Květen 2004

Strašidelní zachránci z Ukrajiny.

Marek Švehla

Co dál s nezvanými hosty, bez kterých se neobejdeme

Co dává kouzlo ulicím měst, jako je Londýn, Berlín nebo Amsterodam? Barevnost a rozmanitost lidí, kteří v nich žijí. Logikou svého evropského pohybu jde stejným směrem i Česko – ale ztuha. Obavy z cizinců, z přistěhovalců, tady stále ještě vítězí nad ekonomickými a demografickými věštbami o stárnoucí, nepružné a nedostatkem nápadů i pracovní síly trpící společnosti. Přitom českým zemím dnes vůbec nehrozí invaze těch opravdu „cizích“. O život tady mají opravdový zájem vlastně jen zdejším usedlíkům velmi podobní lidé z Ukrajiny. Problém ovšem je, že nepřicházejí jako rovnocenná pracovní síla s jasně danými šancemi na případné usazení, ale vstupují do podivného pololegálního světa, o němž Češi mnoho nevědí a kterého se přitom podvědomě bojí.

Setkání na Palmovce

Když v šedesátých letech přicházeli gastarbajtři do Německa, byla jiná doba. Vlastně ani tak nepřicházeli, spíš si německá vláda přicházela pro ně: najímala specializované organizace, které rozjely v Turecku náborovou kampaň. Německý stát tehdy přijímal téměř každého, kdo měl zájem. Průmysl to potřeboval. České stavebnictví je na tom v polistopadové éře do jisté míry podobně. Stavební boom po roce 1990 potřeboval a potřebuje stále levnou pracovní sílu ochotnou dělat ty nejtěžší práce o víkendech i za nepřízně počasí. A dostal ji v podobě Ukrajinců. Na zdejších stavbách jich dělá – řádově podle hrubých odhadů – sto tisíc.

Příjezdy těchto novodobých gastarbajtrů se však odehrávají oproti těm tureckým o třicet let později a vypadají jinak. Už nejde o zvané dělníky, ale mnohem spíš nezvané, potíže přinášející vetřelce – alespoň z pohledu státních úřadů. Nad tím se v tuto chvíli nemá smysl pohoršovat. Ani západní Evropa už dávno žádná široká náborová hnutí nepořádá, vstřícná přistěhovalecká politika je zasutou minulostí, a ve srovnání se západními státy je v Česku pořád pro lidi z Ukrajiny poměrně snadné sehnat práci, nějaké bydlení a zařídit si tu dočasný život. Také proto jsou zde Ukrajinci po Slovácích nejpočetnější „přistěhovaleckou“ skupinou. A pokud mají cizinci do Česka přicházet – což je vzhledem k očekávanému bohatnutí země, vstupu do EU a nepříznivému demografickému vývoji jisté – budou to právě Ukrajinci.

První vlna jich přišla do Čech za první republiky – hlavně intelektuálové z Haliče a Zakarpatí. Založili si tu řadu spolků a v Poděbradech dokonce univerzitu. Druhá vlna přišla během války a krátce po ní, kdy lidé utíkali před Stalinem. Za komunistů pak činnost spolků i univerzita zanikly a Ukrajinci se stáhli do soukromí. „Mohlo nás tu žít asi deset tisíc,“ říká předseda Ukrajinské iniciativy Bohdan Rajcinec, jehož děda přišel do Čech v roce 1947. Pětadvacetiletý Rajcinec studuje v Praze ukrajinštinu, mluví o sobě jako o Ukrajinci a vede krajanský spolek; rodilého, se svou vlastí plně integrovaného Čecha v něm ale na první poslech i pohled objeví každý. A to více či méně platí pro všechny ukrajinské starousedlíky.

Obecné představy na téma „Ukrajinci v Čechách“ naplňuje až vlna po roce 1990, řečeno s panem Rajcincem – sociální migranti. Vedle šedesáti tisíc oficiálních usedlíků žije dnes podle odhadů v Česku možná i padesát tisíc lidí, kteří tu krátkodobě pracují (mnozí jen na turistické vízum), opakovaně se vrací a v montérkách popohánějí kupředu zdejší stavby. „Jde hlavně o lidi ze Zakarpatské Ukrajiny,“ uvádí Rajcinec. „Tam byla vždy tradice cestovat za prací a tak je to i dnes.“

Jak takové příjezdy vypadaly a vypadají, lze ilustrovat na případu třicetiletého Bohdana Kostiva ze Lvova. „Doma nebyla práce, nebo moc špatně placená,“ vysvětluje původně vyučený jeřábník, proč v půli devadesátých let dorazil jako turista do Prahy, aby si přivydělal. „Už na Ukrajině jsem věděl, jak to tady chodí. Věděl jsem, že v Praze se na práci čeká u Výstaviště nebo na Palmovce. Tak jsem šel na Palmovku, chvíli tam postával a za chvíli mi ukrajinský zprostředkovatel nabídl ubytování i místo na stavbě.“ Motivaci pana Kostiva si umí představit každý domorodec, který někdy sháněl pomocnou práci například v Německu. I při třiceti korunách za hodinu si v Praze lvovský jeřábník přišel za tři dny na tolik, kolik by měl doma za měsíc. Po čtyřech měsících odjel zpět. „Překročil jsem povolený pobyt o pár týdnů a na hranicích mě to stálo tisíc korun pokuty. To se ale vyplatilo,“ vzpomíná.

Chemický inženýr Andrij Pylipyv přišel do Prahy ze lvovské periferie také v půli devadesátých let – ztratil práci ve zkrachovalé továrně na dlaždičky a marně hledal něco jiného. Jako svobodný neměl co rozmýšlet. Už doma dostal tip na zprostředkovatele právě v Čechách, přes něhož vedla cesta s turistickým vízem v kapse na jednu z pražských staveb a do jedné z pražských ubytoven. Jak takové bydlení vypadalo a vypadá, lze dodnes ověřit na místě, v pražských Vysočanech. Cesta ke shluku unimobuněk vede z podchodu místního nádraží úzkým tunelem pod tratí a dále po blátivé cestě neobydleným koutem města. V pokojích spí čtyři lidé na drátěných palandách, zašlá umývárna slouží všem. Nájem – dva a půl tisíce korun měsíčně – platí dělníci svému zprostředkovateli práce, který pak peníze předává českému majiteli. Podobných ubytoven jsou na okrajích českého hlavního města rozsety desítky.

Volejte klientovi

Od letošního května bude Ukrajina sousedním státem Evropské unie, ale – jak již bylo řečeno – cesta Ukrajinců byť jen na sousedskou návštěvu není jednoduchá. Například německý zastupitelský úřad udílí občanům Ukrajiny vízum obvykle až po zakoupení organizovaného zájezdu nebo třeba jazykového kurzu. Češi trvají na pozvání, turistické vízum stojí čtyřicet dolarů, ale jakmile je žadatel má, pak sehnat práci v Čechách je pro něj snadné i bez jakékoli znalosti zdejšího prostředí. Tajemstvím úspěchu je pololegální, svérázný systém zprostředkovatelů práce, jimž sami Ukrajinci říkají „klienti“. Jde obvykle o Ukrajince, kteří do Čech přišli začátkem 90. let a rychle se dokázali zorientovat. Obvykle mají zřízenou firmu, přes kterou pak dodávají českým podnikům běžné ukrajinské dělníky coby své zaměstnance. Pro české zaměstnavatele jde o velmi výhodný postup: nemusí si podávat každoroční žádosti o zaměstnávání cizinců a řešit problém s jejich ne vždy úplně bezchybnými dokumenty. Klient vždy dodá na každou směnu tolik lidí, kolik si česká firma objedná. Například jedna z největších stavebních firem Skanska má vedle Metrostavu pověst největšího zaměstnavatele Ukrajinců, oficiálně ale přiznává jen čtyři. Důvod je zřejmý: Skanska má dohody s klienty, kteří vedou ukrajinské dělníky jako své zaměstnance.

Každý zájemce o práci přitom ví, kde zprostředkovatele hledat. Buď už na Ukrajině, nebo na obvyklých místech v Praze. Klienti seženou práci, bydlení, vyřídí potřebné papíry. Nejde ale o běžnou jednorázovou službu za úplatu. Dělník na klienta de facto stále pracuje a odevzdává mu přes polovinu mzdy. Další nevýhodou je, že dělníci obvykle nemají v ruce žádnou pracovní smlouvu, a tedy v případě nouze ani žádné zastání. „Ti lidé nemají práva a přitom se nesnaží svoji situaci zlepšit. Jsou příliš pasivní,“ říká na adresu svých krajanů v klientském systému ukrajinská studentka pražské sociologie Jana Leontiyevová. Přitom platí, že čím více české úřady komplikují Ukrajincům vstup na zdejší pracovní trh, tím více jsou tito lidé na pomoci klientů závislí a tím více upadají do jejich područí. „Pracovní smlouvu jsem nikdy neviděl, nevím, kolik za mě klient dostával peněz,“ říká k tomu citovaný Bohdan Kostiv. „A ani mě to nezajímalo, byla to jeho věc. Neptal jsem se ho, ani jsem na to nemyslel. Byl jsem rád, že mám práci a člověka, který se o mě postará.“ Podobně mluví i Andrij Pylipyv: „Klient byl pro mě velmi důležitý. Chodil za mnou dvakrát měsíčně, když jsem ze začátku neměl peníze, tak mi půjčil na boty. Měl asi patnáct lidí a kromě zprostředkování práce se živil tím, že nás vozil autem domů na Ukrajinu. Bylo to bezpečné. Ve vlaku nebo autobusu hrozilo přepadení od mafie.“

Lidé z Ukrajiny pracují v různých evropských zemích, nejvíce se ale klientský systém uchytil a rozrostl právě v Česku. A nejde jen o to, že právě sem míří velmi mnoho ukrajinských dělníků. V sousedním Německu úřady práci načerno přísně potírají a získat pracovní povolení je téměř nemožné. V Portugalsku, které patří vedle ČR k nejoblíbenějším cílům ukrajinských dělníků a kde také existují klienti, udělily úřady „černým“ dělníkům z Ukrajiny už několikrát amnestii, takže si mohli beztrestně zažádat znova o pracovní povolení a sami si najít práci. V Česku ale chybí jak německá přísnost a důslednost při potírání práce na černo, tak i portugalská velkorysost. Přijet sem je relativně snadné a uchytit se na některé z místních staveb načerno pod vedením klienta ještě snazší. Vzájemná výhodnost je při pohledu na výdělky jasná. „Českým dělníkům se dává až sto padesát korun na hodinu, Ukrajincům sedmdesát,“ říká majitel menší stavební firmy Václav Kučera. Nutno ale dodat, že to je cena inkasovaná klienty – k jejich „svěřencům“ doputuje zkrácená na polovic. Pan Kučera říká, že kvůli lákavému rozdílu v nákladech kdysi také zaměstnal asi dvacet ukrajinských dělníků, pak už to ale znova nezopakoval – a raději zůstává u dražších českých zaměstnanců. „Kolem stavby se začali potloukat chlápci v kožených bundách, vypadali jako mafiáni. Bylo mi to hodně nepříjemné.“ Kučera naráží na problém, který ještě více zhoršuje pohled na klientský systém. Na ukrajinské pololegální a černé práci se naučily profitovat i vyloženě zločinecké skupiny z východu tím, že jednotlivé klienty podřídily své „ochraně“. „Za každého dělníka odvádějí klienti mafii tisíc korun,“ říká Oleksa Litvinsky, ukrajinský novinář žijící v Praze.

Ryby mimo síť

V Česku lze ale najít Ukrajince, kteří se dokázali klientskému systému vyhnout. V polovině devadesátých let měla Irena Pražáková v rodném Mukačevu pronajatý obchod s oblečením, čas od času létala do Turecka nebo Řecka pro zboží. Pak jí ale majitel vypověděl smlouvu a ocitla se bez obživy. Moc se tedy hodilo, když jí zatelefonoval kamarád – klient, že má pro ni práci v Čechách. Už několik let tady totiž v rámci své zprostředkovatelské profese zajížděl do Tábora – a najednou majitelka penziónu, kde přespával, otěhotněla a hledala pomocnici. Tak to nabídl paní Ireně. Ta neváhala, vyřídila si turistické vízum a před sedmi lety přijela do Tábora. „Kamarád byl sice klient, ale nic ode mne nechtěl. Zaměstnávala mě přímo majitelka penziónu a peníze mi dávala na ruku,“ vzpomíná paní Pražáková. S pomocí majitelky si postupně zařídila živnostenský list a povolení k pobytu (dnes už by podle nových předpisů musela obojí zařizovat z ciziny), a když už její pomoci v Táboře nebylo potřeba, odjela už na vlastní pěst do Českých Budějovic. Tam si společně s další ženou z Ukrajiny pronajala byt a – stejně jako předtím v Mukačevu – obchod s oblečením. „Ke startu jsme potřebovaly zhruba sto tisíc korun, odletěly jsme tedy do Řecka, přivezly několik kožichů a prodaly je tady,“ říká paní Irena. Později se vdala za Čecha a přistěhovala se na vesnici nedaleko Třeboně. Chvíli pracovala v místní pekárně, pak si ve vlastním domě otevřela bistro, které dnes konkuruje jediné místní hospodě. Během nedělního únorového odpoledne sedí u piva dva hosté, u stropu běží velká televize. Lokálem zní měkká čeština, hosté paní Irenu oslovují křestním jménem. „Problémy žádné nemám, místní sem chodí, vesnice je rozdělena na dvě fronty, mladí chodí spíš do hospody, starší spíš sem ke mně,“ říká paní Irena a dává si záležet, aby vyskočila ze židle hned, jak některý z mužů dopije. „Vlastně jsem zatím měla jen jediný problém – s úřady. Zaměstnávala jsem tělesně postiženého člověka ze sousedství a pak jsem se dozvěděla, že české úřady na to dávají finanční podporu. Tak jsem o ni požádala, oni ale pořád měli nějaké výhrady. Třeba že jsem přinesla nějaký papír odpoledne místo dopoledne. Myslím, že to souviselo s tím, že jsem cizinka. Nic mi nakonec nedali,“ říká Irena. Na Ukrajině má staré rodiče, kterým k jejich třicetidolarovému důchodu posílá další peníze. O české občanství si zatím nepožádala, s nabytím českého by totiž ztratila ukrajinské.

Paní Pražáková ale není jediný člověk z Ukrajiny, který v Novosedlech žije. V zadním traktu zdejší hospody je za hnědými dveřmi místnost, kde přespává bývalý letecký inženýr ze Lvova, šedesátiletý Kolja. „Nikdy mě nenapadlo, že se jednou ocitnu v Čechách, pak sem ale odjel syn a za čas mě přemluvil, abych to zkusil i já,“ vypravuje svůj příběh. Díky synovi se také vyhnul tradiční cestě přes klienta. Zařídil si živnostenský list a sehnal práci v pekárně, kde peče chleba a nosí pytle s moukou. „Syn mi nabízel, že mi zkusí sehnat něco blíž mé profesi, já ale nechtěl. Neumím dobře česky, byl by to problém,“ dodává Kolja.

Pokud už někdo v sítích klienta uvízne, není snadné postavit se na vlastní nohy. „Normálně to chodí tak, že klient zadržuje svému dělníkovi jeden měsíční plat, aby mu neodešel jinam,“ říká citovaný Andrij Pylipyv. On sám měl štěstí, nebyla práce, dostal od klienta vyplaceny všechny peníze a odjel na Ukrajinu. „Bylo mi tehdy jasné, že si musím udělat živnostenský list a najít si byt. Na ubytovně nevíte, s kým bydlíte. Jeden ukrajinský známý například zjistil, že mu jeho spolubydlící provolávají kredit. A víte proč? Protože se učil na ubytovně německy. Řekli o něm: To je nějaký Žid, chce být moc chytrý, a tak si vždy počkali, až se půjde mýt, a telefonovali.“ Panu Pylipyvovi se povedlo klientům uniknout: se živnostenským listem si našel práci u firmy, která provádí výškové práce. Pak ale došly zakázky, firma ho propustila a on se vrátil do náruče zprostředkovatelů. „Co můžu dělat?“ říká. „Nemůžu sehnat nic jiného a tohle je pro mne záchrana – sice jen padesát korun za hodinu, ale jistých.“

I Bohdan Kostiv si obstaral živnostenský list, a přestože ani on nemůže sehnat stálou práci, od klientů se už drží co nejdál. A jak získává výdělek? „Velké stavby berou lidi od klientů, tam je to beznadějné,“ říká. „Takže teď chodím po Praze a ptám se na malých stavbách, nebo přes české známé.“ Bohdan se ale poněkud liší od jiných členů nové ukrajinské komunity. Měl českou přítelkyni, chodí v Praze do divadel, restaurací, má české přátele. Nedávno si zaplatil kurz němčiny v Dortmundu. „Chtěl jsem si v Německu sehnat pracovní vízum, ale Ukrajinci mi tam řekli, že není šance. Zkusil jsem dva dny pracovat načerno přes klienty, pak jsem toho nechal a vrátil se.“

To bychom nezvládli

Nová ukrajinská komunita v Česku je hodně uzavřená, má velkou nedůvěru k místním úřadům a policii, je nadprůměrně vzdělaná, polovina jejích příslušníků pravidelně pracuje o víkendech, Česko vnímá jako své dočasné útočiště, často jezdí domů, jejich hlavní snaha tady je soustředěna na to, najít si co nejlepšího klienta. Zhruba tak lze popsat výsledky průzkumu, který letos dělali experti Karlovy univerzity na objednávku ministerstva práce. Je to první průzkum svého druhu a nepředstavuje statisticky doložená čísla, spíš anketu mezi padesáti vybranými Ukrajinci. Problém je, že ochota mluvit o sobě a svém životě v Česku je velice malá, což souvisí právě s pocitem ohrožení a zřejmě i nevlídností, kterou tady Ukrajinci zažívají.

Dlouhá léta byli ukrajinští dělníci přepadáváni mafií svých krajanů před odjezdem do vlasti přímo na autobusovém nádraží v Praze na Florenci. Tato zločinná praxe byla všeobecně známá, přesto nevyvolávala žádný větší zájem zdejších úřadů a médií. Dnes hrozba do značné míry pominula, neboť lidé si mohou posílat peníze domů přes specializované firmy (ovšem s patnáctiprocentním úrokem), podle policejních zdrojů ale přepadávání na Florenci neskončilo – a oběti se stále neohlašují.

Podle Jany Leontiyevové brání ukrajinským příchozím v integraci do zdejší společnosti předsudky, jimiž Češi vůči Ukrajincům trpí. „Ukrajinci jsou pro většinu zdejších lidí buď kriminálníci, nebo pracovití chudáčci,“ míní Leontiyevová. Ona sama se k odchodu z Kyjeva do Prahy rozhodla před třemi lety. Tehdy se jí hodilo, že v Čechách už jednou jako dítě s rodiči žila. Oprášila tedy znalost češtiny a v Praze se přihlásila ke studiu sociologie. Po roce a půl jí pak Sociologický ústav nabídl práci v Praze. Vzdělaná mladá dáma s výbornou znalostí češtiny, stejným civilizačním zázemím, vstřícným vztahem k zemi měla v té chvíli výborně nakročeno k usazení se v Čechách. Scházelo jí jediné – správná národnost. Pokud by totiž místo z Ukrajiny pocházela třeba z Kazachstánu, už by nebylo co řešit. Stačilo by vyplnit přihlášku do programu ministerstva práce a sociálních věcí, v jehož rámci mohou cizinci s vysokou školou, znalostí češtiny a zajištěnou prací dostat povolení k trvalému pobytu a po dvou a půl (nikoli, jak je běžné, po deseti) letech zažádat o občanství. Jenže ukrajinský pas v kapse slečně Janě všechno komplikuje. Do ministerského programu totiž právě Ukrajinci přístup nemají. „Naše vyloučení vůbec nechápu,“ říká Jana. „Větší skupiny cizinců jsou tady jen Ukrajinci, Slováci a Vietnamci, a pokud má být cílem projektu řešení demografické situace, tak se to bez těchto skupin neobejde. Nechci být cynická, ale třeba pro vysoce kvalifikované lidi z Ukrajiny není Česká republika až tak lákavé místo – a pro příchod ostatních lze nastavit jasná kritéria. Čeho se Češi bojí? Chtěla bych tu zůstat, ale nevím, jak mě to jako cizinku bude bavit. Občanství je možné získat až po deseti letech a studium se k tomu nepočítá.“

Co znamená ono „bavit“, lze ilustrovat na komplikacích, které tady musí cizinec jako slečna Leontiyevová čas od času překonávat. Nadšená rezidentka Kyjeva poprvé znejistěla, když chtěla jako studentka nastoupit do práce a své studentské vízum musela vyměnit za jiné s označením pracovní. „Cizinec musí žádat mimo území státu, tak jsem odjela do Polska, podala si žádost, vrátila se do Prahy a čekala,“ vypráví socioložka. Na úřadu práce pak musela ukázat diplom z Ukrajiny, potvrdit znalost češtiny, předložit výpis z rejstříku trestů a potvrzení o ubytování na koleji. „Celé vyřízení trvalo čtyři a půl měsíce,“ říká mladá Ukrajinka. I kdyby měla smlouvu se zaměstnavatelem na několik let, po roce musí povolení prodlužovat. Každoroční kolečko žádostí čeká i zaměstnavatele.

Právě tohle chce radikálně usnadnit zmíněný vládní program, v jehož rámci chce administrativa pozvat do Česka vzdělané lidi z východu a nabídnout jim občanství. „Motivem je snaha najít mobilní, vzdělané lidi, kteří nebudou přítěží pro sociální systém,“ vysvětluje Věra Ivanovičová z ministerstva práce. Rozjezd rok starého projektu je ale zatím spíše symbolický: dosud se přihlásilo o málo víc než stovka zájemců. Je totiž národnostně omezen pouze na Bulhary, Chorvaty a Kazachstánce. Navíc jsou zde i další podmínky: uchazeč musí mít vysokou školu, určitou praxi v zaměstnání, rodinu. České zastupitelské úřady ve zmíněných třech zemích kvůli tomu přibraly tři nové úředníky, kteří uchazeče prověřují. V Praze pak na projektu pracuje dalších devět lidí s rozpočtem milion a půl ročně. „Ukrajince bychom nezvládli, je nás málo, nedokázali bychom to zúřadovat,“ tvrdí Ivanovičová. „Musíme nabídnout takový počet míst, aby mohl přijít každý uchazeč, který splní podmínky. Zájem Ukrajinců by byl ale příliš velký a vybírat mezi nimi? To by byla diskriminace.“ Projekt v příštích letech počítá s rozšířením o další státy, Ukrajinců se ale zatím týkat nemá.

ROZHOVOR

Kdo je domavCR.cz. S Michalem Medunou z odboru pro integraci cizinců na ministerstvu práce a sociálních věcí

Chceme tu Ukrajince?

Ukrajince v ČR chceme, a proto tu jsou. Pro jejich zaměstnávání neplatí žádné kvóty. Regulace přístupu na trh práce se děje vydáváním pracovních povolení, které mají na starosti místní úřady práce. Nyní chystáme speciální webové stránky www.domavCR.cz, kde budou umisťovány všechny informace, které k životu v ČR komunity cizinců potřebují.

Proč nezapojíte Ukrajince do projektu, v jehož rámci mají vybraní cizinci možnost získat občanství?

Jde o pilotní, svým způsobem pionýrský projekt. První roky jej chceme dolaďovat. Kdybychom tam zařadili hned i Ukrajince, tak nedolaďujeme, ale testujeme na velkokapacitní provoz. Máme strach, že by to bylo příliš velké sousto.

Proč si myslíte, že by se jich přihlásilo hodně?

Nemáme průzkumy, ale hodně jich tu žije. Z Kazachstánců, kteří teoreticky podmínkám projektu vyhovovali, se přihlásili všichni. Zatím máme přijatých 150 lidí a v případě Ukrajinců by šlo o víc než deset tisíc lidí jen z těch, kteří tu už žijí.

Potřebuje český pracovní trh ochranu před cizinci z Východu?

Dodatečnou ne. Zkušenosti ukazují, že cizinci Čechům nekonkurují, ale doplňují je.

Proč tedy neuvolnit podmínky vstupu právě pro Ukrajince, kteří mají zájem sem chodit?

Vláda schválila Akční plán boje s nelegální migrací, který počítá se zásadním zjednodušením legálního příchodu do ČR a posílením boje s migrací nelegální.

Znalci namítají, že dělníci stejně přicházejí a restrikcemi se jen posiluje pololegální systém klientů.

Připravuje se zjednodušení vízové povinnosti při udílení pracovních víz.

Kriminálníci, nebo pracovití chudáčci? Anebo snad lidé stejní jako my?

(Respekt)