Český a slovenský zahraniční časopis  
     
 

Prosinec 2004


Čeho se bojí Putin

Bohumil Doležal

Nedávnému vyjádření ruského prezidenta Putina k americkým prezidentským volbám věnovala česká média málo pozornosti. Není divu, v české společnosti se rozšířil takový odpor k “americkým imperialistům”, o němž se Jakešovi a spol. ani nesnilo, a novináři většinou citlivě rezonují. Ostatně není divu, i oni jsou součást této společnosti.

Putin vyslovil obavy z případného Bushova nezvolení, ačkoli se Rusko kdysi zjevně z mocenských důvodů postavilo proti invazi v Iráku. Je vidět, že z toho má ruský prezident vyslovený strach. Je ten strach na místě?

Americká politika v Iráku je spojena s velkými problémy. Ty problémy vyplynuly z ideologie, jež měla invazi zaštítit. Irák je třeba obsadit, tvrdili Bush a Blair, protože vlastní zbraně hromadného ničení a může je kdykoli použít. A za druhé, Irák je krutá diktatura, je ji třeba smést a nastolit v zemi demokracii. To první se nepodařilo prokázat, to druhé uskutečnit.

Ideové základy, na nichž stojí západní svět, mají svá úskalí. Tak brutální věc jako válka je přípustná jen v situaci smrtelného ohrožení. Ohrožení se nesmí týkat jen našich sobeckých zájmů, nýbrž celého všehomíra. Musí to být globální ohrožení. Zbraně hromadného ničení jsou jakýmsi symbolem globálního ohrožení. Je to symbol natolik démonický, že se stalo zvykem kritizovat USA za demonstrativní použití jaderné zbraně na sklonku druhé světové války. Ačkoli její použití podstatně zkrátilo válku s Japonskem, snížilo počet možných obětí na obou stranách a zřejmě i zabránilo okupaci části Japonska Stalinovým Ruskem.

Smyslem války musí být podle této ideologie blaho poražené strany. Je zjevné, že Západ učinil velký skok od roku 1945 – tehdy šlo v prvé řadě o to, Německo neutralizovat a zdeptat (v českém prostředí se pro to ujal výraz “převýchova”). V Iráku má být dnes po odstranění krvavé diktatury zavedena demokracie. Předpokládalo se, že irácký lid ji s nadšením přivítá.

Tím, že chtě nechtě přistoupili na tuto ideologii (bez ní by západní veřejné mínění invazi odsoudilo ještě desetkrát zuřivěji) si Bush i Blair zkomplikovali situaci. To první se nepodařilo prokázat, to druhé uskutečnit.

Režim v Iráku byl ovšem nevypočitatelný. Na základě zkušeností s “mezinárodním společenstvím” došel k závěru, že je to jen papírový tygr. Byl nepřátelský k USA, Izraeli a Západu jako celku (např. Čína ho nezajímala) a bylo zjevné, že jim bude škodit, kde a jak jen to půjde. V oblasti jsou velké zásoby strategické suroviny. To všechno jsou legitimní důvody pro vedení války. Lépe řečeno byly, dokud nezvítězila univerzalistická ideologie lidských práv. Ta vychází z předpokladu, že politika je zbytečná, stačí morálka.

Cíl války, nastolení demokracie, nemohl být, realisticky vzato, uskutečněn. Demokracie evropského typu není žádný univerzální mustr, který je možné aplikovat všude. Předpokládá poměrně vyspělou společnost (viz potíže, které s ní mají postkomunistické země včetně ČR). Je daleko víc spojena s křesťanstvím, než jsou si mnozí její ateističtí zastánci ochotni připustit. Složité národnostní a náboženské poměry znamenají při jejím uskutečňování vždycky velikou obtíž (srvn. poměry v předválečné ČSR).

Každý neúspěch USA v Iráku – a Bushovo nezvolení znamená takový neúspěch, protože irácká otázka je hlavním tématem kampaně pro i proti – znamená posílení ideologie, která čím dál tím víc činí jakoukoli racionální politiku nemožnou. Západ by opět prokázal, že je nejen neschopen bojovat za své zájmy, ale že je dokonce schopen likvidovat politicky ty, kteří by se snad o to chtěli pokusit. Apetit teroristů poroste.

V základech dnešní ideologie lidských práv je představa, že základní věc je zaručit člověku za všech okolností právo přežít. To je ovšem nejen nesmyslné, ale i technicky nemožné. Teroristé na to odpovídají: vy milujete život, my milujeme smrt. A ruský prezident se možná obává, že by s touhle jednoduchou tezí mohli do budoucna prorazit.

(www.bohumildolezal.cz)



Zpátky