Červen 2004

Vzpomínka na Mariána Čalfu

Emanuel Mandler

Je to vlastně dost dlouho, brzy tomu bude čtrnáct let. Shodou okolností jsem byl členem strany (LDS), která sice posuzovala každého jednotlivce individuálně, nesouhlasila však s tím, že nomenklaturní kádry starého režimu obsazují politicky strategické funkce v našich státních institucích. A tak už před tím, než byla v létě 1990 představena parlamentu první polistopadová vláda sestavená na základě výsledku demokratických voleb, jsme měli možno zeptat se činitelů OF, proč je v čele vlády Marián Čalfa, vysoký funkcionář a nomenklaturní kádr předlistopadového režimu. "Jo“, odpověděl Petr Kučera, který nás se složením vlády seznamoval, „na to mohu říct jen to, že na tom, aby členy vlády byl pan Čalfa a generál Vacek, trval pan prezident. S tím se nedalo a nedá nic dělat."

Marián Čalfa si své premiérské funkce užil už jen dva roky - ale to ne proto, že byl "stará struktura", nýbrž pro volební propad Občanského hnutí. Celkem vzato se od té doby jak bývalým komunistům, tak členům "nereformované" KSČM dařilo zvyšovat svou váhu v politickém i hospodářském životě země. Jen snílkové se mohli domnívat, že se podaří zabránit, aby se tato radikální levice uplatnila v naší politice; radikální pravice i levice je vždycky všude politicky aktivní. Jediné nemuselo být a to dosvědčuje případ Čalfa: aby radikální levice plně navázala na neblahou tradici gottwaldovské KSČ.

Salonní antikomunisté, kteří proti tomu v listopadové a bezprostředně polistopadové době nic kloudného neudělali, byli současně s posilováním pozic komunistů v našem životě stále hlasitější. Tak vznikla paradoxní situace, že v současné době máme zákon o zločinnosti komunistického režimu, ale současně roste nostalgie po onom husákovsko-jakešovském čase a veřejnost náramně obdivuje mediální bardy komunistické éry, televizní pořady a filmy, které tehdy byly natočeny. Komunisté tolik nekřičeli, ale úspěšně se vyvíjeli - až se jejich KSČM vyvinula v poměrně úspěšnou parlamentní stranu. A tak se může opakovat (a opakuje se) starý scénář, že kdo chce být prezidentem, musí získat podporu komunistů. Bylo to přesně tak:

- Prezident Beneš za války a po válce získal svou funkci díky Národní frontě, v níž byli od počátku významnou součástí komunisté.

- Václav Havel byl jednomyslně zvolen komunistickým parlamentem.

- Václav Klaus by nebyl zvolen bez komunistických hlasů.

U každého z těchto tří prezidentů se vděčnost komunistům projevila jiným způsobem. Edvard Beneš byl uznávaným vůdcem občanského, nekomunistického politického tábora. Když se Benešovi (právem) vytýká, že 25. února neodstoupil, často se zapomíná, že měl o komunistech nepřiměřené kladné představy. Zřejmě se i po únoru 1948 aspoň částí své bytosti domníval, že to s nimi jako se samojedinými vládci země nějak půjde. Brzy mu realita předvedla, že jeho představy o komunistech nebyly ničím jiným než iluzemi; to už bylo pozdě.

Václav Havel zastíral svůj vděk komunistům a svou spolupráci s reformními komunisty tím, že v době, kdy už KSČM byla regulérní politickou stranou, odmítal s ní jako s parlamentní stranou jednat. Popularitu KSČM to zvyšovalo, ale křivdili bychom Václavu Havlovi, kdybychom tvrdili, že mu šlo právě o to. Kdepak. Byl to způsob, který mu umožňoval, aby sám sobě namlouval, že jedná "antikomunisticky". A byli lidé, kteří jeho vztah ke komunistům tímto způsobem chápali.

Václav Klaus nemá v tomto ohledu problémy. S komunisty jako s parlamentní stranou jedná, má-li však jmenovat do státní funkce někoho, kdo byl před listopadem členem komunistické strany (Pavel Telička, Jozef Kubinyi), neopomene mu to vytknout. Za to nic nedá, ničeho faktického tím nedosáhne (ani nechce), než že je vidět, jak je antikomunistický.

Je to opravdu úleva, když si člověk uvědomí, že naši prezidenti byli a jsou samí antikomunisté…