Leden 2005

Jen nechtějme zachránit celý svět

Tomáš Pojar

Představitelé západoevropských zemí se stejně jako v době studené války povětšinou snaží být k diktátorům hodní. Oni pak prý budou hodní na nás. Bezbřehá naivita se nezřídka sloučí s čistým pokrytectvím. Naštěstí se tak nechovají všichni. Mnohým dnes vděčíme za naši vlastní svobodu. A bohatství.

Čeští představitelé se v posledním desetiletí při obraně lidských práv a podpoře demokracie chovají častěji lépe, něž mnozí z našich západních sousedů. A měřítkem nemusí být tradiční cynismus a nihilismus vycházející z Elysejského paláce. Ani patnáct let po zhroucení komunismu však nedokážeme poskytovat disidentům a představitelům demokratických sil přímou pomoc.

Cosi se snad přece jen mění. Před rokem a půl Lidové noviny citovaly Cyrila Svobodu, že Česká republika začne s materiální podporou kubánského disentu. Problém však nastal okamžitě po vyřčení ministrovy věty a nespočíval ani tak v nedostatku peněz. Pár set tisíc se ve státní pokladně nakonec vždy najít dá. Zásadnější byla neexistence mechanismu jak prostředky uvolnit, aby bylo možné je smysluplně využít.

Vysílání lidí, rozdávání knih a časopisů, předávání počítačů a tiskáren, proplácení telefonů a honorářů nebo zprostředkování patřičného know-how lidem, kteří vzdorují neomezené moci, není klasickou humanitární pomocí. Ta má za cíl zachraňovat lidské životy. Ani se nejedná o pomoc rozvojovou. Ta je realizována v zemích, které o ni přímo projeví zájem a na vlastní realizaci spolupracují. Nejrůznější fondy, agentury nebo ministerská oddělení evropských států nepracují vždy zcela efektivně. Výrazně se liší jejich struktura i určování priorit, kam a jak má být pomoc směrována. Často dochází k plýtvání. Programy na podporu demokracie však disponuje každá země bohatého Západu. Pokud jsou jasně cílené a dostatečně pružné, přinášejí slušné výsledky. A nejsou drahé.

Pouhý rok po ministrově výroku se na půdě Černínského paláce zrodilo oddělení, které se má podobnou pomocí zabývat. Na české poměry až neuvěřitelná rychlost. Přestože by mělo působit i v místech, kde transformace ještě nezačala, trochu nešťastně se mu říká oddělení transformační. Svoji činnost však zahájilo v Iráku a v příštím roce se snad dostane i do několika dalších zemí. Česká diplomacie si zaslouží pochvalu.

Jak se vyvarovat chyb

Samotné zřízení oddělení nicméně úspěch nezaručuje. Je třeba se vyvarovat chyb a nedopadnout jako Evropská iniciativa pro demokracii a lidská práva. Ta má sice rozpočet přesahující sto milionů eur, její výsledky se však ani zdaleka nevyrovnají americkému National Endowment for Democracy (ne náhodou založeném za Ronalda Reagana) hospodařícím s rozpočtem čtyřikrát nižším. Důvody evropské neschopnosti jsou jako vždy prosté. Přebujelá byrokracie, nedostatek flexibility, podpora plošných projektů na úkor jasně cílených, menších programů. Pravidlem je, že nesmí být narušena harmonie evropské konsenzuální diplomacie. Mezi priority patří úplně všechno, příliš si pohněvat Castry, Lukašenky a Asády je nicméně nežádoucí. Výsledkem jsou tak často bezzubé kampaně proti trestu smrti nebo mučení.

Investice několika málo milionů na podporu jasně cílených projektů se nám však může několikanásobně vrátit. Jen je třeba nechtít zachránit celý svět a raději soustředit pozornost na pár vybraných míst. Při výběru není na škodu pojmout podporu demokracie jako součást pragmaticky zaměřené politiky obrany národních zájmů. Programy musí být soustředěny do zemí, jejichž stabilita a rozvoj jsou pro nás klíčové. A jejichž přechod k demokracii ulehčí vztahům mezi našimi spojenci.

Při pohledu na mapu snad není vytipování cílových zemí až tak složité. Klíčová je pro nás situace v nedalekém Bělorusku, na Ukrajině, v Srbsku nebo v Moldávii. O úspěch Západu se musíme zasadit v Iráku. I na Kubě můžeme pouze získat - Castrův konec přinejmenším významně uleví transatlantickým vztahům. Konečný výběr cílových zemí (s ohledem na finanční možnosti by jich nemělo být více než pět) by však měl projít širší debatou napříč politickým spektrem. S pochopitelnou výjimkou komunistů.

Za rok budeme 10. prosince Den lidských práv svobodně slavit již po sedmnácté. Snad bude konečně možné prohlásit, že se lidem, kteří na rozdíl od nás stále nemohou svobodně dýchat, dostalo přímé pomoci i z České republiky.

(Lidové noviny, www.lidovky.cz)