Český a slovenský zahraniční časopis  
     
 

Únor 2005


Zlý nacionalismus v roce 2004

Emanuel Mandler

Zde u nás se zdá, jako by se zlověstný nacionalismus, který ještě nedávno v podobě hrozivého strašidla obcházel střední Evropou, uložil kamsi do své sluje. Je to však jen fikce, o kterou se tolik zasloužil právě on - nacionalismus. Porazil sudetské Němce tím, jak Česko vstoupilo do Evropské unie a jak se německá vláda i opozice vyslovila proti individuálním nárokům sudetských Němců na odškodnění za konfiskace jejich majetku. Tuto fázi svého boje sudetští Němci prohráli. A zlý český nacionalismus snadno porazil i své nečetné domácí odpůrce tím, že jim odňal možnosti k publikování; internet, který jim dnes zbyl k otiskování textů kritických vůči nacionalismu, zejména ve vztahu k vyhnání Němců, znamená vzhledem k veřejnosti hodně málo. Takže zdánlivě, na povrchu panuje klid. Pouze čas od času prorazí z hlubin náznak dunění.

Tentokrát to byl hlubinný signál v rovině kulturně historické. A začali, nyní zcela nepochybně, Němci. Předseda rakouského Sudetoněmeckého krajanského sdružení (SLÖ) Bernard Zheisel v novinách Sudetenpost tvrdí, že si Češi Mozartovu chválu pražského publika ("Moji Pražané mi rozumějí" ) neprávem vykládají jako projev skladatelovy lásky k českému národu. Mozart totiž podle nich chválil nikoli Čechy, ale především pražské Němce. (Mozart poprvé navštívil Prahu v roce 1787; v té době naše nynější hlavní město mělo necelých 80 tisíc obyvatel, kteří většinou hovořili německy. Lze ovšem právem předpokládat - viz Bohumil Doležal, Spor o Mozartovu přízeň, CS-magazín 01/2005 - že v této době počínajícího nacionálního kvasu nechyběli mezi pražskými obdivovateli velkého Mozarta ani Češi).

V Lidových novinách odpověděl Zheiselovi Marek Kerles "Mozart v Praze chválil Němce, nikoli Čechy, tvrdí landsmanšaft", a to článkem, který nepřekypuje kompetentností: "To jsou ale všechno ryzí spekulace. Z dnešního pohledu je opravdu těžké určovat, kdo se v dobách Rakouska-Uherska a němčiny jako úředního jazyka považoval na českém území za ryzího Němce a kdo naopak za ryzího Čecha, říká českobudějovický historik Ivo Hajn". (Rakousko-Uhersko ale vzniklo osmdesát let po Mozartově cestě do Prahy a tehdy, v druhé polovině 19. století bylo v mnoha a mnoha případech příliš dobře vidět, kdo je "ryzí Čech" - ne tak v roce 1787, kdy bylo české národní hnutí v plenkách).

Poněkud stupidní spor o přízeň velkého Amadea může objasnit jistý dobový svědek. Je jím sám Wolfgang Amadeus Mozart. V roce 1786 se cítil potupen, když nevalná zpěvohra Una cosa rara vytlačila jeho Figarovu skladbu z Vídně, a příštího roku se chystal hledat štěstí v cizině. Plánoval cestu do Anglie, ale tento plán nevyšel; mezitím se dozvěděl o velkém úspěchu své opery v Praze. A tak se už 11. ledna 1787 objevil v Praze a byl zdejším přijetím Figarovy svatby okouzlen. Pro nás je důležité, jak toto okouzlení popsal v známém dopise von Jacquinovi: "…zde mluví všichni jen o Figarovi; všichni hrají, troubí, zpívají a hvízdají jen - Figara. Nikdo nechodí na jinou operu než na Figara a věčně Figara; jistě veliká čest pro mne…".

Náš korunní svědek se vyjadřuje v tom smyslu, že "zde" oni "mluví", "hrají", "troubí"… Na národnosti těchto sympatických lidí Mozartovi vůbec nezáleželo; byl poctěn Prahou a jejími obyvateli, kteří ostatně projevili výtečný hudební vkus. Kdyby nynější národnostní poměry ve střední Evropě byly jen o trochu vlídnější, mohli by se Mozartovou přízní pyšnit - když už na tom tolik záleží - jak sudetští Němci, tak Češi. Bernard Zheisel to všechno pokazil.

Ale je tomu tak opravdu? Bezprostřední námět k nynějšímu konfliktu vyšel z německé strany. Jenomže stačí malé zamyšlení pro vysvětlení, jak tomu s česko-německým sporem o Mozarta opravdu je. Příčiny ke konfliktu totiž až dosud vycházely hlavně z naší, české strany. Anebo snad nebyl autor Figarovy svatby a Dona Giovanniho (složeného pro Prahu!) na černé listině všech německých skladatelů, jejichž skladby se několik měsíců po květnu 1945 odplatou za nacismus nesměly v Československu hrát? To samo o sobě byla a je značná ostuda.

Ale ještě horší je okolnost - i když s Figarovou svatbou bezprostředně nesouvisí - že Praha se dnes nacionálně velice liší od Prahy Mozartovy. Nejenže se tu nemluví německy, Němci byli odsud stejně jako odevšad z Československa vyhnáni. Rovněž v konfliktu o Mozartovu přízeň je "někde v pozadí cítit trauma z vyhnání sudetských Němců a pocit oprávněné křivdy, že česká politika se s ním doposud důstojně nevyrovnala" (Doležal). A tak nám postoj sudetoněmeckého předsedy SLÖ k Mozartově přízni Pražanům nemusí připadat málo vysvětlitelný. Nedostatky v racionálnosti bychom měli my Češi snadno pochopit a nedivit se jim. Jinak nepochopíme ani svou minulost.

A chceme-li ji chápat, nezbývá než přestat zamlčovat to, co se na ní těm či o něm nelíbí, a svobodně o ní diskutovat.



Zpátky