Říjen 2004

Vyhrajeme? Musíme!

Zbyněk Petráček

Vyhrajeme nevyhratelné? To není jen jeden z už proslulých breptů současného amerického prezidenta, ale zcela reálný problém, nad kterým by se měli zamýšlet především Bushovi odpůrci, nechtějí-li být sami považováni za defétisty. Tento pátek uplynou tři roky od 11. září 2001, dne, kdy teroristé zaútočili na Ameriku a začala globální válka proti nim. Zároveň se celý uplynulý týden nesl ve znamení terorismu – v Rusku, Iráku i jinde. Při pohledu na tyto zprávy může člověka přepadnout beznaděj. Lze vůbec takovou válku vyhrát?

Rusko: válečná zóna je všude

Titulní strany novin ovládlo Rusko. Nejprve dvě letadla poslaná k zemi čečenskými „černými vdovami“ – 90 mrtvých. Pak výbuch u moskevského metra provedený jejich kolegyní – nejméně 10 mrtvých. A ve středu něco dosud neslýchaného. Komando zatím nejasného organizačního či etnického složení, leč bojující za čečenskou věc, obsadilo školu v severoosetském Beslanu a získalo přes tisíc rukojmích včetně dětí školního i předškolního věku. Navzdory výhrůžkám vraždami dětí při případném útoku (50 za mrtvého teroristu, 30 za zraněného) zaútočila v pátek speciální jednotka. Svět zažíval určité déjŕ vu z října 2002, kdy teroristé obsadili moskevské divadlo Dubrovka. Také tehdy zaútočily bezpečnostní síly bez ohledu na životy rukojmích. Po zkušenosti s neochotou ruských úřadů při zveřejňování podrobností o akci v Dubrovce je na místě skepse i v případě Beslanu. Kolik tam zůstalo mrtvých? Kolik z nich rukou teroristů a kolik kulkami vojáků? Jen těžko se to někdy dozvíme přesně.

Co se týče globální války proti terorismu, Rusko se do ní zapojilo od počátku. Prezident Putin byl první zahraniční státník, který hned 11. září 2001 kondoloval Georgi W. Bushovi. Tři roky poté však lze říci, že hlavní, co na tomto poli Rusy a Američany spojuje, je zásada „s teroristy se nejedná“. Sama o sobě je správná a hlavně užitečná. Z její ruské aplikace však běhá mráz po zádech. Kdyby si takové pohrdání životy rukojmích dovolil šéf americké exekutivy, už brzy by prezidentem nebyl.

Vyhrávají Rusové svoji válku proti teroru, či prohrávají? Spíše to druhé. Zatímco Američané zajistili bezpečnost na svém území s tím, že se bojuje v Iráku, Moskva je na tom opačně. Jejím hlavním, staletí se táhnoucím problémem je stále to, že není jasné, kde ruské území začíná a kde končí. „V těchto dnech je válečnou zónou Kavkaz i celé Rusko,“ řekl údajný velitel akce v Beslanu Doku Umarov. Jistě, Čečeni teď – po přepadení školy – ztrácejí i zbývající sympatie ve světě. Ale Moskva dělá vše pro to, aby v nich vzdor, zoufalost a nenávist dále kultivovala. Američané i Alávího vláda v Iráku se snaží zapojit i bojovné milice Muktady Sadra, budou-li vstřícné, do politické struktury státu. Moskva takto vstřícná není a nebyla ani před deseti lety, kdy se dalo ještě leccos dělat. Proto svou válku s terorismem vyhrát nemůže.

Francie: na legislativní frontě

Dalším státem zataženým do této války je Francie. Případ dvou francouzských novinářů unesených v Iráku ukazuje dva posuny. Christian Chesnot z Radio France International a Georges Malbrunot z listu Le Figaro znali region i arabštinu, sympatizovali s arabským světem i snahami Palestinců, měli pasy státu vnímaného protibushovsky, ne-li přímo protiamericky – a nebylo jim to nic platné. Únosci si jejich životy cení takto: Francie má zrušit svůj zákon o laicitě, běžně nazývaný „šátkový“, který od 2. září zakazuje ve státních školách nosit „nápadné“ náboženské symboly, rozuměj hlavně muslimské šátky pro dívky. Co z toho plyne?

Za prvé: Zatímco únosy Španělů či Italů byly chápány jako nátlak na státy, které mají své vojáky v rámci spojenecké koalice přímo v Iráku, únos Francouzů měl zajistit změnu legislativy v suverénní evropské zemi, která navíc své vojáky na Eufrat a Tigris demonstrativně neposlala. Přesto z toho není venku. Jak varoval irácký premiér Ajád Aláví, teroristické útoky se mohou udát nejenom v San Francisku, ale i v Paříži, Nice nebo v Cannes.

Za druhé: Francie, která si nedělala extrémní starosti s loajalitou například vůči spojencům v NATO, je loajální ke svým republikánským tradicím, kterých si cení více než životů rukojmích. Jak řekl bývalý socialistický premiér Laurent Fabius: „Teď je jediným možným postojem jednota na obranu hodnot republiky.“ Takže se nakonec dosti sporný zákon, který zbytečně reglementuje intimní záležitosti občanů, stal pojítkem národa ve válce proti teroru, jež tak pronikla i na francouzské území.

USA: doma klid, v Iráku boj

A konečně Spojené státy. Když před týdnem George W. Bush označil válku proti teroru za nevyhratelnou a hned nazítří dodal „zvítězíme“, řada lidí to považovala za příznak schizofrenie. Bushovo „vítězství je nemožné“ ovšem říkalo pouze tolik, že v této válce nelze na protivníkovi vynutit formální akt kapitulace, neboť mezi teroristy není žádná autorita, která by takový dokument podepsala. Nicméně v zápalu volební kampaně tuto nahrávku na smeč pochopitelně využil například kandidát na viceprezidenta John Edwards: „Co kdyby prezident Reagan řekl, že bude obtížné vyhrát válku proti komunismu? Válka proti terorismu je absolutně vyhratelná.“ V mediálním šumu pak už zanikla Bushova vysvětlující replika: „V této válce zvláštního druhu si nikdy nesedneme k mírovému jednacímu stolu. Ale aby nevznikl omyl, vítězíme a vyhrajeme.“ Dobrá, ve vrcholící volební kampani se politikové nemohou vyjadřovat jinak, ale jaká je bilance tři roky po 11. září?

Z hlediska Ameriky je třeba říci, že se uchránila útoku teroristů na vlastním území. Spektakulární akce typu zničení newyorských „dvojčat“ už se nekonala a v samotných USA za poslední tři roky nevybuchla ani relativně malá nálož. (Tím není řečeno, že země žije v klidné atmosféře, vždyť vysoká pohotovost se vyhlašuje více či méně pravidelně.) To je samozřejmě úspěch, ale dost ho ruší ohrožení Američanů – a nejenom jich – v zahraničí. Zdaleka to neplatí jen pro Irák. Ještě je v paměti výrok amerického basketbalisty, který před odjezdem na hry do Athén prohlásil, že už sepsal závěť.

Onen posun lze naznačit na dosavadních bilancích výročí 11. září. V září 2002 svět kladně hodnotil porážku Tálibánců v Afghánistánu a konstatoval, že al-Káida míří i jinam než na USA: dokladem bylo 19 zabitých turistů ze západní Evropy na tuniském ostrově Džerba. V září 2003 převládal dobrý dojem z rychlé vojenské porážky Saddámova Iráku a počínající obnovy této země, ale zároveň bylo jasné, že al-Káida je stále schopna i masových vražd: dokladem bylo přes 180 zabitých turistů na indonéském ostrově Bali. V září 2004 převládá rozčarování z vývoje v Iráku: dokladem jsou i některé názory mezi „jestřáby“. Anthony Cordesman z Centra pro strategická a mezinárodní studia tvrdí, že „je jen slabá naděje na mír a stabilitu v Iráku před koncem roku 2005, pokud vůbec“.

USA vítězí ohledně bezpečnosti na svém vlastním území. Vítězí i ve vztahu k některým podezřelým režimům, jak dokládá Libye, která loni zprůhlednila své arzenály zakázaných zbraní a vzdala se jich. Na adresu těchto režimů zní z Washingtonu obecné poselství: buď povolíte a zůstanete u moci jako Kaddáfí, nebo budete vzdorovat a skončíte jako Saddám Husajn. USA ale zatím prohrávají ve smyslu „najít a zničit“ teroristy, prostě vykořenit je. Koneckonců Usáma bin Ládin je stále na svobodě, ale hlavně se nedaří zneškodnit teroristické buňky v Iráku.

Bránit kuchaře a uklízeče

Čím více bledne hrozba samotné al-Káidy a jejích spektakulárních akcí, tím aktivnější jsou drobné skupinky, které si dokáží vynutit svoje za použití běžných zbraní a braním rukojmích, čímž znejisťují celý svět. Nicméně – i když válka proti terorismu zaznamenává vítězné i prohrané bitvy, celkově není důvod k defétismu. Vyhrajeme, nebo prohrajeme? K odpovědi přispívají i popsané zkušenosti Francie nebo třeba 12 Nepálců zavražděných únosci v úterý, kteří v Iráku pracovali jako kuchaři a uklízeči. Pokud si teroristé vybírají i takové cíle, kdy opravdu nezáleží na tom, je-li ten či onen stát spojencem či protivníkem George W. Bushe, pak jediným možným postojem je: „Musíme vyhrát.“

(Respekt)