Červen 2004

America Latina

Stanislav Komárek

Většina lidí potloukajících se světem jsou jedinci bezproblémově komunikativní, povrchní a roztomilí zároveň. Jejich cílem vůbec není proniknout pod povrch věcí, ale klouzat po něm – jinak by totiž mohli zůstat doma. Talentovanější z nich si teprve u Pygmejů povšimnou sociálních jevů, které by mohli uvidět, jen v mírně modifikované podobě, ve vlastní vsi. Ti méně všímaví nezaregistrují ani to a za letitého bloudění marně hledají ono „bytostně jiné“ (což by však mohli při bedlivějším pohledu stejně dobře nalézt těsně vedle sebe či v sobě). Nejlépe se ostatně cestuje s malým batohem – a to i s myšlenkovým, bez pokusu se někde zakořenit (pro jistotu ani doma ne). Je fascinující, jak malému počtu z přečetných turistů, cestovatelů a cestujících dnešní doby jejich přesuny v prostoru skutečně něco dají, ač možnosti našich dnů jsou v tomto smyslu ty největší, které kdy byly. Ono „bytostně jiné“ totiž nemůže přijít naším obvyklým informačním kanálem – tudy mohou přijít jen zvěsti „obvyklé“, byť někdy na samé hranici této zóny, a tudíž krajně zajímavé. Právě Latinská Amerika ukazuje hranice exotičnosti, hlavně té přírodní.

Příroda

Známý antropolog Lévi-Strauss velice správně píše, že tropy nepůsobí ani tak exoticky jako spíš starobyle. Je to pravda, jihoamerické tropy jsou nejpestřejší, nejdivočejší a druhově nejbohatší oblastí světa – žádná absurdní tvarovost či křiklavé zbarvení tu nejsou nemyslitelné. Zároveň je v nich patrná časová stratifikace, na jiné rovině patrná i v tamní společnosti. V araukáriovém háji či v tůni plné kajmanů jsou dosud převážně druhohory, v nížinném pralese se proplétají z větší části nejrozmanitější časové roviny třetihor, od nejstarších po nejmladší. U andských potůčků lze spatřit blatouchy, olše, jahody a ostružiny křiklavě upomínající na střední Evropu hned vedle stromových kapradin či nejpodivnějších orchidejí a bromélií.

Snad nejsilnější dojem z amerických tropů vyvolává deštný prales v nížinatých oblastech bez zřetelného suchého období. Evropa měla ve zvyku je chápat buď jako ráj, nebo jako peklo. Absence ročních období a jiných výrazných rytmů, jako je střídání dne a noci (svítání i soumrak jdou v tropech velmi rychle a jižní hvězdná obloha i obrovský měsíc fascinují i neastronoma) neumožňuje takový stav chápat jako normální. Prales sice v typickém případě není ani neprostupnější, ani nebezpečnější než evropský les bez kultivace a je v něm většinou dost různých pěšin od zvěře i lidí, přesto překvapuje řadou aspektů. Život rostlin (v podobě lián a epifytů) a živočichů jako by byl vysunut vysoko do korun stromů, zatímco „dno“ pralesa je pokryto převážně jen rychle se rozkládajícími zbytky vegetace (většina minerálií není v půdě, ale v rostlinách – proto je celý systém tak citlivý na poškození). V příjemné skleníkové atmosféře nehrozí žádnému živému jsoucnu nachlazení ani vyschnutí – pouze rozklad, ohnívání či plesnivění. Co nebují, to rychle zaniká: i živé listy rostlin se potahují lišejníkem a uchovávání nábytku či písemností je jen iluzí. Ostatně typicky tropických kultur nebylo mnoho a je v celku nabíledni, proč se ve staré Indii objevilo přesvědčení o iluzornosti a pomíjivosti všech životních forem a důležité texty se tradovaly zpaměti.

Deštný prales však nevyvolává představu „věčného jara“, jak se obvykle traduje, mnohem spíše čímsi připomíná věčné pozdní léto s květy rozhozenými jen tu a tam. Zcela „jarní“ je však barva trávy a jiných rostlin na mýtinách – je to zářivá hrášková zeleň tropických C-4 rostlin, od níž se odrážejí bílé nebo velmi světlé kmeny stromů (jihoamerická specialita). Přes obžernou bujnost vegetace lze bez rybářského náčiní či sekery v pralese hladovět či alespoň třít krajní nouzi sbíráním plžů a plodů shozených opicemi. Celá přízračnost a anachronismus deštného pralesa vynikne nejvíce v noci, kdy je v něm nejživěji a nejhlučněji, byť ne v zásadě nebezpečno – pouze to lehce dýchá miocénem.

Stát a civilizace

Stejně jako v živé přírodě i v kulturní oblasti je spousta vzájemně se proplétajících časových rovin – v odlehlých částech amazonského pralesa je v zásadě neolit, v chýších na peruánském altiplanu raný středověk. Velká města čímsi připomínají rychlý růst, zběsilé vykořisťování, sociální nepokoje a korporativní tendence 19. století, i když téměř bez jeho idylické a starosvětsky poctivé složky. V malých provinčních městech se drží staré Španělsko jen lehce překonavší éru Miguela Cervantese. Místy pak narazíme na století dvacáté, či i jednadvacáté. Postmoderna se tu plynule mísí s pozdním středověkem a raným novověkem.

Některé civilizační rysy připomínají starou Kastilii (a také dnešní Filipíny, rovněž bývalou španělskou kolonii, byť založenou na jiném substrátě): úcta k armádě (i nejbědnější státy mají zhusta tři ministerstva obrany – pozemní, letecké a námořní), naprostá převaha vlivu rodiny a její soudržnosti nad vlivem státu – několik desítek až stovek nejvlivnějších rodin ovládá stát „polofeudálním“ způsobem bez ohledu na to, na kterém stupni cyklického vývoje mezi vojenskou diktaturou a „demokracií“ se ta která země právě nachází (v minulosti tato cykličnost probíhala tak, že občanskými režimy zmítaly stále větší a větší rozbroje, až armáda udělala příslušný puč a po něm nastolila diktaturu, kterou sama zvolna uvolňovala až k „demokracii“).

Je zajímavé, že navzdory známé hispánské mocenské žárlivosti a touze po okázalé prezentaci vlastní moci (Brazílie s portugalskou tradicí je prý v tomto a mnoha dalších směrech jiná, ale neznám ji z vlastní zkušenosti) zde nikdy s výjimkou Kuby nedošlo k založení plánovité totality s indoktrinací obyvatelstva konzistentní ideologií po delší čas. Hispánské diktatury se sice vyznačují značnou tvrdostí, ale často jen krátkodobou – chycení nepřátelé jsou bez soudu postříleni - a když hněv trochu vyprchá, spokojí se vůdce stržením několika nehtů, pak navrátilce většinou po několika letech zcela amnestuje.

Zajímavé jsou i styčné body se Spojenými státy, zemí v Latinské Americe nenáviděnou a v nejrůznějších myslitelných směrech jinou. Už města, se svým plánovitě založeným pravoúhle pravidelným systémem ulic v centru (Lima a New York se v tom neliší) a bujením „městských krajin“ na okrajích tohoto systému, vzbuzují značné analogie. Ty ještě více vyniknou, porovnáme-li vztah státu k občanovi – přes emočně zatížené a ostentativně projevované vlastenectví se stát o občana v zásadě nestará a je pro své obyvatele spíše jakýmsi „výběhem“. Většina latinskoamerických států od svých občanů krom toho, že se nebudou se zbraní v ruce bouřit, v zásadě nic nečeká a také jim nic neposkytuje – každý je odkázán sám na sebe a na svou rodinu a má tolik moci a tolik spravedlnosti, kolik právě má a kolik si jí stačil urvat – tak vlčí poměry jako místy v Latinské Americe si lze sotva představit. Evropský stát, v němž by se takovéto symptomy vyskytly, by nebyl daleko od absolutního zhroucení – v jihoamerických poměrech se jedná o běžný stav věcí. Zvlčilé děti, impregnované drogami a virem HIV, pobíhají po ulicích měst a usedlí občané je občas jako rušivý element na organizovaném loveckém zátahu odstřelují, policisté jsou zapleteni do devadesáti procent vší kriminální činnosti a bídné či téměř žádné platy si zlepšují vydíráním – obrátit se na ně o pomoc je v některých zemích aktem holého šílenství. Taxikář vás místo slíbené trasy odveze na smetiště za město, podřízne a zahrabe – co najde ve vaší peněžence, je víc, než činí jeho roční příjem.

Tradice a kultura

Navzdory těmto poměrům téměř naprosté justiční svépomoci a přízrakům slamových čtvrtí velkých měst má Latinská Amerika i svou stránku idylickou, tradici útulnosti, pohodlí a kurtoazie s hlubokými místními i importovanými kořeny. Má rovněž svou pestrost a svéráz, starou intelektuální tradici, sahající ne-li k Nezahualkoyotlovi a Ollantayovi, tedy k Juaně Inés de la Cruz a Garcilasu de la Vega. Právě z této půdy vyrůstají dnešní Pazové, Vargas-Llosové, Borgesové, Márquezové atd. (že je místy až polovina národa negramotná, na tom nic nemění).

Přitom zároveň platí, že místních kořenů je víc, než se má obecně za to. Zejména v oblasti Mexika a And existuje v zásadě naprostá kontinuita mezi původními indiánskými říšemi a dnešními státy. Místní tradice, okleštěná o vrcholky náboženských, intelektuálních a mocenských výdobytků, pokračovala a pokračuje plynule dál. Přebujelé španělské baroko, vyrašivší v Americe své nejhojnější a nejbujnější květy, podmíněné kombinací velkých peněz a špatného svědomí konkvistadorů, se proplétá s indiánskými prvky: například v cuzkánské katedrále na obraze poslední večeře Páně sedí kolem stolu tmavohnědí apoštolové nad miskou s pečeným morčetem. Na místní tradice se nabalila jen tenká vrstvička španělštiny jako úředního jazyka a lehký nátěr katolicismu na lokálních kultech.

Přitom si lze jen těžko představit větší protiklad mezi říší Aztéků a říší Inků (oba státní útvary o sobě, zdá se, ani nevěděly). Staré Mexiko žilo na jedné straně kultem boje, krve a smrti s desetitisíci lidských obětí a všudypřítomnou symbolikou lebek a hnátů a na straně druhé lehce nadýchnutou, existenciálně posmutnělou poezií o květinách, motýlech a ostatních krásách světa, které záhy pominou. Život, chápaný jako sen, se odbýval mimo svět boje a krvavého kultu velice kultivovaně, všude vládla čistota, organizace, vlídnost, pestrost barev květinových zahrad, péřových intarzií a dalších ozdob, pestrost kuchyně i intelektuální pohyblivost. I „mexičtí“ konkvistadoři patřili k elitě tohoto stavu – ať už to byl frekventant univerzity v Salamance Cortés se skvělou výmluvností a vlohami pro stylistiku, intriky i strategii, anebo „první etnograf“ B. Sahagún či špičkoví příslušníci soudobého duchovenstva. Dobytí Mexika, krásně líčené třeba Bernalem Díazem, mělo v sobě cosi osudově přízračného – přistání připadlo na rok a snad i den, kdy byl očekáván návrat boha Quetzalcoatla, a zánik „starého řádu“ byl překvapivě rychlý, stejně jako jeho relativně malý odpor – zánik bronzové éry a nástup železné jako by se tu odehrával téměř před našima očima ještě jednou. Křehký a přízračný svět „bronzové“ kultury (i stará Kréta měla tyto rysy květinového snu), zaskočen čímsi bytostně jiným, kolabuje během dvou let.

Ve srovnání s Aztéky působí incká říše se svou protoracionalitou, neuvědomělým drilem (představa autonomie individua byla této kultuře naprosto cizí, a její příslušníci tudíž nepociťovali absurdně dokonalou organizaci jako nesvobodu), sociálními opatřeními i plánovitým falšováním minulosti o poznání děsivěji. Přes mrazivou dokonalost původní struktury (obrovský stát byl řízen bez použití písma) a obrovské stavby typu Sacsahuamanu či „kosmických“ kreseb (kultura Nazca), vyvolávající dänikenovské asociace, je Peru podnes zemí mající v mnoha rysech povahu zlého snu. Jako „zlý sen“ ostatně probíhala i jeho konkvista, vedená na rozdíl od té mexické spodinou vojenskou i duchovní. Bezmezná trpělivost a skromnost horských indiánů (jde jistě o záležitost spíše genetickou než nadrilovanou – už jako malé děti téměř nepláčou) propukne jednou za několik generací (nebo v opilství) v pomstychtivé krvavé běsnění. V mezičase se opět dostavuje trpělivá letargie, s níž třeba dnes stojí řadu hodin frontu na autobusy limské veřejné dopravy. Indiánská Amerika jako by se zde proměnila pouze neznatelně – absurdní atmosféra církevních slavností se slabým katolickým nátěrem a zběsilými tanci, maskami a sebetrýzněním (tyto praktiky nemuseli španělští mniši v Novém světě zavádět – nové ovečky se flagelace přímo dožadovaly a kult Nejsvětějšího srdce Ježíšova byl pro Aztéky jistě krásným snem) umožňuje Evropanovi nahlédnout to, co je skutečně „bytostně jiné“, a snad právě proto tak fascinující: tu zvláštní směsici nejrůznějších evolučních vrstev.

Je opravdu velmi obtížné zůstat vůči Latinské Americe chladným a většina lidí, kteří s ní přišli do styku, jí byla doslova vtažena, byť její hrůzné a za určitých okolností vyloženě nebezpečné aspekty nelze přehlédnout. Z podivných substrátů mohou vyrůstat jen podivné světy.

(Prostor)