Český a slovenský zahraniční časopis  
     
 

Leden 2005


Zapřáhnout vůz před koně

Vlastimil Marek

Václav Bělohradský (v LN) zareagoval na poznámku J. Chuchmy, který komentoval novinovou zprávu o tom, že jeden z podezřelých kluků, člen party která zavraždila důchodkyni, prohlásil: „Nejraději mám hrdiny s pilou, obuškem a noži a líbí se mi, když můj hrdina vyhrává a teče krev…“ Filozof tvrdí, že nelze dětské zločiny svádět „na obrazy“, a že snaha cenzurovat vysílání agresivních filmů velmi vrzy povede k cenzuře těch uměleckých a jiných děl a činů, které odhalují násilí celospolečenské, ale skryté. Tedy např. filmů Michaela Moorea. „Násilí v médiích je nadstavba chlapské kultury války – vychovává mládež k úspěšné adaptaci na globálně nebezpečnou a hlubinně agresivní společnost,“ píše, a dochází k závěru: „Je třeba bojovat proti takovým mechanismům (má na mysli odhalení mechanismů, které v demokratické společnosti mohou náhle nastolit rozsáhlý systém pokrytectví a lží, pozn. aut.), ne proti zobrazování násilí v televizi. To je jen jedním z těch mechanismů.“

Námitka, pane profesore. Zapomněl jste, že vaši předci kdysi byli, tak jako předci většiny z nás, sedláci, a zapřaháte vůz před koně. Proč ti „chlapi“ oslavují a vyznávají kulturu války? Lze souhlasit s vaším tvrzením, že „každá regulace zobrazování násilí se rychle a nevyhnutelně stane cenzurou těch obrazů násilí, které odhalují, že jsme do něj zapojeni, že v tom jedeme…“, ale ne s názorem, že „děti nejsou ovlivňovány „obrazy násilí“, ale násilím v naší společnosti – nukleární zbraně, teroristický vztah k přírodě, propojení vědeckého výzkumu a války, bezohledná orientace na úspěch, televize jako globální surogát rodičů…“ Chtěl bych vidět dítě, které se zabývá studiem nukleárních zbraní (nebo školku, kde kluci místo hraní kuliček a lození po skluzavkách probírají propojení vědeckého výzkumu s válkou) a je tím negativně ovlivněno. To je přece nesmysl. Děti nemyslí jako dospělí, jejich mozek funguje dosti jinak. Rozčilený tatínek nebo šikanující spolužák je pro takového kluka větší hrozbou než sebevětší jaderná nálož či teroristický atentát.

Dětská agresivita, právě tak jako agresivita dnešních dospělých, je založena na zcela jiných „základech“. A má to samozřejmě něco společného i s dalším citátem (z článku V. Kučery v týchž novinách) ve vaší reakci: „…naše společenství neumí vychovat své děti a s arogancí pohlíží na ty dříve narozené… není právě tato kultura pohrdání každým věkem křehkosti mnohem hlubším důvodem násilí dětí vůbec a na starých lidech zvlášť než televizní seriály či počítačové hry“?

Ochota k agresi, snadnost, s jakou i dnes dochází k etnickým čistkám jen kousek za našimi humny, nárůst agresivity a dětští vrahové – to vše má společného jmenovatele, a je ho třeba hledat ve způsobu, jakým vnímáme těhotenství a jak rodíme své děti.

Naznačím stručně několik důvodů dětské agresivity. Dítě v děloze trpí stresem matky. Je její hormonální nerovnováhou negativně ovlivněno, hrozí mu abnormality ve vývoji mozku a v dospělosti mnohem větší pravděpodobnost, že onemocní schizofrenií. Právě tak trpí tím, že matky kouří (a počet kouřících dívek u nás nebezpečně stoupá). V Dánsku proběhl výzkum prokazující, že pravděpodobnost zatčení pro násilný trestný čin u 34letých Dánů je přímo závislý na počtu cigaret, které jejich matky vykouřily v průběhu těhotenství. Matky v těhotenství stále běžně pijí alkohol (některé ženské časopisy, ač lékaři jednoznačně před alkoholem varují, stále nesmyslně a naivně doporučují sem tam sklenku vína). O obrovských rizicích nesprávného vývoje mozku už existují celé knihy.

Už profesor Matějček v 60. letech věděl a prokázal, že nechtěné děti jsou mnohem více předurčeny k zločinecké dráze. A nejhorší možností je kombinace: nechtěné těhotenství, pokus o potrat a svěření dítěte do ústavní péče v prvním roce života. V ČR je dnes asi 7000 dětí v dětských ústavech, tedy bez jakékoliv zkušenosti z rodiny.

Obvyklý porod, tedy ten na porodnickém oddělení současné nemocnice, kde léčí nemoc (těhotenství) operací (císařským řezem, nebo alespoň nastříháváním hráze a umělým provokováním porodu), násilně zasahuje téměř do všech částí přirozeného porodu. Stále větší počet odborných publikací a výzkumných prací dovozuje, že nárůst drogových závislostí, ale i agresivity (ale i mozkových dysfunkcí, alergií, sexuálních úchylek a mnoha dalších nemocí a poruch chování) přímo souvisí s medikalizací porodu a použitím anestetik. Atd. atp.

Současné vraždící děti, obliba počítačových stříleček a thrillerů, nárůst alergií, mozkových dysfunkcí a dokonce i bezprecedentní výskyt rakovin už u velmi malých dětí – to vše je až důsledek. Je sice možno celé roky debatovat nad negativními jevy současné společnosti, ale skutečný náznak řešení se objeví až s prvním přiznáním chyb vznikajících na samém počátku toho všeho: při početí, v době těhotenství a při porodu.

Jinými slovy, gordický uzel tak složitě a postmoderně propletených problémů je sice možno velmi inteligentně a promyšleně popisovat z té či oné strany, ale čekáme na toho, kdo ony slepé učence, zkoumající slona, přesvědčí o jejich omylu a uzel rozsekne, aniž by ho poškodil. Na toho, kdo kromě svého vzdělání zapojí do své činnosti i selský rozum (tedy intuici, pravou mozkovou hemisféru) a zapřáhne (po tolika letech „kvantitativní vědy“) koně před vůz.

Pozitivní zprávou je, že vědců se selským rozumem přibývá a již se začíná hovořit o „kvalitativní“ vědě a novináři a filosofové typu pana Bělohradského by si měli přečíst např. (nejen) stať profesora biologie Briana Goodwina v právě vyšlé knize Příštích padesát let. Ten např. tvrdí, že „emoce a vědomí ve hmotě skutečně existují, takže animismus má něco do sebe.“

Bum. Hurá. Sláva mu.



Zpátky