Prosinec 2004

Balada pro banditu

Petr Zavoral

Dny Jásira Arafata jsou sečteny. Je možné, ba velmi pravděpodobné, že až budete číst tyto řádky, bude už palestinský vůdce na pravdě... boží těžko. Leda snad na té Alláhově, která je vyhrazena rozsévačům násilí a smrti. Ostatně už tam chvíli byl, alespoň podle čtvrteční informace izraelských sdělovacích prostředků, která však byla vzápětí dementována. Také ale nelze vyloučit, že tento idol islámských teroristů bude ještě nějaký čas dožívat na smrtelném loži, duší už ale tam, kam s chutí posílal své spoluzabijáky a jejich oběti a kam se teď jemu samotnému nechce. Ať tak či tak, můžeme o Arafatovi bez rozpaků hovořit v čase minulém.

Co mu vytesat na náhrobek? Rozhodně nic, co by mu sloužilo ke cti. Možná si zaslouží obdiv za výdrž: více než čtyřicet let trůnil v čele takzvaného palestinského hnutí odporu a budoval si aureolu spasitele Izraelem utlačovaných Arabů, jimž vybojuje samostatný palestinský stát. Úcty si ale nezaslouží ani za mák. Neboť spíš než bojovník za svobodu to byl podvodník, který zneužil touhu Palestinců po vlasti ke svinskému účelu. Dal se zcela do služeb teroristických bojůvek islámského fundamentalismu, jejichž krvavé skutky měly se snahou vytvořit suverénní a snášenlivou Palestinu společného jen máloco. V opačném případě by totiž už dávno existovala, jenže všechny blízkovýchodní mírové aktivity ztroskotaly právě na tom, že Arafat neuměl nebo ani nechtěl ukrotit touhu svých radikálů po krvi. Spíš nechtěl, protože kdejaký atentát v Izraeli či jinde, při němž umírali nevinní lidé kvůli tomu, že se »zaprodali« Západu, nesl rukopis jeho fanatiků.

Jásir Arafat nenechával nikoho na pochybách, že ho nic neděsí víc než představa demokracie a klidu zbraní na Blízkém východě, jelikož rozsévat nenávist, strach a smrt je snazší než prokazovat palestinskou životaschopnost. Tomu odpovídala jak jeho »politická kvalifikace«, tak výběr kamarádů: začínal jako pašerák zbraní pro boj s Brity a židovskými osadníky a pro svůj banditismus nacházel mocné spojence v reprezentantech totalitních režimů. Olizoval se s Brežněvem, lezl do zadku iráckému diktátorovi Husajnovi, a jak si ještě pamatujeme, býval vítaným hostem i na Pražském hradě, když tam ještě strašil Husák a rozdával promoskevským zločincům metály (Arafatovi dokonce Řád bílého lva!).

Západ se musel zbláznit, když tohohle skřeta s rukama od krve poctil Nobelovou cenou; zneuctil tím památku jeho obětí a poškodil pověst všech Palestinců s poctivou touhou po sebeurčení bez eskalace násilí. A blázní západní »mírotvorci« dodnes, když kolem Arafatova konce jančí, jako kdyby svět přicházel o kdovíjakou celebritu. Spíš by bylo namístě úlevné vydechnutí, že se snad už blíží chvíle, kdy blízkovýchodní terorismus bude muset kapitulovat a Palestincům se konečně splní jejich sen.

(Annonce)