Český a slovenský zahraniční časopis  
     
 

Únor 2005


Grossova soukromá policie je klenot českého postkomunismu

Petr Zavoral

Na okamžik se zazdálo, že Stanislav Gross a jeho rozverní spoluvládcové jsou už z nejhoršího venku. Šéf ČSSD a Strakovy akademie se během několika týdnů jako foxteriér otřepal z trojitého volebního debaklu, přestal se vyhýbat masmédiím a stal se hvězdou tří regionálních stranických konferencí. Jeho vracející se sebevědomí posilovaly nečekaně dobré hospodářské výsledky státu jakož i klesající míra nezaměstnanosti a problematické zpevňování koruny vůči dolaru. Jenže necelé dva týdny po Novém roce už bylo zase špatně. Ekonomický optimismus ukázal se být předčasný stejně jako jásot nad snížením počtu lidí bez práce, který se po prosincovém propouštění rychle vrátil k desíti procentům. Do toho ještě udeřil hrom v podobě bezprecedentního skandálu, jejž odhalily Hospodářské noviny. Jeho obsah lze shrnout do jediné věty: V době, kdy Stanislav Gross zastával funkci ministra vnitra, pořídil si soukromou policii z řad policistů státních.

Protože Hospodářské noviny věru nepatří k tiskovinám, které jdou v českém podhradí na dračku, musím svému ctěnému publiku nejdřív stručně popsat, oč přesně šlo. Když se schylovalo k parlamentním volbám v létě 2002, v nichž se sociální demokracie usilovala podruhé zvítězit a prodloužit tak svůj pobyt u vládního kormidla o další čtyři roky, doneslo se tehdejšímu šéfovi vnitra a korunnímu princi růžových, že na něho všivá opozice shání kompromitující informace. I nelenil ten statečný muž činu, jemuž je intrikánství druhou přirozeností, a založil si speciální policejní tým, jehož oficiálním úkolem bylo sbírání poznatků o ekonomických kauzách a případech, v nichž existovalo podezření z prorůstání organizovaného zločinu do policie a dalších orgánů státní správy. Pět jeho členů odposlouchávalo (pravdaže se souhlasem soudu) podezřelé osoby, došlo i na jejich sledování a zužitkování informací pocházejících od legálních policejních struktur. Potíž je v tom, že se dodnes přesně neví, nebylo-li součástí podivuhodné Grossovy iniciativy také šmírování jeho politických soupeřů s cílem je zdiskreditovat a poté buď vydírat, nebo chladnokrevně zničit.

Tomu by odpovídal způsob, jímž »Grossova pětka« pracovala: ukazuje se, že její působení bylo utajováno až románově důkladnými konspiračními metodami, jaké známe z filmových thrillerů. Jediným příjemcem všech zjištění byl vnitrácký kmotr osobně, jemuž je jeho mafiáni předávali při supertajných hotelových schůzkách, přičemž sami slídilové nevěděli, k čemu je Gross potřebuje. Ten upřímný hoch komunikoval výhradně s kápem té tlupy, svého času proslulým lovcem šéfa Novy Železného Vladimírem Machalou, jehož si na tu špinavou práci najal jako prvního. Ten by dnes zapřel i vlastní babičku, vymlouvaje se na povinnou mlčenlivost.

O nic sdílnější nejsou ani ti, kteří by zatraceně měli mít co říci, protože v Grossově soukromé lumpárně nejeli, naopak byli obejiti i se svými nezadatelnými kompetencemi. „Nepříslušelo nám to (znát detaily Grossova špiclování, pozn. aut.), my jsme tým neřídili“, řekl Hospodářským novinám například šéf policejní inspekce Miroslav Borník.

Takže si to shrňme. Déle než dva roky vyvíjela za našimi zády nanejvýš podezřelou činnost protizákonná skupina s příznačným názvem Mlýn, o níž nikdo neví nebo ani nechce vědět, koho původně měla semlít, a již pro svoji potřebu zřídil a poté úkoloval floutek, který je dnes předsedou české vlády. Učinil tak v době, kdy mu byl ze smluvně opozičního dopuštění svěřen úřad ministra vnitra, čímž nad jakoukoli pochybnost naplnil skutkovou podstatu trestného činu zneužití pravomoci veřejného činitele, na což český právní řád pamatuje odměnou v podobě několika let kriminálu pro běžné smrtelníky. Že se neběžných rovnějších toto ustanovení zákona zpravidla netýká, na to už jsme si za patnáct let postkomunismu mohli zvyknout. Přesto však: chceme-li se vydávat za demokratický stát, notabene povýšený za přijatelnou jakost na plnoprávného člena Evropské unie, měli bychom pana Grosse třeba i projevy občanské neposlušnosti přimět k okamžité rezignaci, když už on sám podle všeho není schopen sebereflexe.

Neboť ... marně pátrám v paměti, který prevít z horních pater moci si naposledy dovolil zřídit soukromé policejní komando, které se vymklo jakékoli kontrole toho času panujícího systému, byť i totalitního. Jistěže měla rudá i hnědá diktatura svoji politickou policii, která řádila jako zběsilá v rozporu s jakýmikoli normami spořádané společnosti. Nikdy ale nedošlo k tomu, aby si jeden parchant pro svou potřebu vyčlenil z oficiálních represivních složek tlupu fízlů, která by ohrožovala parchanty ostatní. Nebo se to alespoň neprovalilo, protože v tu chvíli by se despotové navzájem schroustali jako zdegenerovaní dravci.

Kdyby už nic jiného, očekával bych od koaličních partnerů Grossem kočírované sociální demokracie, že konečně pochopí, s kým mají tu čest. Již dávno za sebou měli ve Strakovce prásknout dveřmi, neboť upřímný Standa jim k tomu ve své nádražácké prostotě poskytl bezpočet příležitostí. Neudělali to loni v létě, když Grossův kamarád Přibyl z řad někdejších Husákových bijců svobodomyslných občanů opustil post šéfa Úřadu vlády až na pouliční nátlak rozhořčené veřejnosti, drželi se svých vládních žlabů i ve chvíli, kdy grosstapo brutálně zasahovalo proti příznivcům vězně svědomí Vladimíra Hučína a ministerský předseda se ze své náchylnosti k tzv. starým strukturám vylhával nejneuvěřitelnějšími výmluvami. Jestli i tentokrát mávnou rukou nad tím, že přisluhují systému, v němž policie je neřízenou střelou, jejíž nejvyšší představitelé nemají co říci k tomu, že si z ní ministr vnitra dělal soukromou instituci ... nevím, jak se unionistům bude odcházet do hrobu a jak lidovci v novém účelovém svazku s Občanskou demokratickou stranou budou prosazovat křesťanské principy.

Co se pak týče slavné české policie samé, ta jediná má paradoxně šanci vyváznout z nejčerstvějšího maléru bez úhony, protože svým zarputilým mlčením vysílá směrem k předpokládanému novému politickému panstvu následující signál: jsme loajální k jakémukoli svinstvu, jsme tu od toho, aby si nás mohl najmout kdejaký lotr, jen když nám dá volnou ruku a slíbí vysoké platy. Nic na tom prachbídném policejním portrétu nemění ani okolnost, že Grossův nástupce František Bublan Machalovy »mlynáře« umístil tam, kam měli od začátku patřit, totiž pod kontrolu policejního prezidenta. V české postkomunistické džungli taková administrativně kosmetická úprava nemusí znamenat vůbec nic, pokud zůstane nepotrestáno samo selhání demokracie v této části světa.

Jde vlastně stále o totéž. Každá nová aféra, která nás usvědčuje z postkomunistické nepatřičnosti, rozmělňuje se časem ve mlýně laciných politických žvástů a kritikům posametového buranství bývá ochotně přišívána nálepka věčných kverulantů, jimž náleží jen pobavený úšklebek těch, kteří ji způsobili. Vím o tom své jako málokdo jiný, přesto si troufám zopakovat: Nebyly, nejsou, nebudou a ani být nemohou standardní demokratické poměry západního střihu domovem tam, kde mafiáni všeho druhu nejen že drží ve špinavých prackách otěže švindlem při životě udržované ekonomiky, ale dokonce mají volné pole působnosti ke zneužívání státní policie a upřímně kynou zkaženým poddaným z premiérských výšin.

(Annonce)



Zpátky