Zaří 2004

Před 35 lety v ČR začala masivní vlastizrádná kolaborace

Karel Mašita

Noc z 20. na 21. srpna roku 1968 byla pro Československo skutečně vážnou katastrofou. Po všeobecné celospolečenské naději od ledna téhož roku, že s příchodem tzv. Pražského jara konečně přichází též uvolnění z předchozího dvacetiletého smrtícího sevření komunistickou mocí, ten naprosto nečekaný srpnový noční nálet letadel a hukot tanků působily příšerně. Do ČSSR naráz a jakoby ze všech stran vtrhla půlmilionová armáda "spojenců" z Varšavského paktu. Tu noc a ani následující týden však téměř nikdo nevěděl, co se vlastně přesně stalo. A snad téměř nikdo tehdy ani ještě nepředvídal, jak hluboký morální úpadek tento akt násilí v celé tuzemské společnosti způsobí. Tak hluboký, že v mnoha svých důsledcích trvá dosud.

Politické vedení státu bylo tehdy někde Sovětském svazu (SSSR) a jejich "zástupci" tvrdili, že tato vojenská invaze je pro ně stejně překvapivá jako pro ostatní občany. Zatímco československá veřejnost svým "představitelům" v čele s prvním tajemníkem ÚV KSČ a možno říci až obecným idolem Alexandrem Dubčekem plně důvěřovala a snažila se plnit jejich výzvy k zachování "rozvahy a klidu", ti "představitelé" až na jednoho (předsedu Národní fronty Františka Kriegla) zatím v sovětské Moskvě 26. srpna podepsali tzv. "moskevské protokoly", jimiž invazi a „dočasný pobyt spojeneckých vojsk“ na území ČSSR, tedy okupaci, legalizovali. Čímž ten „lid“ jen podvedli a všechny jeho naděje na svobodnější život umlčeli.

Mezi těmito nejvyššími československými politickými a komunistickými představiteli byl v SSSR i slovenský nacionalista, místopředseda vlády ČSSR a jak se později ukázalo i všeho schopný dravec Gustáv Husák. Ačkoli napřed vystupoval jako oddaný Dubčekův stoupenec a s ním také podepsal okupační "moskevské protokoly", ihned vycítil svoji příležitost a začal se drát do nejvyšších politických pozic.

To se mu v dubnu následujícího roku 1969 skutečně podařilo: právě na Dubčekův úkor se stal generálním tajemníkem ÚV KSČ, tedy nejvyšším funkcionářem jediné, ústavou stanovené vládnoucí strany, a z tohoto postu neprodleně začal ovládat celé Československo. Nejprve dokončil rozdělení ČSSR na samostatné správní útvary Čechy a Slovensko s vlastními parlamenty a vládami, nad nimž zůstaly federální shromáždění a federální vláda. Protože ale odpor občanů proti trvající okupaci v ČSSR sílil a navíc byl znásobený v lednu 1969 protestním sebeupálením Jana Palacha, nechal Husák populárního Dubčeka přemístit do funkce předsedy federálního shromáždění a začal státní represivní aparáty připravovat na protiokupační demonstrace, které měly proběhnout při prvním výročí invaze ve dnech kolem 21. srpna.

A že Husák a jeho junta hodlali tento občanský odpor zlomit vskutku tvrdě, dosvědčuje i to, že se už od jara 1969 na tuto akci připravovali velmi důsledně. Dle dochovaných dokumentů v Úřadu pro dokumentaci a vyšetřování zločinů komunismu (ÚDV) o těchto přípravách například český ministr vnitra Jan Grösser (komunistický sudetský Němec z východočeského Trutnova) vydal pro území Čech už 11. června rozkaz pro 86 speciálních útvarů Sboru národní bezpečnosti (SNB) a jejich 3 368 příslušníků, aby od 15. srpna zpřísnili bezpečnostní režim nejprve od úrovně krajů a okresů a poté aby od prvních hodin 18. srpna i celostátně kontrolovali pohyb všech osob a automobilů.

Demonstrace začaly 19. srpna v Praze, v Brně a v dalších velkých českých místech a spolu s útvary SNB bylo proti nim postupně nasazeno také 19 490 vojáků a 7 509 členů Lidových milicí, což byla nezákonně vyzbrojená masa nejfanatičtějších komunistů - tzv. "pěst dělnické třídy". Protože ale i přes takto masivně nasazenou brutální represivní státní moc demonstrace pokračovaly až do večerních hodin 21. srpna, byl týž den v půl desáté večer do Prahy povolán „na pomoc“ 17. armádní tankový pluk s 88 tanky, který zasáhl přímo do demonstrací a od 23. hodiny asistoval při uzavírání hlavních ulic a náměstí vnitřní Prahy. Tohle tedy už nebyla cizí (okupační) vojska, tohle už byl přímo domácí státní represivní aparát, který se tvrdě postavil proti vlastním občanům.

Při těchto demonstracích bylo zastřeleno 5 civilních osob a přes 500 dalších demonstrantů bylo brutalitou "Bezpečnosti" a "milicionářů" zraněno, z toho 51 jich bylo zraněno těžce a s trvalými následky. Zároveň při nich bylo zatčeno celkem 2 414 osob, z nichž ještě ani ne patnáctiletých bylo 32, nezletilých do 18 let bylo dalších 562, ani ne dvacetiletých mezi nimi bylo 532, ještě ani dvacet pět let nebylo 727 z nich, 247 bylo mladších třiceti let, a jen zbylým 294 bylo víc než třicet let. Byli to tedy především mladí lidé, kteří projevili nejvýraznější odpor proti vojenské okupaci a zároveň proti čím dále zjevnější vlastizrádné kolaboraci tuzemské vládnoucí garnitury s ní.

Poněvadž sjednocujícím vizuálním znakem této mládeže byly především dle tehdejší terminologie "beatová hudba" a s ní neodmyslitelně spojené dlouhé vlasy, zejména zatčení mládenci byli nejprve ostříháni dohola, potom je policisté a milicionáři surově zmlátili (kupříkladu v Praze se tyto "exekuce" prováděly ve věznicích na Pankráci a na Ruzyni, v policejních služebnách v ulicích Bartolomějská, Krakovská, Konviktská) a pak ještě byli ihned nepodmíněně odsouzeni a uvězněni. Naopak ti českoslovenští vojáci, kteří „vlasaté kontrarevolucionáře“ a vrstevníky potírali nejaktivněji, za tuto horlivost získali mimořádně odměny a měli otevřenu další skvělou kariéru.

A jako by i to bylo málo, hned druhý den: 22. srpna, přijalo předsednictvo federálního shromáždění tzv. zákonné opatření č. 99/1969 Sb. "k upevnění veřejného pořádku", které formou lze říci stanného práva ještě zesílilo pravomoci represivních státních složek a vzalo občanům poslední zbytky jejich práv a svobod; ČSSR se přitom už 10. prosince 1968 v sídle OSN v New Yorku v USA slavnostně zavázala dodržovat mezinárodní pakty o lidských právech a svobodách!

K přijetí a podpisu tohoto "opatření" přiletěl ze Slovenska do Prahy zvláštním letadlem idol především mladých lidí - Alexander Dubček. Tehdy také komunistická moc zahájila obludně nenávistnou kampaň proti všem tzv. "vlasatcům", která ihned přešla do širokého vědomí celé společnosti a v mnoha lidech přetrvává dosud.

Mimo tyto postihy však "opatření" obsahovalo řadu dalších snadno zneužitelných prvků, např.v pracovně právních, služebních a studijních oblastech. Na jeho základě totiž zaměstnavatel směl ihned a bez souhlasu odborového orgánu propustit každého zaměstnance, který svým postojem "narušoval socialistický společenský řád a ztratil tím důvěru potřebnou k zastávání své funkce". To samé platilo pro občany ve služebních poměrech (např. vojáci z povolání, policisté, funkcionáři ministerstev atp.), a stejně tak studenti a jejich učitelé směli být okamžitě vyloučeni z dalších studií a vyučování ze škol - ty vylučovalo buď vedení škol, nebo ministerstvo školství, v případě vědeckých pracovníků též Akademie věd.

Právě tato část "opatření" se tak stala skutečnou pohromou pro celou československou společnost na dlouhá léta dopředu a stala se základní příčinou následné masivní emigrace československých občanů prakticky do celého světa. Neboť při jeho následné "praktické aplikaci" tisíce vysoce kvalifikovaných odborníků náhle přišlo o svá zaměstnání, desetitisíce studentů naráz ztratilo možnost studia a tím i předpoklady kvalifikovaného uplatnění v dalším životě, desetitisíce vědců, umělců a tvůrčích pracovníků ze dne na den ztratilo smysl svého života; ti všichni ale také do budoucna neměli ani naději získat jiné aspoň trochu přijatelné zaměstnání. Přičtou-li se k takto postiženým jednotlivcům též členové jejich rodin, tak v konkrétní praxi postihly tyto "čistky" zhruba 2 miliony občanů celého Československa.

A to jen kvůli tomu, že dle nových "vládců" přestali skýtat záruku¨"socialistické spolehlivosti", resp. že v rámci nastupující tvrdé "normalizace" režim potřeboval už jen samé poslušné slouhy. A stejné kolaboranty, jako byli sami ti "vládci".

Těch slouhů a de facto i vlastizrádců, kolaborujících jak s tuzemskou prosovětskou vládou, tak zhusta i s okupačními vojsky, se ale ve všech vrstvách tuzemské společnosti náhle vyrojili statisíce, ne-li přímo milióny, přičemž řádově desetitisíce z nich dosud zastávají význačné posty nejen v politice, ale například v justici, v armádě, v médiích a v neposlední řadě velmi zhusta zejména v oblasti umění a především v popkultuře. Celou nynější tuzemskou společnost tak prakticky souvisle prorůstá a ovládá jakoby nekonečně metastáza hlubokého a smrtelně zhoubného rakovinového nádoru, který si nedávno prezident ČR Václav Klaus dokonce troufl nazvat jakýmsi „tichým občanským odporem“. Toho nádoru, před kterým varovala na začátku roku 1969 obět Palacha a krátce na to i Jana Zajíce, kdy vlastizrádný režim Husáka a jemu spřízněných klanů už přebíral veškerou moc. Moc, kterou těm „normalizačně“ vychovaným kolaboračním slouhům dosud nikdo důsledně neodejmul.

Ve svých důsledcích tedy tato pohroma trvá nadále. Což je tragédie, kterou si po 35 letech v Česku přiznává jen opravdu málokdo. A což je ještě mnohem závažnější – jako by už téměř nikdo o ní ani nechce veřejně hovořit.