Červen 2004

Problémy bruselské multikulturality

Bohumil Doležal

Už těsně před naším vstupem do EU se prokázalo, že se přece jen hodně změní. Změní se např. základní pravidla aritmetiky. Bezděčně na to upozornil neznámý autor ve čtvrteční „evropské“ příloze Mladé fronty Dnes. Napříště bude platit, aspoň v některých případech, že 10 + 3 = 10.

V stručném nepodepsaném informativním článečku o Maďarsku se tvrdí, že Maďaři ve skutečnosti nejsou žádní nacionalisté, jak se někdy u nás soudí. Když totiž „bývalý ministerský předseda Viktor Orbán přišel s rétorikou, že Maďarů není ve skutečnosti deset, ale třináct milionů, byl po zásluze potrestán a prohrál volby, i když si jinak vedl velmi úspěšně“. Orbán má u našinců vroubek, pokusil se kdysi problematizovat Benešovy dekrety. Týkaly se totiž nejen sudetských Němců, ale i Maďarů na Slovensku.

Trianonskou dohodou (Maďaři byli jejími účastníky v podobném smyslu jako Češi té mnichovské) byly od historického Maďarského království na základě práva národů na sebeurčení odtrženy (právem) oblasti osídlené Slováky, Rumuny, Srby a Rusíny. Kromě toho byla odtržena i území, kde žili lidé, jejichž mateřština byla maďarština a kteří se považovali za Maďary v národnostním i politickém slova smyslu. I tato úprava byla z jisté části nevyhnutelná vzhledem k národnostnímu promísení obyvatelstva. Kromě toho byla ovšem odtržena i souvislá území při hranicích dnešního Maďarska, kde drtivá většina obyvatelstva byli Maďaři. Mimo území mateřského státu tak zůstalo cca 750 000 – 1 milion Maďarů na Slovensku, přes dva milionů Maďarů v Rumunsku, přes 200 000 na Podkarpatské Rusi a asi 400 000 v Jugoslávii. Všichni se hlásili k maďarské národnosti (pokud to bylo povoleno), navštěvovali maďarské školy (pokud nějaké existovaly), a organizovali se v maďarských politických stranách a spolcích (pokud byly povoleny). V krutých podmínkách dvacátého století byla část z nich asimilována, část vyhnána, část po skončení druhé světové války povražděna. Zbyly tři miliony, zmíněné v MfD.

Jejich mateřštinou je maďarština, chodí do maďarských škol, organizují se v maďarských politických stranách a spolcích (pokud jsou povoleny). Žádná maďarská vláda od stalinisty Rákosiho dodnes neproblematizovala jejich maďarství. To, co píše nepodepsaný autor v MfD, je lež: otázka maďarství těchto lidí nehrála v poslední předvolební kampani žádnou roli. Šlo jen o to, jak je podporovat.

Zajímavé je, jak souzní česká averze k Maďarům se západoevropskými iluzemi o multikulturalitě. Tato výstřední koncepce vedla ke katastrofě v bývalé Jugoslávii. V Bosně a v Kosovu brání dnes jen masivní účast po zuby ozbrojených mezinárodních jednotek tomu, aby se nynější studená občanská válka znovu neproměnila ve válku horkou. Etnická společenství, frustrovaná pocitem ohrožení vlastní existence a obtížená ukrutnými masovými zločiny, kterých se dopouštěla na sobě navzájem, jsou podrobena nezodpovědnému experimentování, které nikoli náhodou připomíná Švejkovy pokusy s kanárkem a kočkou.

Tato politika má tedy být nyní přenesena i do střední Evropy. První krok bude udělat z tří milionů Maďarů Slováky, Rumuny, Ukrajince a Srby. Zůstane jim právo hovořit (mezi sebou) maďarsky, jíst kuřecí na paprice a tancovat čardáš. Tak se nakonec díky péči bruselských byrokratů a jejich českých pomocníků celá střední Evropa změní v jedno velké Kosovo.

V evropské a především české politice chybí přirozená úcta k dějinám. Pokud jde o ty naše, jsou nedotknutelné, nelze je měnit ani přepisovat. Pokud jde o ty cizí, podléhají diktátu z Bruselu, jímž je možno od zeleného stolu škrtem pera vymazávat celé národy. Evropská unie svou nesmyslnou teorií o multikulturalitě posvěcuje nacionální sobectví malých středoevropských národů. A zároveň ovšem otvírá brány Západu Usámu bin Ládinovi a jeho věrným.

(www.bohumildolezal.cz)