Červen 2004

Krev pro rudou Koreu aneb Čeští Mengelové

Dle vzpomínek Václava Bureše, jáchymovské KZ-číslo 13244

Po válce se do středočeského regionu vrátili tři doktoři, věznění v Osvětimi jako židé a hned si otevřeli v Jičíně praxi. Jeden z nich, MUDr. Otto Roubíček hledal brzo jiné, nejen výnosnější postavení, ale i takové, které by vyhovovalo jeho dosavadní praxi. Stal se vězeňským lékařem v Kartouzích. Už v Osvětimi dělal táborového lékaře. Odděloval zdravé od nemocných a ty staré a zesláblé soukmenovce určoval do plynu. Na nikoho prý nebral ohled. Vypravoval to bývalý osvětimský vězeň Potoček z Třebechovic pod Orebem, nyní znova uvězněný. Když poprvé pana doktora spatřil, zesinal. Měl ale štěstí, že jako jeden z tisíců tam internovaných nebyl jako nepohodlný svědek Ottou Roubíčkem poznán. Za to pan MUDr. byl příliš nápadný, než aby ho bylo možno s někým zaměnit. Byl štíhlý, vyšší postavy, jiskrných černých oči. Vězni byl zván "Prkno".

Aby na sebe upozornil, vymyslel si novou aktivitu. V Koreji běžela válka a bylo třeba krve pro zraněné. Obrátil se tedy na tehdejšího generálního tajemníka KSČ Rudolfa Slánského, že zavede u zdravých vězňů, jak Čechů tak i Němců, odběr krve. Slánský to libě kvitoval a Roubíček si šplhnul. Všichni nové příchozí museli nastoupit do řady na dlouhé přijímací chodbě. Pak přišel MUDr. Roubíček doprovázený dalšími vězeňskými lékaři a každého se vyptával, jakou nemoci trpěl nebo trpí a podle toho vybíral. Pro autora těchto vzpomínek mukla Václava Bureše anděl strážný zasáhl v poslední chvíli před příchodem MUDr. Roubíčka v osobě kolemjdoucího vězněného MUDr. Kmenta, lékaře SS z Bulovky. Pošeptal mu, aby řekl, že se léčí na lues. Znali se spolu již z doby, kdy ho Kment operoval po těžkém úraze vysokým napětím na Tmavém dole u Svatoňovic a zachránil mu tehdy poprvé život. Pan MUDr. Roubíček, když před sebou viděl mladého urostlého vězně, byl zklamán a zeptal se, kde k tomu přišel. Od Francouzky během války v Říši, odpověděl Bureš pohotově. Za to dostal facku, ale byl zachráněn.

Vybraní z transportu, bylo jich asi 25, byli ihned odvezeni autobusem do Vrchlabí. Tam jim byla odebírána krev tak dlouho, dokud nezeslábli. Potom se převezli do Opavy, kde jeden po druhém umírali. S lidmi se nešetřilo. Tak zemřel i Jan Minář z Trstěnic u Litomyšle. Jeho syn, také Jan, se po obdržení zprávy o smrti otce rozjel do Opavy, aby převezl pozůstatky do rodinného hrobu. Žádal marně. Dostal jen malý kufírek s pár věcmi po otci. Předával mu ho ve skladu pracující vězeň - Němec a přitom mu pošeptal, že z onoho transportu, se kterým přišel i jeho otec, jich dožívá už jen pár. Postupně umřevší dávají pak do lednice a když se jich tam nahromadí pět, hází je do hromadných hrobů bez označení. Po návratu ho pozvali na StB a řekli a řekli mu, bude-li někde něco vypravovat, že ho zavřou. Ve stálém strachu žil až do roku 1980, kdy se po návštěvě příbuzných v západním Němečku už nevrátil. Dodnes žije v Nagoldu.

MUDr. Walter Kment, chirurg SS z Bulovky, tehdy asi čtyřicetiletý, byl v roce 1950 odsunut. Ještě v témže roce byl požádán, aby na fóru OSN informoval o poměrech v našich věznicích po roce 1945. Z ostudy byl nám už tehdy šitý kabát, jenže jsme o tom nevěděli.

MUDr. Otto Roubíček nenáviděl katolické kněze. Píše o tom ve své knize Dvanáct zastavení arciopat Anastáz Opasek, který sám prodělal jeho metody "léčení", v kapitole Valdické zastavení: "Znal jsem velmi dobře tohoto lékaře-sadistu, co se zúčastnil jako pravá ruka Mengeleho selekcí svých soukmenovců." V Kartouzích pak MUDr. Otto Roubíček jako vězeňský lékař počal praktikovat Mengelovy metody. Později se stal ředitelem OÚNZ v Jičíně.

Podle vyprávění paní Hany Dvořákové z Pardubic:

Zločiny se děly v semilské nemocnici. Tehdy tam byl primářem zdravotní rada Pluhař. Nemocnice měla chirurgické, interní a infekční oddělení. Infekční oddělení bylo zrušeno a nadále používáno jenom zdravotním řadou Pluhařem jako pokusné zařízení pro likvidaci kněží.

V těch letech (bylo mi 21 let) jsem byla v Semilech jako vedoucí fotoateliéru, kam tito kněží byli přiváženi dvěma pány v civilu, vždy jednotlivě. K fotografování to byli neobvyklí lidé. Neobvyklí tím, že byli oblečení v civilu, který tak mohli nosit v době, kdy měli snad o 20 kg více. Šaty na nich visely a také sestřih jejich vlasů byl nápadný. Jako u vězněných. Zjistilo se, že byli přiváženi v zelených antonech a pak asi už po třech měsících v semilském krematoriu zpopelňováni.

V té době byl primářem na interním oddělení MUDr. Šádek z Prahy. Ten přijal k sobě do laboratoře bývalého studenta medicíny, který byl ze studií komunisty vyhozen. Spřátelili jsme se s ním a chodili k němu na interní oddělení. Z okna bylo vidět na zadní trakt infekčního oddělení, na zahradu, kam tito "pacienti" chodili a tak jsme mohli sledovat změny v jejich zdravotním stavu.

V roce 1951 hlásila Svobodná Evropa: "V malém městečku v Podkrkonoší, v Semilech, jsou zdravotním řadou Pluhařem a jeho zdravotní sestrou Remzovou usmrcování kněží injekcemi a jiným způsobem k pokusným účelům. Tito takzvaní pacienti ztrácejí postupně schopnost myšlení, stabilitu, přestávají chodit a umírají."

Jako vedoucí fotoateliéru jsem měla negativní snímky těchto mužů uložené jako doklad pro případ dokazování, kam tito lidé zmizeli a pro identifikaci obětí. Bohužel to trvalo 42 roků. Když jsem pak v roce 1952 byla odsouzena a až po sedmi a půl letech propuštěna, ateliér byl přestěhován a archív zničen.

Výše uvedené příběhy pocházejí z knihy Zbyňka Ludvíka, jáchymovské KZ-číslo 02480 Černá kniha minulosti a je v ní 292 dalších vzpomínek. Má 429 stran, 294 zážitků, 60 vyobrazení, formát B5. K dostání: Knihkupectví ACADEMIA,

Václavské náměstí 34, 110 00 Praha, nebo u vydavatele: Zbyněk Ludvík sen., Postfach 93 02 05, D-60457 Frankfurt am Main, nebo přes internet: http://www.zludvik.de, email: kniha@zludvik.de.

Absolutně doporučuji.