Listopad 2004

Pozdrav z Drakenburghu

Jiří Dědeček

Na prchavém a neuchopitelném fenoménu, kterému se říká národní povaha, si už vylámali zuby věhlasní sociologové a filozofové. K žádným srozumitelným definicím ani měřitelným výsledkům lidstvo prozatím nedospělo. Badatelský neúspěch ovšem nemůže být dost silným důvodem pro to, aby se člověk znovu a znovu nepokoušel.

Do Drakenburghu vede cesta vlídně vybetonovaným Holandskem mezi lány a háji. Po zelených pastvinách se potulují malebné krávy a dlouhosrstí koníci, ventilací se do automobilu prodírá vůně chlévské mrvy. A protože při rozměrech státu se zde o čemkoliv dá říci, že je to nedaleko něčeho jiného, pak kongresové centrum Drakenburgh se nachází nedaleko městečka Baarnu, které leží nedaleko Amsterodamu.

9. října 2004 se tady konalo už 19. české a slovenské populárně vědecké symposium, které bylo tentokrát zaměřeno na postřehy týkající se české národní povahy. Organizační péčí neúnavných manželů Pokorných se v zámečku uprostřed parku – pod gentlemanskou prvorepublikovou patronací dr. Hroudy – sešlo takřka ke stovce krajanů - exulantů především z Holandska, ale i z Německa a jiných zemí. Nejprve pozorně vyslechli několik názorů na vytčené téma a po přestávce o něm kultivovaně panelově diskutovali.

Zásadní příspěvek, přednášku Luďka Frýborta (žijícího v Německu) doplnili: četbou ze svých knih Přemysl Rut a zpěvem svých odrhovaček já. V diskusi na zadané téma se objevil mimo jiné i názor, který zřejmě vstoupí do dějin příštích symposií a jako refrén se bude opakovat rok co rok. Jde o králíky. Představme si králíkárnu a v ní několik desítek ušatců. Každý rok odstraníme tucet těch, kteří mají nejdelší uši a ponecháme všechny ostatní, ať se dále krátkouše vyvíjejí mezi sebou. Za jak dlouho lze předpokládat, že se nám v králíkárně objeví úplně nová rasa králíků bez uší?

Symbol je nasnadě – od popravy sedmadvaceti českých pánů na Staroměstském náměstí přes nacismus až po komunistické čistky mezi inteligencí (přičemž celé tyto dějiny jsou charakterisovány více, či méně silnou emigrací ) jde v podstatě o řízenou eliminaci dlouhouchých. Můžeme se pak něčemu divit?

Jedno pregnantní české úsloví říká, že co není důležité, je pro srandu králíkům. Za obyčejného bezuchého králíka s mírně xenofobními sklony se nicméně musím přiznat, že mi v Drakenburghu moc do smíchu nebylo. Skláním se před upřímnou snahou krajanů něčeho podstatného se o sobě dobrat, i když mnozí jsou už čtyřicet i více let mimo rodný kotec, domácí králíkárna by si z nich mohla vzít příklad.

(Lidové noviny, www.lidovky.cz)