Květen 2004

Mor za Prahou.

Hana Čápová, Jana Nováková

Dvacet kilometrů od hlavního města se skrývá to, co zabíjí vše živé

Zabily je, dohnaly k sebevraždě nebo jim zničily zdraví velké dávky prudce jedovatých dioxinů. To mají společné tři skupiny lidí na světě, jejichž zdravotní stav doktoři léta sledovali: američtí veteráni války ve Vietnamu, oběti výbuchu chemičky v italském Sevesu a lidé, kteří pracovali ve třech tajemných budovách české chemičky Spolana. Zatímco ale Vietnam dávno skončil a v místě seveské exploze roste už pětadvacet let tráva, světově proslulý zabiják dvacet kilometrů severně od Prahy na svůj proces s několika přeživšími dělníky teprve čeká. A mezitím stále otravuje život lidí v okolí. Přestože navíc místo zisku plodí ročně stamilionové ztráty, nikdo neuvažuje o tom, že by podnik spoluvlastněný státem měl konečně zavřít brány. Jak je tohle možné?

Už jde a nic ho nezastaví

Rod Františka Štrupla žije na kraji Libiše už druhé století. Když se padesátiletý muž narodil, čtyři sta metrů od jejich domu proti proudu potoka už stála chemička. Jeho pětaosmdesátiletá matka však v továrně pracovala ještě v době, kdy se tam zpracovávaly ryby do konzerv. Soudy dnes řeší dvě žaloby pana Štrupla na Spolanu. První podal proto, že uniklý chlorovodík před třemi lety přiotrávil jeho manželku. Druhou kvůli tomu, že jedy, které z továrny před dvěma lety vypláchla velká voda, proměnily šest hektarů jeho luk v mrtvou zónu – podle doporučení hygieniků tu nesmí nejméně deset let pást ovce ani sekat trávu pro králíky.

Jako bezprostřední sousedé už mají Štruplovi život vedle chemické továrny v malíčku. „Každé ráno koukám, odkud jde vítr. Když jde z východu, necháváme okna raději zavřená,“ říká František Štrupl. „Když ve Spolaně houkne malá siréna, už poznám, kde je asi průšvih – že jim třeba utekl chlor na elektrolýze. Když se přidá veliká silná siréna, už je to z fabriky venku. Vzápětí slyšíme, jak tam najíždějí auta hasičů. Chlor kropí, aby ho srazili k zemi. Mluvčí závodu pak říká – chlor neopustil brány závodu. Když ho ale nestačí ulít a přefoukne přes zeď, tak jde a nikdo ho nezastaví.“

Pan Štrupl má zkušenosti – sloužil třicet let u městských hasičů, a když se ve Spolaně něco stalo, vyjížděli tam jako posila požárnického týmu samotné fabriky. Zkušenosti se mu tu a tam hodily i na vlastní zahradě. „Když před lety unikl kysličník siřičitý, věděl jsem, že s vodou se z něj stane kyselina sírová. Stačí vlhkost vzduchu. Kyselina se rozředí zase vodou. Proto jsem honem běžel pustit zalévání a zaplavoval louku – aby ovce mohly ven. Sám jsem měl ale spálený obličej, ruce i nohy.“

Právě starost o stádo ovcí se stala v roce 2001 osudnou i jeho ženě. „Zrovna jsme byli v obchodě, když se rozhoukala velká siréna,“ vzpomíná František Štrupl. Chlorový mrak se valil od Spolany údolím potoka k jejich ohradě. Paní Štruplová sice stihla ovce pustit a ty se včas rozutekly, sama ale tak rychlá nebyla. „Stál jsem na kopečku u domu a bezmocně sledoval, jak mizí ve žlutém mraku. Po úraze jsem byl zrovna o berlích, ani jsem jí nemohl běžet na pomoc. Jen jsem s hrůzou čekal, kdy se znovu objeví,“ vzpomíná František Štrupl. Mezitím u něj zastavili spolanští hasiči. „Manželka naštěstí doběhla. Chtěla jim začít nadávat. Nemohla ale ani promluvit,“ říká. S poleptanými plícemi a sliznicemi skončila na týden v nemocnici.

Soud bude žalobu Štruplových projednávat začátkem května. Generální ředitel Spolany Miroslav Kuliha zodpovědnost továrny odmítá. „Podle našich svědků chlorovodík sice unikl, ale neopustil hranice fabriky,“ říká. „Venku naši hasiči nic nenaměřili.“ Pan Štrupl se jeho slovům jen trpce usmívá: „Když chlor utíká údolím potoka a oni ho měří tady nahoře u domu, tak není divu, že nic nenaměří.“ Hlas zdravého rozumu – jak jinak než vinou Spolany by asi paní Štruplová přišla k otravě chlorem – ředitel slyšet nechce. „Žalovali nás, čili to není o lidskosti a dobrovolnosti,“ říká. „Jsem správce majetku. Nemohu jen tak sáhnout do kapsy a rozdávat.“

Podobně Spolana pojednala i další postižené chlorovým únikem v roce 2000 a 2002. Například majitelé lesní školky v Tišicích chtěli za uschlé stromky odškodnění zhruba 40 milionů korun – a fabrika jim nabídla desetinu. Se svou obranou, že totiž není jisté, zda stromky opravdu spálil tentýž chlor, který unikl z jejích provozů, pak Spolana vyhrála spor i u Krajského soudu v Praze. „Je pro mě těžké ten groteskní verdikt nějak komentovat,“ říká advokát poškozených David Uhlíř. Proto se odvolal k Vrchnímu soudu. Holandské majitele školky ovšem rozhodnutí krajských soudců šokovalo natolik, že zastavili všechny investice v Čechách. „Připadá jim nesmyslné dál do firmy investovat, když může třeba zítra dojít k dalšímu úniku a kompenzace za škody se nedočkají,“ tlumočí názor Holanďanů jejich zdejší zástupce Zdeněk Nejedlý.

Tišická školka ovšem viní chemičku i z jiné věci než „jen“ ze škod chlorového mraku. Zdeněk Nejedlý tady celá léta registroval i anomálie pěstovaných rostlin, aniž by ho zpočátku vůbec napadlo, že to může souviset s továrnou. „Přisuzovali jsme to genetice,“ říká. „Dnes si ale spíš myslím, že za to mohou jedy ze Spolany v půdě.“

Kradli sprchy, žárovky

Změna pohledu Zdeňka Nejedlého souvisela se dvěma věcmi. Jednak s povodní z léta 2002, která „chemickou bombu“ jménem Spolana dostala opakovaně na první stránky českých novin i do zpravodajství CNN či BBC. A také s informacemi ekologické organizace Greenpeace o tom, že budovy a půda uvnitř továrny, ale i kolem Spolany jsou zamořené nejrůznějšími hrozivými jedy – polychlorovanými bifenyly (PCB), rtutí a především dioxiny, jednou z nejjedovatějších látek, kterou kdy člověk vyrobil.

Pro Greenpeace objevil Spolanu v roce 2000 lékař Miroslav Šuta. „Poprvé jsem o ní slyšel v době mých studií v ústavu, který se podílel na celosvětovém měření obsahu dioxinů a polychlorovaných bifenylů v mateřském mléce,“ vzpomíná. Tehdy narazil na překvapivou skutečnost, že na světě jsou tři skupiny nejlépe prozkoumaných lidí, postižených dioxiny ve velkých koncentracích – veteráni války ve Vietnamu, Italové z okolí Sevesa, kde došlo k výbuchu v chemické továrně, a lidé, kteří koncem šedesátých let pracovali v neratovické Spolaně.

Ve třech budovách se tu v letech 1965–68 dělaly pesticidy (pest je latinsky mor a pesticid je zhruba „to, co zabíjí živé“). Nejznámější byl přípravek na hubení plevelů a nežádoucích stromů a keřů, který si lidé kupovali pod názvem Arboricid E. Právě při výrobě jeho účinné složky jako vedlejší produkt vznikaly dioxiny. Když onemocnělo na osmdesát zaměstnanců a několik z nich zemřelo na rozpad jater, podnik výrobu zrušil.

V době, kdy Spolana s výrobou začínala, byly už děsivé účinky dioxinů na lidské zdraví ve světě známé nebo aspoň tušené. Přesto tehdejší krajský hygienik povolil výrobu bez přísných bezpečnostních opatření, a když se s výrobou skončilo, přestal se podnik o nebezpečné domy ve svém areálu starat. „Řeklo se jenom, že výroba je zdraví škodlivá,“ vzpomíná tehdejší chemik Spolany Jiří Vítek. „Dioxinové baráky nebyly nijak zabezpečené. Lidi tam chodili krást umyvadla, sprchy, žárovky a další věci, které se jim mohly hodit.“

„Situace byla vážnější, než jsem si původně představoval,“ vzpomíná Miroslav Šuta na dobu, kdy nastoupil do Greenpeace a začal sbírat informace o Spolaně. „Ty tři dioxinové domy tam stály tak, jak je dělníci před lety opustili.“ Greenpeace začali usilovat o to, aby stát zamořené budovy co nejdřív zneškodnil z peněz na sanaci starých ekologických zátěží. Spolana musela Fondu národního majetku předložit rizikovou analýzu, čím a jak moc jsou objekty zamořené. Na jaře 2001 ji dokončila firma Aquatest. Podle studie je Spolana jedním z nejzamořenějších míst na světě. „V Evropě asi srovnatelné místo nenajdeme,“ říká doktor Šuta. „Podobně je na tom několik míst v Austrálii a ve Spojených státech, kde se také vyráběly chlororganické pesticidy.“

Když se mluví o jedovatých chemikáliích, většina z nás si představí sklady plné sudů nebo pytlů. Jenže dioxiny jsou něco úplně jiného. V celém areálu Spolany jich podle odhadu Greenpeace je 30–300 gramů. „Právě proto, že to je tak nepatrná příměs, si jí chemici všimli, až když lidé onemocněli,“ říká Miroslav Šuta. Pro srovnání: celé Holandsko, všechny jeho spalovny a hutě, produkuje ročně kolem 1–2 gramů dioxinů.

Zatímco o zamoření areálu Spolany v době před povodní je údajů dost, okolím továrny se nikdo kromě Greenpeace nezabýval. Jejich zásluhou tam odebral vzorky Ivan Holoubek z Fakulty environmentální chemie brněnské Masarykovy univerzity. Zatímco průměrná koncentrace dioxinů v půdě v průmyslových oblastech je kolem 1–2 nanogramů (miliardtin gramu) na kilogram, kolem Spolany jich bylo deset až čtyřicetkrát víc. Greenpeace zároveň marně varovali, že dioxinové domy v továrně na Labi nejsou nijak zabezpečené proti povodni a vypláchnout by je dokázala i padesátiletá voda. „Dioxiny jsou tikající bombou, která čeká na povodeň!“ zněl titulek jejich tiskové zprávy z listopadu 2001. Za rok přišla povodeň tisíciletá.

Zahrada plná barev

Středa 14. srpna 2002, krátce před půl osmou večer. Téměř celý dvěstěšedesátihektarový areál Spolany je pod vodou. Druhý den ráno hlásí sirény chemický poplach – unikl chlor. Třetí den se opakuje totéž. Obyvatelé okolních obcí mají strach a vztek. Helikoptérou přilétají ministr obrany Jaroslav Tvrdík a vnitra Stanislav Gross. Po obhlídce areálu tvrdí, že je po nebezpečí. Pět dní po jejich návštěvě se sirény rozječí potřetí.

Tuny nebezpečných chemických látek odnesla voda. Mezi nimi i dioxiny. Jak velké množství dnes nikdo nedokáže říci. Stejně tak nikdo neví, kam až se dostaly, zda se rovnoměrně rozprostřely, anebo voda jen přenesla koncentrované zamoření na jiné místo. „Měření jsou obtížná. Analýza jednoho vzorku trvá několik dní a stojí 20 tisíc korun,“ říká Miroslav Šuta. „Na dvou místech těsně vedle sebe přitom může být obsah dioxinů o řády odlišný.“ Nebezpečnost továrny a lži jejího vedení (například při prvním povodňovém úniku připustila Spolana 14 kilogramů chloru, pak tehdejší mluvčí přiznal až stovky kilogramů, týden nato se Spolana opět vrátila k původnímu údaji) zradikalizovaly lidi z okolních obcí. Dvacet se jich spojilo ve Sdružení obcí proti Spolaně. Starostové chtěli, aby podnik přestal ohrožovat lidi v okolí a začal jim dávat více informací. Emoce obyvatel stály po povodni místo dosavadního ředitele i mluvčího.

Greenpeace změřili dioxiny v okolí továrny po povodních znovu. Jejich tlak nakonec přiměl k aktivitě i hygieniky a veterináře. Provedli ukázková měření u šesti rodin z okolních vsí Mlékojedy a Libiš a brzy nato jim dali varování: nejezte vejce ani maso ze zvířat, která doma chováte. Jedním ze „změřených“ byl už citovaný František Štrupl. „Ukážu vám výsledky odběrů třeba na kachnách,“ prohlíží úřední papír. „Tady jsou dioxiny – 22 pikogramů (biliontin gramu) v gramu tuku – a přípustná dávka jsou maximálně 2 pikogramy. Tady máme DDT – to přesahuje normu dokonce dvěstěkrát.“ O nebezpečí domácích potravin se ale dozvědělo jen zmíněných šest rodin. Veřejnost se o alarmujících výsledcích dozvěděla, až když je zveřejnili Greenpeace.

Pan Štrupl se musel s hospodařením rozloučit. „Před povodní jsme byli naprosto soběstační – do obchodu jsme chodili jen pro chleba. Měli jsme ovce, králíky, slepice, kachny,“ říká. „Mohu tu sice chovat a jíst, co chci, ale na vlastní riziko. Něco takového dělat nebudu.“ Podle odborníků by pomohlo navézt na celý pozemek zhruba třicet centimetrů čisté země. Na to ale pan Štrupl nemá peníze a Spolana mu je dát nechce. „Když budete na zahradě spalovat všechen možný odpad, budete tam mít možná víc dioxinů než na těch nejhorších místech ve Spolaně. Ptejme se tedy, jestli pan Štrupl nespaloval na svém pozemku různé odpadní materiály,“ nechce o odpovědnosti své firmy ani slyšet ředitel Miroslav Kuliha. „Jedy se tam mohly dostat třeba z barev. A DDT? Jestli ho používali v širší míře na hubení mandelinky bramborové, tak ho tam dneska prostě mají.“

Babička chystá králíčka

Před velkou vodou a zvláště po ní byly role jasně a pochopitelně rozdělené. Na jedné straně barikády lidé z okolí Spolany a jejich starostové. Na druhé krachující chemička, která otravuje jejich životní prostředí. Časy, kdy firma nabízela byty a vysoké platy, skončily už na konci osmdesátých let a s nimi i ochota lidí snášet zápach a hrozbu. Nepřátelství vyvrcholilo při povodni. Lidé se dočkali toho, po čem léta volali. Desítky testů potvrdily jejich tušení: žijí v prostředí zamořeném jedy. Jenže co dál? Bez odškodnění se nedokáží odstěhovat. Žít v místě s tak špatnou pověstí ale také nechtějí. Jejich postoj se proto změnil.

Radikální obrat provedli i starostové. „Naše starostka, to byla ženská. Kdybych jí o půlnoci zavolal, že potokem utíkají ze Spolany nějaké jedy, tak přijede a nabere vzorky,“ říká František Štrupl na adresu starostky Libiše Jindry Hudcové. To se ale najednou změnilo. „Když naposledy přijeli Greenpeace dělat měření, křičela na ně, že si nic takového nepřeje, a hrozila, že zavolá policii.“ Lidi ze vsi starostka varovala, ať si na pozemek nepouští nikoho, kdo by chtěl analyzovat půdu nebo zvířata. „Lidé, kterým měření provedli, si teď drbou hlavu,“ vysvětluje starostka. „Nechtějí, aby se vědělo, jak zamořené pozemky jsou. Chtějí dál prodávat vajíčka a chovat zvířata. Nedávno si mi stěžovala stará babička, že její děti z Prahy sem vždycky jezdily pro králíky a slepice. Od záplav už nejezdí – díky neustálé kampani se tu bojí cokoli konzumovat. Obyvatelé Libiše by už chtěli mít klid.“ Ceny pozemků v okolí chemičky podstatně klesly. „Domy na sever od Prahy byly vždycky špatně prodejné a teď už se neprodávají vůbec,“ říká Jiří Formáček z mělnické realitní kanceláře. „Spolana v tom samozřejmě hraje velkou roli.“ Štruplovi jsou dnes svým jasným postojem solí v očích sousedům. „Co chvíli slýcháme – no jo, Štrupl si už zase vymýšlí, Štruplovi blbnou, kvůli Štruplovým,“ popisuje padesátník svou dnešní osamělost.

„Za ty tři roky jsem mluvil se stovkami lidí z okolí Spolany a občas jsem si připadal jako na oddělení vážně nemocných,“ říká Miroslav Šuta, původní profesí lékař. „Lidé tam čelí něčemu, s čím nejsou schopni se vyrovnat. Je to tak trochu, jako když vám doktor řekne, že máte vážnou nemoc. Přijde fáze popírání. Lidé z okolí Spolany teď také popírají, že by to tam bylo nebezpečné, nebo říkají, že jinde je to nebezpečné taky. Pro lidskou psychiku není lehké podívat se pravdě do očí – ať už je to nemoc nebo život vedle takové fabriky.“

Kedlubny a sebevraždy

Když vyšlo najevo, že zamořena je půda stejně jako zvířata, nešlo už couvnout před dalším krokem: jak jsou na tom lidé? Nejdřív se dali dohromady ti, kteří před čtyřmi desítkami let pracovali v „dioxinových barácích“. „Před třemi lety jsem v rozhlase poslouchal rozhovor pana Šuty s mluvčím Spolany o ekologických zátěžích a hrozbě velké vody,“ vzpomíná jeden z nich, Juraj Tomaško. „Na konci debaty padla otázka, co je s lidmi, kteří pracovali v dioxinových barácích. Mluvčí prohlásil, že to je uzavřená záležitost, protože jsou zřejmě už po smrti.“ Pan Tomaško se spojil s Greenpeace a našli šestnáct z původně osmdesáti lidí, kteří pracovali ve smrtícím provozu.

„Sloužil jsem na vojně v Neratovicích, pak jsem tam zůstal a nastoupil jako údržbář do Spolany,“ vzpomíná šedesátník Juraj Tomaško. Po roce odcházel s vážnými problémy. Otrava se nejdřív projevovala boláky a vředy na kůži. „Mnohé projevy byly tak vážné, že změnily zevnějšek nemocného k nepoznání,“ píše ve zprávě, kterou v roce 1981 uveřejnila v americkém časopise Achieves of Environmental Health, doktorka Jana Vejlupková z Kliniky nemocí z povolání, která nemocné léta sledovala. Miroslav Šuta vysvětluje, co to znamená: „Měli na těle boule jako kedluben, plné hnisu a tuku. Ten tuk se kazil, a proto hrozně zapáchali. S některými se rozešly manželky, jeden spáchal sebevraždu.“ Kožní projevy otrávené lidi trápily ještě měsíce, někdy i léta po tom, kdy už výroba pesticidů dávno stála.

Pak začaly nervové obtíže. „Při sebemenším rozčilení jsem omdlel,“ vzpomíná další z postižených Pavel Hajduk. „Tehdy jsme ale nevěděli, od čeho to je. Ten provoz byl na první pohled nejčistější. Jinde byl cítit chlor a dusilo to, nebo vás po chvíli pálilo celé tělo a člověk se musel aspoň dvakrát vykoupat v hodně horké vodě, aby to přestalo. V autobuse měl pak kolem sebe prázdno, smrděl myšinou. Ale tam, kde se dělaly pesticidy, bylo čisto.“ Lékaři nemocným řekli, že jde zřejmě o reakci na chlor. „Moje lékařská zpráva není radostné čtení. Kardiovaskulární, neurologické, zažívací problémy. Únava a nemocné klouby,“ říká pan Tomaško. „K tomu psychické problémy, deprese, strach. Před čtrnácti dny nám zrovna jeden umřel.“ Poškozené zdraví však mají nejen bývalí zaměstnanci Spolany, ale často i jejich děti. „Dcera má poškozené ledviny, syn ledviny i játra,“ říká pan Hajduk. Podle Miroslava Šuty není zatím jasné, zda poruchy zdědily, nebo je mají spíš proto, že postižení lidé zamoření roznášeli. „Jisté je, že tělo dioxiny vylučuje, a tam, kde lidé jimi zasažení bydleli, jich byly naměřeny vyšší koncentrace,“ říká. Ať člověk chce nebo nechce, znovu se mu vybaví slovo mor.

Pan Tomaško se spolu s někdejšími kolegy rozhodl žádat od Spolany odškodnění. Podnik nabídl, že jim zaplatí lázně, třeba i zahraniční. „Když nás požádali, hlavně ať do toho netaháme pozůstalé, tak jsme odešli,“ vzpomíná pan Tomaško. „Před půl rokem jsme napsali prezidentovi – odpověděl, že chápe naši situaci. Ministryni Součkové – napsala, že vše je v pořádku a nic pro nás nemůže udělat. A ministru Škromachovi – poradil nám, ať si, pokud máme finanční potíže, požádáme na úřadě o sociální podporu.“ Účinně mužům pomohl až ústavní soudce Vojen Güttler – doporučil jim specialistku na pracovní právo, která je bude zastupovat u soudu.

Přestože doktorka Vejlupková publikovala svou studii před více než dvaceti lety, postižení muži se pravou příčinu svých obtíží dozvěděli až v roce 1996. Teprve minulé úterý dostali od Kliniky nemocí z povolání papír potřebný pro soud – bodové ohodnocení jejich nemoci. Žádat budou desetinásobek částky, na kterou mají nárok podle bodového ohodnocení – v průměru každý asi 1,3 milionu korun.

Zamoření a jak jim to říci

Dioxiny jsou však nebezpečné i v nízkých koncentracích. Do těla se dostávají především potravou – hlavně v tuku zvířat, ale i s prachem na salátu nebo jiné zelenině, dají se i vdechnout a tělo je vstřebává i kůží – její tukovou vrstvou. Zvyšují riziko rakoviny, cukrovky, hormonálních poruch. V Nizozemsku už deset let probíhá studie, která srovnává děti matek s velmi nízkou hladinou dioxinů v těle – především veganek a vegetariánek – s potomky matek, v jejichž těle je dioxinů víc. „Mají hormonální poruchy, poruchy imunity, nižší schopnost učit se a intelekt,“ říká Miroslav Šuta.

Státní zdravotní ústav zveřejnil letos začátkem roku srovnávací studii dvou desítek lidí z okolí Spolany a stejného počtu lidí z Benešovska. Koncentrace dioxinů, rtuti a PCB v krvi lidí z okolí chemičky jsou dvakrát vyšší. „O tom není spor a není ani o tom, že rozdíl má vazbu na konzumaci místních potravin,“ říká Miroslav Šuta. Spor je však o to, co rozdíl znamená. Milena Černá ze Státního zdravotního ústavu tvrdí, že naměřené hodnoty jsou sice vyšší, ale do normy se vejdou. Miroslav Šuta takový závěr považuje za zlehčující. Podle něj za ním stojí bezradnost úředníků. „Ještě než se studie začala dělat, paní doktorka Černá pochybovala o jejím smyslu. Říkala tehdy: Zadáme studii a pravděpodobně se ukáže, že lidé okolo Spolany jsou zamořeni víc. K čemu to ale bude dobré a jak to těm lidem řekneme? Pak se po nás bude chtít, abychom to řešili. Se vší pravděpodobností nebude stačit, aby přestali jíst otrávené maso. Zalekli se, že by jim asi měli nabídnout možnost odstěhovat se.“

Volbu – zůstat, nebo se odstěhovat – dnes ale lidé navzdory výsledkům studie nemají. „Jsou tam uvězněni,“ říká Miroslav Šuta s tím, že nebezpečné pásmo je zhruba v okruhu pěti kilometrů kolem areálu továrny. „Domek v takovém místě neprodají, tak co mohou dělat jiného než zůstat.“ Starostové dnes spolu se Spolanou proto raději tvrdí, že je všechno v pořádku. „Nic nenadělám s tím, že tu ta fabrika je,“ vysvětluje změnu postoje starostka Libiše Jindra Hudcová. „Dnes máme společný zájem. Spolana i naše obec chtějí být prezentované v lepším světle.“

A přece se točí

Úterý 23. března 2004, krátce po desáté dopoledne. Kolem stolu v zasedačce neratovického městského úřadu sedí čtrnáct starostů, jeden po druhém vstává, přisedá si vedle ředitele Spolany Miroslava Kulihy a parafuje smlouvu o spolupráci. Obce dostanou každá necelých sto tisíc korun a Spolana jejich loajalitu. „Dámy a pánové, prosím o malý přípitek k tomuto slavnostnímu aktu,“ zvedá sklenku se šampaňským ředitel Kuliha. „Co jde ještě v našich vzájemných vztazích zlepšit?“ odpovídá na otázku novinářů starosta Brandýsa-Staré Boleslavi Daniel Procházka. „Myslím, že už nic. Závod zásadně změnil svůj přístup k občanům. Bude nám dávat informace o svém vlivu na životní prostředí a v případě havárie nás včas varuje.“ Po někdejším požadavku ve vínku Sdružení obcí proti Spolaně – aby závod občany neohrožoval – je veta.

Přitom další existence fabriky, jejímž majoritním vlastníkem je stát, odporuje zdravému rozumu. Každý rok končí se ztrátou několik set milionů korun. Ze tří hlavních výrob – PVC, chloru a lineárních alfa olefinů – ta třetí a nejmodernější nedávno skončila. Měla totiž zásobovat státy socialistického bloku a po jeho rozpadu manažeři nedokázali najít jiné zákazníky. Do Prahy za prací je to dvacet kilometrů, autobus jezdí každých patnáct minut a stojí patnáct korun. Argumenty o tom, že by tisícovka dnešních zaměstnanců byla bez šancí, tu na rozdíl třeba od Ostravska nebo severu Čech neplatí. Navíc v úrodném Polabí se nám vyplatí spíš pěstovat zeleninu než chemii. Zastaralá továrna si na moderní technologie vydělat nedokáže. Proč ještě Spolana nezavřela brány? „To je dobrá otázka, ale odpověď na ni vám dát neumím,“ říká Pavel Kuta z Fondu národního majetku, který zastupuje stát v její dozorčí radě. „Možná proto, že stát investoval v posledních letech do modernizace Spolany a tím by přiznal, že to byla investice špatná.“ Nový vlastník Unipetrolu, který by měl být známý do konce roku, se ale podle něj s krachující továrnou rozloučí snáz: „Bude začínat s čistým stolem. O tom, zda výroba dává smysl, nebo ne, bude uvažovat racionálně a ekonomicky.“

Rámeček

Tady čeká zabiják

Zbavit se dioxinů je těžké. V přírodě chlororganické látky nejsou, proto si s nimi neumí poradit. Nerozloží se přirozenou cestou a nezničí je ani vysoké teploty. Nejméně zamořenou budovu, která leží mimo zátopovou oblast, zalili ve Spolaně v roce 1998 do betonu. Další dvě na sanaci teprve čekají. Bude stát bezmála tři miliardy korun. Kolem budovy se postaví stan, uvnitř bude podtlak, aby nic neuniklo ven. Lidé ve skafandrech celou budovu rozemelou na prach a přemístí do reaktoru. Chemická reakce uvnitř dioxiny rozloží, oddělí chlor od organické látky, a tím je zneškodní. Výběr firmy, která bude sanaci dělat, byl dramatický. Proběhl totiž bez výběrového řízení, protože stát předem zvolil jednu ze tří dnes ve světě používaných technologií. Mezinárodní licenci na práci touto metodou má americká firma BCD Group, s níž u nás spolupracuje jediný podnik – Sita Bohemia. Angažmá v neprůhledném přidělení miliardového obchodu vyneslo generálnímu řediteli Unipetrolu Pavlu Švarcovi předloni cenu pro největšího škůdce životního prostředí – Ropáka roku. Ředitel dal organizátory ankety Děti Země k soudu, zastupoval ho před ním známý advokát Stanislav Devátý. Letos začátkem února přikázal brněnský krajský soud ekologům, aby se Švarcovi omluvili – za „poškození jeho cti a vážnosti“.

Můj dům, můj hrob. Rozhovor s Jitkou Seitlovou, místopředsedkyní senátního výboru pro životní prostředí

Co se vám vybaví, když se řekne Spolana?

Firma, která v minulosti znečisťovala okolní prostředí, a následky nejsou do dnešní doby odstraněny. Rizikem je i současný technický stav jejích provozů. V poslední době došlo k řadě havárií, které vyvolávaly obavy. Některé skončily poškozením životního prostředí. Pro lidi, kteří tam žijí a jsou trvale vystaveni riziku, není situace dobrá. S prosbou o pomoc se na mě obrátili ti, kdo pracovali v dioxinových domech. Mají zničené zdraví a obavu, že se to přeneslo i na jejich potomky. Je mi jich velmi líto.

Teprve vaší zásluhou začali státní úředníci po povodních měřit jedy kolem Spolany. A znovu až vaší zásluhou byly výsledky studií zveřejněny. Proč?

Byla to především zásluha nevládních organizací, které odebraly první vzorky. Výsledky byly alarmující. Státní správa zpočátku tyto výsledky bagatelizovala. To není správné. Stát má povinnost takové informace ověřit. Lidé byli ponecháni v nejistotě. Proto jsem požádala senátní výbor, aby pozval zástupce ministerstva životního prostředí, hygienické služby, Spolany a nevládních organizací. Potvrdila se původní analýza, že to, co tam lidé pěstují, je kontaminováno látkami ze Spolany. Tyto výsledky jsem dostala až na přímou žádost hlavnímu hygienikovi a veterinární správě a teprve po mé výzvě byly zveřejněny. Takový postup není korektní vůči lidem, kteří kolem Spolany žijí. Jeho příčinu vidím v tom, že když se ukáží takové věci, musí být provedena nápravná opatření. A státu se nechce dávat peníze na sanaci celého toho území Spolany, která bude nepochybně velmi nákladná. Přinejmenším už mohla být vyčištěna strouha, která odvádí vodu ze závodu.

Dnes se lidé měření brání a spíš než na Spolanu se zlobí na to, že se ukázala pravda. Jak si to vysvětlujete?

Nikomu z nás by nebylo příjemné, kdyby se dozvěděl o svém domově takové věci – moje zahrádka, můj dům je místem, kde je ohroženo moje zdraví. Navíc tím klesá atraktivita celé oblasti stejně jako ceny nemovitostí.

Proč stát nevzal za své odškodnění lidí a firem poškozených Spolanou, když je jejím majoritním vlastníkem?

Je ostudné, když stát odmítá nahradit a sanovat to, co provozem svého majetku poškodil. Pro všechny soukromé firmy platí – ten, kdo způsobí kontaminaci, která může dokonce mít vliv na zdraví lidí, za to nese plnou odpovědnost. Stát takové firmy postihuje. Proto by měl být první, kdo napraví to, co způsobil.

Jak je možné, že tak špinavá a navíc ztrátová firma už není dávno zavřená?

Kontrolu takového provozu má na starosti inspekce životního prostředí. Záleží vždy na konkrétním člověku, který ji provádí. Vzhledem k tomu, jak často dochází ve Spolaně k haváriím, žije veřejnost v nejistotě o kvalitě práce inspekce. Podstatnou roli bude hrát naše přistoupení k Evropské unii. Předpisy, které jsme přijali na obranu proti chemickým haváriím, jsou velmi přísné. Řadu věcí bude muset Spolana napravit. Její budoucí existence závisí na tom, zda toho bude, nebo nebude schopna.

(Respekt)