Březen 2005

Jsem židovský sirotek, kterého zachránil Wojtyla

Alessandra Farkas

Jako tolik židovských sirotků, adoptovaných katolickými manžely, tak i Polák Stanley Berger měl být pokřtěn a nevrátit se ke své víře a kultuře. Avšak jeho osud změnil mladý kněz krakovské diecéze, který ho odmítl pokřtít a přikázal adoptivním rodičům, aby ho vrátili do jeho původního prostředí. Ten kněz se jmenoval Karol Wojtyla. Této historce hrozilo, že nebude nikdy vyprávěna, protože Berger jako tolik židů, kteří přežili holocaust, se snažil to drásavé tajemství pohřbít co nejhlouběji do své paměti.

Všechno začalo na podzim roku 1942, když se Helena a Moses Hillerovi, rodiče Bergera, rozhodli svěřit svého jediného synka (který se tehdy jmenoval Šachne a měl 2 roky) bezdětným manželům, kteří bydleli v německé čtvrti městečka Domborówa. „Jmenovali se Jachowicz a byli důvěrnými přáteli mých rodičů“, upřesňuje Berger mezi zažloutlými dokumenty a knihami Shtetlovy nadace v New Yorku. Po vpádu nacistů do krakovského ghetta, 28. října 1942, kdy bylo tisíce židů deportováno do vyhlazovacího tábora v Belzecu a 300 dětí ze sirotčince bylo na místě zavražděno, Hillerovi se rozhodli jednat. "15. listopadu se mamince podařilo vynést mě z ghetta a předat mě přátelům křesťanům spolu s dvěma obálkami – pokračuje Berger. V první byly cenné předměty a ve druhé tři dopisy". První byl adresován manželům Jachovičovým, jímž ji svěřovala malého Šachne, žádala je, aby ho vychovali jako Hebreje a aby ho vrátili jeho národu, zemřou-li rodiče. Druhý list byl adresován samému Šachne: vysvětloval mu, že to bylo z hluboké lásky, co přimělo otce a matku zachránit ho u cizích lidí a odhaloval mu jeho původ a vyjadřoval přání, aby vyrůstal hrdý na to, že je židem. Třetí list konečně obsahoval testament Reizel Wurtzel, Heleniny matky, adresovaný příbuzné ve Washingtonu Jenny Bergerové.

„Náš vnuk Šachne Hiller, narozený 18. měsíce Av (předposlední měsíc židovského kalendáře, tedy 22. srpna 1940), byl svěřen dobrým lidem – stojí v dokumentu – Jestliže se nikdo z nás nevrátí, prosím tě, aby sis ho vzala a vychovala ho dobře. To je má poslední vůle“. Než se Helena rozloučila s Jachovičovými, předala jim jména a adresy příbuzných – Aaron, kteří bydleli v Montrealu a Berger ve Washingtonu, se slovy. „Jestliže se nevrátíme po skončení tohoto šílenství, pošli jim tyto dopisy“ – prosila Helena svou přítelkyni.

Její tragická předtucha se měla zakrátko naplnit. V březnu 1943 bylo krakovské ghetto likvidováno. Město, kde se židé usadili po prvé na polském území už ve 13. století, bylo prohlášeno judenrein (vyčištěné od židů). I život rodičů malého Šachne zakrátko skončil v krematoriích Osvětimi. V téže době i manželé Jachovičovi riskovali velmi mnoho. „Od roku 1942 do 1945 jsem žil stále na útěku, museli jsme se stěhovat z domu do domu z města do nějaké vesnice – vzpomíná Berger. Mnoho Poláků antisemitů je podle mého vzhledu podezřívali, že jsem žid, a kdyby nás udali, moji adoptivní rodiče riskovali smrt“. Jednoho dne, zatímco se skrýval ve stodole, malý Šachne viděl škvírami ve stěnách dva gestapáky, kteří prohledávali vedlejší hospodářství a hledali skryté židy. „Byl jsem tak ochromený strachem, že jsem nedýchal. Moje ,mamka´ mě dlouho tiskla v náruči a tak jsme dokázali překonat i tuhle děsivou tíseň".

Mezitím si paní Jachovičová tak zamilovala chlapečka, že ho považovala za své dítě. Ale i její manžel, přestože byl alkoholik, vůči němu se nechoval nikdy hrubě nebo násilně. „Po skončení války jsme chodili každou neděli do kostela – vzpomíná Berger – neměl jsem ani slabou představu, že jsem žid a naučil jsem se nazpaměť všechny katolické kostelní písně".

Ona mateřská, bezvýhradná láska ženy, která navzdory všem pokusům nedokázala mít své děti, se ukázala silnější než přátelství s Helenou a Mosesem. Zapomněla na sliby, které jim dala, a rozhodla se dát pokřtít synka, kterého chtěla úředně adoptovat a udělat z něho dobrého katolíka. Zašla za mladým kaplanem své farnosti, který byl nedávno vysvěcen, ale už měl pověst moudrého a spravedlivého, a odhalila mu tajemství o pravé totožnosti dítěte a o tragickém konci jeho rodičů. „Mamka, jak jsem jí tehdy říkal, vyjádřila přání, abych byl pokřtěn“.

Mladý kaplan jí pozorně naslouchal a pak se jí zeptal: „Jaké bylo přání rodičů, když svěřili svého jediného synka tobě a tvému manželovi?“ Když mu paní Jachovičová sdělila obsah závěti, kněz odmítl udělit chlapci křest. „To se stalo v roce 1946 - vysvětluje profesorka Yaffa Eliach, historička a spisovatelka, zakladatelka Shtetl nadace - „kdy z Vatikánu přicházely docela jiné směrnice týkající se pokřtěných hebrejských dětí; budoucí papež měl odvahu říci Ne“.

Profesorka Eliach byla první, jež odhalila světu Bergerovu životní historii. To pak dalo podnět celé řadě studií, které prohlubují to, co Eliach definuje „mimořádný filosemitismus Wojtyly: je nejlepším přítelem Hebrejů v posledních dvou tisíci letech“.

Díky mravní důslednosti budoucího papeže, mohl malý Šachne odjet do Severní Ameriky, kde na něho čekali příbuzní z matčiny strany. „Nebylo to nijak snadné – vypráví Berger. Polské zákony zakazovaly sirotkům opustit zemi, kanadské a severoamerické normy pro emigranty mi nedávaly naději na vízum a tak si mě tři roky přihrávali příbuzní jeden druhému. Naučil jsem se nelpět na místech nebo osobách, protože nikde jsem nepobyl déle než šest měsíců". Na konci roku 1949 Kanadská židovská rada dosáhla od vlády v Ottawě dovolení, aby mohlo přijít do země 1.210 sirotků. Mezi nimi byl Šachne, jediný Polák.

3. července 1949 přistál v New Yorku parník Batory. Z kabiny 228 první třídy, vyjde malý ještě ne devítiletý chlapec, který ještě neví, že je žid. „Od té chvíle se moje odyssea stala ještě neuvěřitelnější. Bez amerického víza jsem byl nucen jít k tetě Aaronové do Montrealu. Když ale její manžel zemřel na rakovinu, skončil jsem v sirotčinci. Pak jsem se ocitl v domě velmi bohatých průmyslníků Kertzových, kteří mě poskytovali pohostinství během čekání na vízum do USA".

19. prosince 1950 po dvou letech úsilí Jenny Bergerové, americký president Harry Truman podepsal zvláštní dekret, který svěřoval Šachneho Hillera Bergerovým. „Uplynulo osm let od chvíle kdy má babička napsala svou závěť v krakovském ghettu. Nakonec se jí přání splnilo“. Ale mladý Šachne, který mezitím vystudoval na nejlepších amerických univerzitách a stal se dobrým Hebrejem, oddaným manželem a otcem dvojčat, nevěděl nic o malém, závratném detailu své historie. Prozradila mu jej v říjnu roku 1978 paní Jachovičová, s níž si stále dopisoval.

„Poprvé mi svěřila, že se snažila dát mě pokřtít a vychovat mě jako dobrého katolíka. Ale zabránil jí v tom mladý kaplan, budoucí krakovský kardinál Karol Wojtyla, který byl nedávno zvolen papežem“.

Když se hlavní rabín Blužova Israel Spira dověděl od profesorky Eliach tuto historii řekl: „Cesty Boží jsou tajemné, úchvatné, neznámé lidem. Snad to, že zachránil tu hebrejskou duši, ho přivedlo na Petrův stolec. Je to historie , která musí být vyprávěna“.

(Corriere della Sera, překlad a úprava Josef Koláček)