým jeho částem ještě co platné, zejména Palestině. Odedávna se lidé modlili k svatým, k bohům, andělům a prorokům, ale ještě nikoho nenapadlo vzývat smrt, až teď. A neozve se hlas - zadržte, blázni, vždyť smrt nelze umodlit ani zapřáhnout do svého záměru! Nechte jejího vzývání, nebo přijde a vyhoví vám! Jenže vykládejte něco následovníkům Ahmada Jasína. Třeba to tak chtějí. Kdo se v nich má vyznat.