Říjen 2004

Svítá

Jiří Grosman

„Svítá, hvězdy blednou, svítá“....nikde nemá tahle krásná Ježkova melodie a text V & W takový dopad, jako když letím na jaře nebo v létě na Island. To je totiž ta nejkratší možná noc. Asi tři hodiny po startu z Bostonu začíná severní obloha blednout a hvězdy jedna za druhou mizí. „Chvíli, ještě malou chvíli a bude den bílý“ A skutečně. Během další půl hodiny pilot už hlásí: „Dobré ráno, dámy a pánové. V těchto severních polohách začíná nový den. Asi za 45 minut budeme přistávat na Islandu“

Přistání na Islandu je vždy dramatické – ze dvou možných důvodů. Buď se o drama postarají povětrnostní podmínky anebo, za slunečného počasí, divoká a divná islandská krajina. Nepříznivými podmínkami mám na mysli vítr v rychlosti nejméně 70 km v hodině a minimální viditelnost. Islandští piloti v tom rutinně přistávají, jak jinak, to by se několikrát za měsíc vůbec nedostali domů, ale přiznám, že pro poněkud vystrašené pasažéry není takové bravurní přistání žádný bonbónek. S letadlem to cuká, cloumá a hází ze strany na stranu, křečovitě se držím sedadla a silou vůle pomáhám pilotovi držet mašinu ve vzduchu. Prolétáme mraky černými jak inkoust, znenadání ten krásný a náhlý bílý den zmizel. Tu a tam se ve skulince mezi mračny objeví ostrý zub nějaké nahé a vysoké islandské skály nebo malý výsek zpěněného moře. A pak už se blíží tmavě hnědá islandská půda, porostlá lišejníkem a mechem, široko daleko žádný strom, jen uzoučká stužka jakési silnice nikam, zasněžené špičáky hor, a pára, která tu a tam syčí a uniká ze země k nízké šedivé obloze. A zadní kola podvozku už ducla na přistávací dráhu, letoun se řítí po asfaltu, proráží čelem potůčky deště, který v tom šíleném větru nepadá, ale spíš stoupá od země nahoru. Klapky na křídlech se zvednou, motory řvou ve zpětném tahu a pilot prudce brzdí. Letoun se pomalu blíží k odbavovací hale, vítr skučí a natřásá letadlem i v té pomalé jízdě a hlavní letuška se sladkým skandinávským přízvukem hlásí nejprve islansdsky: „Velkomin heim“ („Vítejte doma“) a pak anglicky: „Welcome to Iceland. The local time is 6 AM and the outside temprature is 3 degrees Celsius“

Hned při vstupu do haly člověk vidí, že je v zemi s vysokou životní úrovní. Hladký skandinávský design, všude čisťounko, vysoké blondýny v kostýmech podle nejnovější módy, na stěnách olejomalby islandských umělců zobrazující vesměs onu neutěšenou, ale přeci fascinující krajinu, do které jsme před chvílí přistávali. Po pasové kontrole vstup do islandské rarity: duty-free obchod pro přiletivší cestující. Obchod je nabit pestrými regály alkoholu, cigaret a cukroví, vše za dost závratné ceny, ale zkušený cestovatel ví, že to jsou ceny mnohem nižší než v Reykjavíku. A tak zakoupím láhev whisky, pár piv a obří balík čokolády Toblerone, která váží nejméně kilo a kterou milují mé dvě dcery, rezidentky tohoto severního ostrova.

Z letiště do města

Po dobrodružném přistání a tiché eleganci mezinárodního letiště přichází šok východu z letištní haly do islandského rána. Jelikož přilétávám ze Severní Ameriky, je to vždy ráno. Šedivé cáry mraků se honí po obloze, kolem letiště fouká vítr intenzivně, každý krok je překonávání náporu té studené fujavice. Ale vzduch je neuvěřitelně čistý, průzračný a jaksi hutný až má člověk téměř pocit, že v něm cítí nějakou příchuť. Příchuť skal a ledovců. Lokáte vzduch skoro jako žíznivý poutník pijící chladnou vodu v oáze. Aha, říkáte si, tak takhle vlastně chutná vzduch…

Dcery mi pomáhají nacpat obří kufr do auta, což není legrace, ani když neskučí zběsilý severák. Kufr totiž váží asi metrák, protože obsahuje jednak haldu nepotřebností, které mi tam na poslední chvíli vpašovala žena, a také spoustu darů. Dále mám sebou kytaru, přehozenou přes rameno – výborné to pádlo, které způsobuje, že jsem co chvíli od auta větrem smeten o tři kroky zpět a musím se pokoušet o vstup do vozidla několikrát. Nakonec se vše povede, kufr v autě, na něm kytara, na ní igelitová taška z duty free, v níž prekérně řinčí pár lahví alkoholu a vedle toho všeho na zadním sedadle dcera Naomi. Dcera Hana řídí, ja sedím vedle ní (na sedadle, kterému optimisticky říkávala naše pražská sousedka paní Štěpánková “sedadlo smrti”. Ona ovšem také říkala Slezské ulici na Vinohradech “ulice smrti”, takže to není berná mince).

Onou úzkou silnicí nikam, kterou jsem viděl z okýnka při přistání teď frčíme směrem k hlavnímu městu Islandu, k Reykjavíku. Slovo Reykjavík znamená “Kouřový záliv” (“reyk” – kouř, “vík” – záliv, podobné staroanglickému “wich”, viz Greenwich, Norwich a podobně), i když je to naprosto nejméně začouzené hlavní město na světě. Pojmenoval ho zakladatel Reykjavíku, Ingolfur Arnarson v roce 870. Při vplouvání do zátoky viděl totiž v dáli tenký sloupek kouře. Šlo o jedno z mnoha teplých vřídel v okolí města, které jsou dnes využívána k otopu, slouží jako prameny horké vody do domácností a do skvělých veřejných bazénů a jaccuzi, které jsou rozsety po celém hlavním městě a celém ostrově.

Cesta z letiště do Reykjavíku trvá asi čtyřicet minut a vede dost neutěšenou krajinou. Na pravém obzoru tesáky holých skal, od silnice až ke skalám vlnitá půda porostlá navlhlým lišejníkem. Po levé straně silnice neklidný Atlantik, zpěněné šedivé vlny plivají skoro až na silnici a třísní příkop několik metrů vedle asfaltu. Kam oko dohlédne není jediný strom, jediný keř, žádná tráva, o květinách nemluvě. Je to strohá scenérie, hnědý mech, šedivé skály posypané sněhem, černé mraky. A přece je zde něco krásného, skoro bych řekl úchvatného. Ta severská poušť je evokativní, sáhne chladným prstem do duše…člověku se vybaví obraz Vikingů, uhánějících po tom kamenitém břehu na svých koních, meče po boku. Krajina vyvolává pocit ohromné svobody a síly – ve výhledu nebrání stromy, nikde známky civilizace, všechno má určitou elementární čistotu.

Po dvaceti minutách jízdy je po levé straně, na druhé straně zátoky, vidět město. Panoramatu dominuje věž kostelu Hallgrímskirkja, kolem věže jsou rozsety malé domky s pestrobarevnými střechami. Silnice objíždí zátoku, blížíme se k Reykjavíku. Je něco po sedmé ráno a ulice jsou vylidněné, mám dojem vjezdu do okresního městyse, nikoliv do hlavního města. Občas je vidět velký žlutý autobus městské dopravy. Jako první na světě zavedl Reykjavík do provozu autobusy poháněné vodíkem. Chodníky i silnice jsou čisťounké, parčíky s hojností soch, upravenými trávníky a neduživými arktickými břízami jsou prázdné, mrholí a pomalu se rozpouští ranní mlha. Objíždíme areál univerzity jehož po ránu opuštěné a osamělé budovy jsou architektonicky fádní a blížíme se k bytečku dcery Hany, u níž budu týden bydlet. Ještě než rozbalím metrákový kufr, holky odskočí do pekárny: dáme si k snídani křupavé islandské housky, posypané mákem….to bude bašta!

Koupele, káva, kameny

Slovo o islandských koupelích. Líbí se mi na nich mnohé: přísně udržovaná čistota, nekonečný přísun horké vody, ze které je jemně cítit síra, šatny, kde vám usměvavý pán v bílém plášti podá klíč k individuální skříňce a pohlídá vám peněženku a klíče, ultramoderní zařízení a vybavení. Ve sprchách lze shlédnout pány tlusté i tenké, vysoké i nízké, plešaté a vlasaté, hladké i chlupaté. Sprchujeme se všichni bez gatí a trenýrek, bez severoamerické prudérnosti a nemístné stydlivosti. Někteří pánové se pak v adamově rouše promenují po celém prostoru koupelny, zdraví se se známými, jdou se oholit. Nikdo se nestydí, neschovává, nezakrývá. Jsou zde mladí muži, ruku v ruce s malým synkem, penzisté, businessmani, študáci – národ chodí do veřejných lázní denně. Je to báječný očistec těla a ducha.

Reykjavík má plováren několik. Většina se může pyšnit velkým bazénem – až na jednu výjimku jsou všechny pod širým nebem – několika horkými jacuzzi, islandsky „heitur pottur“ neboli „horký hrnec“ a také suchou i vlhkou saunou, čisťounkými sprchami a šatnami a někdy i tělocvičnou. Vstupné stojí málo, studenti a penzisté mají velkou slevu, takže koupele jsou všem lehce dostupné. Dětem za doprovodu staršího sourozence je povoleno chodit plavat už v šesti letech. U bazénů jsou pochopitelně plavčíci a přísný dozor. Líbí se mi, že společnost natolik bere ohled na děti a jejich potřeby.

Po příletu na Island si vždy jdu hned zaplavat. Slovo pohoda nevyjádří ten požitek silného a pichlavého proudu sprchy, chladného, osvěžujícího bazénu a pak horkého jacuzzi pod širou oblohou. To jacuzzi je zvláště slastné v reykjavícké zimě, kdy červánky subarktického soumraku zakrvaví západní oblohu ve tři odpoledne anebo hned po zimním probuzení, když jemně sněží do inkoustové tmy severniho rána, v horké vodě se s vámi šplouchá jen pár penzistů a vločky se okamžitě rozpouští na vlhkých vlasech. Nad vším visí tajuplná pára a z mlhy se občas vynoří silueta jiného ranního plavce. To vám povím – není nad takové započetí dne. Po pořádné koupeli pak náramně chutná silná skandinávská káva, kterou Islanďané pijí stejně náruživě jako Češi pivo.

Když jsme u kávy, zmíním se o islandském obřadu nedělních návštěv a s ním spojeném obsedantním požíváním sladkostí, dortů, buchet, pečiva, sušenek koláčů a jiných forem uhlovodanů, to vše pokryto horou šlehačky a zaléváno litry kávy. Tedy v neděli po obědě si to jeden namíří k příbuzenstvu (v mém případě šlo o příbuzenstvo manželčino). Příbuzenstvo často bydlí mimo město, v našem případě hned na několika statcích asi hodinu od Reykjavíku. Při jedné takové sérii návštěv jsem pozřel dva šálky kávy a dva cukrem prosycené a šlehačkou pohřbené zákusky na první štaci. Pak jsme sedli do auta a uháněli skalistou pouští, mezi holými pahorky, vyhaslými sopkami a občasnými sloupečky syčící páry na další farmu. Tam nám hned paní domu servírovala další kávu, další dortíky, další šlehačku. A zase do auta. Ještě více skal a sopek, další farma. Tam už jsem sladkosti odmítal, protože se mi dělalo dosti silně zle od žaludku, ale i když se tělo vzpíralo, ještě jednu kávu jsem do sebe vpravil. O cestě domů nebudu sáhodlouze vyprávět. Podotknu jen tolik, že jsem z auta musel několikrát náhle vystoupit a z vysoké hladinu kofeinu v krvi jsem dostal jakýsi záchvat paniky: zdálo se mi, že se ty špičaté skály srocují a přibližují se ke mně, že mně obklopují a zasypávají štěrkem, že za chvíli slítneme v zatáčce ze silnice rovnou do zpěněného Atlantiku – no prostě kombinace cukru, kávy, šedivé severské pouště a manželčiných příbuzných se mnou pořádně zacloumala.

Prameny, příroda, parlament

Island se jmenuje Island a Grónsko Greenland, protože první usedlíci – norští Vikingové - udělali dalším příchozím naschvál. Erik „Rudý“, objevitel Grónska, a otec Leifa Erikssona, objevitele Ameriky (ano, skoro 500 let před Kolumbem), pojmenoval ten obrovský ostrov „Graenland“ – „Zelená země“ v naivním domnění, že se mu podaří přilákat další dobrodruhy do oné říše věčného ledu a sněhu. Plán se nezdařil. Vikingská usedlost v Grónsku vydržela jen pár desetiletí a pak to i tito otužilci vzdali a pluli dále na jihozápad, kde objevili New Foundland, který nazvali „Vínland“, „Zem vína“ – nikdo neví proč. Na New Foundlandu réva nikdy nerostla. Na rozdíl od Grónska tam ovšem rostly husté lesy a to byl pro Vikingy zázrak a sen.

Vraťme se k Islandu, tak pojmenovanému proto, že od něho právě chtěl Erik nové usedlíky odradit. Mínil podržet plodnou půdu, pěkné březové lesíky, bohatý rybolov a ostatní nesporné klady ostrova jako výsadu pro svůj klan. Proto Island („ís-land“) a Grónsko („graen-land“) .

Na Islandu se pochopitelně nacházejí ledovce – Vatnajökull je největším v Evropě – ale země ledová v žádném případě není. Zimní teploty se pohybují kolem nuly, letní kolem 15 stupňů Celsia. Počasí je velmi proměnlivé: v lednu se během jednoho dne může vystřídat mrazivý déšť, sníh, plískanice a kroupy. Den nato může být až 8 nad nulou. Ovšem geografická poloha stejně dělá svoje. Mrazy kanadského stylu sice díky Golfskému proudu nejsou, zato je v zimních měsících tma jak v pytli. Slunce vychází kolem jedenácté dopoledne a něco po třetí odpoledne pomalu zapadá. A i během slunečného dne si světla jeden moc neužije. Sluníčko na šedesáté čtvrté rovnobězce vystoupí jen pár stupňů nad obzor, několik hodin se po obzoru vleče z jihovýchodu na jihozápad a zase zapadne. Severní obloha zůstává úplně tmavá.

Mnozí si myslí, že taková zima je k nevydržení, ale věřte mi nebo ne, když jsem tam pár let bydlel, příliš mi nevadila. Chodil jsem se po ránu koupat, za tmy vlezl do bazénu, za tmy šel do práce – připadlo mi to spíš útulné, dobře se spalo, vánoční osvětlení zářilo silněji, ve sněhu (když vůbec nějaký byl) se odrážela světla pouličních lamp a arktické nebe olizovaly jazyky polární záře. Mně naopak vadilo nekonečné světlo islandského léta. Kolem deváté večer se podíváte na hodinky a ona je půlnoc! Slunce visí těsně nad obzorem, něco po půlnoci hupne pod horizont, ale jen velmi mělce a jen na pár hodin, takže úplná tma nikdy nenastane, jen takové narůžovělé přítmí, člověk si může klidně číst bez umělého světla. V jednu v noci, v tom divném šeru se ulicí procházejí lidé, venčí psa nebo jen tak promenují, těžko se spí. Dost surrealistický obraz. První rok jsem zakrýval okna staniolem, abych si vytvořil alespoň zdání noci a oklamal mozek, který nechtěl vypnout a nenechal mě usnout.

Cestu na Island vřele doporučuji (milé čtenáře ubezpečuji, že tento článek není dotován islandským ministerstvem turismu). Z měst na východním pobřeží USA jste tam za méně než pět hodin. Jak vám každý turistický průvodce zdůrazní, ostrovem prochází kontinentální předěl a západní třetina patří geograficky do Severní Ameriky.

Znáte anglické slovo „hustings“ (volební řečnická tribuna)? Pochází z islandského slova „hús-thingi“ (domácí schůze). Island je první funkční západní demokracie a jeho parlament, tzv. „althingi“, neboli „schůze všech“ poprvé zasedal v roce 930.

Zimní tma mnohým vadí, na cestu volte léto a připravte se na bezesné noci. Reykjavík je mini metropole se vším všudy: kluby, galerie, divadla, pěkné kavárny a to vše na malé ploše, lehce zvládnutelné pěšky. Vřídla, sopky, gejzíry, ledovce, ale také tradice, historie, kultura. Jen nezapomenout, že po Japonsku je Island druhá nejdražší země západního světa. Stojí hodně, ale stojí zato.