Zaří 2004

Černý domeček (Část 4)

Stanislav Komárek

Čtvrtá část románu na pokračování Stanislava Komárka Černý domeček. Román pojednává neobvyklým stylem o osudu několika pokolení v jihočeském městečku. Vydalo nakladatelství Petrov v Brně roku 2004, v edici Hlavní řada, 1. vydání, vázané, 238 stran, cena 250 Kč, www.ipetrov.cz.

Kapitola 13

S příchodem krize všeobecný optimismus opadl, byť v Čechách později než za oceánem. I tatík Vodrážka byl nucen zredukovat počet dělníků na dva a s těmi většinou jen přešívat starší věci, protože tržby obecně vázly — jen občas nějaký sedlák si v návalu reprezentačního furiantství nechal ušít něco nového. I jeho jediný kamarád Spuur, který po pádu lokálních feudálů dělal novému majiteli zámku jakéhosi domovníka, zemřel a Františkovou jedinou radostí byly dva nájemní domy, které, rozestavěné, ale už téměř hotové, koupil v aukci po úpadku stavitele Vraného. Shledával to nejlepší investicí a sám pak bedlivě dohlížel na dělníky, kteří práce dokončovali. Jeho první cesta vždy ráno patřila domům a těšil se, jak je záhy osadí nájemníky a bude trávit podzim života jako rentiér.

Jak se posléze ukázalo, sháněli se nájemníci za krize těžko, a pokud, tak platili málo či se zpožděním. Tento drobný defekt byl jen jedním z mnoha aspektů postupného úpadku všehomíra. Těžko se najde tak zvlčilá doba, jakou byla pozdní třicátá léta, byť se ještě neválčilo, alespoň v zapyrenejské Evropě ne. Doba byla sice rafinovaná a intelektuálně brilantní, ale zdivočelá a v boji s protivníky bylo dobré cokoli — promyšlené provokace, nejnestydatější lhaní, mučení těch, kdo padli nepřátelům do rukou. Československo v této přízračné atmosféře, která se rozlézala od Rýna až po Amur, sice čnělo jako blažený ostrov, ale ovzduší houstlo každým dnem. Jung rozpoznával ve snech svých pacientů útržky starogermánské mytologie, a kdo měl oči k vidění, nahlížel, že celá věc nedopadne dobře. Chystala se druhá, závěrečná fáze sebedestrukce evropského světa a bylo jen litovat, že Oswald Spengler nezažil svůj Untergang des Abendlandes už mezi živými. Snad se z astrálních sfér posupně chechtal.

Byly Vánoce 1937. Všichni v domečku se celý den postili, tj. jedli jen „houbového kubu“ ze sušených hříbků a ječných krup. To bylo ve vsích kolem i obvyklé jídlo štědrovečerní, ale v městečku už je začal vytlačovat kapr. Ten, vařený v sladké omáčce ze sušených švestek a hrušek, perníku a oříšků, byl už připraven i u Vodrážků. Anna před večeří obešla domácí zvířata s nadílkou, nadrobenou caltou, vánočkou velkého formátu, která se jedla často i k rybě. Dobytek už byl pryč, ale slepice, holubi a černé štěně Nelina, dar od komediantů a Miluščin největší oblíbenec, dostali pořádnou porci. Pak teprve přišli na řadu lidé — Anna se nejdřív modlila otčenáš a zdrávas a následně začala rozdělovat polévku z rybí hlavy a vnitřností a potom výše zmiňovaného „kapra na modro“. Vedle stolu stála dosti vysoká jedle přistrojená staniolovou hvězdou, malými červenými jablíčky a pozlacenými vlašskými ořechy. Dospělí si navzájem dárky nedávali, nebývalo to ještě zvykem — jen Miluška dostala dvě obrázková leporela a malý gumový míč. Marie by si byla bývala přála zamilovaný román Bílá žena Indova, ale nadělila si jej tajně a na jiný termín, aby se jí domácí nesmáli, že je dětina a nutí je k vyhazování peněz.

Po večeři se různě bavili, děd František hrál na citeru koledy a nakonec si rozkrajovali jablka, zda se objeví hvězda či křížek a zda následující rok ve zdraví přežijí. Babička Anna odmítla s odůvodněním, že je dnes nějaká mrzutá a že půjde radši na půlnoční mši. Ač přišla včas, nenašla už místo k sezení, naopak, kostel byl plný téměř až k vratům a navzdory veliké výšce gotického klenutí k zalknutí nabit nejroztodivnějšími pachy — hojná konzumace krup i dalších pochoutek způsobovala své.

Venkovští příchozí stáli těsně natlačeni vedle sebe a teprve v poslední chvíli během bohoslužeb zaregistrovali, že Anna najednou bez sebe padá k zemi. Řada lidí ji pochopitelně poznala a za okamžik se u Vodrážků nemálo podivili bušení na vrata a volání: „Neseme vám mamku, vomdlela v kostele!“ Uložili ji na postel a hodnou chvíli trvalo, než se probrala ze mdlob. Pak se ukázalo, že věc je mnohem horší než pouhé omdlení — byla to mozková mrtvice. Anna nemohla pohnout levou polovinou těla, i příslušný ústní koutek jí visel dolů a celá polovina obličeje nabyla jakéhosi mimolidského výrazu. Ač zjevně velmi chtěla, nemohla mluvit, jen nesrozumitelně chrčela. I nabízenou tužku odmítla, psaní nebylo její silnou stránkou, ani když byla zdravá. Svou nejmilejší dceru Marii, když se k ní přiblížila, uhodila pohyblivou rukou vší silou do tváře. Její mírnost a trpělivost se jevila v poslední fázi mizet. V málo srozumitelných zvucích posléze rozpoznali její nejbližší větu: „Já umřu!“ Asi za dvě hodiny začala mít potíže s dýcháním, oční bulvy se podivně pohybovaly a to, co signalizovala, se stalo skutkem.

Ač byly toho roku menší mrazy nežli v zimě 1929, kdy většina ovocných stromů popraskala a zmrzla, trvalo hrobaři i jeho pomocníkovi celé tři dny, než Anně vykopali ve zmrzlé zemi hrob, i když povrchové vrstvy nahřívali drátěnými košíky se žhavým uhlím. Pohřeb sám nepostrádal na dramatičnosti. František, ač zdánlivě zocelen válkou, objal po dopadnutí prvních hrud na rakev nedaleko stojící javor a dal se do usedavého pláče, tím hrůznějšího, že byl od jeho dětských let asi první. Nebyl vůbec k utišení a nezúčastnil se ani pohřební hostiny a pitky v místní hospodě, kterou organizovali místo něj Marie se Silvestrem. Ani nic nenamítal proti církevnímu pohřbu — tak volná jeho myšlenka zase přece jen nebyla. Fanda se pohřbívání k všeobecnému rozhořčení odmítla zúčastnit. Jednak tvrdila, že o blížícím se úmrtí své matky dlouho věděla — „Mistr“ jí to sdělil a ona ji v duchu pohřbila už dávno, rovněž opakovaně řekla, že ji nebožka „otravovala“. Marie se proto na ni těžce hněvala a řadu neděl s ní nepromluvila slova.

V té době už Fanda měla dvouletou holčičku Václavu. Vendulku vychovávala matka jejího muže, který postupně začínal chápat, že za samostatnou živnost, která ostatně dost skomírala, zaplatil téměř svou vlastní duší. Nedá se říci, že by Františka zažívala renesanci své někdejší nemoci, ale bludy opatrně vystrkovaly hlavičky tu tam, tu onde a pro praktický život byla špatně použitelná, pomineme-li krásné a invencí naplněné vyšívání všeho možného.

O holčičku se starala jen nepravidelně, někdy se na ni celé dny ani nepodívala, jindy ji zahrnovala výlevy přehnané něžnosti. To jí ale nebránilo v tom, aby ji třeba v příští minutě nenosila v nějaké nepřirozené poloze, například hlavou dolů. Bez stálého dozoru tchyně by dítě nepochybně nepřežilo. Podobně kampaňovitě dbala, či spíše nedbala, o svého muže, který už záhy po svatbě začal chodit „za jinými“. V podstatě nebylo divu.

Kapitola 14

Československá relativní idyla se jala mizet v poměrně rychlém sledu — po marné mobilizaci přišla potupná druhá republika a do otce Vodrážky opět vjela podnikavost. Správně tušil, že c. a k. úsloví o stabilitě korun a labilitě přátel už jaksi není pravda, netušil ovšem, že záhy začnou platit úsloví pruská a ještě později stepní. Kde byly všechny obavy prvorepublikových tajných služeb z habsburské restaurace! Ve snaze pojistit, co se dá, zašel za místním přeživším stavitelem Berkou a začal vršit bankovky na dřevo: „Mistře, vybetonujte mi dvůr, ale pořádně!“ Doba byla k podobné operaci nad jiné vhodná — nestavělo se prakticky vůbec a cena stavebních prací byla nízká, navíc měl Berka spoustu mimořádně kvalitního cementu, určeného původně na pohraniční pevnůstky, ale už nepoužitého. A tak materiál, který by vzdoroval i nejtěžším projektilům, pokryl ve čtvrtmetrové vrstvě dvorek i průjezd, trochu jako výsměch vojenskému stavitelství obecně. Zatímco venkovanům rostla mezi dlažbou tráva, tento kryt by neprorazil ani baobab.

Rovněž nechal František ve svých činžovních domech rozvést vodu, kterou hnal ze studně benzinovým motorem. Na sebe samého takto nepamatoval. Čas se vlekl. Jednoho březnového dopoledne válela Marie na velikém vále nudle. Počasí zdaleka nebylo jarní — hustý déšť přecházel v chuchvalce slepeného sněhu. Tu přišel Silvestr z krámu a volal: „Mářo, už sou tu!“ — „Kdo?“ — „No Němcí přece!“ A skutečně, zakrátko začaly před okny po hlavní silnici projíždět motorizované vojenské kolony, s auty i motorkami s postranní lodičkou. Nikdo nestřílel, ale poprvé se ukázalo, že poloha domečku u hlavní, dříve „císařské“ cesty, tak výhodná z hlediska obchodního, nemusí být zcela optimální z hlediska bezpečí. Marii se zatmělo před očima. Toho dne byla nudlová polévka značně později než obvykle.

O několik dnů později poslouchali obyvatelé domečku v nedávno zakoupeném, novém rádiu dlouhý, asi dvouhodinový Hitlerův projev. Kromě Františka z nich nikdo neuměl německy natolik, aby mu rozuměl, ale z kadence hlasu a hrozivé intenzity výkřiků šel strach sám o sobě, možná dokonce větší. Soumrak bohů nastával a jeho proroci volali z plných hrdel. Značná část Němců věřila v Hitlerovo dosazení Prozřetelností. Kupodivu tomu věřila i část jeho nečetných odpůrců, byť byli přesvědčeni, že se tak stalo za lidské hříchy. Mytické vizionářství se spářilo s technicko-organizačním důmyslem a vyhánělo první květy. Nerespektuje-li se v tom, co říkáme a činíme, logický zákon sporu, je výsledek černomagický a nečekaně rychlý, byť většinou nevydrží dlouho.

Pro Fandu to nebyla žádná novinka a také přestávala v takto konfigurovaném světě budit pozornost, ale západní diplomacii, vychovanou v jiném stylu, obcházely mrákoty. Snad proto se pak Blitzkrieg rozšířil jako stepní oheň, ale jeho výsledky se nepodařilo nakonzervovat, podobně jako se čertem přinesené drahé kamení do rána změní v oblázky z potoka. Šroub se utahoval pomalu. Postupně se objevily dvojjazyčné nápisy, název městečka zněl teď Kropatsch-Blatnitz. Žádní Němci v něm nebydleli a německé vsi a s nimi i „rajch“ byly dost daleko.

Městečko se přizpůsobilo novým poměrům, mělo v tom ostatně už jistou zkušenost. Dr. Raabl musel zrušit svou praxi a namísto něj se záhy přistěhoval důkladně prověřený Árijec dr. Čermák. I židovské krámky se musely zavřít a majitelé raději nevycházeli moc na ulici — odjet už nebylo kam a v mnoha případech ani za co. Ve škole se stala němčina hlavním a profilujícím předmětem, i zeměpis a dějepis se později začaly vykládat německy. Miluška, dosti jazykově obdařená, se touto řečí záhy velmi slušně „rozmluvila“ a v antropologickém vyšetřování ve škole dostala se svým nordickým vzezřením plný počet bodů — eindeutschungsfähig ohne Einwände.

Kapitola 15

Minula zima a nastalo jaro 1942, Velikonoce. Jaro mírného pásma je krásné a jinde těžko představitelné — v tropech je věčné pozdní léto. Toho roku se vydařilo kromobyčejně. Na Zelený čtvrtek a Velký pátek chodily podle starého zvyku děti s řehtačkami po domech „vinšovat dobrý polodne“, byť obvyklou odměnu, vajíčka, většinou už nedostaly. Malí koledníci zpívali:

Židí nevěrný

jako psí černý

kopali jámu

Ježíši Pánu

aby ho jali

ukřižovali…

Dr. Raabl poslouchal za záclonkami svého bytu s manželkou a oběma dcerami a stékal mu po obličeji studený pot. Ne že by snad tuhle malou gójskou zlomyslnost neznal, ale před třemi lety by se jí ještě pobaveně pousmál. Teď už měl doma na následující úterý obsílku k transportu do Budějovic a všichni ostatní členové židovské obce také. Jeho osvícenská duše se na vědomé rovině zdráhala věřit tomu, co se pod rukou šuškalo, ale věřil už zcela na dědičnou zkušenost, což se mu do té doby zdálo patřit do říše bajek. Vzpomínky na dávné pogromy vylézaly s hrozivou živostí a bily na poplach. Cítil se jako myš v živochytné pasti — ještě živá a s půl decimetrem čtverečním plochy, ale bez možnosti utéci a vydaná na milost a nemilost silám, které nezná a o kterých si nedělá iluze.

Velikonoce pokračovaly — na Bílou sobotu večer bylo v kostele slavné vzkříšení, byť se s ohledem na válku už nedalo dělat procesí po náměstí a slavnostní iluminace oken svíčkami. Podle starého zvyku dostával před vzkříšením na prahu kostela místní rabín od křesťanského kněze velikou facku. Za pozdního Rakouska byla potupná tradice zrušena, ale za stávajících okolností byla zanedbatelná proti tomu, co se chystalo. Ještě bylo možno se chytit drápkem historek o přesídlení kamsi na východ a sklonit hlavu. Na Velikonoční pondělí už jen málokdo vyhazoval obarvená vajíčka na loukách — nebezpečí rozbití úzkoprofilového artiklu bylo příliš velké. Část vajec nebyla už ani od slepic, protektorátními úřady bedlivě sledovaných, ale od nosných kachen plemene campbell, které se právě z tohoto důvodu za obou světových válek lavinovitě šířily. Proč se v Evropě tradičně jedí vejce od slepic a v Číně od kachen, je obecně těžko soudit. Vyprávěnky o salmonelách jsou jen sekundární racionalizací a kachny nesou více a větší.

Velikonoční vajíčka byla obarvená v cibulových slupkách na cihlově hnědo či v mladém žitě na zeleno, místy se pestřily i anilinové vymoženosti z IG-Farben. V úterý byla přistavena dvě nákladní auta a místní Židé sklesle nastoupili. Jen rabín zůstal a byl odvezen až později. Toto podivné gesto k nacistickému Německu nějak patřilo. Chaim Rumkowski, „král“ lodžského ghetta, kdysi obchodník a později bláznivý megaloman, který se projížděl mezi svými poddanými v kočáře taženém vychrtlou kobylkou a nechával razit mince se svým portrétem, odjížděl do Auschwitzu ve vlastním salonním vagónu.

S postupem války došlo opět k zavedení lístkového systému na potraviny i průmyslové zboží, tentokrát byl však v celé věci vzorný pořádek a narušovatelům hrozily drakonické tresty. Příděly potravin sestavovali přední odborníci na lidskou výživu s tím výsledkem, že poskytnuté množství, zejména ke konci války, sice zabránilo smrti z hladu či z podvýživy a obsahovalo i trošičku proteinů a tuků, ale stačilo pár dní vynechat a nastala by katastrofa. Pozoruhodné je, že systém zásobování potravinami v celé obsazené Evropě nikdy nezkolaboval — třetí říše byla v jistých aspektech divem organizace a její protivníci ji v lecčem podceňovali — sledujeme-li historii našeho odboje, je skličující, jak čeští důstojníci, Sokolové a skautští vůdci šli gestapu rovnou na nůž a do jaké míry jejich činnost připomínala chlapecké konspirační hry. Snad to byla forma dodatečné oběti za počáteční nebránění se. Komunisté, nacistům co do metod a kolektivistického myšlení bližší, chápali hrozící nebezpečí lépe.

V městečku ovšem žádný odboj nebyl, ani takový, ani onaký a rovněž přídělový systém na obyvatele vzhledem k samozásobitelství příliš nedoléhal. Je dobře nezapomínat, že v této době byly po celé Evropě ještě téměř úplně nezávislé zemědělské grunty, nepotřebující ani naftu, ani techniku či chemikálie a produkující „z ničeho“ potraviny — jak by vypadala válka v tomto smyslu za dalších padesát let?

Teprve po atentátu na Heydricha přišla první vlna hrůzy, byť ani tehdy se v Blatnici nepopravovalo. Ale v okolních větších městech už ano. Situace už se začala trochu uklidňovat, když Marie uslyšela jedné noci zuřivě štěkat psa. „Gestapo!“ pomyslila si. Pes kohosi napadal a bojoval s ním, celá scéna se zdála bez konce a budila strach, byť se po několika minutách už nezdálo pravděpodobným, že by venkovský voříšek úspěšně vzdoroval nejobávanější instituci v zemi. Akce trvala řadu hodin a z domácích nikdo nespal, ale nikdo se ani neodvážil ven. Ráno se rozhostila všeobecná úleva, neboť se ukázalo, že psík bojoval se zatoulanou ondatrou, která přišla už do dvora. Ležela tam zardoušená a krvavé šmouhy se táhly nejen po zemi, ale i vysoko po obílených zdech.

Oddechnutí netrvalo dlouho — za půl hodiny přišel obecní poslíček se vzkazem, že radní Vodrážka má okamžitě všeho nechat a přijít na zasedání městské rady. Biřicové nepatřili darmo v minulosti ke stejně opovrhovaným a nenáviděným povoláním jako kati a pohodní, s nimiž jedině mohly jejich dcery uzavřít sňatek. Sice v této době se už nové výnosy vyhlašovaly právě zavedeným městským rozhlasem, zvaným podle svého původu „runtfuňk“, ale v delikátních záležitostech se ještě sahalo k prostředkům klasickým. Horšího znamení se nebylo lze po ránu nadít. V rathauzu se záhy ukázala hloubka maléru. Říšskou vlajku, vyvěšenou na domě kolaboranta Šimonka, kdosi v noci postříkal černou barvou. Tento to neprodleně ohlásil výš a Němci hrozili, že nepřizná-li se viník dobrovolně, bude každý desátý občan zastřelen. Nedávná událost v Lidicích byla

dostatečnou připomínkou, že je to myšleno vážně.

Nikdo se ve lhůtě dvanácti hodin nepřihlásil a vzhledem k tomu, že podle všeobecného přesvědčení celou věc udělal Šimonek sám, se to ani neočekávalo. Rudá vlajka s poskvrněnou svastikou ležela na stole jako doličný předmět. Nikdo z místních měšťanostů pochopitelně netušil, že se jedná v podstatě o mandalu, celostní a sluneční symbol, nejen mnohem starší nežli rajch, ale i než jejich městys, a že jej tu a tam malovali i jejich slovanští, germánští a keltští předkové.

Proto neudivuje, když se američtí turisté občas domáhají odstranění takovýchto „nacistických“ obrazců z buddhistických chrámů, ač tam, byť s opačnou orientací oběhu ramen, visely už dva tisíce let před tím, než otcové poutníci nastoupili na Mayflower. Buddhisté někdy tvrdí, že Německo prohrálo zejména proto, že si vybralo svastiku opačně orientovanou, zlou. Zda se tak stalo z ignorantství či naopak po zevrubném studiu náboženské symboliky, je u Němců nejasné a zhruba stejně pravděpodobné.

Po uplynutí lhůty komandant slevil na popravu celé městské rady, která byla ještě zavřena v radničních prostorách. František Vodrážka se bál jen málo. Většinu života měl za sebou a trochu byl zvědavý, zda je budou střílet do týla, nebo věšet, jako věšívali na Itálii chycené vyzvědače. Marie se Silvestrem byli bez sebe hrůzou a zdálo se dojít na Annino úsloví o tom, že „Pánbůh dal volky a čert spolky“, kterým občas komentovala mužovo politikaření. Teď se jevilo, že ovoce obecně politických skutků už definitivně dozrálo. Po dvou dalších nekonečných dnech přišel František, nevyspalý a vyčerpaný, domů. Němci se k všeobecnému překvapení spokojili pokutou sta tisíc korun a od popravy upustili. Snad to byla nordická lest už od počátku, snad se v někom hnuly zbytky svědomí. Sousedé přispívali rádi, peníze už se zvolna měnily jen v potištěné papíry.

Kapitola 16

Válka pokračovala a v městečku začínali být jednotliví mladí lidé povoláváni na práci „do rajchu“, zčásti do továren, zčásti na odklízení trosek. Došlo i na Vozábalova syna Štěpána a jednu ze schovanek jeho ženy. Vozábal se vypravil na třeboňský arbajtsamt, ale než stačil úředníkovi slušnou vídeňskou němčinou vysvětlit, za koho vlastně přišel intervenovat, byl vyhozen s pohrůžkou koncentráku — tak se teď tresce snižování branné a hospodářské připravenosti říše. To ještě referent netušil, že suplikant umí i anglicky. Když vyprávěl doma ženě, jak pochodil, řekla Amálka jenom: „Seš blbej, na ty se musí jinak! Zapřáhni do pryčky!“ Přes Vozábalův tuhý odpor prosadila svou a jako kněžna dojela až před úřad. Když zmizela ve dveřích, viděl už její muž svým vnitřním zrakem buchenwaldské baráky a věže. Za několik minut však Amálie vyšla a vítězoslavně mu ukázala dva německy psané přípisy, z nichž Vozábal vyluštil, že jeho syn i neteř jsou služby v rajchu zproštěni. Jako ve snách švihl hnědku a jel přes lesy domů. Teprve tam se ženy zeptal, jak toho dosáhla. „To já ti nepovím, dyby to bylo na tobě, zašli bysme šicí!“ zněla odpověď. Tuto záhadu Vozábal nevyřešil až do své smrti. Německy jeho žena neuměla, ouřada zase ne česky. Aby ho obloudila svými půvaby, nebylo v případě tělnaté a neforemné Amálie k očekávání — čas ostatně stačil s bídou na to, obě potvrzení napsat rychle na stroji. Peníze už neměly valnou cenu a jiný dar zjevně nevezla.

Amálka rozvinula v této době i jiný, v podstatě charitativní typ činnosti — rozdávala mléko. Od řady krav, které chovali, ho zbývalo ještě přes dodávky poměrně dost. Do statku se večer trousili nenápadní pocestní s taškami a bandaskami v nich, některé dny jich bylo až třicet. Přitom se pochopitelně často i potkávali a Vozábala mrazilo při pomyšlení na úsloví o džbáně a uchu. Čeští četníci chodili pod okny a bylo těžko odhadnout, zda tuší, či netuší. Jeho žena dávala všem, včetně kolaboranta Šimonka, několika komunistů a nově dosazeného německého úředníka lesní správy, s nímž se dorozumívala tajuplnými gesty.

I jinak bylo na statku ke kriminálu blízko. Ve vzdáleném chlívku rostli tři čuníci, z toho dva nepřihlášení. Riziko bylo značné, ale vyhlídka na zabijačku, či ve zdejším dialektu „zabíječku“, byť černou, byla příliš lákavá. Smrt prasat, zamlada hýčkaných a poplácávaných, mívala cosi z rituální vraždy a totemické hostiny, tím spíše, že prase se podobá až nepříjemně anatomicky člověku, v nouzi podobně kvílí a v domácí formě bylo navíc většinou růžové a modrooké. Na Nové Guineji tomu není jinak, pouze jsou tamní prasátka podobná svým papuánským pánům a bratrům — drobnější a černá.

Den D se blížil, ležel sníh, a jak bylo za válečných zim obvyklé, mrzlo, jen praštělo. Někdo z členů mléčného bratrstva však existenci pašíků objevil a udal, a to nikoli u kováříčků. Před domem zastavilo auto třeboňského gestapa, přibravší po cestě ještě dva místní četníky. Zdálo se, že jdou najisto. Poručili Amálii otvírat postupně maštale a chlívky a kontrolovali počet osazenstva. Dvůr byl velký a dveří nemálo. Zbývaly už jen ty poslední, ominózní, za nimiž prasata dnes zcela výjimečně mlčela. Amálka s naprostým klidem došla až téměř ke dveřím a zcela samozřejmě uklouzla, upadla a marně se snažila postavit. „Ein Beinbruch!“ konstatoval jeden z Němců a jali se postiženou odnášet do kuchyně, což bylo spojeno s nemalými obtížemi. Na poslední chlívek již zapomněli a ukázali dobré vychování — i gestapák je koneckonců člověk a občas rád udělá něco chvalitebného, tím spíše, když v práci převládá opak. Málokdo ostatně ráno vstává s předsevzetím, jaká že všechna svinstva dnes provede. Přivolaný dr. Čermák se sice podivoval, že noha je celá, v rámci převládající atmosféry se však jal přikládat sádrový obvaz a mlčel. Když auto odjelo, byl Vozábal mdlobám blízek a často si od té doby stěžoval na bolesti hlavy. Vzpomněl si, jak před léty v polích potkal čejku, vlekoucí za sebou zlomené křídlo. Když jej poodvedla dost daleko od hnízda, mávla s ním a byla tatam.

K Vozábalovům i k jejich sousedům se zanedlouho nato nastěhovali „národní hosté“, Němci z Besarábie, usazení tam po dvě stě let a teď evakuovaní před postupující frontou. Kromě starodávné němčiny, vylepšené o různá východní slova, se podobali rumunským venkovanům — muži v čepicích z černého beránka, ženy v dlouhých černých sukních. U Vodrážků bydlela jakási udřená vdova s malou holčičkou jménem Hildegard. Ta dostala nějaké odložené Miluščiny šaty a jednu z jejích gumových panenek, která ji uváděla v nadšení. Vyhrnovala jí sukýnky s německo-ruským komentářem: „Die Puppe hat žopa!“ Miluška měla poprvé a asi naposled v životě pocit zadostiučinění z poskytované charity. Po čase Besarábce zase kamsi odvezli. Nikdo netušil, že budou koncem války všichni postříleni pro přílišný podíl cizorodých rasových elementů.

(pokračování)

Román Stanislava Komárka vydalo nakladatelství Petrov v Brně roku 2004, v edici Hlavní řada, 1. vydání, vázané, 238 stran, cena 250 Kč, www.ipetrov.cz.