Český a slovenský zahraniční časopis  
     
 

Prosinec 2004


Kráčíme doleva

Emanuel Mandler

Mocně převažující záporná odezva na zvolení G. W. Bushe americkým prezidentem a stejně silný soucit Evropy nad úmrtím Jásira Arafata navozují znepokojivé otázky. Obě tyto události mají totiž společného jmenovatele, boj proti terorismu. Prezident Bush stojí v čele tohoto boje, Jásir Arafat byl naopak jedním z nejchytřejších a nejdovednějších teroristů. Co se to stalo s Evropou, podporuje snad terorismus? Těžko tomu jednoznačně odporovat. Svět se během minulého století levicově zradikalizoval.

Začalo to první světovou válkou, jejíž důsledky umožnily, aby ideály o všeobecné rovnosti a věčném míru sestoupily v Sovětském svazu z říše utopií do skutečnosti, v níž z nich zbyly jen hezké fráze (ty se na Západě velice líbily). Sovětský svaz byl napaden Hitlerem, a tak se stal součástí antihitlerovské koalice.Tato skutečnost mimo jiné způsobila, že ultraradikální utopie značně posílily, zvláště když je nově vzniklá Organizace spojených národů postupně přibírala jako základ své činnosti. OSN v důsledku rozpadu koloniálního světa a vzniku nových států rychle rostla.

Nové státy, dřívější kolonie, postrádaly až na výjimky civilizační tradice a byly složeny z chudého, nevzdělaného obyvatelstva, jimž byly radikální utopie náramně po chuti. Mnohé z těchto států je rychle obrátily proti bývalým koloniálním mocnostem jako proti viníkům všeho nepěkného na této planetě a na tomto základě podporovaly nebo aspoň tolerovaly násilné a teroristické skupiny a činy. Bývalé koloniální mocnosti přijaly tuto výzvu pozoruhodným způsobem. Většinou se nepostavily proti teroru a násilnostem, nýbrž i ony podpořily jak zmíněné utopické zásady, tak některé radikální skupiny mimo euroamerickou civilizaci; posléze otevřely hranice pro imigranty ze států třetího světa, a tím vytvořily přímo samy v sobě předpoklad pro další rozvoj radikálního liberalismu, založeného na utopiích.

Tento vývoj byl mocně podpořen degenerací křesťanských církví, které nevydržely nápor mocných totalitních systémů a krok za krokem přestaly být oporou Evropy. Dnes projevují jak církve, tak velké evropské státy hrůzně přehnanou lítost nad tím, jak se chovali jejich předkové a vinou se do objetí muslimů (přitom lítost nad vyhlazováním evropských židů, která by byla na místě, pociťují sporadicky).

Nejde ovšem jen o jejich předky, ale vinu vztahují i na Američany. Levicově zradikalizovaná Evropa, které začalo vadit, že se Spojené státy vyvinuly v supervelmoc, snad už docela zapomněla, že Američané dokázali ochránit státy západní Evropy před nacismem i komunismem. Nyní Spojené státy bojují proti terorismu, ale víceméně osamocené. Děje se to za jiné situace, než jaká byla v minulém století. Mnohé státy starého světa podloudně, ale některé i přímo již delší dobu podporují terorismus, přešly od skrytého antisemitismu v otevřený "antisionismus" a postavily se proti americkým protiteroristickým akcím; Francie je toho strašidelným dokladem.

Není však všem dnům konec. V téže době, kdy byl zvolen americký prezident a zemřel Jásir Arafat, odehrály se méně nápadné, ale důležité události. Domorodci potupně vyhánějí z Pobřeží Slonoviny francouzské vojáky, kteří tam s mandátem OSN uklidňovali situaci, a spolu s nimi vyhánějí i civilisty. Tato událost dosti pošramotila radikálně liberální demagogii, že teror v Iráku je způsoben americkými chybami (a co v Pobřeží slonoviny?).

Především se však stalo cosi v důležitého v Evropě. Nizozemci se poučili, že "multikulturní" soužití s velkou muslimskou komunitou je neobyčejně složitá věc, které se budou muset věnovat natolik, že snad v budoucnu budou mít víc pochopení pro Spojené státy i pro Izrael.

Příliš mnoho se ovšem nezlepší, dokud se my Evropané nepřestaneme stydět za to, že na našem subkontinentě a v Americe vznikl na základě křesťanství model demokratického státního uspořádání i soustavy právního řádu a občanských práv. Dnes jsme tak daleko, že francouzský prezident je hrdý na to, jak podporoval arafatovský terorismus. Doufejme, že za nějakou dobu to bude výjimka potvrzující pravidlo



Zpátky