Český a slovenský zahraniční časopis  
     
 

Květen 2004


Okupace 1939: dny hrdosti i zrady.

Martin C. Putna

Respekt si zaslouží i ti, kteří přinesli oběti v protektorátní správě.

Patnáctý březen 1939, z něhož vzešel protektorát Čechy a Morava, je příležitostí k reflexi. Ne k jednostranným obviněním na adresu Němců, že nás okupovali, ani na adresu Slováků, že nás zradili, neboť rozpravy o společné minulosti by se měly odehrávat ve dvou. Patnáctý březen je příležitostí k reflexi naší vlastní, české mentality. Předně je třeba korigovat černobílou představu, že na jedné straně stál semknutý národ a na druhé se zjevili kolaboranti.

Ve stínu šibenice

Přímý odboj zůstává národní pýchou. Ale respekt by si zasloužili také ti Češi, kteří pracovali v protektorátní správě a snažili se paralyzovat tlak nacistů a skutečných kolaborantů. První dva předsedové protektorátních vlád Rudolf Beran a generál Alois Eliáš, funkcionáři Národního souručenství, a rovněž ten, kdo se pak stal symbolem kolaborace, Emil Hácha, vykonali v prvních dvou letech protektorátu všechno, co v rámci omezených pravomocí mohli. Však se o tom také radili s londýnskou exilovou vládou. Však za to také mnozí z nich skončili po Heydrichově nástupu ve vězení či na popravišti.

Dobrovolná sebeoběť

Nelze je srovnávat s normalizačními kádry a jejich heslem "já to musím vzít, aby to nevzal někdo horší". Za Husáka plynuly z postů a postíčků jen výhody a nutnost občas ideologicky blábolit, ale žádné riziko. Za Hitlera nikdo z protektorátních špiček nevěděl, zda ho zítra nepřevezou do koncentračního tábora. Zato každý věděl, že dožije-li se konce války, vděku národa se nedočká. Chování mužů kolem Eliáše je nutno hodnotit ne jako kolaboraci, ale jako dobrovolnou sebeoběť.

Skuteční aktivisté

A proti nim "aktivističtí" novináři, vlajkaři, udavači. Odkud se vzali? Odkudkoli. Každý Čech měl tuto volbu. Jen židovský původ vylučoval, jinak nic. Žádná minulost, žádné přesvědčení politické či náboženské. Mezi kolaborantskými novináři najdeme bývalého legionáře Emanuela Moravce, bývalé komunisty Emanuela Vajtauera a Karla Lažnovského i bývalého katolického aktivistu Jana Scheinosta. Ale málokdy mezi nimi najdeme předválečné české fašisty.

Do roku 1939 byl český fašismus hnutím protidemokratickým, antisemitským a násilnickým, ale i ostře protiněmeckým a velmi "slovanským". Předváleční čeští fašisté kolem generála Gajdy či kolem "původní" Vlajky se roku 1939 většinou stáhli a do kolaborace, do níž zaplula protektorátní Vlajka s Janem Rysem, už nešli.

Prohozená znaménka

A další mýtus o "vždy protinacistických" komunistech. Komunistická strana byla sice v ilegalitě, ale v letech 1939-1941, kdy krvácel občanský odboj, si hrála na svém revolučním písečku: Hitler měl přece přátelskou smlouvu se Stalinem. A další paradox: oficiální propaganda lhala, ale o bolševismu mluvila pravdu. Publikace Vladimíra Krychtálka Bolševici, Beneš a my je sice svou intencí podlá - ale pokud jde o realitu hrůzné diktatury v Sovětském svazu, realistická. Když se pak po roce 1945 ideová znaménka prohodila (a Krychtálek byl oběšen), pokládalo se za lhaní všechno. Už nikdy, až do samizdatového vydání Solženicynova Gulagu, se o SSSR nikdo neodvážil říci pravdu.

A jiný paradox: český národ musel žít těžkou přítomnost, ale o to více se přimkl k minulosti, našel znovu cestu ke svým klasikům literárním a hudebním, ke svým posvátným místům, k národním světcům. Česká kultura byla okleštěna a cenzurována, ale to, co zbylo, vydávalo jako víno drcené ve vinném lisu podivuhodnou chuť. Za války vznikla díla, která dodnes patří k vrcholům české literatury: Halasova Naše Paní Božena Němcová, Seifertova Světlem oděná, Nezvalova Manon Lescaut, Schulzův Kámen a bolest atd. Když pak přišlo osvobození, přineslo v literatuře i mnohé zblbnutí a blábol. I ten Vladimír Holan napsal Dík Sovětskému svazu, o Nezvalovi a stovkách menších nemluvě.

Čím dále by se pokračovalo, tím by se skutečnost jevila stále problematičtější. Právě proto by se mělo pokračovat. Mnohé paradoxy naší doby totiž stále vyrůstají z kořenů, které se v české půdě ujaly ve smutném březnu 1939.

(MF DNES)



Zpátky