Listopad 2004

Ještě nemůžu, mám záclony v čistírně...

Dana Emingerová

Manželství Viktora a Stelly Fischlových už trvá dvě třetiny století. Seznámili se před 70 roky, jemu tenkrát bylo 22 a jí 20 let.

LN: Jak máte v rodině rozdělené "sféry vlivu"?

Viktor: Já píšu knížky, Stella dopisy a pohlednice.

Stella: Starám se o domácnost a Vika pracuje. Denně čtyři stránky.

Viktor: To bylo kdysi. Teď jsem rád, když zvládnu dvě tři... Protože jsem téměř slepý, píšu na psacím stroji zpaměti. Ovšem nasekám při tom hromadu překlepů. A ty mi pak Stella pečlivě a trpělivě opravuje.

LN: Jací jste?

Viktor: Stella má jedinou vadu. Neumí zpívat. Víc neřeknu, protože si musím dát dobrý pozor, aby mi nezpychla.

Stella: Vždycky jsme byli hodně aktivní a měli jsme pestrý život. Ne jeden. Žili jsme několik životů. Jeden v Čechách, další v Izraeli, jeden mezi spisovateli, jiný jako diplomaté.

LN: Co jste dělala, když Viktor "velvyslancoval"?

Viktor: Byla zářícím klenotem všech ambasád, kterými jsme prošli.

Stella: Vedla jsem velkou domácnost. Vždycky jsem se chystala na nějaké svátky, měli jsme mnoho hostů - ministry, diplomaty, umělce.

Viktor: Stellino kulinářské umění často zmohlo víc než diplomatická jednání.

Stella: Chtěla jsem mít všechno perfektní. Hodně jsem se učila, abych nedělala chyby. Ráda jsem aranžovala květiny, aby to v bytě bylo hezké. Třeba když přijela na státní návštěvu do Norska izraelská ministerská předsedkyně Golda Meirová, byla jsem celá rozčilená, aby všechno dobře klaplo. Květiny, ubrusy a celou výzdobu jsem ladila do modrobílé v barvách izraelské vlajky.

LN: Projeli jste spolu svět, Viktor jako vedoucí izraelských zastupitelských úřadů v sedmi zemích od Japonska přes Barmu, Polsko, Jugoslávii, Norsko a Island až po Rakousko. Kde se vám nejvíc líbilo?

Stella: Asi všude, protože všude jsme našli přátele. Velmi zajímavé bylo Japonsko nebo Barma, kde jsme poznali úplně nový, pro nás neznámý svět s jiným náboženstvím, jinými zvyky. Naopak jako doma jsme se cítili ve Vídni. A nejkrásnější příroda byla určitě v Norsku.

Viktor: Tam jsme se měli opravdu dobře. Dokonce jsem našel i čas na psaní. Vznikaly mé poznámky ke knížce Kuropění, kterou mám ze svých knih - spolu s Dvorními šašky - asi nejraději.

LN: Proč jste si mezi všemi muži vybrala právě Viktora?

Stella: Znala jsem ho mnohem dřív, než jsme se osobně potkali. Četla jsem jeho články v novinách a hodně jsem si přála ho poznat... Dopředu jsem o něm toho spoustu věděla. Měla jsem ráda i jeho básně.

Viktor: Já jsem si vždycky musel všechno vypsat. I Stellu!

Stella: Když jsme se spolu seznámili, bylo mi dvacet a Vikovi o dva víc. Já jsem učila v Praze na židovské škole, Viktor tehdy už studoval na Právnické fakultě Karlovy univerzity a přivydělával si jako novinář.

Viktor: Jednou nás v Aschermanově kavárně v Dlouhé třídě, kde se scházela pražská sionistická společnost, představil kamarád. A na jaře 1938 jsme se vzali.

LN: Jste tedy spolu už 66 let!

Viktor: Je to dlouhá doba. Někdy jsme se samozřejmě přes všechnu lásku zlobili jeden na druhého, manželství nejsou bez hádek, ale většinou to probíhalo celkem klidně. A hlavně, když jste potom staří jako my, vztah se mění.

Stella: Už nemusíme moc mluvit a jeden druhému rozumíme rychleji.

LN: Kde jste v prvních letech svého manželství žili?

Stella: Moc hezky jsme si zařídili byt na Letné a přišel Mnichov.

Viktor: Zaskočil nás, protože Masarykova první republika byl čas plný optimismu a víry, že svět už se bude ubírat jen rozumnou cestou. Nikoho z nás ani ve snu nenapadlo, co hrozného nás čeká.

Stella: Ani po Mnichově jsme si ještě nedovedli představit, že by Masarykova a Benešova republika mohla být znásilněna a stát se nějakým protektorátem.

LN: Hned po březnové okupaci jste byl vyslán pražskou sionistickou organizací do Londýna, abyste pro nejohroženější Židy sehnal víza do Palestiny. Proč Stella nejela hned s vámi?

Stella: Na začátku jsme si naprosto nedovedli představit, že půjde o život. Nikdo z rodiny nevěřil. Proto také všichni naši příbuzní v nevědomosti odjeli do koncentračních táborů a kromě Viktorova bratra se z nich už nikdy nevrátili.

Viktor: Brzy ale bylo zřejmé, že vypukne válka, a tak jsem Stelle denně z Londýna telefonoval, aby uspíšila odjezd. A víte, co ona mi na to říkala? "Ještě nemůžu. Mám záclony v čistírně." Nevěřil jsem svým uším a říkal si: "Propánaboha, s čím jsem se to oženil?!" Jenže Stella už je taková. Přivezla totiž s sebou z Prahy do Anglie všechen nábytek...

Stella: Strýček z Hradiště, odkud pocházím, mi pomohl podplatit Němce - dala jsem jim všechny peníze, o které bychom pak stejně byli přišli.

Viktor: ...čímž jsme se v Londýně stali snad jedinými zařízenými emigranty a naše začátky v exilu byly díky tomu lehčí.

LN: Které období bylo ve vašem životě nejtěžší?

Stella: Když jsme se v Londýně dozvěděli o hrůzách v nacistických táborech smrti.

Viktor: Bylo to tak hrozné, že lidský rozum na to nestačil. Vůbec jsme si to nedokázali představit. Byla to doba drtivé nejistoty, která se dá jen těžko slovy přiblížit. Všichni moji strýčkové a tety, pokud nezemřeli před válkou, za Hitlera zahynuli. I Stellina maminka skončila v plynu.

LN: Jací jste byli jako děti?

Viktor: Vzpomínat na dětství je pro mne něco jako očistná lázeň. Moje dětství bylo šťastné. Byl jsem chlapec hloubavý a pořád jsem o něčem přemýšlel. Třeba zavěšen hlavou dolů z bidla na klepání koberců jsem snil o tom, že letím vesmírem.

Stella: Říkali, že jsem byla moc hezká. Prý po mamince.

Viktor: Stella byla holčička - prototyp vrtulníku. Nosila obrovskou mašli, která se nad ní vznášela jako vrtule helikoptéry.

Stella: Moje mladší sestra Dita tolik kudrnatých vlásků jako já neměla, a tak vždycky plakala, protože si přála mít taky mašli. Maminka dbala na to, abychom chodily krásně oblékané. Přesto se mi stalo hned v první třídě, že mě na začátku školního roku posadili k nějaké umouněné šmudle, která mě přivítala slovy: "Ty smradlavá Židovko". Na tenhle začátek ve škole nikdy nezapomenu. A možná tam někde jsou kořeny mého aktivního sionismu.

LN: Jakou jste měli výchovu?

Stella: Naši nebyli pobožní, ale chtěli zůstat Židy, a proto jsme slavili všechny židovské svátky, učili nás znát jejich historické kořeny. Pamatuji si, jak maminka dbala na to, abychom se před spaním s mou mladší sestrou Ditou vždycky modlily. Nejdřív česky: Andělíčku, můj strážníčku! Pak hebrejsky: Šemá Jisroil adonaj elohejnu, adonaj echa...

Viktor: Ani mí rodiče nebyli ortodoxní Židé a neplnili náboženské příkazy nijak přísně, ale byli skalní sionisté. Hlavně moje maminka věřila, že by Židům pomohl vlastní stát. A tuhle touhu žít zase svým vlastním, normálním životem ve své zemi přenesla na mne.

LN: Čím byli vaši rodiče?

Viktor: Maminka byla v domácnosti. Tatínek začal pracovat jako účetní pro hradeckou firmu na harmonia, ale pak jeho kariéru ovlivnila první světová válka. Byl zraněn v Srbsku, a proto do konce vojny řídil rekonvalescenční středisko pro raněné vojáky v Záhřebu. Po čase si mohl poslat pro maminku, která za ním přijela se mnou i se služkou Lidkou. Po návratu domů si tatínek založil zasílatelskou firmu, která pracovala hlavně s Jugoslávií. Vedlo se mu dobře až do té doby, než tlupy banditů vykradly vagóny s naším zbožím, které tatínkův společník nepojistil, protože peníze na pojistku strčil do vlastní kapsy. Tím se tatínek strašně zadlužil a už se z toho nikdy nevzpamatoval.

Stella: Jsem rozená Bergerová. Mí rodiče byli zámožní. Měli v Uherském Hradišti veliký obchod s textilem a zaměstnávali mimo jiné i dva cestující, kteří jezdili se vzorky od vesnice k vesnici až na Slovensko. Krám byl v domě, kde bydleli babička s dědečkem, naši a tatínkův bratr se ženou. Všichni od rána do večera pracovali v obchodě, zatímco o nás se staraly "slečny".

LN: Jak na vás působí dnešní svět?

Stella: Nějak jsme věřili, že lidé budou mít rozum a Palestinci a Židé se přece musí dohodnout... Je smutné na konci života vidět, jak se to nedaří.

LN: Jaký je život v zemi ohrožované terorismem?

Stella: Snažíme se žít jako dřív, chodíme na obědy do Abú Goš k "našim hodným Arabům"...

Viktor: Stella myslí do palestinské vesnice, která leží na území Izraele, ale žijí tam Arabové s izraelským občanstvím.

Stella: ...a doufáme, že naši vnukové budou žít moudřeji, zdravěji a šťastněji než my. Ale víme, že už se toho nedožijeme.

Viktor: I když k optimismu konkrétní důvod nemám, věřím ve zdravý rozum. Myslím si, že Arabové potřebují mír stejně jako my.

(Lidové noviny, www.lidovky.cz)