Březen 2005

Češi očima exulanta aneb Osmaosmdesát pohledů zvenku

Luděk Frýbort

(výběr z úvah a esejí)

(Část šestá, závěrečná)

IX. Radši shnít nežli se smířit - úvahy k sudetskému problému

ČEMU NEROZUMÍM

Nevyjde snad jediné číslo těchto novin, aby se v nich na čtenářské stránce někdo nevyjadřoval k oněm událostem dnes už pomalu půl století starým, k odsunu sudetských Němců (všimněte si, prosím, že mluvím o odsunu, ne o vyhnání; to abych neporanil některé citlivé duše). Člověk by při té četbě mohl usoudit, že není nic naléhavějšího v česko-německých vztazích nežli toto téma a že tou nejdůležitější osobou v Německu je jistý pan Neubauer. Jelikož ale shodou náhod sám žiji v Zašumaví, čtu zdejší noviny a poslouchám hlas lidu, musím rozjitřenou českou veřejnost trochu zklamat.

Kdepak. Zeptáte-li se běžného německého občana, kdo to je, ten pan Neubauer, odpoví vám pravděpodobně, že nějaký fotbalista; a o tom odsunu (vyhnání) rovněž nebude vědět mnoho. Leda to, že už je to dávno a že máme dnes jiné, čerstvější starosti.

Ani já o něm nevím tak mnoho. Byl jsem sice tenkrát při tom, ale jen jako dvanáctiletý kluk. Běhal jsem s jinými rošťáky po ulicích, sbíral vystřílené nábojnice po tom slavném povstání a koukal jsem, co se zajímavého kde děje. A dělo se. Viděl jsem například, jak nějací rozzlobení mužští chytili jakéhosi člověka a rozdupali ho na krvavou kaši. O kus dál v parčíku zase nějaký člověk kopal jámu a kdosi druhý mu stál se samopalem za zády, čekaje až bude jáma dost hluboká; pak ho v ní zastřelil.

Měl bych teď asi napsat, že se mé dětské duši z toho udělalo zle - ale neudělalo. Ona ta dětská duše není zdaleka tak něžně citlivá, jak si dospělí představují. Že se střílí a zabíjí, to jsem dávno znal z mayovek. Rovněž jsem věděl, že Komančové své zajatce mučí, takže ani to mi nepřipadalo divné, třebaže Vinnetou takové věci nedělal; bylť rudý gentleman.

Teprve později mi došlo, že ti z revolučních sklepů vylezlí komančové byli sice vesměs rudí, v žádném případě však gentlemani. O nějaký čásek později jsem vídal houfy lidí, opatřených na rukávě bílou páskou a hnaných za kaprálského pokřiku dozorců na nějaké práce. Ani to mi nepřipadalo divné. Celých těch šest let předtím jsem potkával osoby označené hvězdou; i usoudil jsem, že určité druhy lidí se prostě označují, aby byli lépe k poznání. Těch se žlutou hvězdou postupem času ubývalo, až už žádní nebyli, asi že žluté hvězdy vyšly z módy a nyní se zase nosily ty bílé pásky. Ostatně i ti lidé s bílými páskami po čase někam zmizeli.

Nerozuměl jsem tomu; prosím vás, vždyť jsem byl dítě. Nerozumím tomu podnes. Prosím snažně ty moudré a zkušené, co to všechno vědí a čtenářské dopisy píší, aby mě poučili. Z průzkumu veřejného mínění vyplývá, že tři čtvrtiny českých lidí dodnes považují odsun našich bývalých spoluobčanů německého jazyka za věc správnou a národním zájmem posvěcenou; prosím vás, proč? Co dobrého z toho komu vyplynulo, snad kromě krátkodobého zchlazení žáhy a zlatokopeckého rabování? Co z toho podnes vyplývá českému jménu?

I jiným věcem nerozumím. Byl ten odsun tehdy činem českým, vyšlým z citů českého národa a vypracovaným českými politiky? Opravdu? Nu sláva; v tom případě sice stále ještě páchne pomstychtivostí nehodnou gentlemana (třeba i nerudého), ale aspoň je to pomsta naše. Za rozličná stará příkoří, jak se tak tvrdívá.

Divné ovšem je, že tentýž nápad se ve stejné chvíli urodil i v hlavách jiných národů čerstvě osvobozených slavnou Rudou armádou. Jen tam a ne jinde; své Němce nevyhnali a jejich majetek nerozkradli ani Belgičané, ani Francouzi, ani Dánové, ačkoliv na ně mohli mít stejný vztek jako Češi, Poláci nebo Jugoslávci.

Jak říkám, nerozumím tomu, ale je mi to divné. Že by ne ani tak stará příkoří a české city jako spíš šeredný plán, upečený na stolech moskevské Lubjanky a poslušně převzatý vládou té neslavné dvou a půlté republiky? Co myslíte? Vyhánění celých národů nijak neodpovídá obyčejům kultur evropských a západních; zato bylo běžným prostředkem upevňování sovětské moci za vlády velikého Stalina. Estonci, Lotyšové, karelští Finové, Kalmykové i jiní národové by o tom mohli podnes pět písně. Že by i v našem případě ani tak nešlo o očištění českého pohraničí a o splátku za křivdy, jako o přípravu únorového upevnění sovětské moci? Jí by ovšem sudetoněmecké obyvatelstvo v Čechách bylo na překážku. Dodnes ostatně etnické čistky patří k repertoáru například srbských soudruhů; jak lze pozorovat, nedobyli si tím v demokratickém světě žádného zvláštního uznání. Lze čekat, že z toho srbskému národu nevznikne ani prospěch, ani čest.

Pokud je tomu ale tak, nerozumím už vůbec ničemu. Nerozumím vám, vy tři čtvrtiny mého národa. Nerozumím zejména vám, kteří jinak hovoříte jazykem demokratickým a zakládáte si na svém pravicovém, nekomunistickém smýšlení. Proč s takovou sveřepostí hájíte neobhajitelné? Proč se zastáváte téhož, co dnes celý svět odsuzuje, činí-li to soudruzi Milošević a Karadžić? Proč tak houževnatě trváte na správnosti činů vyšlých z vražedných dílen KGB a ze zvrhlého Stalinova mozku? Proč tak nadšeně na sebe berete bolševickou vinu a ostudu? Proč dáváte svůj souhlas něčemu, co spoluvedlo k vašemu vlastnímu čtyřicetiletému zotročení? Proč se zrovna v tomto punktu ztotožňujete s komunisty?

Jen malicherná duše nedokáže přiznat chybu a podat ruku k smíření. Jenom ješita a hňup setrvává při svém omylu, aby si nedej pámbu nezadal. Jen fanatik se nedokáže podívat očima druhého. Jen krátkozraký mstivec navěky ohřívá zkyslou omáčku vzájemných křivd. Nechme toho. Přiznejme si, že jsme se dali zbalamutit sovětskými mistry dezinformace. Není to žádný tak výjimečný hřích, stalo se to během času v západním světě snad každému. Nechme mechovitou nenávist těm, komu sluší: rudým komančům a pohrobkům KGB. Smiřme se s těmi, kteří tu kdysi s námi bydleli, ať se už tenkrát za babiček mezi námi stalo cokoliv. Uvidíte, že to nebude tak těžké a nebude to ani nic stát. Křečovitá nařčení i maximální požadavky jsou jen štěkáním za plotem; štěkání pomine, když se vrátka otevřou. Ostatně, i my bychom si měli dnes raději hledět jiných starostí.

(Hannover, 17. 2. 1994, Český deník, 17. 2. 1994)

Záplava ostře nesouhlasných i dosti sprostých dopisů, jež jsem dostal v odpověď na tento článek, mě upozornila, že jsem píchl do vosího hnízda. Špatné svědomí bývá ze všech vosích hnízd jistě to nejbouřlivější. Mnozí chtěli též vědět, kolik milionů jsem od různých landsmanšaftů za svůj článek dostal. Aniž jsem příliš domýšlivý, domnívám se, že jsem tehdy něco nastartoval, co bylo veřejnému mínění naprosto nepřijatelné a v rozporu s veškerou názorovou konvencí té doby; ale čas šel a mé tehdejší osamělé kacířství se poznenáhlu stalo celkem obecně přijímaným nebo aspoň věcně diskutovaným názorem. Občas si kvůli tomu sám poklepávám na rameno.

Ale abych byl spravedlivý, uvádím, že sem tehdy dostával i dopisy slušné a věcné, žádající o vysvětlení, jak jsem k svému názoru přišel. Odpověď byla takováto: K Vaší otázce, jak se utvářel můj vztah k německému problému: nejspíš docela organicky. Ačkoliv mi bylo ke konci války teprve dvanáct let, pamatuji se z té doby na ledacos. Mimo jiné na zábor Sudet a na větu mého otce, již jsem ho jednou slyšel vyřknout, že co je ukradené, nebývá požehnané. Pohled na dnešní stav té země ukazuje její pravdivost. Viděl jsem lidi označené bílými páskami, viděl jsem i lidi bité, urážené a ranami pažeb hnané na jakési práce, a ačkoliv jsem věděl, že Němci se na našich lidech provinili stejně, styděl jsem se za to. Už mému klukovskému rozumu bylo zřejmé, že takhle ztrácíme jakékoliv morální právo odsuzovat zločiny německé; a ať se nacisté chovali jakkoliv, my bychom se tak chovat neměli. Jezdil jsem pak často do Sudet a nemohl jsem přehlédnout tu zkázu, zničení a úpadek a říkal jsem si, jestli jsme opravdu udělali tím odsunem tak výborný obchod, jak si namlouváme. Ať byla vina sudetských Němců jakákoliv, stalo se, co se stát nemělo.

Po čase jsem si namluvil holku, přičemž jsem myslel na zcela jiné věci než na politiku. Rovněž jsem ji při tom namlouvání nepožádal o předložení občanského průkazu, abych se dozvěděl, že v něm má záznam »národnost německá«. Jelikož jsem si tu holku pak vzal, získal jsem s ní hromadu německého příbuzenstva nejen v Čechách, ale po celém světě, jak se kam kdo po tom odsunu rozprchl. Můžete mi věřit, že jinak se proklíná nějaký anonymní Němčour než zcela konkrétní tchán, švagrová, spousty jiných lidí od Frankfurtu po Johannesburg. Zvlášť když zjistíte, že jsou to všechno lidé velmi hodní, nezáludní, tolerantní, mně jako Čechovi ani slovíčkem nic nezazlívající. Kromě toho i lidé velmi kvalitní, jejichž vyhnáním vznikla české zemi obrovská škoda.

Ještě po nějakém čase jsem začal uvažovat o exilu. Byl jsem to já, který u nás tuhle myšlenku prosadil, moje sudetská manželka by bývala raději zůstala doma. Stalo se pak všelijakými náhodami, že jsme zůstali v Německu, ačkoliv naším původním cílem byla Amerika, pro kterýžto cíl jsem už podnikl nějaké kroky, ale dopadlo to jinak. Nelituji toho. Byl jsem jako Čech v Německu velmi dobře a přátelsky přijat, nikdy jsem se nesetkal s nějakým protičeským vrčením ani jiným náznakem antipatie. Měl jsem podivné pocity, když nás například lidé poslali zrovna k sudetoněmeckému »landsmanšaftu«, abychom si tam ve skladu vybrali pro první čas nějaké ošacení - přinesli jsme si toho z domova velmi málo. Bál jsem se, že ti Sudeťáci mi dají nějak znát - aha, teď přilejzáš, Čecháčku ... ale nestalo se to.

Pamatuji se, že jeden ten Sudeťák byl z Ostravy, kde jsem nějaký čas pracoval, i bavili jsme se dlouhý čas o ostravských hospodách, o vesnicích kolem a takových věcech. Pochopil jsem, že zlostné řeči o pomstychtivých landsmanšaftech jsou komunistické výmysly, kterým jsem bohužel i já podlehl, než jsem se přesvědčil o opaku. Nijak zvlášť se mi nelíbí, že současní čeští představitelé v těch výmyslech pokračují.

Musím říci, že dnešní postoj sudetských lidí velmi ctím. Nevím, byl-li bych jej sám schopen. Kdyby mě býval tehdy ve dvanácti letech někdo označil bílou páskou, nacpal do dobytčáku, sem tam přetáhl pažbou, vyhnal s dvacetikilovým uzlíkem, v němž nesměly být žádné cennosti, z domu a ze země, kdyby při tom »odsunu« každý dvacátý z těch, kteří ten osud sdíleli, zahynul ... patrně bych dnes byl mnohem hůř k mluvení na ty, kdo to způsobili, nežli jsou dnešní potomci těch vyhnaných. Vinu svých předků bych si jistě uvědomoval, jako si teď uvědomuji vinu českou, ale asi bych nebyl ochoten za ni přijmout své osobní pokoření.

Je jedno demokratické umění, bez nějž není opravdové demokracie: umění podívat se očima druhého.To tedy k Vaší otázce, jak se vyvinul můj názor. Dobře vím, že je v Čechách výjimečný, patrně proto, že málokdo má vlastní zkušenost s Německem a se sudetskými lidmi včetně houfu příbuzných. Kromě toho sleduji s obavami nepřehlédnutelnou snahu odstrkat Čechy zase někam na Východ, k čemuž jsou národovecké vášně výborným prostředkem. Dokud budu mít možnost psát do českých novin, budu na toto nebezpečí poukazovat. Německo se změnilo za poslední půlstoletí, jak sám nejlíp vidím; výbojného, nesnášenlivého nebo pansky nafoukaného v něm už dávno není nic, kdybych v sázku o to se mohl upsat svou duší, udělal bych to bez obav. Většině Čechů - na rozdíl od Francouzů, Belgičanů i jiných sousedů - tato změna bohužel unikla. Uniklo jim patrně také, že Východ se nezměnil nikterak.

(Naše noviny, Ždírec nad Doubravou 1996, č. 58)

Epištola k Březovským

Jezdíval jsem kdysi na služební cesty přes takovou jednu sudetskou vesnici - ale nechci teď prstem ukazovat, říkejme jí třeba Březová. Později postavili novou, rovnou silnici, která se Březové vyhnula, takže už nebylo proč jí projíždět. Teprve nedávno, po dobrých dvaceti letech mě náhoda opět do těch míst zavála. Abych to jedním dechem vypověděl ... dobrý Bože, jak je to tu ošklivé! Ono to už před těmi dvaceti lety nebylo žádné Beverly Hills, ale jak se to všechno stačilo ještě víc rozpadnout a zešerednět! Přitom to musela kdysi být pěkná, výstavná obec, ne-li přímo městečko. Kraj kolem je úrodný a ještě jsou všude vidět známky bývalé zámožnosti ... ale jako by se někdejší požehnání úrodnosti změnilo zrovna v kletbu. Všechno je to tak bezútěšně zchátralé, ušmudlané, opadané, opotřebované ... asi že úrodná půda není víc než předpoklad, z nějž jeden vykouzlí bohatství a výstavnost, druhý pouze tu utrápenou jézédáckou bídu.

Vysoký barokní kostel stojí na zapleveleném návrší, musela to kdysi být nádherná stavba, ale teď je až na cihlu opadaný, okna vytlučená, střechy propadlé, nepotrvá asi dlouho a země česká zase přijde o jednu ze svých památek. Honosné statky dosud vroubí starou silnici i zaneřáděnou náves, ale jejich vrata jsou vyvrácená, ozdobné zdi zřícené, patrně ještě někdo přebývá v obytné části, ale z hospodářských budov se stala hromada ruin. Nu, a nejspíš že v těch zříceninách straší, vyrostly nad návsí dvě tři řady vesnických paneláků; a povím vám, městský panelák je stavba už dost škaredá, ale vesnický panelák je ohavnost nepředstižitelná a holá hrůza. Chceš-li vidět názorný příklad rozdílu mezi selstvím a bolševickým jézédáctvím, srovnej selský statek s umakartovo-cementovým panelákem uprostřed kopřiv a bláta.

Ještě k tomu, jelikož obec Březová leží v oblasti sice žírné, romantickému oku však nijak nelahodící, nepotrefilo ji ani to jediné štěstí ostatních sudetských vísek: nezakoupili se v ní pražští chalupáři. Nezvelebili a nenabílili březovské domky, v úmorné práci nezměnili plevelný úhor v maličké soukromé ráje. Vůbec, jako by se nová doba Březové načisto vyhnula. Hospoda sice zesoukroměla, i jakýsi nový krámek je tu zřít, tu a tam vybílené průčelí domku, ale to jsou jen osamělé světlé body v té šedi sudetského rozpadu.

Postavy v ušmudlaných montérkách se plouží kolem ... rád bych věděl, jaký tajemný účel tkví v nutnosti běhat od rána do večera v montérkách, které se zřejmě nesmějí ani vyprat, aby měly ten správný říz. Vstát ráno a hned se obléci do špíny ... fuj tajbl.

Někde mezi tou blátivou spouští stojí venkovská sámoška, rovněž taková umolousaná škatule, jako by se k tomu účelu nedalo upravit jedno z těch zchátralých stavení ... a před sámoškou vývěska s utrženými dvířky na jednom pantu. Lze v ní spatřit plakát páně Sládkovy republikánské strany; zdá se, že republikánská idea má mnoho přívrženců mezi místním obyvatelstvem. Republikánská idea se na vývěsce projevuje vyobrazením německé orlice, svírající v drápech mapu České republiky, nad čímž lze číst nápis: Ne Sudeťákům!

Což, panu Sládkovi se nedivím. Je majitelem politické strany a správně vystihl, kde a čím přijít k voličskému potenciálu, který by mu zajistil význam právě dostačující k znamenitému živobytí, když už to cenzorství zašlo, a přitom aby nemusel převzít ani za pětník odpovědnosti. Je výrazem jeho prozíravosti, že přesně odhadl podíl hulvátského křupanství, toho ostudného výměšku české duše. Není nad stranu kolem pěti procent, drazí demokraté; to je možná ještě úživnější než založit novou církev.

Komu se naopak značně divím, jsou občané březovští. Kam a do jakého neznámého prostoru to voláte své NE? Do čeho se jím míníte obořit? K čemu ta bojechtivá póza? Před kým či před čím se do ní stavíte? Napadlo vás někdy rozhlédnout se kolem, po té své jézédácké upatlanosti? Představit si, že by se našel Sudeťák tak praštěný, aby o ni stál? Domníváte se skutečně, že se někdo za Šumavou celý jen třese, aby se zmocnil těch polozbořených stavení, toho vytlučeného kostela, té vší hrůzy a bídy, v niž bolševické jézédáctví stačilo přeměnit obec kdysi kvetoucí?

Nebojte se. A upokojte se. Nikdo vám ty vaše oprýskané pastoušky ani ty užbleptané paneláky nevezme, leda by byl blázen. To jediné, co by se časem mohlo stát - jestli chuť evropského společenství vzít mezi sebe zchudlou zemi českou je opravdová a jestli touha českých představitelů po vstupu do něj není jen těšínským jablíčkem pro hlupáčky - že by se kdesi za okrajem vsi někdo cizí zakoupil. Vyčistil by úhor, dal by postavit pěknou, čistou vilku, na jakou je zvyklý ze svého zašumavského domova. Začal by hospodařit, buď že by skoupil zanedbanou jézédáckou půdu, nebo by zbudoval úhlednou, prosperující továrničku. Tak by asi mohl vypadat ten německý dráp, zachvacující plakátovou zemi českou.

Bylo by to takové neštěstí, občané březovští? Domníváte se, že německý obyvatel čisté vilky by byl špatnou výměnou za obyvatele jiné, kvůli nimž ostatně rovněž volíte páně Sládkovu partaj? Máte takovou hrůzu z toho, že by vaše obec mohla zase aspoň kousíčkem vypadat tak, jak vypadávala před vydáním Benešových dekretů (které jsou ovšem základem mírového uspořádání Evropy, pravdaže. Bez nich by z té Evropy nezůstal kámen na kameni. Ó, vlastenecká domýšlivosti!)?

Můžete se takových konců bát. Můžete se dál s hrůzou dívat na zobrazení sudeťácké orlice, dál běhat v mastných montérkách, večer co večer zalézat do opadaných zřícenin. Co se mě týče, bojím se něčeho jiného. Bojím se velmi, že až ten den přijde, nenajde se ani jeden Sudeťák aniž kdo jiný ze Zašumaví, komu by se k vám chtělo. Že si veškeří zájemci vaši obec už opatrně projeli, načež přidali plyn a řekli si: než tohle... Že proklamovaný pocit příslušnosti k staré vlasti je ostatně také jen takový politický plakát, od nějž se každý odvrátí, když možnost návratu nastane. Mám strach, že zůstanete sami a bez pomoci v té vaší Březové; že z ní už nikdy neuděláte to, čím bývala, ba že už ne-uděláte vůbec nic, protože jste si na tu dnešní ostudu už dávno zvykli.

A všechno se bude dál rozpadat, dál plevelí zarůstat, čím dál zchátralejší, ušmudlanější, až... Nechci hádat, jaké až. Už jsem se jednou ve svém odhadu zmýlil: domníval jsem se před těmi pěti lety, že teď nastala chvíle, kdy se všechno vzchopí, malátnost setřese, novou, čistou tvář dostane, kdy se zase všechno začne podobat té staré zemi české, která bývala zemský ráj na pohled. A ono opravdu začalo, ale jen místy. Ukázaly se bílé plošky čistoty a podnikavosti, mezi nimiž dál šedne flekatá mapa rozpadu. Zdá se, že ten rozdíl má sklon se rozšiřovat dál, až jednou ... inu, přesně podle Darwina: něco se ujme, rozvine ... a něco zajde na svou vlastní malátnost. Nemějte mi to za zlé, ale jak se tak dívám na tu vaši Březovou, jímá mě zlé tušení, na které straně darwinovské rovnice skončíte. Nu, snad vám aspoň zbude ten slavný pocit, že jste k sobě ty hnusné Sudeťáky nepustili. Vývěska před sámoškou bude dál utrženými dvířky vrzat a hlásat republikánskou pravdu: raději shnít než se smířit!

(Hannover, 11. 7. 1995, Český týdeník 1995, č. 83)

Zámořským našincům

Jedno bych rád věděl: jak bych dnes nahlížel na tu prožluklou sudetskou otázku, kdyby se mi býval splnil jeden někdejší sen. Nikterak jsem totiž nebažil státi se obyvatelem německým, když jsem tak předl plány svého útěku za kopečky; mysl mě mocně pudila do Kanady, v kterémžto smyslu jsem dokonce i podnikl některé kroky. Leč vítr exilového osudu mě popadl a zahrávaje mnou všelijak, upustil mě zrovna v tom Německu; a aby toho nebylo dost, popadl mě ještě jednou a zanesl do placatého, větrného Německa severního. Dějiny zaznamenaly, že moje žena, spatřivši poprvé kraj, v němž nám bylo usouzeno býti domovem, se na tom fleku rozbrečela. Uvádím tuto osobní vzpomínku proto, abych poněkud přivedl na půdu skutečnosti naše zaoceánské přátele, pokud jde o posouzení svrchu zmíněných sudetsko-německých patálií. Neboť nepochybuji, že i jimi všelijak zahrával exilový vítr a že jen málokteří měli předem v kapse přímou letenku za Atlantik, prosti všech pochybností, jak to s nimi nakonec dopadne.

Klidně to mohlo dopadnout zcela naopak, není-liž pravda: že já bych dnes seděl někde v Torontu a oni třeba v městě Řezně, skok od českých hranic. Že bych pak já zastával ostře protiněmecký názor a varoval na stránkách Polygonu český lid před vpádem dobyvačných Teutonů (pokud možno s rohy na přílbách), kdežto paní Neudorflová by se zasazovala o přátelský dialog s Franzem Neubauerem? Něco podobného se totiž zdá z řečených stránek vyplývat: čím dál od Německa, tím více špatností je od něj očekáváno, tím menší ochota je přetvořit někdejší ze zásady nevraživý a nedůvěřivý postoj v cosi ne-li už přátelského, tedy aspoň rozumně sousedského, lépe slušícího tomuto času na přelomu tisíciletí.

Nechci se vás dotknout, milí zaoceánští našinci, a rád uznávám, že ledačemu můžete rozumět lépe než my tady v blízkém Zašumaví. Například Americe určitě rozumíte mnohem lépe než já, který sice mám svůj (velmi pozitivní) dojem z několika návštěv, ale právě že jen z návštěv. Nechte ale nám, českým lidem v Německu z dopuštění osudu usedlým aspoň tu útěchu, že pro změnu zase lépe rozumíme jemu. Víme, co je na Německu a na Němcích špatného a co dobrého; víme to ze zkušenosti každodenního styku, neboť už když ráno sundám nohu z postele a vyhlédnu z okna, jsem obklopen německou skutečností. Víme také, čeho je záhodno se z Německa obávat, nač si dávat pozor a co naopak jsou staré, dávno a beze zbytku vyčichlé strachy, jimiž je darmo si zacpávat hlavu. Dejte si o tom vyprávět; příležitostně pak můžete zase nám na oplátku napsat něco o tom, jaká je ta vaše Amerika.

Abych začal tím horším, tedy pravím, že je v Němcích opravdu cosi, nač bude moudré si dát pozor. Je to jistý nám těžko pochopitelný sklon horlivě se chopit myšlenky ušlechtilé a pravdivé, naplnit si jí beze zbytku duši, přeměnit ji v extatické zaklínání a přehnat do extrému; ten pak zákonitě vyústí v závěrečný průšvih, jímž je dosaženo pravého opaku těch krásných věcí, jež původní myšlenka hodlala přivodit. V současnosti jsou to určité módní směry a směrečky, jichž sice není prost celý západní svět, ale nikde nejsou hlásány s tak srandy neznající opravdovostí jako v Německu. Němec není trouba, který tupě vyslechne kaprálské komando a pak je bez myšlenky vykoná, jak je mu v Čechách rádo přisuzováno; je schopen hlubokého myšlení, bohužel někdy tak hlubokého, až už nezpozoruje, že se vznáší ve výšinách větrných zámků čisté teorie, nohama se skutečnosti světa nedotýkaje. Krapet ironické skepse, tak příznačné pro duši českou, by mu nikterak neškodilo.

Naproti tomu vězte, že dnešní Němec je dokonale prost veškerých pocitů uchvatitelských, dobyvačných, rozkazovačných a jiných tomu podobných. Pokud je někdo za oceánem názoru odlišného, mohu se s ním s absolutní jistotou vsadit o celý svůj nevalný majetek: co živi budeme, a ještě dlouhé věky potom, nevyjde z Německa nic, co by politicky, územně a vůbec existenčně ohrozilo zemi českou nebo i kteroukoliv jinou. Že ovšem velká, zdatná země může třeba i nechtě vykonávat značný hospodářský tlak na mdlého, k žádnému skutečnému vzchopení se nemajícího souseda, je jiná píseň, o niž bych se sázet naprosto nechtěl.

Ani po desítiletích pobytu nedokážu pochopit, co to chytilo dědečky těch hodných lidiček kolem mne, že dali svou důvěru a podporu pyšně destruktivnímu šílenství, které samozřejmě jen tak z paměti světa nezmizí. Diskutuji o tom občas se svými německými kolegy a shodujeme se spolu v tom, že ani oni to nedokáží pochopit.

Měl-li bych nějak definovat jejich vztah k neslavné národní minulosti, napadá mě asi nejpříhodnější slovo - děs. Hrůza z nepochopitelného upíra, který tudy kdysi obcházel a nesmírně opravdová, ohledu neznající snaha o to, aby upír byl pohřben dosti důkladně. V Německu neuslyšíte řeči o žádných tlustých čárách, ani o tom, že inu ano, oni ti druzí mají zase svoje škraloupy a že se to beztak všechno stalo někdy za dědečků, takže nám s tím laskavě dejte pokoj, jelikož jsme u toho nebyli.

Ne. Současný Němec velmi důsledně a v bolestné sebeanalýze přejímá odpovědnost za dědečkovské blbnutí. Pokud se občas z Německa ozývají tóny jiné, všimněme si odkud: z jeho východní, nedávno přifařené části. Stačila už k Západu přirůst politicky; hospodářsky ne tak příliš zdařile, mravně a myšlenkově sotva za nehet. Půlstoletá snaha o vytvoření nového socialistického člověka se věru vydařila: ten nový člověk se opravdu vylíhl - a je to destruktivní, sobecký, cynický, otrocký zmetek. Ale nehledejme v něm produkt němectví; stejný zmetek se ze stejných podmínek urodil, jak známo, i jinde.

Abych se vrátil na půdu česko-německých sporů: je mi poněkud stydno, že na české straně vidím velmi málo toho, co jsem u Němců nazval slovem děs. Málo opravdové snahy o důkladné potlačení toho zlého v nás, co kdysi vyústilo do nelidskostí. Málo chuti převzít za ně odpovědnost. I když ano, zajisté, nelidskostí ne tak hekatombicky obrovských, rovněž o tom, co bylo dřív a co potom, lze mluvit, nemusíte mi nic připomínat, to všechno vím velmi dobře. Jenže já jsem Čech. Česká ostuda je moje ostuda, mě pálí na duši, nevyvléknu se z ní poukazováním na ostudy jiných. Němci se ke své ostudě přiznávají a vyrovnávají se s ní způsobem, jemuž není co vytknout; na české straně se však setkávám leda s nevelkou ochotou podepsat jakési lejstro, budiž, ať je po jejich, aby nás vzali do té Evropy.

Kdo viděl v televizi akt podepsání řečeného lejstra, srovnal pohnutou opravdovost německého kancléře s namrzle odměřeným výrazem českého premiéra; ten ví, o čem je řeč. Přitom to tím lejstrem není, nesmí být odbyto. Potřebujeme mnohem víc; potřebujeme vztah sousedský, zbavený nedůvěr a mechem obrostlých záští. My Češi jej potřebujeme mnohem víc než Německo, budiž zdůrazněno. Ono nemusí hledat důvěru v západním světě; má ji už dlouho. Nepotřebuje vstupovat do jeho vojenských či hospodářských struktur, jelikož je jejich nosnou a osvědčenou částí. Není žáčkem, který pro nemoc čtyřicet let chyběl a teď musí nahonem dopisovat domácí úkoly.

A abych řekl ještě jedno slovo do pranice: neobejde se to všechno bez toho, aby se čeští lidé smířili nejen s Německem, nýbrž i s potomky těch, které jejich tatíci kdysi s řevem a kopanci odsouvali (sám jsem to jako dítko pozoroval). My tady v Německu se s nimi setkáváme často a mohu vydat svědectví, že nejen Němec, nýbrž ani Sudeťák nejsou stvůry sedmirohé, vší zloby a obmyslu plné, nýbrž zpravidla lidičkové dobrosrdeční, vstřícní a - musím zdůraznit - zlého nevzpomínající. Dalo by se s nimi vyjít a dalo by se dohodnout i shodnout, jistě mnohem lépe než s mnohými řvouny domácími. Pro začátek by stačilo jen toho druhého vyslechnout, zlým návykem zhořklou příchuť slova »Landsmannschaft« z úst vyplivnout. Ostatně, neznamená víc než »krajanské sdružení«. A zapřemýšlet: nepovstávají mnohá nedorozumění jen schválností jankovitého osudu? Ze nás třeba jednoho posadil do Kanady, kdežto druhého do Němec? Nebo že jednoho vybavil předsudky českými, kdežto toho druhého sudetskými? Nedalo by se stavět raději na tom, co máme společného? Je toho, věřte, víc.

Malá příhoda na závěr tohoto traktátu nechť je toho dokladem.»Nowotny,« představil se mi takový starší mužský v kožené bundě. Což, v Německu je českých jmen jak naseto už někdy od třicetileté války; ale snad člověk vysílá nějaký signál, jímž se poznávají osoby spřízněné... »Umíte česky?« pronesl jsem. »Malo,« povídá ten mužský. »Sem obuvnik. Švec. Ze Ščibra.« A tak jsme spolu stáli a povídali, čas míjel, až se dostavila i Frau Nowotny s hlášením, že oběd stydne, a nevykládali jsme si o odsunech aniž o příkořích z té druhé strany, nýbrž o Ščibře, o tom, jakou tam mají pěknou, malovanou radnici, jak krásné jsou ty lesy v okolí a co hub tam roste, kdepak, nikde si člověk tak nezahoubaří jako na Stříbrsku.

Snad byste, milí zámořští našinci, potřebovali pár takových setkání. Trochu přímé zkušenosti. Abyste poznali skutečného, živého sudetského člověka těchto dnů a shledali, co společného spolu máme a oč víc je toho, než co nás dělí. Že jsou to kořeny, z téže půdy země jménem Bohemia vyrostlé, a všechno ostatní že sice nelze zapomenout ani popřít, ale lze to překonat, protože je to věc na povrchu vyrostlá, hloubky kořenů nedosahující. Neboť uběhlo již drahně vody od oněch dnů roku pětačtyřicátého, jejichž ducha nám ve svých dopisech prezentujete.

Jste s ním poněkud pozadu. Co tehdy bylo čerstvým větrem dějin, je už dnes zatuchlostí nevětraného strašidelného zámku, v němž bloudí přízraky upírů. Netřeba si je balit do svého exilového zavazadla. Pokud je zažehnat nemůžete či nedovedete, všimněte si, prosím, s kým v království českém si v tom punktu notujete. Nejsou to náhodou tatáž strašidla, před nimiž jsme kdysi, my sběhem náhod poněmčení i vy pokanadštění, utíkali z Čech?

(Hannover, 11. 2. 1997, Polygon 1997, č. 3)

DEKRETY KRÁLE NABUCHODONOSORA

(Pokud to snad ještě někoho baví, tedy další pokus o vědecké shrnutí odsunové problematiky)

V třetím roce vlády judského krále Joakina se rozhodl král babylónský Nabuchodonosor, že s konečnou platností vyřeší židovskou otázku. I dobyl a vyvrátil město Jeruzalém a lid izraelský odsunul, ponechav na místě jen některé nepostradatelné odborníky, například prostitutky. Jenže historie, kobylka skotačivá, nemiluje konečných řešení a události se rozvinuly dále. Lid izraelský, z jakýchsi důvodů s odsunem nespokojený, se v babylónském zajetí sdružil v landsmanšafty a zrádně se punktoval s nepřáteli krále Nabuchodonosora, jimiž v těch časech byli Peršané. Vzniklo dokonce cosi jako nerozborná družba persko-židovská, ne sice na věčné časy, ale k velké škodě říše babylónské. Židé poskytli Peršanům své rozličné vědění a schopnosti, až takto posílený perský král přišel a s konečnou platností vyřešil otázku nikoliv židovskou, nýbrž babylónskou. Navzdory státnickým úmyslům krále Nabuchodonosora žije lid židovský podnes, kdežto slávu Babylonu pokrývají eufratské náplavy a uschlý velbloudí trus.

Pominouce o něco úspěšnější římský odsun zrádného židovského obyvatelstva (o němž nemohlo být z římského hlediska pochyb) se můžeme přenést o nějaké to století dál do říše španělské, jíž právě panoval udatný král Ferdinand II. Hnětlo ho vědomí, že v jeho mocnářství nepanuje naprostá náboženská jednota, i rozhodl se očistit je od rozkladných živlů a Židy odsunul. Odešli převážně do islámských zemí, které se jejich příchodem dočkaly značného vzestupu. Očištěné království španělské ale přišlo o své nejlepší řemeslníky, obchodníky a vědce, což časem přispělo k tomu, že se přes hojný přísun amerického zlata postupně změnilo v chudobnou a zaostalou periferii Evropy. Odsunutí Židé pak dlouhá staletí tvořili nejproduktivnější a nejdynamičtější vrstvu všude od Maroka po Jemen, až v čase téměř přítomném i tam převážil názor, že je zemi třeba jednoty, bez cizáků a jinověrců. Židé byli tudíž znovu odsunuti nebo se odsunuli sami, a to do Izraele, který se tím způsobem dočkal znamenitého posílení - k veliké zlosti odsunovatelů.

Ale abychom nehovořili stále jen o Židech a o dávných dobách; však i naše skomírající století má svých odsunů dost. Tak třeba ještě v jeho počátku žila v říši tureckého sultána početná, bohatá, dovedná a vzdělaná arménská menšina. Jenže se z Evropy doslechla cosi o národním sebeurčení a začala se vzpouzet. Šilhala očkem po zahraničních nepřátelích sultánovy říše a kula s nimi nebezpečné pikle. Vypukla světová válka a sultánova vojska měla plné ruce práce nalevo s Brity a Francouzi, napravo zase s Rusy, k tomu ještě tihleti Arméni ... i rozkatil se mocný sultán a kázal Armény odsunout. Všechno se to trochu zašmodrchalo, sultán potřeboval svá vojska, aby bojovala proti nevěřícím a ne aby dohlížela na odsun, ta starost byla svěřena místním orgánům a orgány ... zrádné Armény odsouvaly, ale ještě víc rabovaly a mordovaly. Odneslo jich to v různých pochodech smrti tehdy něco přes milion. Dlužno uznat, že se to panu sultánovi nelíbilo. Nabádal k lidskému, spořádanému odsunu a několik nejvražednějších odsunovatelů nechal i popravit. Ale nebylo to nic platné. Už tehdy se naskýtala otázka, není-li lidský odsun cosi jako socialismus s lidskou tváří nebo pečený sněhulák. Po Arménech přece zůstávaly domy a pozemky, všelijaké bohatství, to už bojovníky za národní jednotu neodradí ani šibenice. Historie zaznamenala, že nejzuřivějšími katy Arménů tehdy byli Kurdové. Přesně ti, kteří se dnes tolik domáhají svého práva na sebeurčení.

Neuplynulo ani mnoho vody a mocného sultána odnesl čert, ale ani pak nenastal v turecké říši kýžený pokoj. Arméni byli zdárně odsunuti, avšak místo nich se začali buntošit a s nepřáteli vlasti zrádně domlouvat turečtí Řekové. Došlo i k válce, Řekům v ní došel dech a následovalo ... co jiného než odsun. Národní jednota si možná přišla na své, ale jinak Turecko na odsunech těžce prodělalo. Přišlo s Řeky a Armény o svůj nejhodnotnější lidský materiál, o řemeslníky, úředníky, obchodníky, o zdatné zemědělce, o všechny, kteří po dlouhá staletí dělali z Turecka velmoc víc než rovnocennou mocnostem evropským. A nezískalo nic. Dodnes straší porůznu po tureckém východu opuštěné arménské vesnice a na západě zase rozpadlá, býlím zarostlá městečka řecká. Jsou sice rozlehlá a k nepřehlédnutí, pár kroků od pulzujících turistických letovisk, ale poutník se do nich dostane leda náhodou.

Podivná věc, odsunovatel sice vyhlašuje svůj skutek za řádný a oprávněný, ale přitom se za něj stydí, diváků si nepřeje. A tak tu trčí domy s propadlými střechami, zarostlé zahrady, polozřícené kostely, svědectví někdejšího rozkvětu, který byl násilně ukončen a ničím novým nenahrazen. Jako by se v těch místech nikdo nechtěl skutečně usadit; jako by se bál, že tam straší. A ono opravdu straší; obchází tudy strašidlo špatného svědomí. Rádo by dnešní Turecko udělalo za touhle minulostí čáru co nejtlustší, ale nedaří se to; každou chvíli někdo zabloudí v ta prokletá místa a vyptává se ... co tohleto bylo? Kdo tady žil? Kam se poděl? Proč? Již mnohý novinář si v turecké base poseděl, že se příliš hlasitě vyptával na okolnosti arménského odsunu ... marně. Novinářům hubu nezacpeš. Tlustou čáru třeba i namaluješ, ale staré hrůzy jí vždy znovu prosvítají. Idea národní jednoty, spravedlivý trest za punktování s nepřáteli, znárodněné a jinak rozkradené majetky ... to všechno odešlo cestou vší marnosti, po tom všem se slehla země, jen ostuda zůstává, ostuda a špatné svědomí, jichž věkem neubývá.

Nu a mohli bychom si povídat ještě dál, třeba o značně vražedných vzájemných odsunech indicko-pákistánských, sto tisíc umlácených sem, milion odsunutých tam, to se v tak lidnaté zemi ani nepozná... A ovšem nelze zapomenout ani na zvlášť hojné a důsledně provedené odsuny stalinské, neboť sovětská vlast teprve přivedla odsunovací umění k dokonalosti, kam se hrabe král Nabuchodonosor, odsunula volžské Němce, karelské Finy, Čečence a jiné kavkazské národy, značný díl Estonců, Lotyšů ... ale byl by to výčet téměř nekonečný.

Dalo by se ještě vzpomenout, kterak se od vlasti sovětské poučily i jiné vlasti, tou dobou vlast sovětskou pilně napodobující, až stín těch odsunů padl i na ... nu, už mlčím. V přítomné době obliba odsunů už povadla, leda ještě tihle Hutu a Tutsi zachraňují slavnou ideu národní jednoty a dějinné odplaty. Jistě by i oni s ohněm v srdci dokázali každému vysvětlit spravedlivé, historicky podložené a naprosto oprávněné důvody toho skutku, ale zbytek lidstva tomu nechce rozumět, pravě, že je to pakáž jedna jako druhá.

Jakousi logiku lze v té málem třítisícileté historii odsunů postřehnout. Pokaždé se jejich pořadatelé domnívali, že cosi řeší, případně že vykonávají jakousi historickou spravedlnost. Měli - ze svého hlediska - opravdu proč; ti Arméni například se skutečně punktovali s ruským carem, jednotu a celistvost osmanské říše zločinně ohrožujíce. Ale historie a okolní svět si jejich stanoviska necení, jejich argumenty nepřebírá, odsunovatelé si přitakají mezi sebou navzájem, nikoho jiného však přesvědčit nedokáží. Ti odsunutí, pokud odsun přežili, se kdesi usadili, přinesli svůj um a svou píli a obohatili zemi, která je přijala; zemi odsouvající zůstaly chalupy s propadlými střechami, vytlučená okna, kopřivami zarostlé ruiny, zpustlá pole, rozkradené a do země propadlé bohatství, rmut a poušť. Ukázalo se, že je mnohem výhodnější odsunuté přijímat než někoho odsouvat.

Co mělo být řešením konečným a drahé vlasti prospěšným, z toho podivná přesmyčka dějin udělala ztrátu, úpadek a nekončící sled malérů; co mělo být trestem a odplatou, stalo se privilegiem, po němž časem začnou toužit sami vítězní odsouvatelé. Konečným výsledkem je pak ostuda a neutuchající paměť násilností, pro něž se sice nalézá omluva i opodstatnění, pohříchu však jen ve vlastních očích.

Již mnoho inkoustu i verbální obratnosti bylo vyplýtváno na vyřešení problému, zda pochod jakýchsi lidí, obtížených ranečky a obklopených povykujícími kaprály, se má nazývat odsun, transfer, deportace nebo - ó, hrůzo - vyhnání. Státní smlouvy kvůli užití toho či onoho substantiva hrozily zhroucením a mnoha rudnoucím tvářím kynul převoz na stanici rychlé pomoci. Nevím, proč je to tak důležité. Sám pro sebe bych řekl, že pokud je člověk donucen proti své vůli a pod hrozbou násilí opustit svůj domov, je vyhnání celkem výstižné slovo; ale netrvám na tom. Podstata věci zůstane stejná, i kdybychom v zájmu příjemnějšího poslechu nazvali onen jev třeba hrou v kuličky.

Ti, kteří nepřejí odsunům, obvykle poukazují na jejich krutost a nelidskost; mohli by ale vědět, že jsou i duše rázné a spravedlivé, jež takové titěrnosti nezajímají. Jim budiž řečeno něco jiného: že žádný odsun ještě nikdy nepřinesl svým původcům nic dobrého. Ať byl jaký byl, zdůvodnitelný či bezdůvodný, spravedlivý či nespravedlivý: bez výjimky byl zbytečný, hloupý, svému původci škodlivý, staré problémy neřešící a nové přidělávající. Ať si představoval král Nabuchodonosor cokoliv při vydávání dekretu o odsunu Židů do zajetí babylonského, byl to on, který nakonec utrpěl ztrátu, úpadek a zhoubu.

Jistě jste si všimli, že jsem se při tom všem ani slovem nezmínil o těch sudetských patáliích, jimiž ještě nyní bouří mysl dobrého lidu českého. Jak bych také mohl. Náš odsun, to je ovšemže něco úplně jiného, není-liž pravda. Věc nezbytná, odůvodněná, vší historickou pravdou posvěcená. Každý přece musí uznat, že dekrety krále Nabuchodonosora nebyly stvrzeny postupimskou dohodou.

(Hannover, 14. 5. 1997. Polygon 1997, č. 4 - 5)

Moje maminka docházívala do landsmanšaftu starých Turnováků. Jak léta šla, turnovský landsmanšaft stárnul, až nakonec nezůstal žádný. To jen, abychom věděli, co to je, vypouštíme-li z úst slovo »landsmanšaft«; že to neznamená víc, než kdybychom prostě a po česku řekli »krajanský spolek«. Sdružení lidí, poutaných vzpomínkou na místo společného původu. Přičemž už tolik nezáleží na tom, je-li jím Turnov, Morava nebo onen hornatý půlkruh, jemuž se říkávalo Sudety.

Ledakomu se ovšem zdá, že by ubylo na síle jeho vlastenecké argumentaci, kdyby se v tomto případě vyjádřil českým slovem. Zajisté. Komunista nám vložil do úst ten landsmanšaft, dobře věda, že slůvko, jemuž málokdo přesně rozumí, bude tím lépe plnit účel, jímž je udržení zášti mezi dvěma skupinami lidí, chovajícími jinak, každý po svém, vřelý vztah k téže zemi společného původu. Komunismu se nelze divit. Živil se záští a nedůvěrou, měl zájem na tom, aby ona pomyslná čára, vinoucí se po hřebenu Šumavy, byla a zůstala hranicí nenávisti. Aby se lidé po její obojí straně spolu nedomluvili ani na věci tak prosté, jako je název krajanského sdružení.

Nu, bohdá přijde čas, kdy bude tento spor o slovíčko ukončen. Posvátnost a nepřekročitelnost státní hranice už nyní drahně povadla, není již lemována dráty a minovými poli, a jak čas jde a lidé se navzájem poznávají, i zášti z neznalosti ubývá. A vývoj půjde bezpochyby ještě dál, až slavná hranice nebude ničím víc než čárou na mapě, dělící dva administrativní celky. Jako jiné hranice tohoto kdysi tolik rozeštvaného kontinentu. Mám sice své pochybnosti, zda včlenění českých zemí do Evropské unie půjde úplně hladce, ale dejme tomu. Až se tak stane, budou se moci i obyvatelé zemí českých volně usidlovat kdekoli mezi mysem Finisterra a egejskými ostrovy. Ba dokonce i v nejhlubším Bavorsku, kde se občas setkají s potomky těch, kteří odešli ze stejné země půl století před nimi. Třeba tam i nějaká vlastní krajanská sdružení založí, která nechají na úřadě zaregistrovat pod názvem »Böhmische Landsmannschaft«.

A obráceným směrem bude směřovat patrně nijak silný proud těch, kteří zatouží znovu se usídlit v zemi svých předků. Ti se zas, možná, budou sdružovat a české pivo pít v spolku zvaném úředně »Bavorské krajanské sdružení«. Co z toho opravdu nastane a v jaké síle, je dnes ještě nejisté, ale s jedním můžeme počítat: že model dvou navěky záští a nedůvěrou rozdělených národnostních skupin nemá vyhlídky na přetrvání, ani v Bosně a Kosovu, ani po obou stranách Šumavy. Lidé, kteří se budou daleko častěji a snáze vzájemně setkávat, poznají, oč víc je toho, co je spojuje než rozděluje. Že je to společný vztah k zemi původu, která zůstává táž, ať se nazve jakkoli, Čechy, Böhmen, Bohemia.

8. března 2000

X. Ekonomické očividnosti

O těch investicích

Četl jsem nedávno o jisté africké zemi, teď už nevím, byla-li to Burkina Faso nebo Benin, prostě jedna z těch, kde dosud panoval takový ten africko-marxistický ... kdyby aspoň systém; a od deseti k pěti to nešlo, protože tam nikdy těch deset nebylo. Kdoví, jestli pět. Ale to se prý teď všechno změní. Prezident té země prohlásil, že už je s marxismem konec, že se nastolí tržní hospodářství, a hned taky vyzval západní země, aby v jeho říši koukaly pilně investovat.

Není ten prezident sám. Také čínští soudruzi ráčili poněkud přivřít očko nad čistotou socialistického pravověří v některých vybraných okresech, a teď, kapitalisté - investujte! Rovněž v Albánii, v Rumunsku jakož i v Bánovcích nad Bebravou ... všude, všude se očekávají západní investice s větší nedočkavostí, než s jakou malá dítka čekají na Mikuláše. Možná že i s větší naivitou.

Ó svatá prostoto! Nechtěl bych být v kůži těch kapitalistů. To snad aby se roztrhali. Kdyby měli investovat všude, kde se to od nich žádá a kde se to i s jistou mírou netrpělivosti očekává, museli by objem svých investic tak zestopadesátinásobit. Kromě toho by se museli také načisto zbláznit. Poslechnout tak ty nově probuzené tržní hospodáře od Mongolska až po Albánii a Burkinu Faso ... to by si mohli kapitalisté rovnou uvázat své miliardy na krk a skočit s nimi pod sochou Svobody do moře.

Úmysl změnit dosavadní marxistický pasystém za tržní hospodářství je jistě chvályhodný; ve vlastním zájmu by jej měl Západ podporovat. Pokud ovšem jde o ty žádané investice ... pro začátek by neuškodilo, kdyby si mnohý proměněný a obrozený tržní hospodář uvědomil, co to vlastně je. Že na investice není žádný nárok, jako se za starého režimu mívaly různé nároky: na rekreaci ROH či na bezplatné proklepání u doktora. Rovněž že to není žádná nová forma humanitní pomoci, jako když se posílají ošmajdané boty do Lening... eh, do Svatého Petersburku. Ani mikulášský dárek že to není. Je dětinské se těšit, až Mikuláš s dlouhými bílými vousy otevře dveře, sundá nůši a s velebným úsměvem začne rozdávat ty investice.

Investice jsou jenom obchod, nic víc. Jeho účelem je vydělat peníze, a to lépe, rychleji a ... radostněji, no, to už nevím tak jistě ... prostě využít momentálních podmínek, které jsou v určité cizí zemi výhodnější než doma a vyrazit z toho finanční prospěch. Však oni ti investoři za to doma nesklízejí jen samou chválu, občas jim je i vydatně nadáváno. Je třeba vědět, že každý v cizině investovaný milion znamená zpomalení tempa domácího rozvoje, úbytek zaměstnanosti a takové věci, neboť všechno má, jak známo, svou druhou stránku. Kapitalisté prostě jsou, jak jsme se to tak učívali, potvory vypočítavé a hledí si svého prospěchu; nastavovat žebráckou dlaň a chtít do ní dostat milodárek investic je počínání značně pošetilé.

Země jako Maďarsko, Slovinsko nebo třeba i Čechy, pomlčíme-li už o těch Bánovcích nad Bebravou, mají pro investory jeden jediný půvab: dá se v nich ušetřit na mzdách. Německé či americké zhýčkané zaměstnanectvo pobírá takové platy, že nebohý kapitalista tak tak že prolézá, aby mu zůstal nějaký ten zisk; a leckdy nemá zisk vůbec žádný a přicházívá na buben. Rád se tedy poohlédne, kde by pořídil laciněji. Země, kterou si vybere, musí být ovšem laciná, ale kromě toho také bezpečná, solidní a spolehlivá; investice jsou záležitostí na desítiletí a kapitalista musí mít určitou jistotu, že za rok za dva nepřijde nějaký osvoboditel nebo bojovník za sociální spravedlnost a všechno mu zase nesebere.

Rovněž je výhodné, když budoucí zaměstnance není nutno nejprve setřásat ze stromů, ale když se už v průmyslové výrobě trochu vyznají; dále když mu noví zaměstnanci nezačnou hned na uvítanou mávat kolem nosu všelijakými odborářskými či jinými právy, protože těch má doma sám dost; očekává rovněž, že se u něj bude pracovat a ne marodit, melouchařit, vozit materiál na chaty a tak všelijak.

Je dosti zemí na tom Božím světě, kde se evropskému a americkému kapitálu investuje dobře a osvědčeně. Země, které nepotřebují teprve s mnoha problémy nastolovat tržní hospodářství, protože tam už dávno jede jak namazané. Namátkou lze jmenovat Thajsko, Turecko, Portugalsko, Mexiko, Malajsii... Chce-li někdo nový přistoupit do toho klubu, musí hledět, aby nabídl totéž: láci, nízké daně, skromnost, solidnost, stabilitu.

Země koruny české mají dobrou šanci do tohoto klubu vstoupit, nepokazí-li si pověst všelijakými právními nejistotami, strachy před vykoupením a přehnanými mzdovými a daňovými požadavky. Ale i tak je třeba vědět: samotné investice dosud nikdy nikoho z louže nevytáhly. Máme na světě příklady zemí, které se za poslední půlstoletí vyvinuly ze zaostalých končin, v nichž nebylo nic než opice a bambus, ve vysoce průmyslové státy: Tchaj-wan, Jižní Korea, Singapur. Všimněme si, že se to nestalo působením nějakého investičního milosrdenství, nýbrž pouze a výhradně vlastním přičiněním, pílí, důmyslem, skromností. Kdo se dostal z louže chudoby a zaostalosti, vytáhl se z ní za vlastní pačesy. Někde dokonce za ztížených okolností: Tchaj-wanu nejen že nikdo nepomáhal, Tchaj-wan musel navíc po celou dobu svého rozvoje překračovat od Východu i Západu nastavované nohy rozličných sankcí, embarg, neuznávání a jiných nevlídností.

Já, víte, čtu rád o tom, že nějaký Američan nebo Švýcar investovali do české fabriky a hodlají ji postavit na nohy. Ještě raději bych se ale dočetl, že třeba pan Hlaváček z Pelhřimova zahájil ve svém městě výrobu prvotřídních tkaniček do bot a že s nimi zamýšlí zaplavit světové trhy. To by mohlo být znamením, že se Čechy začínají nacházet na správné cestě, přibližně tam, kde byl Tchaj-wan před čtyřiceti lety. Zatím tomu bohužel tak není; zatím se čeká na investice, a chopí-li se někdo podnikání, otevře si tak nejspíš hospodu. Od kýženého vstupu do kruhu vyspělých průmyslových zemí to má po čertech daleko.

(Hannover, 19. 7. 1992, Český deník, 11. 11. 1992, Hlas Bohemie 1992, č.3)

O BYTECH A VIDINÁCH

Mám mladého příbuzného v jednom půvabném jihočeském městečku. Půvabné je to městečko dozajista, ale jinak v něm není dvakrát oč stát; můj mladý příbuzný tam dochází do jakéhosi úřadu, v němž ho zhýčkávají čtyřmi a půl tisícovkami měsíčně, za což jest mu živiti čtyřčlennou rodinu. Jelikož se mi takové čtyři české tisícovky sem tam vyskytnou v kapse, vím, co ta suma obnáší a jaké to za ni může být živení. V městech jiných, o samé Praze nemluvě, by ovšem hravě pomocí svého odborného umu dosáhl příjmu přinejmenším dvojnásobného, jenže co dělat, když zrovna v tom půvabném městečku má střechu nad hlavou. Třebaže střechu nikterak luxusní či nadměrnou, ba dokonce ani vlastní. Střechu za výdělkem nepřesuneš a jiná není, nebude, nemůže být. Leda až by některý střechou obdařený příbuzný v Pánu umřel. Tak to dnes chodí mezi Šumavou a Beskydami.

Avšak těš se, milý hochu, východisko z tvé patálie jest na dosah ruky. Nebo tak někde. Že žádné nevidíš? Že nezříš stavět potřebné byty nikde v království českém? A kdo říká, že zrovna v tom království? Vždyť je kolem jiných království habaděj, kde přijít, plácnout si a najmout střechu nad hlavou není problém o mnoho větší než si třeba koupit kalhoty. Ale abych tě dlouho nedožíral: čítáš přece noviny. Nemýlím-li se, každý den mnohokrát z nich lze vyzvědět úmysl, ba pevné odhodlání všech českých státníků bez rozdílu stranické příslušnosti přistoupit do onoho slavného Evropského souručenství. Přimalovat českou hvězdičku na jeho modrý prapor. Přesné datum toho malování sice zatím není známo, ale má se to stát co nevidět, jelikož český vzorný žáček je ze všech východoevropských žáčků ten nejžáčkovatější, o čemž nás veškeří evropští státníci hlaholným sborem ujišťují. Ti čeští pak o tom ujišťují neméně hlaholně sami sebe. Zbývá se dotázat, jestli to také sami sobě věří.

Z toho může ovšem ledacos plynout pro mladou rodinu, střechy nad hlavou žádostivé. Dojde-li k ohlašovanému připojení, jako by už své střešní problémy měla vyřešené. Neboť v onom žďaném Evropském souručenství přece panuje zásada naprosto volného pohybu. Chce-li se ti usadit třeba na Krétě, prosím: jeď tam, najdi si pracovní místo, nějaký byt (to druhé může být snadnější prvního), a už máš po starostech. Nepůjde-li to na Krétě, tedy třeba ve švédském Laponsku. Nebo na Kanárských ostrovech. Nebo ve Francii, v Irsku, ve Štajersku či v Tyrolích, kdekoliv mezi polárním kruhem a Gibraltarem, mezi skotskými vřesovišti a Sicilií, on už se někde chleba i střecha nad hlavou najdou.

Je s tím trochu starostí, ale pořád lepší než do smrti smrťoucí čekat na byt v půvabném městečku. Nikdo ti do toho nemůže mluvit, nikdo nic ani zakazovat, ani povolovat či schvalovat. Nikoho nemusíš o příslušné štemple žádat, ba ani pas ukázat, nikomu do tvých stěhovavých choutek nic není, ani Evropskému souručenství, ani bohdá samotnému království českému. Tedy, pravím, ne hned v tu ránu; až pak, až to království k evropskému praporu svou hvězdičku přimaluje.

A již vidím ... nikoliv město veliké, nýbrž ještě mnohem větší valný houf mladých českých rodin, spěchajících do všech koutů hvězdičkové Evropy, jen aby našly onen poklad o třech písmenech, v zemi české nedosažitelný: byt. BYT. BYT! Vidím království české, všemi kvapně opouštěné a jen již staříky-důchodčíky obydlené, a to ještě kdoví jestli. Vidím česká pole zarůstati habřím a olšovím, vidím medvědy brouzdat se vřesem v místech, kde druhdy stávala vzkvétající jézédé. Vidím česká dítka, jak se v krátkém čase poněmčují, pofinšťují, ponizozemšťují, poportugalšťují ... vidím českou zdatnost, které doma mnoho viděti nebývá, zato ale v cizině pokaždé rozkvete, až oči přecházejí. Vidím ji, kterak přispívá k rozvoji všech těch krajin od Severního mysu po Baleáry, jen k rozvoji krajiny české ne, jelikož v ní nejsou byty. Vidím ovšem vzápětí i temný průvod českých chmatáků, šizuňků a vyčuranců ... ale to už je patálie jiná.

Avšak prr, nebal si hned raneček, mladý muži. Mám totiž své pochyby o reálnosti těch vidin. I ze země německé, kde žiji, by každý mohl táhnout, kamkoliv se mu zamane, ale ono se ani tak moc nezamane. Sem tam se někdo odstěhuje za teplem do Řecka, za jakousi romantikou do Irska, pár důchodců na stará kolena do Španělska, ale je takových maličko, na váhu nepadají. Možnost svobodného stěhování odkudkoliv kamkoliv je takové to lidské právo demokratickou duši hřející, ale víceméně nevyužívané. Je snadno je vyhlašovat. Zatím. Začalo-li by se ve větší míře uplatňovat ... i pro ten případ mám svou vidinu. Dopadlo by to s ním, tuším, jako s tím právem azylu. To rovněž demokratické duše hřávalo, dokud od jistého času opravdu azylanti nezačali v statisícových houfech chodit. Hřejivosti rázem ubylo a přišelce z různých konců světa po vyřčení slova »azyl« nečeká již velkorysý finanční příspěvek, jazykový kurz a sociální byt jako kdysi, nýbrž úřední nevlídnost, přísné přezkoumávání a ve valné většině nucený odsun zpátky za vrata, ačkoliv zákon sám zrušen nebyl. Zákony není třeba rušit, dají-li se pružně natahovat, doplňujícími doplňky doplňovat. Stejně jako velkorysým azylantstvím ani monumentálním stěhováním českých rodinek za byty by lid obecný v evropských zemích patrně nebyl zvlášť nadšen.

Ti šikovní a přičinliví by totiž vytlačovali tuzemce z pracovních míst, ceny nájemného i pozemků by stoupaly, ti vyčuraní by švindlovali a kradli, nálada by tím vznikala nerudná, stěhovacím právům nepříznivá, politickým čichem vybavení činitelé by tu náladu bystře vycítili, o voličské hlasy se třásti počali... Ale ono asi není nutno rozvádět vidinu do všech důsledků a podrobností. Smím-li se odvážit věštby, řekl bych, že se neuskuteční. Odpusť mi, v kom jsem těmi prvními řádky vzbudil naději. Zajisté totiž nejsem sám, kdo je schopen vidin.

Evropští státníci jsou vcelku dobře informovaní o stavu věcí v království českém (jakož ovšem i v jiných srovnatelných královstvích), ba snad dokonce o poměrech v půvabném jihočeském městečku. Že o své informovanosti nahlas nehovoří, nesmí nikoho mýlit. Nejsou tak docela praštění, jak se může ze zdvořilých televizních projevů zdát. Vědí, co znamenají tři písmena slova BYT mladým českým rodinám. Byli zpraveni o nebývalém stupni rozvoje bytového stavebnictví v Čechách; od toho jsou politici, poslanci a ministři, od toho mají své tajemníky, zpravodaje, hospodářské a politické analytiky. Dovedou si představit, co by následovalo za otevřením evropské závory.

Pročež se obávám, že se ta závora neotevře tak hned. A otevře-li se, bude to asi už závora k něčemu dosti jinému, dnešní spojené Evropě málo podobnému. Ostatně se mi čím dál víc zdá, že ani českým politikům není představa bezvýjimečné české hvězdičky zvlášť milá, k sametově tržnímu srdci přirostlá. Jisté řeči o euroskepsi se tomu zdají napovídat. Z důvodů asi onačích, nedosti průhledných českému člověku, nevládnoucímu zprivatizovanými firmami a nezasedajícímu ve správních radách, zato však velmi pádných. V Evropě stejných nejen rychlostí, nýbrž i stejných podmínek, povinností a nedej pámbu i stejných zákonů a pravidel by ledakdo vlivný doprivatizoval, s lehkými oleji doolejoval. Ten ledakdo to ví zrovna jako jeho západní protějšek, stejně medovými slovy o evropském rozšíření hovořící.

Mělo-li by dojít k malování hvězdičky nikoli pouze hypotetickému, muselo by se mnohé změnit v království českém. Nejen sama politická vůle ke skutečnému vstupu do Evropy. Na evropskou úroveň by se hlavně muselo pozvednout celé české hospodářství včetně své morálky obchodní, platební, výrobní, o té obyčejné lidské ani nemluvě. A v neposlední řadě by bylo třeba, aby mladý tatínek mohl i v Čechách jít, plácnout si, byt si najmout, za lepším bydlem své půvabné městečko opustit. Tak, aby podle všech rozumných zákonitostí trhu bydlel tam, kde najde odpovídající práci, nikoliv z nouze za pár švestek pracoval tam, kde bydlí. Malování hvězdičky bez splnění těchto předpokladů by totiž mělo za následek vypuknutí oné vidiny. Mnoho je zašmodrchaných uzlů v české přítomnosti, ale ten bytový bude asi nejklíčovější. Nejnerozpletitelnější, zrovna jako tohle slovo. Obávám se, že kazím náladu nejen mladým nemajitelům bytu, nýbrž i mnohému občanu, poctivě po české hvězdičce toužícímu; ale je lepší znát i tu nejnerozpletitelnější skutečnost než se klamat vidinami.

(Hannover, 31. 10. 1995, Český týdeník 1995, č. 94)

ARITMETIKA KONŽSKO-MONGOLSKÁ

Byla minule na tomto místě řeč o problému z nejnerozpletitelnějších, co jich souží zemi českou. Přitom problému onom, kolem kterého se velký díl jejích hospodářských propletenců točí, a obávám se, ještě teprve mocně točiti začne: o problému bytovém. Ne ovšem, že by jiných gordických uzlíků nebylo, jak ještě k tomu na svém místě dojdeme. Suverénní úsměv pod jistým knírem by mohl svádět k naději, že v státotvorných mozcích existuje již představa i pevný plán, kterak bytový gordický uzel rozvázat, neřkuli přímo rozetnout; pohříchu chovám chmurnou obavu, že i sám suverénní knír je proveditelných idejí prost. Neboť nižádný knír v zemi české nemůže vyřadit z provozu tuto jednoduchou aritmetiku:

1. Byty jsou zboží. Jako takové mají svou cenu, za niž se pořizují, a za cenu o něco vyšší se zprostředkují zájemcům. Socialistická představa státu, poskytujícího občanu laciné bydlení v erárních bytech, je pošetilá a stokrát ztroskotavší. Dosud nikde na zeměkouli k ničemu než k bujně košaté, korupcí prokvetlé bytové nouzi nevedla. Stát totiž nestaví byty o nic levněji než soukromník, spíš při své známé rozhazovačnosti dráž; peníze na ně rovněž nevyčarovává z klobouku, nýbrž je, jak je již pomalu únavné opakovat, obratem poplatníkovi vytáhne z kapsy v podobě nejrozličnějších daní. Levný erární byt = nízký příjem + vysoké zdanění. Jiná rovnice tomu říká holá bída.

2. Způsob komerční, tudíž jedině rozumný a funkční, nedovoluje postavené byty pronajímat pod cenou. Byty jsou stavěny za účelem výdělku, třebaže velmi dlouhodobého a nepříliš vysokého. Byt se musí nájemným zaplatit zhruba do patnácti let. Naděje na zisk ještě vzdálenější odradí každého stavitele; koneckonců stavba bytů není jediná možnost investovat peníze. Dělme pořizovací cenu bytového objektu počtem měsíců a vyjde nám nájemné.

3. Takto vypočítaná výše nájemného, hořko povědět, několikanásobně převyšuje finanční možnosti současného českého poplatníka. Při pořizovacích cenách, jaké jsou, by střední byt vyšel, ohleduplně počítáno, tak na deset až dvanáct tisíc kaček měsíčně, což je suma nedostižná i pro těch nemnoho, kteří takto vysoký příjem mají. Platby za bydlení totiž nesmějí činit víc než určité procento (čtvrtinu, nejvýš třetinu) z příjmu, jinak ustane veškerý konzum i produkce a hospodářství se zhroutí. Z toho vyplývá, že kdyby měl současný Čech bydlet přiměřeně k svému příjmu, musel by vzít zavděk proutěnou chýší, omazanou jílem, jak jest obyčejem na březích řeky Kongo.

4. Jelikož takovýto standard není ochoten přijmout, musí počítat s tím, že v dohledné i nedohledné době nebudou byty stavěny, ať již se zmíněný knír k této problematice staví jakkoliv suverénně. Protože veškeré domy, vily, chatrče, baráky, pastoušky, ano i paneláky, postupem času stárnou a chátrají, až jednou nadobro zchátrají, není nesnadno odhadnout příchod času, kdy chtíc nechtíc česká bytová kultura přistoupí na konžský vzor. Komfortnější alternativou je pak vzor mongolský, v jurtách. Je však otázka, kam by se všechny ty jurty u nás postavily a zdali by pak zase nestouply ceny pozemků.A nejen propletenec bytový hrozí skončit v konžsko-mongolské aritmetice. Země česká se toho času například rozléhá nářkem a skřípěním zubů stavu lékařského, s nímž v souzvučném akordu zaznívá bědování pacientské. Stav lékařský míní vyřešit věc stávkou, čemuž mnoho nadějí na úspěch nedávám. I ušlechtilá věda medicínská může čarovat jen s tím, co v kapse je. Toho není zrovna moc a žádná stávka peníze do kapsy nepřihraje. Pacientům jest pak stávkovati obtížno.

Udávám pro názornost, že průměrný příspěvek německého pojištěnce do nemocenských kasiček činí tak kolem pěti set marek měsíčně, což, znásobeno osmnácti, vyjde na nějakých devět tisíc korun českých. Podotýkám, že ani tato suma v Německu nestačí a ozývají se naléhavé požadavky za její zvýšení. Pracovní síla doktorů, sestřiček i bratříčků je sice v Čechách podstatně levnější než v Němcích, všechno ostatní ale ne. Veškerý lékařský vercajk, stavby i jiná zařízení vyjdou nastejno na Západě i na Východě; z toho je patrno, že do nemocenského pojištění v zemi české by mělo plynout tak kolem pěti tisícovek na hlavu a měsíc, aby nemocenská péče za něco stála a lékařstvo bylo spokojené. Plyne, nemýlím-li se, asi šest stovek. Mýlím-li se, není omyl veliký. Ale konžský čaroděj prý léčí mnohem levněji, říká se.

Též českou železnicí lomcují nepořádky. Což, nevězí v tom sama. Není na tom Božím světě země, aby její železnicí něco nelomcovalo, především dluhy a naprostá nemožnost vydělat si na její vlastní provoz. Ukazuje se, že pohyb pomocí parního či elektrického silostroje po dvou pásech podšprajcovaného železa má už dny svého rozkvětu za sebou. Spadají do dob buřinek, kajzrbartů a fedrpušů; od těch časů to jde s železnicí z kopce. Z nejstrmějšího kupodivu právě v zemích bohatých a mohutně hospodářsky rozvinutých. Nemění na tom mnoho ani usilovná snaha udržet železnici při životě vrchnostenským prosazováním stůj co stůj. Ekologicky je asi železnice únosnější než silniční doprava, i když jsem už také četl propočty odlišné. Finančně naprosto nikoliv. Dělej co dělej, dráha je drahá. Příčinou té drahoty je obrovská potřeba personálu, který dnes již nepracuje za polívku a definitivu, rovněž veškeré železniční zařízení je složité, drahé, mnoho péče vyžadující, organizace komplikovaná, propustnost kolejí omezená. Pokusy o prosazení stůj co stůj jsou předem odsouzeny k nezdaru, v Německu bylo vypočítáno, že kdyby železnice chtěla převzít jednu desetinu silniční dopravy navíc, musela by svou kapacitu zdvojnásobit.

Takové letadlo naproti tomu létá povětřím, jež není třeba ani stavět, ani udržovat. Není proto divu, že dnes už je levnější letět například z Hamburku do Lisabonu aeroplánem než se do něj tři dny zpoceně dobývat vlakem. O Americe pak již nehovořím vůbec. Nic naplat; nechce-li se společnost vzdát své železnice - a ona se z těch či oněch důvodů vzdát nechce - nezbývá jí než na ni připlácet, a to mastně. Roční, státní subvencí vyrovnávaný deficit německé dráhy činí kolem sedmi miliard marek.

Přizpůsobme si tuto sumu velikosti a lidnatosti české země, odpočtěme něco na přece jen skromnější české nádražáky a vyjde nám suma, již by česká železnice asi tak vyžadovala, aby za něco stála. Jelikož ji nedostává, nestojí za moc. A dostávat ji nemůže, jelikož by pak český poplatník na nic jiného než na svou dráhu nevydělával. I to je aritmetika velice jednoduchá a žádné rozčilování na ní nic nezmění. Nu, v Kongu se nakonec bez dráhy taky nějak obejdou.

A mohli bychom pokračovat dál. Kam se podíváš v království českém, nikde není spokojenosti, stávkové pohotovosti mustrují do boje, odevšud na poplatníka vykukují naléhavě potřebné položky, mnohonásobně převyšující jeho nevalnou finanční možnost. Školy, ekologie, městská doprava, čert ví co všechno. Jen na parlamenty a tlustá služební auta je peněz dost, pámbu ví, jakým způsobem se tyto jevy vymykají z obecných finančních zákonitostí.

Vcelku lze říci: žije si ta země česká nad poměry. Ono to tak na první pohled věru nevypadá, ale její nároky na životní standard mocně převyšují obsah její děravé kapsy. Jak to bude dopadat, až doslouží zařízení, postavená za císaře pána, za Masaryka, ba i za toho bolševika, suď Bůh. Jakási písnička o Kongu mi neodbytně bzučí vzadu v hlavě.

Cesta z louže je dvojí. Buď země česká přizpůsobí svůj existenční standard svým financím, z čehož nekouká o mnoho víc než to Kongo. Nebo ... říkejte si, že jsem blázen a že zlaté oči, nicméně se odvážím zmínit o možnosti druhé: nebo to udělá obráceně. Hospodářsky se pozvedne na standard mnohonásobně vyšší, což jí umožní žít a náklady svého živobytí platit na úrovni, běžné v jejím západním sousedství. To je ovšem vyhlídka mnohem veselejší, na dlani však neleží. Přesto bych ji asi nejen já své milé zemi české srdečně přál. Jak ji uskutečnit, k tomu bych se, když dovolíte, vyjádřil až příště. Nepopírám, že jde o možnost převelmi zapeklitou, vyžadující k svému v skutek uvedení úsilí, lišící se od dnešní české mátožnosti ... inu, jako ta Amerika od Konga.

(Hannover, 31. 10. 1995, Český Týdeník 1995, č. 96)

ČÍM NAPLNIT KOŠ

»Až k nám přijdou od Západu američtí hoši, přijedou na krásných džípech a s plnými koši, zřídíme tu u nás bary, budem trsat bíbap, to bude ta pravá svo-bo-da!« (Píseň zlaté mládeže z raných let padesátých)

Jo, jo. Ani už nevím, jak se ten bíbap trsal. Tenkrát si kdekdo myslel, že ta svoboda je na spadnutí, že nám ji přinesou američtí hoši, načež nám poskytnou ty plné koše a bude po starostech. Trvalo to, trvalo, s tou svobodou. A po starostech nikterak není, pomoci si musí sama, země česká, kdepak nějaké koše. Ono se beztak ukazuje, že žádné dárkové koše ještě nikdy nikde nikoho z louže nevytáhly. Co košů už se nasypalo třeba do těch rozvojových zemí, a ony jsou rozvinuté pořád stejně. Pokud vůbec nějak. Leda že jejich prezidenti si vily u Ženevského jezera kupují. Ba ne, co z vlastní snahy a vlastního umu nevyplyne, nikdo košem nedosype. Sami musí Čechové svůj koš naplnit; jenže jak a čím?

Byla tu posledně řeč o gordických uzlech bytových, železničních, zdravotních i četných jiných, které mají všechny jedno společné: dají se rozetnout pouze mečem mnohonásobně vyšších nákladů, než jaké je v současné době schopen zapravit nezámožný občan český. Čekat, až se ty náklady jakýmsi záhadným způsobem sníží, by bylo čekáním na příchod hory k Mohamedovi; není jiné pomoci, musí přikvačit Mohamed k hoře. Jinými slovy, nezámožnost českého občana musí skončit, aby nad svými gordickými uzly konečně mohl zamávat mečem Alexandrovým. Abychom oděli tuto úvahu do přesnějších čísel, odhadněme, že místo nynějšího průměrného příjmu, pohybujícího se kolem sedmi tisícovek měsíčně, by musel český zaměstnanec pobírat tisícovek tak třicet až čtyřicet, samozřejmě při zachování současné hodnoty té tisícovky.

Vím, drazí čtenáři, že si koleduji o pár facek. Inu, já tedy příště přijedu do Prahy, až vás zlost přejde; ale zatím si rozmyslete několik skutečností. Nejsou nikterak nové. Především: tu krásnou hromádečku tisícovek, o níž byla řeč, nelze brát jako žádné lidské právo, jež vám zlý bolševik i postbolševik upíral, nyní však - konečně! - je se spravedlivým zadostiučiněním hodláte zasunout do kapsy. Není jejich pravým účelem, abyste se měli dobře a mohli si koupit kupu krásných věcí. Nikoliv. Těch třicet až čtyřicet tisícovek v kapse občana je prostě určitá spodní hranice současné světové normality. Teprve po jejím překročení začnou být prostředky na to, na co být mají, teprve pak začne celý hospodářský systém fungovat. Pak teprve se začnou domy stavět, lékaři budou léčit, školy školit, dráhy jezdit, účty se budou platit, a to nikoliv metodou vytloukání klínu klínem nebo na úkor budoucnosti. Též se vytvoří silný domácí trh, který podnítí vzrůst produkce ... a tak dále v tom kolotoči funkčnosti, jehož pohyb lze pozorovat v zahraničí vcelku nedalekém, pokud ovšem hledíte do té správné světové strany.

Nezámožnost, zaostalost, chátrání, vývoje i platby neschopnost ... to nejsou rány osudu jednou provždy dané, nýbrž výsledek uskutečnění pošetilých socialistických představ o všeobecné rovnosti a pevně přikovaných životních jistotách. O právu na práci, právu na bezstarostné sedění ve fabrice od vyučení do penze, právu na to či ono, což všechno dohromady nakonec vyústilo v právo na žebráckou hůl. Ba ne. Budeme muset zapomenout na přemnohé jistoty i práva, drazí Čechové, než si budeme moci vyskočit na laťku normality. Musíme mít jasno o účelu veškerého hospodářství: že jím není vytváření pracovních míst a plné zaměstnanosti, jak lze slýchat od takových těch soudružštějších národohospodářů i tady na Západě, nýbrž prostě vydělat peníze. Zasadit korunu, aby se sklidila koruna deset, protože vyšší sklizně nebývají v ustálených poměrech pravidlem. Ta pracovní místa se pak dostaví druhotně, třebaže obvykle ne v požadovaném množství a kvalitě. Kdo by chtěl mít zaměstnanost bez ohledu na její výnos, tomu radím naložit si pět cihel do ruksaku a běhat s ním kolem baráku; zaměstnanost to bezpochyby je.

Vybízíval nás někdy dědouš Husák k vyšší výkonnosti známou větou, že »jak budeme pracovat, tak se budeme mít«. Je to věta, řekněme, nepřesná. Z jiné, socialisticky plytké představy vyšlá: že házíme-li lopatou dvakrát tak rychle, máme se v důsledku toho dvakrát lépe. Nikoliv, neslavný nebožtíče. Mohu tou lopatou házet jak větrný mlýn, a přesto se ničeho nedoházím, není-li moje práce účelná. Z vlastní zkušenosti potvrzuji, že západní pracující se zpravidla nikterak nepřetrhne, a přesto žije z českého pohledu záviděníhodně. Intenzita pracovního úsilí hraje jistě svou roli, ale nejvyšším předpokladem úspěchu práce je její účelnost.

České hospodářství není přespříliš osvíceno myšlenkou účelnosti. Nelze o ní hovořit, je-li jediným účelem fabriky či jiné hospodářské jednotky pouze být. Existovat, nějak to klepat, ať už jakkoliv bídně, na samé hranici bankrotu i hluboko pod ní. Jsou určité výjimky, ale z většího dílu je toto stav ducha, v němž se české podniky nalézají. Zejména podniky velikánské, i s chlupy z časů dědouše Husáka převzaté, jeho moudrostí se dodnes napájející. Výměna písmenek »n. p.« za »s. r. o« jim nepřinesla mnoho, na způsobu práce i myšlení se tím nezměnilo nic. Aby se změnilo, laťky evropského normálu dosáhlo, muselo by nastat toto: vyrábět produkty technicky dokonalé, přitom ale za ceny o něco nižší než jaké jsou na světovém trhu obvyklé, abychom do něj našli vůbec vrátka. Tomu se říká konkurenceschopnost.

Čeští průmysloví olbřími dvakrát konkurenceschopní nebývají. Buď vyrábějí produkty mizerné nebo produkty drahé, často obojí. Díru do exportního světa jimi udělati nelze. Na třicetitisícové výdělky pomýšleti rovněž ne. Dá-li se s olbřímy ještě něco počít kromě výměny těch písmenek, nevím. Začínám o tom mít své pochybnosti. Mnohem pravděpodobněji bude v Čechách nutno začít znovu a od podlahy, vytvořit a hlavně nechat žít a rozvíjet se průmysl nový, skutečně a nejen podle písmenek soukromý, pracující účelně a konkurenceschopně.

K tomu bude nutno: otevřít všechny dveře drobnému a střednímu, skutečně soukromému podnikání. Z toho především, zdůrazňuji, především podnikání výrobnímu. Zatím je spíš za chřtán drženo, přidušováno, aby si moc vysoko nevyskakovalo, olbřímy nepředhánělo. Bude třeba umožnit jeho vznik a ulehčit mu začátky. Poskytnout mu daňové úlevy nebo úplně osvobodit od daní pro prvních několik let. Umožnit mu půjčky za rozumných, splnitelných podmínek, tedy především půjčky dlouhodobé. Přitom ovšem také dohlédnout, aby se půjčkami nemrhalo; panu »podnikateli«, který s půjčenými penězi hned běží, aby si koupil co nejtlustší model rolls-royce, by musela být půjčka odňata. Banky i berní úřady, hodné svého jména, k tomu mají své možnosti. Nemají-li, je třeba je zákonně vytvořit. Zisk znovu účelně investovaný by měl být zvýhodněn, zisk v osobním luxusu probenděný velmi citelně postižen. Že by měl být postižen rovněž holý podvod a výnosné, leč neproduktivní chytristiky všeho druhu, o tom snad není nutno se dlouho bavit. Ostatně, všechny druhy daňových i jiných podvodů, co jich dnes v Čechách kvete, nejsou tak neprokouknutelné, jak se zdá. Zdatný úředník kteréhokoliv západního berňáku by je prokoukl jedna dvě. Jest se čemu přiučiti.

Dále: pan podnikatel, provinivší se nečistou chytristikou, nechť si již k živnostenskému oprávnění doživotně ani nečichne. Drobné a střední výrobě by se mělo dostat levné energie v dostatečném množství, ne ji škrtit v extra nevýhodných sazbách (fuj tajbl; už jsem zase chtěl začít o jaderné energii, ale nechám toho). Export by měl být zvýhodněn zcela mimořádně, a to zejména export takový, který dokáže obstát v mezinárodních podmínkách a přitom si nevykupovat svůj exportní úspěch primitivními podmínkami výroby při žebráckých mzdách.

Toho lze dosáhnout, bude-li na výrobek vynaloženo takové množství pracovního času, jaké je ve vyspělém světě obvyklé. To jest: co nejméně. Nikoliv pomocí honičky a husákovského lopatou házení, nýbrž organizací a účelným zaměstnáním kvalifikovaných pracovních sil pouze v tom množství, jakého je k produkci třeba. Tedy žádných poskoků, ocmrdů, přenašečů prkýnek z kouta do kouta a vůbec všech těch, kteří sice k ničemu nejsou, ale propustit je nelze, abychom neměli nezaměstnanost.

Kvalitní, moderní vybavení k tomu samozřejmě náleží. Dá se za peníze koupit přinejmenším stejně snadno jako ty rolls-royce a nestojí víc než umělé udržování dýchavičné fabriky při životě. A nyní k těm plným košům: podnik, který se dopracuje produktivity srovnatelné se západní, může také vyplácet mzdy, této úrovni se aspoň blížící. To není, opakuji, žádný akt sociálního milosrdenství, nýbrž holá nutnost, bez níž se český hospodářský život z postkomunistické louže nevyhrabe. Bude-li v takových případech průměrný hrubý příjem činit těch kýžených čtyřicet tisíc, je to pořád ještě jen asi polovina mzdového nákladu německého; to je okolnost, za niž by si každý západní výrobce všech dvacet prstů olízal. I tak umožní konkurenceschopnost přenáramnou. Mnohem menší mzdový rozdíl už dnes rozhoduje o přemístění velkých výrobních celků do oblastí s nižšími náklady.

Čím víc podniků bude této mety dosahovat, tím víc se sejde daní, tím silnější bude vnitřní trh, tím víc prostředků bude v kapsách veřejných i soukromých, tím dřív se samy sebou vypaří nouze bytové i všeliké jiné. Ono, mimochodem, to ještě pořád nebude žádný zázrak, Rotschildem se nikdo nestane, když se z těch čtyřiceti tisíc odepíší všechny daně a dávky, zaplatí nájemné (skutečné, ne milosrdně sociální), nezbude toho v portmonce tolik, aby si člověk mohl zase nějak zvlášť vyskakovat. Převládnou-li konečně takto výrobně a kapitálově silné, světově srovnatelné mzdy platící podniky nad tou rezavou postkomunistickou chamradí, bude vyhráno. Podtrhuji, že především podniky produkční, obchodní až potom, neboť nutno je vyrobit, až pak prodávat. Opačný postup je vlastní obchodníkům s větrem.

Je příznačné pro současný stav českého soukromnictví, že jeho ideálem je pořád dokola s něčím kšeftovat. Na nápad něco vyrobit či vytvořit přijde málokdo, to je ponecháno socialistickým olbřímům.Tím ovšem vyvstane obrovská nerovnováha příjmů a sociálního postavení, aspoň zpočátku. Český člověk, beztak víc než zdrávo nakloněný ušlechtilé myšlence rovnosti, pak bezpochyby spustí přenáramný povyk. »Jak to, že tamhle Lojza bere čtyřicet táců a já jen šest a půl, když taky pracuju? Koukněte, těmahle pazourama ... celej život jsem ve fabrice nechal...« Bude důležité nebrat na takové a podobné povyky zřetel, nýbrž upozornit jejich původce, že udřít si pazoury až po loket v neproduktivní fabrice není žádná čest ani zásluha, a chce-li dosáhnout úrovně kolegy Lojzy, nezbude mu než se poohlédnout po něčem výnosnějším. Pokud ovšem dokáže nabídnout něco víc než jen ty pazoury. Nedokáže-li, může se tomu přiučit. Ale i tak: zůstane mnoho nerovnosti a bohužel i nespravedlnosti neodčinitelné a nevyhnutelné. Mnoho lidí zůstane na dně, buď že nejsou schopní něčemu nabídnutelnému se přiučit, nebo že jsou na to prostě příliš staří. Ale i jim bude bohatší společnost mít možnost nabídnout víc než společnost chudobná.

Nezaměstnanost naroste hrozitánsky. To bude dočasná cena za očištění českého hospodářského života. Současný stav, tolik vychvalovaný a z povrchnosti též v zahraničí oceňovaný, není žádným ukazatelem hospodářské stability, nýbrž zaostalosti, neúčelnosti a bezkoncepčnosti. Kdyby v tu ránu měla česká produkce přejít na přísnou účelnost, mohli bychom se nadít nezaměstnanosti dobře padesátiprocentní, a to ještě jen za předpokladu, že by v zbývající zaměstnanosti hrály vysokou roli služby a řemesla. Přesto: je nutno uvážit, že vyjde levněji posílat propuštěnému zaměstnanci jeho plnou mzdu poštou než mu ji poskytovat za neužitečnou práci. Rušení a propad neproduktivních olbřímů bude nevyhnutelnou daní za hospodářské ozdravění a v důsledku toho i za lépe naplněný koš. Nemělo by mu být bráněno, subvencemi na život udržování už vůbec ne.

Mám ovšem své pochybnosti, je-li k podobnému vývoji dnes v Čechách dostatek vůle, zejména vůle politické. Došlo k podivnému stavu, kdy jsou zájmy osobně-hospodářské pevně a složitě provázány se zájmy politickými a ten propletenec už nerozplete ani ďábel sám, nestane-li se něco velmi zásadního. Tím dochází k nefunkčnosti politiky, protože každý politický činitel se stará nikoli o věci veřejné, nýbrž o svůj politickou funkcí podmíněný obchodní prospěch. Nefunkční je i hospodářství, protože teplé uhnízdění osobních zájmů v politických a státních funkcích zrovna nepobízí k hospodářské iniciativě. Beztak nevalná funkčnost zákonodárná, správní i soudní je spletí osobních vlivů a zájmů dál ochromována. V důsledku toho všeho se současný český činitel veřejný i obchodní nechová jako hospodář, hledící si příštích sklizní, nýbrž jako zlatokop, který kouká rychle vytěžit všechny nuggety ze svého claimu, načež zabodne krumpáč tím umazaným koncem navrch a běží si užít do saloonu. Claim pak ať vezme čert.

Tento způsob změnit bude asi úkol ještě těžší než obrátit veřejné mínění k cílům neležícím na talíři hned a teď. Současné politické vedení a vládní strany toho již vzhledem ke své velké soukromo-obchodní provázanosti schopny nejsou. Soudnému občanu českému nezbude než toto opotřebované vedení vyměnit a nadále pak bedlivě dbát toho, aby k dalším provázanostem nemohlo docházet, věci veřejné od soukromě-obchodních přísně oddělit.

Český občan není praštěný pytlem, ví, co se kolem něj a přes jeho hlavu děje. On zná své pappenheimské. Ví, jak hluboko je který z nich v té vzájemné provázanosti namočen. Ví též, jakou míru nezištného zájmu o věci skutečně veřejné může od koho očekávat. Zbývá už jen, aby ze všech těch znalostí učinil závěr. Neučiní-li, nesmí se příliš rozčilovat, zmizí-li jeho důvěrně známý pappenheimský s vytěženými nuggety jednoho dne v saloonu a jemu nechá k podívané jenom zbytečný, tím umazaným navrch zapíchnutý krumpáč. To by pak ovšem veškeré pomyšlení na čtyřicetitisícové koše bylo marné. Naděje na funkčnost českého hospodářství, na vyřešení krizí bytových, lékařských, železničních i jiných iluzorní. Bez trochy odvahy občansko-voličské se nepohne nic. Bez vůle a prozíravosti rovněž ne.

Plné koše jsou dosažitelné. Ne ovšem snadno; hřích čtyřicetileté devastace se nevykoupí pokáním lehoučkým. Nicméně je český lev odsouzen k úspěchu, protože neúspěch si nemůže natrvalo dovolit. Dosáhne-li jej, může se směle přiřadit k tygrům tchajwanským, korejským a jiným šikmookým šelmám, které mu buďtež vzorem i důkazem, že to jde. Nedosáhne-li... Jsou haluze kvetoucí, rostoucí a plody nesoucí na věčném stromě vývoje. Jsou též haluze povadlé, usychající a posléze odpadávající, Pánubohu, lidem i veškerým obratlovcům zbytečné. Je pomalu na čase si mezi nimi vybrat. Haluzí třetích, skýtajících zatuchlé pohodlíčko po všechny časy, totiž není, nikdy v dějinách této planety nebylo. Nelze dosti důtklivě před jejich představou varovat.

(Hannover, 1. 11. 1995, Český Týdeník 1995, č. 98)

Po deseti letech zkušeností se sametovou ekonomikou je už možno vyslovit následující větu, aniž se musíme obávat, že jí k někomu budeme nespravedliví: v žádném jiném oboru jsme nebyli tak nestydatě taháni za nos. Bylo nám předstíráno, že máme ty nejskvělejší předpoklady začlenit se do klubu produkčně a obchodně vyspělých zemí, ale ukázalo se, že předpoklady, pokud jaké byly, zůstaly nevyužity a klub vyspělých zemí se musí obejít bez nás. Co se týče těch nevyspělých, s námi srovnatelných, i ty nás předbíhají, jak v účinnosti reforem, tak v důvěryhodnosti. Bylo nám namlouváno, že změny a reformy, pokud jsou vůbec nějaké nutné, proběhnou lehce a bezbolestně, jako když se hedvábným šátečkem mávne; ale ukázalo se, že reformy byly polovičaté, chaotické a nadto projektované s ohledem na některé vybrané kapsy. Skutečné změny leží teprve před námi a budou všechno jiné než snadné a bezbolestné. Natřásali se před námi různí pánové, dávající sami sobě tituly skvělých, světem obdivovaných ekonomických odborníků, ale ukázalo se, že jejich odbornost zůstala vězet v starosocialistických představách a z rázného vykročení ke skutečné prosperitě měli buď strach, nebo si stabilních hospodářských poměrů ani nepřáli. Pochopitelně. V čistých vodách se mnohem hůř loví. Naučili se vyslovovat několik pouček z vědecké ekonomie, jinak se ale projevili v lepším případě jako nemohoucí amatéři, v horším, ale nikterak vzácném, jako bezohlední kořistníci. Proto vypadáme po deseti letech tak, jak vypadáme. Chvástavost našich ekonomických odborníků již notně zplihla; říkají nám nyní, že ať třeba neprší, hlavně že kape a že nárůst českého produktu sice není kdovíjaký, ale aspoň že je nějaký. Nespokojme se ani s tímto chlácholením. Skutečnost je jiná a varující: český národní důchod i průměrný příjem českého občana se musí nejméně zečtyřnásobit, aby dosáhly spodní hranice, na níž moderní průmyslově-obchodní stát teprve může fungovat a existovat. K tomuto cíli nás, je možno se obávat, naši sametoví odborníci nepřivedou. 8. března 2000

XI. Zelená se, zelená aneb Tanečky po lučinách ekologie

Proč se nezelenám

Přitekl jsem kdysi do Německa právě ve dnech, kdy se chystaly zemské volby v Porýní-Vestfálsku. Na zdech se tehdy objevily plakáty zcela nové strany: byl na nich zřít zelený strom, černě smrdící fabrika, kvetoucí slunečnice a krom toho ještě oznámení, že se nová strana chce zastávat přírody a veškerého životního prostředí. Že chce být jeho advokátem proti bezmyšlenkovitému a ziskuchtivému ničení. Musím říci, že mi to znělo sympaticky. Stačil jsem již sice postřehnout, že zhoubné civilizační jevy jsou v západoněmecké přírodě směšně nicotné ve srovnání s tím kataklyzmatickým stavem na druhé straně zadrátované hranice, ale přesto. Mám přírodu rád. Už ve škole mi říkávali »lesní muž«. Až jednou budu moci v této zemi volit, předsevzal jsem si, dám hlas těmhle Zeleným.

Ale když jsem po čase opravdu měl svůj první volební lístek v ruce, zelený čtvereček jsem už v něm nezatrhl. V mém vztahu k přírodě se nezměnilo nic, ale přestal jsem se domnívat, že by měla zapotřebí právě těchto advokátů. Zato ostatní německá veřejnost jimi v krátké době byla dočista posedlá, zejména veřejnost mladá a intelektuální. Nové politické strany v Německu tu a tam vznikají a zpravidla zas brzy zanikají, ale ještě žádná neslavila takový úspěch a vzestup jako strana Zelených. Zelený názor se stal něčím víc než jednou z barev politického spektra: byl a dosud je vyznáním, bojovnou vírou, imperativním myšlenkovým proudem. Kdo chce být proti životnímu prostředí? Kdo je takový bídák, že by za třicet stříbrných od nějaké průmyslové lobby chtěl zaprodat přírodu? Po jisté chvíli váhání, vidouce ten netušený příliv sympatií pro zelenou věc, se i ostatní strany daly jedna po druhé do cvalu, aby si stačily odít aspoň cípek toho roucha, které se bezpochyby stalo vše ovládající barvou sezony.

Bylo - a dosud zčásti je - velmi obtížné nezelenat se. Jako revolucionářský marxismus v letech dvacátých, tak přiznání k ekologismu se v západní současnosti stalo ne politickým názorem, nýbrž příkazem dne. Nezbytností v kruzích univerzitních, uměleckých, ba i protestantsky církevních. Kdo by si dovolil nezelenat se, hájit názor odlišný, není soupeř v diskusi, nýbrž lotr iškariotský: buď se musí se svou názorovou úchylkou skrývat, nebo ji obtížně a zpravidla beznadějně obhajovat před přísným soudem doby.Budiž. Vyznávám, že jsem pozorováním a srovnáváním věcí kolem sebe dospěl k názoru odlišnému, a jsem-li proto povolán před soud doby, chci před ním stát a svou při obhájit. Ne ani tak kvůli vám, naši západní proroci, jejichž bujně vyrašivší zelená bylinka mezitím zešedla všedností a začíná uvadle sklánět hlavu. Spíš vy, mládenci a panny v mé rodné zemi české, mě vyslechněte. Vy, kteří se zatím ještě mžouravě rozhlížíte v tom novém světle svobody a hledáte svůj názor. A stejně jako já ve své první chvíli, jste v pokušení vzít za svůj ten, který je tak smělými a nekompromisními tahy načrtnut na západním ekologickém plakátu. Povím vám, proč se nezelenám.

Zaprvé proto, co je snad ze všeho nejméně podstatné; ale znelíbila se mi zelená barva plakátů, jelikož se tak snadno, ochotně a s bouřlivým nadšením snoubívá s barvou rudou. Za celých těch deset let mezi svým vznikem a sametovým podzimem roku devětaosmdesátého nevynechal zelený duch doby příležitost, aby neprojevil příchylnost k rudému Východu a okázale si neobracel žaludek naruby nad vším západním, americkým, imperialistickým a kapitalistickým. Jeho ekologie byla výrazně třídní a dialektická; nenacházel chlupu dobrého na západním hospodářství, smradlavou a jedovatou katastrofu východně od Labe buď s pochopením omlouval, nebo neviděl. Zachmuřeně měřil obsahy škodlivých látek v rýnské vodě; na míle smrdící, i bez velkého měření zjevně jedovaté Labe se jeho citlivého srdce nedotklo.

Když jednoho dubnového dne vyletěla do povětří černobylská elektrárna, nebylo mu to podnětem k zamyšlení nad sovětskou zchátralostí ani nad absencí jakéhokoliv ekologického cítění v sovětském bloku, nýbrž signálem k divoce fanatickému tažení proti západní jaderné technice. A nebylo ani vůbec třeba čehokoliv ekologického či životně prostředního, aby se zelený duch dal do běsnivého tance. Ochotně se zúčastňoval čehokoliv, hlavně že to bylo protizápadní: holubičkových pochodů, demonstrací proti NATO, proti návštěvě amerického prezidenta, proti stavbě civilních letišť ... nikdo mu nebyl dost radikální, aby s ním nesympatizoval, až do těch uvězněných teroristů, nad nimiž si mohl oči vyplakat. Nad vězni na Bytízi a na Kolymě samozřejmě ne.

Neříkám, že ekologické hnutí bylo ve všem všude taženo na vařené nudli z moskevské dezinformační centrály; domnívám se, že takový pytel blech bylo i sovětským mistrům konspirace těžko pochytat. Ale lecjaká akce a leckterý záchvěv zeleného srdce asi z té centrály inspirovány byly. Člověku s naší zkušeností bylo dosti zatěžko zelenat se v těch letech osmdesátých. Ale to, jak říkám, není nejpodstatnější. Ostatně se už dnes o tom nerado slyší a nerado mluví, protizápadní odnož zelené bylinky uvadla a byla decentně odstřižena. Jak také čas šel, mnohá mladistvá divokost se usadila, z někdejších sršatých mládenců se stali obtloustlí běloručkové s třaslavým podbradkem, političtí profesionálové nade vše milující své poslanecké platy. Ještě nosí své rozšmajdané tenisky a jiné atributy zeleného rituálu, ale už jim jsou zjevně nepohodlné. Ponecháme-li dějinám ještě pár let času, zarovnají i tuto krtinu, ze strany Zelených se stane plesnivoučká, všemi odrůdami osobních zájmů přetékající partaj, k nerozeznání od těch ostatních.

Lze tušit, že radikálních skutků chtivá mládež se pak od ní odvrátí. Už se odvrací; radikální mládež nehledá Pravdu či Spravedlnost, ba ani Zdravé Životní Prostředí, nýbrž vystavení sebe samé na odiv, ukojení svých vlastních komplexů a rozličných nejistot nedozrálé dušičky. Je trochu kolem srdce lechtivo při pomyšlení, jakou novou blbinu si radikální mládež zase vymyslí.

Pro to všechno bych se Zelenými ještě před soud času nešel. Ale jsem člověk pravicový; a zelená idea je nejen svou někdejší prosovětskou pomýleností, nýbrž i vším jiným hluboce levicová. Řeknete mi možná, že tohle starodávné dělení politického spektra je nepřesné a že se politický názor nalézá spíš na kruhu než na dvou koncích bidélka, jak jsem o tom ostatně i sám psal. Jistě. Je ale možno rozlišit názor revoluční a evoluční; a ztotožníme-li pravicovost s evolucí, již se na kruhu nenacházíme. Evoluční názor zjišťuje, že cokoli zralého, dobrého a vývojově vyššího má přijít nebo kdykoliv v dějinách lidstva přišlo, vždy mělo své kořeny ve stavu předešlém a vzniklo jejich rozvinutím. Názor levicový, revoluční, nevidí žádné kořeny. Nejvýš jakési shnilé a nepotřebné pahýly minulosti, jež je nutno odseknout, aby nepřekážely. Místo nich pak vsadit něco zbrusu nového, v květináči osvícených mozků vypučevšího, co bezpochyby vyroste v onen nový, lepší svět. Skoncovat s čímsi bývá nejhlasitějším heslem revolučních barikád; skoncovávání zpravidla překřičí všechny ostatní úmysly, osamostatní se a stává se samoúčelem, jediným cílem revoluce.

Můžeme pomalu pozorovat, že revoluční idea je rostlinka neduživá. Rychle vyraší, a... a konec, uschne, k ničemu to nepřivedla, sama sebe udusila. Aspoň k ničemu kalému to nepřivede, úpadku po sobě zanechá vždycky dost. Tak dopadla již revoluce Echnatonova, takový byl výsledek revoluce jakobínské, o revoluci, s odpuštěním, Velké říjnové ani nemluvě. O té sametové už teprve ne.

Co má kladný výsledek, nebývá revolucí: je zcestné mluvit například o revoluci průmyslové. Ta byla vyvrcholením tisíciletého vývoje, žádný revolucionář ji nevyseděl, výstřelem z čehosi světu neohlásil. Proto byla úspěšná; proto je schopná dalšího vývoje a proto, pochopitelně, se ten vývoj nelíbí zastáncům názoru revolučního.

Zelený duch je přízrak povýtce revoluční. Také on chce především cosi odstranit a s čímsi skoncovat. Shnilé kořeny odtít a na jejich místě zasadit živý strom nového, lepšího světa. Co všechno by zelený duch rád odstranil a co všechno na smetiště vyházel, netřeba vypočítávat. Od jaderných elektráren přes automobily až po lyžování na horské louce, protože vším, vším člověk ničí a hubí své životní prostředí. Recept má duch jediný: zakázat, znemožnit. Těžko soudit, co by zbylo z našeho živobytí, kdyby všechny své zákazuplné nápady prosadil.

A jako všechny revoluce předešlé ani zelený duch se příliš nezatěžuje starostmi, jak by ten nový, lepší život měl vypadat a jakým chlebem se lidé v něm mají živit. Nejdřív, soudruzi, musíme zničit tadyhletu kontrarevoluční ohavnost; pak už se všechno nějak zařídí. Je nutno uznat, že na rozdíl od jiných revolucí zelený duch nikde své odpůrce nezavíral a nestřílel; ale jak jsem tak pozoroval rozličné divokou vášní zkřivené tváře v těch osmdesátých letech, nejsem si tak jist, co by se stalo, kdyby se mu podařilo někde získat většinu. Naštěstí je stále méně ochoty mezi lidem obecným následovat revoluční proroky, stále obtížnější je vést rozlícený dav s pěnou u huby na barikády. Dav má už koncem tohoto tisíciletí s barikádami své zkušenosti.

Pravicový, evoluční princip je mnohem skromnější. Nic pro milovníky třísek, které létají, když se kácí les. Neskýtá barvitou podívanou praporů, pod něž by bylo možno se vášnivě stavět, neduje do břeskných trub, neslibuje rázné a konečné vyřešení všech bolestí světa. Vyrůstá z kořenů tisíciletého vývoje a ví, že vývoj je záležitost pomalá, po klikatých cestičkách chodící. Že je možno zdokonalovat, ale sotva k dokonalosti přivést. Že neexistuje konečné dosažení cíle, po němž už si budeme jen navěky šťastně medit v zemském ráji. Že každé revoluční odstranění čehokoliv je pouze zdánlivé a odstraněný neřád se nám vrátí zadními dveřmi znovu, ve znásobené podobě. Pročež, vidíme-li kde co zralého k opravě, musíme se chopit nářadí a s trpělivostí i řemeslným fortelem na opravě pracovat. Evoluce je věc dovedná, fortelná. Revoluce bývá dílem fušerů. Smrdí-li nám pod nos auta, nevede k ničemu je zakazovat; místo toho je ale možno vyvíjet motory, které nesmrdí. Máme-li obavy z rizik jaderné techniky, nesmíme ji ubíjet, nýbrž obezřetně a s využitím všech vědeckých poznatků její rizika snižovat. Bojíme-li se oteplení zemské atmosféry i všech jiných ohlašovaných konců světa, je záhodno pracovat k tomu, aby se atmosféra neoteplovala a konce světa nenastávaly. Máme k tomu prostředky i znalosti, jen je nesmíme zaměňovat za pádnou palici zákazů.

Zazlívám vám, zelení braši, že se příliš nepářete s podrobnostmi. Ke všem ekologickým problémům dneška jsou známa čísla, fakta, vědecké výsledky; ale vy jich nedbáte a troubíte do světa ryčná, ale málo podložená proroctví. Zazlívám vám zadruhé, že si nezodpovědně hrajete s lidským strachem; že prosti všech zábran malujete neinformovaným lidem na zeď čerta záhuby, do níž se řítí, když nepoběží ve vašem houfu. Že se neštítíte nepravd a polopravd, v populární paklíček chatrně zabalených; že vám stejně jako žákům Leninovým účel světí prostředky. Zazlívám vám zatřetí, že nechcete vidět, když už teď vedou vaše ideje, jako vždy v dějinách revolucí, k pravému opaku zamýšleného zázraku: je věru nebezpečím pro svět spotřebovávání kyslíku a produkce oxidu uhličitého, ale vy jste se upsali protijaderné vášni a pro ni se smíříte třeba s ohněm pekelným. Vytýkám vám začtvrté, že jste, navzdory své na odiv stavěné pokrokové levicovosti, spolek zpátečníků vidících svůj vzor v jakési mocně idealizované společnosti včerejška, kdy zdraví pastýřkové šťastně tančívali po rozkvetlé lučině. Jenže oni netančívali, víte; vedli život bědný, nezdravý a většinou krátký; a své životní prostředí ničili způsobem dnes nepředstavitelným. To oni vyholili naši krajinu a změnili ji v step; až doba poměrně nedávná ji znovu zalesnila. To oni zamořili evropský vzduch i půdu olovem a arzenem v důsledku primitivního hutnictví. To oni naplnili atmosféru zplodinami neomezeného pálení dříví. To se ví, nic jiného ani nemohli; ale je nesmyslné se dnes jejich životem inspirovat.

Dědečkové ovšem žádná měření neprováděli, takže si dnes můžete myslet, že neměli ani žádné maléry s životním prostředím. Omyl, bratříčkové. Žvýkejte si svá zrníčka a hrajte si na Jana Cimburu, ale nedomnívejte se, že jste předvojem lidstva. Jste jeho poslední, poněkud utahanou vlečkou. Vytýkám vám zapáté, že živíte lidskou nevůli a sobectví předstíráním, jako by se sporné otázky daly odstranit přemístěním. Nestavte fabriku u mého domku, postavte ji u sousedova (jelikož u toho mého je vzácný biotop, to se ví). Neveďte dálnici kolem naší vesnice, veďte ji kolem Kotěhůlek. Nezakládejte městskou skládku u nás, sypte smetí za plot Novákovům. Vezete se na trakaři nejhorších lidských vlastností, drazí budovatelé čistých zítřků. Jako ostatně všichni ideologové, co jich svět kdy nosil.

Vytýkám vám zašesté, že ve svém boji užíváte nečistých způsobů ukřičení, zesměšnění, bez všeho zkoumání protivníkových pohnutek jeho označení za bezcharakterního lotra a Jidáše. Pokuste se uznat, že váš ideový soupeř může mít stejně závažné důvody k svému smýšlení jako vy, a utkejte se s nimi, ne s osobou jejich nositele. A zazlívám vám konečně zasedmé, že pohrdáte principem demokratickým, když pokládáte většinu lidstva za stádo tupých oslů, sebe samy pak za nositele a majitele veškeré posvátné a nedotknutelné pravdy. Poohlédněte se, k jaké společnosti se tím spíš řadíte: zda k světu demokratické tolerance nebo k ajatolláhům a hisbolláhům.

Dejte si říci, že nevytváříte žádný lepší, čistší svět. Je-li v něčem naděje našich potomků, tedy v myšlení tvořivém, aktivním, vývojovém, pravicovém. Ve stálém zlepšování toho, co je, ne v jeho zničení a nahrazení revolučním výmyslem. Jsem hluboce přesvědčen, že se vývoj nakonec prosadí: trvá již na tom lidském světě od konce třetihor a nebojím se, že by zrovna dneškem končil. Nevím, můžeme-li mu opravdu pomoci; ale aspoň bychom mu neměli překážet. Ani ideály beztřídní společnosti, ani čisté rasy, ani vzduchem se živící společnosti bez energie a bez průmyslové produkce.To jsou tedy důvody, pro něž se nezelenám. A jsem-li pro ně odsouzen soudem doby, ani si z toho moc nedělám. Přijde doba jiná a ta dá za pravdu, jako vždy, principu tvůrčímu před principem zamezovacím. Již přichází, podíváme-li se pozorně. Před jejím soudem, troufám si tvrdit, mi nebude třeba se obhajovat.

(Hannover, 15. 6. 1995, Český Týdeník 1995, č. 54)

O tvrzeních a skutečnostech aneb Hádání o jadernou energii

Napsal mi jeden pán dopis plný nesouhlasu. Dovolil jsem si totiž v několika článcích zastat se jaderné energie, a to je ovšem dnes pro jistou početně nezanedbatelnou část veřejnosti kacířství horší, než kdybych propagoval lidožroutství. Zmíněný pán odmrštil veškeré mé vývody poukazem na oběti černobylské katastrofy. Že mě zve, psal, ať jen se přijedu podívat na ty nešťastníky, kteří měli tu smůlu, že žili v okolí toho prokletého reaktoru! Pak že jistě pochopím zvrhlost a škodlivost veškeré jaderné techniky, jíž je právě Černobyl tak pádným příkladem.

Inu, mohl bych se zase začít hádat. Znovu vyslovit mínění, že spíš než selhání jaderné techniky byl černobylský průšvih výstavním mementem bolševického šlendriánu a výsledkem socialistického způsobu myšlení, jehož nejvyšším cílem jsou prémie za toto čtvrtletí; pak ... inu, to už se nějak udělá, soudruzi, že ano. Hoď kamenem, jsi-li tohoto způsobu myšlení zcela prost, český člověče. Zkušeností bych měl s takovým hádáním spoustu. Vzbouřené vlny sporů o jadernou energii dospěly do vlastí českých s dobře patnáctiletým zpožděním, ale já jsem si jich ještě užil za oněch divokých, násilím a nenávistí sršících demonstrací v osmdesátých letech, ó jéjej. Proti nim je dnešní stav obecné diskuse už jen zvolna vychládající čajík.

Jako dnes v Čechách ani na Západě za těch časů se protijaderná strana příliš nezatěžovala technickými fakty, jsouc nad takové malichernosti povznesená. Snad i jistý plán a úmysl byly v jejich opomíjení; je nepochybné, že sestoupí-li diskuse z výšin pouhého hlásání na ošidný terén skutečností a čísel, je hlásání velmi znesnadněno a bojovná uvědomělost přívrženců povadne. To bylo a jest příčinou podivného úkazu. Řečí o jaderné energii bylo za ta léta v novinách a v televizi na fůry a na žebřiňáky, ale konkrétních údajů se veřejnosti dostalo na talíř pramaličko. Ale nehodláme-li napořád mluvit o koze a o voze, uvážíme-li, že čtenář českého pravicového listu je přece jen někdo jiný než svatými pravdami se napájející adolescentní demonstrant, nechceme-li se spokojit s ideologicky primitivním hlásáním a tvrzením, nezbude než se pustit na pole faktů. Připouštím, že to činím nerad. Byl bych šťastnější, kdyby za mě tu práci vykonal někdo jiný, fundovanější. Necítím se k ní ani příliš povolán, nestal jsem se světlem vědy, jakožto třídní nepřítel jsem za onoho času nebyl připuštěn k studiu, a v důsledku toho jsem ani po odchodu na Západ nedosáhl výšin vědeckého nebe, zůstav pouhým technikem. Krom toho mám v tomto punktu jistou potíž se svým milým jazykem českým. Jelikož jsem o věcech jaderných vždy jednal, četl a mluvil pouze německy, dopustím se patrně mnoha hříchů na české odborné terminologii. Ale když se k tomu nemá nikdo jiný...

1. Co se dělo v Černobylu

Šestadvacátého dubna roku šestaosmdesátého došlo v ukrajinském Černobylu k havárii jaderné elektrárny se všemi známými následky. Jelikož právě foukal východní vítr, nepodařilo se zkušeným sovětským ututlávačům celou věc světu zatajit; radioaktivní mrak se hnal přes Finsko a rozšířil se nad celou Evropu. Kdyby byl vítr zůstal u svých zvyklostí a zahnal řečený mrak kamsi za Ural ... dodnes bychom asi o ničem nevěděli. A protijaderní bojovníci by byli chudší o svůj nejpůsobivější argument.

Tehdy produkoval nebožtík Sovětský svaz zhruba 12 % veškeré energie v jaderných elektrárnách, což není moc. Pro srovnání: světová velmoc jaderné techniky, Francie, jí vyrábí ve svých zařízeních kolem 80 %, Německo (západní část) 39 %, Velká Británie 24 %, Belgie 62 %, Švédsko 45 %, Finsko a Švýcarsko po 36 %, USA 20 %, Japonsko 26 %, Jižní Korea 53 %. Světový průměr činí 17 %. Polovinu své produkce získával Sovětský svaz z reaktorů zastaralého typu RMBK-1000 s tlakovými trubkami moderovanými tuhou (moderace je způsob, jímž je při kontrolované jaderné reakci kinetická energie neutronů snižována nárazem na určitou hmotu - v tomto případě tuhu - aniž by došlo k ztrátám energie výsledné). Jednou z těchto elektráren byl Černobyl. V jiných zemích, západních ani východních, stavěn ani užíván nebyl a není. Výkon černobylské elektrárny se pohyboval kolem 1000 megawattů.

Je nutno podotknout, že Černobyl vyletěl do povětří, ale ve zbylých elektrárnách téhož typu se vesele produkuje dál, aniž by to západní protiatomové karatele zvlášť vzrušovalo. Jako za Brežněva, i dnes je ďáblem pouze Západ a jeho demokratický, kritiku připouštějící systém. Druhý díl jaderné energie získávají Rusové z lehkovodních reaktorů, které svým principem odpovídají běžnému západnímu typu, třebaže se od něj v některých dosti podstatných detailech negativně liší. Tyto reaktory se dají přestavět na západní standard. Černobylské nikoliv.

Spalováním jaderného materiálu se v obojím typu vytváří parní tlak, který pak pohání turbínu. Rozdíl je v tom, že zatímco na Západě dochází k reakci v jediné tlakové nádobě, v Černobylu je to 1.693 jednotlivých, na sobě nezávislých tlakových trubek, z nichž každá obsahuje palivo a moderátor. Jejich obsluha a chlazení jsou proto složité a těžko kontrolovatelné. Na horním konci jsou trubky opatřeny klapkami, jimiž je spotřebované palivo vyměňováno; v případě havárie však těmito otvory tyče jaderného paliva povylétají a ocitají se už mimo jakoukoli kontrolu.

Dojde-li k poruše, především k výpadku chlazení, ukáže se hlavní rozdíl obou systémů: u černobylského automaticky a nezastavitelně narůstá výkon, kdežto u západního se stejně automaticky zastaví. Tato samoregulace tkví v samotné podstatě věci a není žádným havarijním opatřením v poslední chvíli. Kdyby už jiných rozdílů nebylo, stačil by tento jediný k pochopení, proč nelze oba typy házet do stejného pytle. Ten pytel si sovětští plánovači ostatně naložili na hřbet zcela dobrovolně; trubičkový reaktor totiž ze stejného množství paliva vyrobí o něco víc proudu. Nu, a numery, tunami, megawatty se přece plní plán, není-liž pravda? I to budiž uvedeno a srovnáno se způsobem myšlení západního.Tlakové rourky černobylského typu jsou vyrobeny ze zirkono-niobové oceli. Podíl zirkonu je 2,5 %. Dojde-li k přehřátí reaktoru a roztavení trubek, vyvine se z vody působením zirkonu vysoce výbušný vodík, čímž teprve se všechno správně rozletí nacimprcampr. Samozřejmě se ještě k tomu vznítí tuha moderátoru; a protože se, jak známo, veškeré katastrofy dějí pouze na Západě, neuznala sovětská věda za vhodné opatřit svůj reaktor mohutným ochranným krytem, který by veškerý malér v sobě aspoň pro první čas udusil. Energie i radioaktivita, uvolněné nekontrolovanou jadernou reakcí, se tak mohou vesele šířit přímo do atmosféry.

Černobylský systém je opatřen bezpečnostním zařízením, které má při havárii tlakové trubky uzavřít, ale v praxi je vzhledem k množství trubek a jejich vzájemné izolovanosti jakákoliv kontrola velmi obtížná. Jinak a srozumitelněji řečeno: zatímco v případě havárie západního typu se jaderná reakce automaticky, samoregulací zastaví, černobylskou z kontroly se vymknuvší zastavit nelze a dojde ke katastrofě se všemi jejími následky. Západní systém už také byl jednou vystaven své vteřině pravdy, v americkém Harrisburgu v roce 1979. Tehdy došlo k výpadku v přívodu vody a k počátku nekontrolované reakce, ale celý systém samoregulačních i havarijních mechanismů nedovolil reakci pokročit dál, k neštěstí nedošlo ani dojít nemohlo. Mluvit v té souvislosti o americkém Černobylu je víc než hloupost; je to záměrná, zlou vůlí vedená dezinformace.

Shrňme si sled událostí v Černobylu oné dubnové noci: a) Nekontrolované zvýšení výkonu reaktoru. Zničení několika chladicích kanálů, poškození reaktorového krytu, vyhození palivových tyčí z trubek. b) Požár v hale reaktoru, hoří nechlazené jaderné palivo, ostatní hořlavé látky. Exploze páry.c) Uvolnění radioaktivity z nechlazených palivových tyčí. d) Uvedení v chod nouzového chlazení. Po vyčerpání vodní zásoby obrovská reakce zirkon / voda, samovolný vývoj vodíku, roztavení jaderného paliva. e) Exploze vodíku, zřícení haly, únik štěpných produktů do okolí. f) Požár tuhového moderátoru a jeho smísení s tavícím se jaderným palivem, další uvolnění radioaktivity. g) Chaotická havarijní opatření - shazování mokrého písku, olova a bóru s cílem zabránit přístupu vzduchu k požáru a udusit jej.

Je třeba vědět, že ani v nejhorším myslitelném případě v západní elektrárně k tomuto sledu událostí dojít nemůže, stejně jako nemůže v nadzvukovém letadle dojít k výbuchu parního kotle. Rovněž je nutno vědět, že bezpečností jaderných zařízení se na Západě už po dlouhá desítiletí zabývají seriózní vědecké ústavy, v nichž pracují velmi fundovaní a na ideologických vášních nezúčastnění vědci. Je urážkou těchto lidí i jejich práce, jsou-li veřejnosti předváděni jako smečka nezodpovědných, lehkomyslných bláznů, kteří jsou za jidášský groš ochotni zamořit radioaktivitou celý svět včetně sebe samých.

V Německu se zabývá problematikou jaderné bezpečnosti Ústav jaderného bádání v Karlsruhe (KfK). Jsou v něm zkoumány všechny, i ty nejnepravděpodobnější možnosti jaderné havárie. Na základě těchto výzkumů a s velkou technickou rezervou jsou pak reaktory budovány, případně zlepšovány. Už ani harrisburský případ by dnes nemohl nastat. Dvojitý tlakový kryt (uvnitř ocel, svrchu beton) zaručuje vysoký bezpečnostní potenciál proti uvolněným štěpným produktům, i kdyby k jejich úniku proti všemu očekávání došlo. I při úplném selhání bezpečnostních bariér - což je naprosto nepravděpodobné - by unikla asi jedna desetitisícina radioaktivity ve srovnání se stoprocentním únikem v Černobylu. Nad vším bádáním ještě stojí komise nezávislých expertů (RSK), kteří jsou přísně vybíráni z osob finančně i profesně nezainteresovaných a konají svou práci jako čestný úřad.

Německu je možno ledacos vytknout, nikdo ale nemůže říci, že v něm vládne lajdácká povrchnost. Vědátoři z Karlsruhe si dali práci s vypočítáním jaderné havárie s přihlédnutím k jakkoli nepravděpodobným, nejhorším možným okolnostem. Takový případ se ve vědecké hantýrce nazývá GAU (Grösster Anzunehmender Unfall - největší předpokladatelná nehoda). Mohl by nastat za souběhu mnoha jednotlivých nepříznivých okolností, ale ani tehdy by nedošlo k zamoření okolí, protože havarijní mechanismy by úniku štěpných produktů zabránily. Pravděpodobnost takového maléru byla vypočítána na 103 provozního roku, tedy jednou za tisíc let.

Možnost ještě nepravděpodobnější, totiž selhání všech ochranných mechanismů a nekontrolovatelná expozice do okolí, byla rovněž vzata v úvahu. Nazývá se Super-GAU. Její pravděpodobnost je vyčíslena hodnotou 2.1011 neboli jednou za pět miliard let! Je už třeba značného strašpytlovství, aby člověk jektal zuby nad takovou pravděpodobností, ale i kdyby ta pátá miliarda let měla přijít pozítří, počítali němečtí vědci ještě dál a došli k tomuto výsledku: nehoda by si vyžádala v nejhorším možném případě 14.500 okamžitých obětí na životech nebo 104.000 obětí do třiceti let po ní. To je ovšem dosti morbidní matematika; ale srovnejme s ní výskyt a pravděpodobnost třeba silničních neštěstí a dojdeme k číslům, převažujícím hrozbu Super-GAU mnohamilionkrát!

Pět miliard let, lidé milí, není celý náš svět ani dosud starý; za tu dobu na něj stačí párkrát spadnout i nějaká ta menší planeta, proti čemuž je strach o bezpečí nějaké elektrárny nicotný.

Vůdci protijaderných aktivit to ovšem všechno vědí. Proto také tak velice nemilují konkrétní informace. Místo nich vypouštějí do časoprostoru hrůzostrašné a vrcholně nepravděpodobné, zato však i nejtupější hlavičce pochopitelné scénáře: pád letadla plného atomových bomb na jadernou elektrárnu. Úmyslné zneužití teroristy. Nuže, je mi proti srsti zabývat se argumenty tak za vlasy přitaženými, ale když už jsme u toho, povězme si, že ani zde nevymysleli protijaderníci nic nového.

Pád letadla mohl opravdu poněkud rozrušit kryt starších elektráren; dnešnímu už se nestane nic. Ono není nic tak zvlášť složitého vypočítat energii padajícího letadla a vybudovat kryt podle toho; je to jen otázka tloušťky stěn a s tou už se dovedli vypořádat středověcí rytíři na svých hradech. Co se těch atomových bomb týče ... ani vojenská jaderná nálož není bouchací kulička, aby se vznítila pouhým nárazem. Teroristů by do elektrárny musel přibýt celý regiment, svést úspěšnou bitvu se silami přivolané (automaticky) policie a poté v dlouhé a velmi odborné práci uvést do chodu onu nekontrolovanou řetězovou reakci. Pokud by i potom vůbec byla možná. Je směšná domněnka, že to jde jen tak, jako když se zapálí fajfka. Ale to jsou dětinskosti, jak říkám, a příčí se mi o nich psát.

Je mi ovšem naprosto jasné, že jako za časů, kdy ideologové ještě nosili modré košile, ani dnes virem ideologie zasažené mysli výčtem faktů nepřesvědčím. Budu i nadále dostávat dopisy, v nichž bude stát - ano, možná že jsou jaderná zařízení bezpečná, ale my je odmítáme, dokud nebudou bezpečná bez jakéhokoliv, byť i mnoha desetinnými místy vyjádřeného zbytku rizika. Tu je ovšem rada těžká. Nějaké zbytkové riziko nám zůstane vždy, absolutního není v světě nic. Mohl bych se jízlivě ptát jaderných kritiků, proč tedy kouří, pijí pivo, přecházejí pražské ulice, špacírují po chodníku (těch uvolněných střešních tašek!), proč jezdí na motorce, proč vůbec páchají tolik nebezpečných kousků, co jich s sebou život přináší a z nichž každý je nabit rizikem mnohem vyšším, než jaké chová mírové využití jaderné energie.

Nu, jen si sáhněte na nos: ono o žádnou jadernou energii ani tak nejde, že. Jde o lidskou, mladistvou touhu přidat se k některému houfu, běžet s ním, mávat praporem, křičet co křičí všichni, cítit se dobře uprostřed stejně smýšlejících, vyhlédnout si partu jinou, nepřátelskou, již je pak možno napadnout pivními flaškami (jsme-li na fotbale), nebo střelami argumentů, které mají jen jeden nedostatek: jako ten neutron v jaderné elektrárně ztrácejí průraznost, narazí-li na moderátor fakt a čísel.

2. Sčítání čertů na zdi

Před časem zalomcovala německou veřejností následující zpráva: dva významní vědci prokázali, že radioaktivita šířící se z jaderné elektrárny blízko města Brém, způsobuje zvýšený výskyt leukémie u malých dětí. Strhla se bouře protestů, městem táhly zástupy demonstrantů, bylo vidět postavy převlečené za Smrtku, kterak s kosou v ruce předvádějí tupému občanstvu, co může čekat, nebude-li onen ďáblův vynález ihned zavřen, zrušen, zbourán a navěky proklet.

Na takové pozdvižení se nedalo nereagovat; i dal se do chodu program, který měl ukázat, co je na těch obavách pravdivého. Výsledek šetření byl hoden rádia Jerevan. Ti dva významní vědci tu v principu byli; ledaže jeden byl politolog (nějaký Soyka) a druhý historik, takže jejich vědecká výpověď neměla vyšší hodnotu, než kdyby jeden byl řekněme švec a druhý cukrář. Své tvrzení opírali o několik vágních dotazů mezi obyvatelstvem, s nimiž si mnoho práce nedali, jelikož výsledek už beztak znali předem: z elektráren vychází záření, věděli napevno, tudíž tu musí být leukémie a basta!

Bylo z toho trochu ostudy a řečí o záměrném šíření paniky mezi obyvatelstvem. Ti, kteří se odvážili dál po tomto kluzkém parketu, hovořili o dezinformaci v kdoví čím zájmu. Nicméně komise, když už tu jednou byla, měřila a zkoumala, načež předložila výsledky. Z jaderné elektrárny žádné záření nevychází, počet případů leukémie se v jejím okolí neliší od dob, kdy ještě nestála. Stačí? Inu, jak komu. Kdo chce mermomocí věřit něčemu katastrofickému, důvod k nedůvěře si najde.

Řeči a pověsti o elektrárnami šířené zhoubné radioaktivitě se dosud v Německu udržují s trvanlivostí juchtových bot a není jim konce. A nebude, dokud se velká část publika bude spokojovat s pouhým tvrzením čehosi. Bohatý, napapaný, vším možným komfortem zajištěný občánek západního světa už má svůj sklon vzrušovat se katastrofami. Na některé se s líbezným šimráním hrůzy podívá v televizním filmu, jiné, ty na spadnutí, mu naservírují proroci.

To je ovšem Západ. Může si - zatím - trochu toho blbnutí dovolit. České vlasti ale ničeho není třeba méně než upadat do hysterického (a zatraceně drahého) třeštění po západním vzoru. Jelikož se valná část toho třeštění točí kolem rizik spojených s radioaktivitou a vůbec s čímkoli jaderným a atomovým, dovolím si uvést k nim pár dat a čísel. Po-uvažuj o nich, česká veřejnosti, pouvažujte o nich, čerstvě se líhnoucí čeští proroci. Pak si hlásejte, budete-li mít ještě chuť. Ano: radioaktivita je nebezpečná věc. Je tu ale jistá podmínka: jako u všeho na světě, i u radioaktivního záření záleží na porci. I ten nejprudší jed má svou prahovou dávku, pod níž už nepůsobí. Není naprosto jedno, spolknete-li utrejchu na špendlíkovou hlavičku nebo půllitr. To ovšem z výroků a traktátů protijaderných kritiků nikdy nevyplyne. Ze zásady se o míře čehokoli nebaví. Dávka jako dávka, v každém případě je škodlivá, ne-li přímo smrtelná. V tomto ohledu existuje mezi obecenstvem značný informační deficit, který se pokusím následujícími řádky aspoň zčásti vyrovnat.

Dávka radioaktivity za určité období je měřitelná a její jednotkou je 1 sievert (Sv). Tisícina sievertu je 1 milisievert (mSv). Ozáření lidského organismu se podle své intenzity projevuje příznaky tzv. nemoci z radioaktivity a je odstupňováno takto: do 500 mSv: žádné účinky; do 1.200 mSv: u 5 až 10 % ozářených osob se projevuje nevolnost a únava; do 1.700 mSv: u 25 % zvýšené účinky, dosud žádný smrtelný případ; do 3.300 mSv: téměř ve všech případech nevolnost, zvracení, únava, 20 % smrtelných případů během dvou až šesti týdnů, u ostatních je nutná tříměsíční rekonvalescence; do 5.000 mSv: 50 % úmrtí, šestiměsíční rekonvalescence; do 10.000 mSv: téměř stoprocentní úmrtnost; do 50.000 mSv: okamžitě vypuknuvší nejtěžší příznaky, ve všech případech do jednoho týdne smrt.

Dost strašlivé, že. Nyní si s touto tabulkou hrůzy porovnejme dávky záření, jimž jsme nebo můžeme být vystaveni. Musíme vědět, že určitá minimální dávka radioaktivity nás provází po celý život a že není na světě prostředí radioaktivity zcela prosté. Ba dokonce se ani neví, co by to s námi udělalo, kdybychom svou vezdejší dávku záření nedostávali. Je to ovšem, nutno zdůraznit, dávka velmi nízká. Pokud nedojde k atomové válce nebo nebudeme z Ruska pašovat po kapsách uran, záhuba nám nehrozí.

Za normálních okolností jsme vystaveni radioaktivnímu záření dvojího druhu: jednak přírodnímu, jednak antropogennímu neboli vyplynuvšímu z lidské činnosti. Přírodní záření má několik zdrojů. Prvním z nich je záření kosmické. Dostává se k nám zčásti ze Slunce, zčásti z mezihvězdného prostoru a jeho intenzita kolísá podle toho, v jaké nadmořské výšce se nacházíme. U mořské hladiny obnáší 0,3 mSv, v 1.000 metrech 0,4 mSv. Po srovnání s výše uvedenou tabulkou je patrno, že si z něj hlavu dělat nemusíme. Kdo si udělá letecký výlet z Prahy do New Yorku, vyfasuje navrch ještě 0,5 mSv. Pilot letadla dostává tuto dávku každý den, ale ani součet všech těch milisievertů u něj ještě nevede ku škodám na zdraví.

Dále je tu záření horninové. Působí je obsah radioaktivních minerálů v horninách, po nichž šlapeme, a je různé podle druhu horniny. V Německu se počítá se střední dávkou 0,5 mSv, jsou však možné i hodnoty dost odlišné, například pohoří Schwarzwald vykazuje 5 mSv (celá setina dávky, při níž se už mohou projevit první účinky na zdraví). Vcelku lze říci, že nejméně září horniny usazené (písek, jíl, hlíny), nejvíc žula.

Analogicky je třeba usoudit, že v Čechách jsou nejozářenější obyvatelé Sedlčanska nebo obce Mrákotín, ale ani kvůli tomu nepotřebují dělat poslední pořízení. Na světě se vyskytují místa extrémního horninového záření, vykazujícího i víc než desetinásobek našeho maxima (Kerala v Indii, brazilské pobřeží, Ramshar v Íránu) a přesto tam lidem chutná jíst.

Za zmínku stojí i obzvláštní zvrhlost přírody, která dovedla sama ze sebe udělat atomový reaktor: v africkém Gabunu v lokalitě Oklo příroda nahromadila takové množství kvalitní uranové rudy, že tím překročila kritické množství a došlo k samovolné přírodní řetězové reakci. Stalo se tak před dvěma miliardami let a reakce probíhala 500 let. Její stopy jsou dodnes patrné.

Třetím zdrojem přirozeného záření jsou naše příbytky. Zde pochází ze stavebního materiálu. Nejnižší (nulovou) radioaktivitu vyzařuje dřevo, cihly a beton vykazují 0,001 až 0,002 mSv za rok, sádra až 0,004 mSv, nejaktivnější je přírodní kámen a z něj zase žula, max. 0,02 mSv. Je tudíž patrno, že ani bydlíme-li v žulovém domě, nemusíme se plašit a stěhovat se z něj do stanu. Situace může být jiná v bývalých důlních lokalitách s vysokým obsahem uranových rud, kde předkové z neznalosti použili k stavbě důlního odpadu. Nevím, jaké jsou hodnoty třeba v Jáchymově, ale v saském Schneebergu byly v jednotlivých starých domech naměřeny dávky opravdu zdraví nebezpečné. Se vším všudy a spolu s dávkami, které dostáváme s vodou a s potravinami, dosahuje střední hodnota přírodní radioaktivity v Německu 2,4 mSv ročně. U nás může být o zlomeček vyšší, jelikož česká krajina má víc žulových a jim příbuzných masivů.

Záření antropogenní obnáší 1,6 mSv a z největší části (přes 90 %) je způsobeno roentgenovým ozářením u pana doktora, rozpočteným na průměr obyvatelstva. Vlezete-li pod rentgen, dostanete jednorázově dosti značnou dávku, ležící ovšem stále ještě hluboko pod bodem, kde začíná skutečné nebezpečí. Zbytek procent připadá na doznívající následky někdejších pokusů s atomovými zbraněmi v atmosféře (pokusy podzemní radioaktivitu nezvýšily). Na vyzařování z jaderných elektráren - pozor! - vychází celá 0,001 mSv za rok. Věru důvod k panice!

Je pikantní, že uhelné elektrárny září mnohem zdatněji než jaderné. Spalováním uhlí se totiž uvolňuje jisté nevelké množství radioaktivity, ale protože uhelná elektrárna nemá ochranný kryt ani jiné bariéry, dostává se veškerá její radioaktivita bez překážky do atmosféry.

Suma všeho tedy je, že jeden každý z nás je přírodou i lidským konáním zatížen průměrnou dávkou 4 mSv, která může podle místa a jiných okolností velmi kolísat. Uvážíme-li, že teprve při 500 mSv se každému desátému začne dělat nevolno, je to míra opravdu zanedbatelná. Máte-li náhodou zahrádku v blízkosti jaderné elektrárny, a váš stálý příjem radioaktivity se tím pádem zvýší asi o půlmiliontinu této nejspodnější meze, neděje se také nic. Nechtěl bych bydlet poblíž takového zařízení, protože na ty betonové bambule není pěkný pohled, ale leukémie nebo jiných neduhů bych se nestrachoval. Napiji-li se tedy z lesní studánky (pozor, opatrníci! Přírodní voda obsahuje vysoce radioaktivní plyn radon!), vstřebávám dávku záření neporovnatelně vyšší.

Jelikož neznám jiný tak náruživě houbařský národ, jako je lid český, chci ještě pro doplnění uvést na pravou míru zprávy o radioaktivním nebezpečí skrytém v houbách. Vskutku obsahují tyto Boží dary jistou míru radioaktivity, již vstřebávají z lesní půdy. Byla jí zatížena po černobylské katastrofě, nebo aspoň tehdy poprvé někoho napadlo to zatížení měřit. Jeho nositelem je radioaktivní izotop cesia Cs-137. Jednotlivé krajiny vykazují velmi rozdílné stupně zamoření hub; v Německu stojí na prvním místě některé oblasti bavorské Šumavy. Lze předpokládat, že na české straně hranic budou poměry obdobné. Smaženice z těch míst vás v přepočtu na 1 kg hub ozáří takto: suchohřib (hnědáček): 0,0097 mSv (tudíž asi desetinásobně jako celoroční pobyt u jaderné elektrárny. Nevím, nevím...). Klouzek: 0,0057 mSv, holubinka: 0,0012 mSv, totéž liška. Hřib: 0,006 mSv, bedla: 0,0002 mSv. Lesní žampion: 0,00002 mSv.

Chcete-li tedy vyzkoušet, jaké jsou první příznaky nemoci z radioaktivity, musíte pozřít 51.546 kg hnědáčků, 416.666 kg lišek nebo 2.500 tun bedel. Řekl bych, že i pro zdatného jedlíka je to příliš velký kopec smaženice. Nicméně vím, že ne tak houbařsky vášnivý německý člověk se darů lesa bojí, a chodím-li po lese s košíkem, mnoho lidí se na mě dívá jako na hazardéra. Houby jim svého času byly v tisku vymalovány velice černými barvami (aniž by se ovšem i tehdy někdo zabýval mírou rizika nebo přepočtem na tuny smaženice). Jelikož se v témže tisku zároveň objevovala vřelá doporučení kupovat místo lesních hub žampiony v krámě, nemohu se zbavit jistého tušení, odkud asi tenhle větřík věje. Český čtenář nechť ví, že malování radioaktivních čertů na zeď se na Západě kromě radikálních ekologů přeochotně zúčastňují i čiperní obchodníci, čují-li z toho malování pro sebe zisk.

Všechno je na světě radioaktivní a není jediného čtverečního centimetru bez radioaktivity. Vsuneš-li, starostlivý občane, Geiger-Müllerův počítač do svého šuplete s ponožkami, uzříš, jak bude tikat a jak se ručička začne vychylovat. Sám jsem to ze zvědavosti často zkoušel, dokud jsem s tím přístrojem po lesích a loukách běhával - dlužno podotknout, že dávno před Černobylem. Je zbytečné a hloupé se této všudypřítomné radioaktivity i jejích místních výchylek bát. Je nezodpovědné, zlovolné, a dovolím si říci, že zločinné, děsit jí veřejnost, zadělávat si její pomocí na svůj ideologický knedlík. Prohlašuji, že veškerá čísla a data sice s sebou v hlavě nenosím, ale sehnal jsem je za účelem sepsání tohoto článku poměrně snadno. Jsou známá a veřejně přístupná, žádné z nich není státní aniž jiné tajemství.

Kdo chce, může se snadno poučit o nebezpečích, plynoucích z radioaktivity i z veškerých jaderných činností. Jenže, to se ví, mnozí nechtějí. Jedni proto, že by to byla přílišná zátěž pro jejich pivem a televizí otupělé mozky, jimž postačí jednoduchá, pádná tvrzení. Druzí pak, že s tíží takovýchto znalostí by se jim nesnadněji hlásalo a čerty na zeď malovalo. Mnohem účinnější je pustit z huby tvrzení, na jeho základě klást jednotlivé kvádry tvrzení dalších, z toho prvního odvozených, a tak pořád dál, až povstane mohutná stavba hrůz a nebezpečí, před jejímiž hradbami klesne neinformovaný občánek na kolena a svou svobodnou vůli vydá dobrovolně do rukou prorokům. O to jde. O moc nad občanem. Zatím nad jeho vůlí; později ... kdo ví.

3. O poroučení větru, slunci

Míval jsem rád Jizerské hory. Co jsem se v nich nachodil, mezi smrčky pod širákem naspal (tehdy to ještě nebyl zločin proti životnímu prostředí), docela i v zimě na sněhu stan u Černé Nisy postavil... Dnes už do nich nejdu. Nechci; darmo bych se dožral. Zemřely Jizerské hory mých vzpomínek, zavraždil je jedovatý smrad uhelných elektráren. Snad zčásti i proto mi podivně zní muzika protestů proti jaderné energii. Jí zničené krajiny jsem ještě neviděl. Krajiny zničené pálením špatného uhlí ano. Pokud bych se bez některého druhu energie musel obejít, raději bych oželel tu uhelnou.

V mé nové vlasti, v Německu, se využíváním jaderné energie za jediný rok 1992 zabránilo vypuštění 150 milionů tun oxidu uhličitého do atmosféry, o jiných smradech nemluvíc; dovedeš si, milý čtenáři, představit třeba jen jednu tunu smradu? Natož miliony. Přesto se stalo zvykem a téměř náboženským obřadem jadernou energii proklínat. Protože je ovšem zřejmo, že ani pálení uhlí není to pravé spasitelné, dozvídáme se od našich duhových válečníků promptně recept jiný: nač nám je třeba pálit uhlí nebo štěpit nebezpečné atomy, když je svět plný energií čistých, jen je vzít a použít? Slunce svítí, větrové dují, řeky tekou, oceán se vzdouvá přílivy ... není v tom všem energie dost a dost?

A ono opravdu je. Samo slunce k nám každou hodinu vysílá víc energie, než jí může veškeré lidstvo za celý rok spotřebovat. Vítr vane rovněž zcela nezištně. Jistý problém tkví jenom v tom, tu energii pochytat, jelikož nám ji slunce ani vítr neposílají po drátě. Což, já bych sám byl pro to. Nechat v zemi uhlí i uran a svítit i topit energií sluneční, větrnou i všelikou jinou přírodní, čistou. Jenže jsem už mnohokrát udělal tu zkušenost, že se příroda nehodlá řídit mými přáními, nýbrž jim klade četné, bez pomoci nadpřirozených sil nepřekročitelné meze. Bylo by užitečné, kdyby i naši zelení braši pro jednou opustili své nadoblačné výšiny a sestoupili na holou půdu rmutných faktů. Rovněž by nebylo na škodu, kdyby uznali, že oni nejsou první ani jediní se svým osvíceným rozumem, na jejichž spásný nápad celé lidstvo čekalo, nýbrž že se otázkou alternativních energií vážně zabývají celé pluky vědců a konstruktérů. K čemu oni mužové ovšem doposud došli, může poněkud zchladit rozjásané hlavy hlasatelů.

Již zmíněné Německo podporuje státními subvencemi vývoj regenerativních (tj. obnovitelných) energií roční částkou přes 200 milionů marek, což je víc, než kolik se vydává na výzkum energie jaderné, pokud by někdo chtěl v dnešní německé vládě vidět bandu jaderných lobbistů. Až do roku 1993 se na tento účel vydalo 2,9 miliardy marek. Výsledek je takovýto: Z celkového množství vyrobené energie připadá v současnosti na energii regenerativní 4,2 procenta. Toto množství je rozděleno následovně: stará dobrá vodní energie 3 %, spalování plynů ze skládek 1 %, biomasa (kvašením organických látek získaný hořlavý plyn) 0,19 %, slunce 0,01 %, vítr 0,005 %. Vezme-li se v úvahu, že vodního spádu s úspěchem využívali už naši pradědečkové v buřinkách, není to úspěch zrovna závratný. Ovšem, výzkum - budou-li na něj i nadále peníze - bude pokračovat, i lze předpokládat následující vývoj: podíl vodní energie vystoupí do roku 2000 na 3,9 %, načež do roku 2010 o něco poklesne na 3,6 %. Nelze totiž i ten poslední potok přehradit.

V pěkné šlamastyce se ocitla švédská socialistická vláda, která stejně jako jiné její evropské kolegyně po úhynu socialistických pravd vsadila na protijadernou kartu a oznámila, že postupně zruší jaderné elektrárny nahradíc je energií vodní. Tím vstoupila rovnýma nohama do kvadratury kruhu: Buď přehradí veškeré švédské řeky - kdo zná ty obrovské, nádherné severské toky, valící se neporušenou přírodou v peřejích a vodopádech - taková bývala v Evropě už jen Vltava, dokud ji nezaneřádili nesmyslnými přehradami - ten ví, jaký zločin na krajině by to byl. Bouře protestů poučila vládu, že se švédskými řekami neomezeně šerediti nelze. Nebo doporučí švédskému občanovi, aby si svou elektřinu vyráběl třením ebonitové tyče o liščí ocas, jak jsme se to učili ve fyzice. Nebo potichu na svůj protijaderný program zapomene, což, jak se zdá, je v přítomnosti nejpravděpodobnější řešení. Že Kanada, Norsko nebo Rakousko získávají z vodního spádu energii buď všechnu nebo její podstatnou část, je sice pěkné, nikoli však napodobitelné. Rakousku, lze říci, se to mluví.

Skládky, smetiště a deponie: podíl energie z nich získávané naroste do r. 2010 na 2,3 procenta. Je to zřejmě metoda velmi perspektivní, i když ne tak poetická jako slunce nebo vítr. Protivníci všeho možného jsou totiž zároveň velkými nepřáteli skládek a bojují proti nim, kde mohou, hodlajíce patrně své odpadky deponovat doma ve sklepě.

Biomasa: vzroste na 0,3 % v roce 2000 a už na nich zůstane. Ukazuje se, že je to dobrá doplňková energie například pro sedláky, kteří mohou vytápět stáje plynem z kejdy nebo hnoje, ale víc než kapka do moře z ní sotva bude. Větrná energie: má před sebou pravděpodobně bouřlivý vzestup. Do roku 2000 se má zečtyřicetinásobit na 0,2 %, za dalších deset let dosáhnout 0,5 % celkové spotřeby. I zde příroda staví lidským chtěním a touhám meze; větrné energie je možno racionálně využít tam, kde vítr pravidelně fouká, tedy zejména v přímořských rovinách. Teoreticky by tam mohl stát větrník na větrníku, ale je otázka, co by tomu řekli krajinářští estéti. (Vsuvka po pěti letech: již se stačila ustavit silná ekologická iniciativa, hněvivě se stavějící proti větrné energii. Že prý to dělá rámus a vytvářejí se všelijaká zhoubná magnetická pole. Pak se někomu zachovejte.) Dánsko je v tomto ohledu daleko před Německem a poutník tady chvílemi opravdu jede v pravém lese větrníků. Mohu říci, že zvlášť pěkné to není. I větrná energie má spíš šanci být zásobitelem jednotlivých venkovských usedlostí nebo malých obcí tam, kde jsou k tomu podmínky. Náhradou konvenčních elektráren se sotva stane.

Německo má za sebou neslavný pokus s obří větrnou elektrárnou jménem Grovian ve Šlesvicko-Holštýnsku, která se asi rok chvílemi točila, chvílemi zlobila a porouchávala se, až dokonala svůj mladý život nadobro. Malé větrné stanice se osvědčují lépe.

Sluneční energie: navzdory velkým nadějím to nedotáhne dál než na 0,03 % v roce 2000 a nanejvýš na 0,1 % v roce 2010. Část viny na té nevalnosti má středoevropské slunce, které svítí velice neochotně. Vyskytují se občas názory, že by se mohutné sluneční elektrárny mohly budovat tam, kde je slunce dost, především v pouštích. Tyto smělé ideje jsou brzděny v rozletu skutečností, že pouště až na výjimky nadělil Alláh těmže vykutálencům, jimž ve své nevyzpytatelnosti nadělil i ropu; a že bychom se tudíž za drahé peníze po vydírání naftovém dočkali i vydírání slunečního. Jiný psík je zakopán v nákladech na sluneční energii, jak si ještě ukážeme.

Přílivové elektrárny: několik se jich postavilo v místech s mimořádně vysokým přílivem (např. ve francouzské Bretani), ale zdá se, že díra do světa jimi rovněž nebyla učiněna. Kromě malého počtu vhodných míst je čertův chlup skryt i ve skutečnosti, že agresivní mořská voda v krátkém čase elektrárenské zařízení rozežere a zničí. Způsob využívání energie mořských vln zůstal zcela v říši bajek a přání.

Po tepelných čerpadlech, před nějakými patnácti lety s velkou reklamou stavěných, už zmíněný psík ani neštěkne. Pracovala na následujícím principu: ze studně pumpované vodě se odebírala část její teploty. Měla-li voda při vstupu deset stupňů, ochladila se na šest a ten čtyřstupňový rozdíl byla získaná energie. Bohužel se časem ukázala neřešitelná potíž: celý systém se zanesl oxidy železa a nebylo boha, který by tomu zabránil. Také získaná teplota bylo dosti nízká a nehodila se k víc než k přitápění domácností, za což obvykle celý ten náklad nestál.

Ano, tímto se dostáváme k aspektu, od nějž se ušlechtilé duše s opovržením odvracejí, který však přesto hýbe světem: k penězům. Ne vše, co je technicky možné a třeba i vyřešené a vyzkoušené v laboratorním provozu, je také hospodářsky únosné. Srovnejme si současné náklady na jednu kilowatthodinu (kWh). Jaderná energie je ze všech nejlevnější. Včetně nákladů na stavbu, provoz, likvidaci a veškerý vývoj přijde v Německu na 0,03 DM (0,54 Kč). Na rozhánění demonstrantů a podobné taškařice si už občané musí připlatit ze svého. Za ní v těsném závěsu následuje energie získaná pálením importovaného uhlí, která stojí v přepočtu 0,72 Kč. Domácí německé uhlí už je legrace o něco dražší, čemuž není divu při těch platech a množství lidí, co jich německé doly zaměstnávají. Vyskytly se zlomyslné názory, že už by se rovnou mohlo v elektrárnách přejít k topení stomarkami, což je ovšem nízká pomluva; ale určitě nahrabe někde v Austrálii nějaké rypadlo totéž uhlí za zlomek ceny. Aby se udržela konkurenceschopnost domácího uhlí, je německý spotřebitel ždímán o tzv. Kohlepfennig. Bez něj by uhelná kilowatthodina stála 1,62 Kč.

U alternativních energií se již dostáváme do vyšších finančních sfér. Větrná energie stojí při dnešním stavu věcí asi 3,60 Kč za kWh, přičemž ji malé konvertory produkují laciněji než velké. Aby se v podstatnějším měřítku mohly uplatnit, bylo by třeba státního příspěvku nejméně 2,70 Kč za kWh, nebo, což je pravděpodobnější, zvýšit cenu proudu na pětinásobek. Ještě smutněji je na tom energie sluneční; náklady na ni dosahují v současnosti 36 Kč za kWh. Za tohoto stavu věcí nelze čekat, že by se sluneční energie stala něčím víc než extravagancí bohatých lidí. Počítá se, že s velkým úsilím a za využití všech technických možností by bylo možno snížit cenu sluneční energie na polovinu, ale to už je opravdu utrum a pořád ještě je to hodně drahé. Nějaký nový, revoluční vynález ovšem není vyloučen.

Kromě zatím vysoké ceny brání rozšíření alternativních energií i skutečnost, že energie nejsou brambory. Nemůžeme si ji uskladnit ve sklepě, ale musíme ji vyrábět podle potřeby a spotřebovávat tak, jak přichází z elektrárny. U slunce a větru je to dost obtížné, jelikož v noci je tma a vítr fouká jednou tak, podruhé onak. Při všem velkém technickém pokroku však nic lepšího než baterie zatím k uskladnění energie nebylo vynalezeno; a představím-li si baterie sloužící třeba k zásobování Českých Budějovic proudem ... nevím, nevím. Z toho všeho plyne při zachování chladné hlavy poznání: Alternativní energie jsou a budou výborným doplňkem energií konvenčních. Ušetří nám velké množství surovin, jichž jednou bude konec, ušetří nám spousty síry, prachu a jiného svinstva, které se jinak dostává do vzduchu. Ale energetickým ořem, na němž jediném slavně doběhne do cíle toto století, zajisté nebudou. Ba ani ořem století příštího. Až do ukončení vývoje energií vyšších (plazmová, vodíková, jaderná těžkovodná) bude nutno vyrábět nejméně 90 procent energie buď štěpením uranu, nebo pálením fosilních surovin. Na nové energie si ale můžeme ještě nějaký čásek počkat, zejména je-li jejich vývoji všemožně bráněno.

Předstírat si něco jiného je bláhovost. Zázračné vynálezy, které již leží zavřené v sejfech, ale lstivá energetická lobby je zatajuje lidstvu, také žijí jen v říši představ. Není nad lobby, řeknu vám. Na lobby je možné svést všechno; je to zloduch málem stejně užitečný jako kdysi kulak. Ale lobby sem, lobby tam: Pokud zelení nadšenci nedají jinak a přes všechna jednoznačná fakta hodlají stavět naši budoucnost na představě o neomezených možnostech přírodních energií, nezbude jim než sáhnout k osvědčeným již prostředkům a poručit větru, dešti.

4. Co je a co není vyřešeno

Už jako bych vás slyšel, zelení mládenci. Přečetli jste si čísla a skutečnosti, jež jsem uvedl k otázkám radioaktivity, jaderné techniky a takových věcí a seznali jste, že je těžko se jim vzpěčovat. I vztyčíte ukazovák řkouce: »To může být všechno pravda, ale přesto je nepřijatelné stavět a provozovat jaderné elektrárny, jelikož není vyřešen problém bezpečného ukládání jaderných odpadů.«

Znám ten argument. Setkával jsem se s ním často, když jsem si v posledních patnácti letech své životní kariéry vydělával na chleba zrovna v tomhle oboru. Nu, aspoň mám jisté oprávnění přiložit své polínko na tento ohníček. Dospěl jsem k určitému názoru za tu dobu, i když vím, že není ve všech bodech a pro každého docela košer. Ale to riziko už na sebe musím vzít. Než začneme hovořit o otázkách všelidských, filozofických, etických a takových všelijakých, uveďme si pár faktů o odstraňování jaderných odpadů. Ono se sice ledakomu lépe káže bez nich, ale já si na ně potrpím, jaká už nejsem potvora.

Pročež: Po proběhnutí štěpné reakce a získání příslušného množství energie zůstává z jaderného paliva určité množství odpadu. Je poměrně velké; v současnosti běžný typ reaktoru je sice velmi bezpečný, nikoli však příliš úsporný. Uranové palivo se v něm promění na energii jen z 4,5 %, všechno ostatní je odpad! Existují sice i typy jiné, ale o nich si povíme později. Konvenčním způsobem může totiž být upotřeben pouze poměrně vzácný, štěpitelný izotop U-235, jehož podíl činí ve veškerém přírodním uranu nevalných 0,7205 %. Největší podíl - 99,2739 % - připadá na neštěpný izotop U-238. Ani druhý přírodní radioaktivní prvek, thorium, není v běžných elektrárnách použitelný. To všechno tedy po upotřebení zůstává a naskýtá se obvyklá otázka: kam s tím?

Na světě je dnes v provozu v různých zemích kolem čtyř set jaderných elektráren, pracujících na konvenčním principu. Co se děje v některých pochybnějších státech s upotřebeným jaderným palivem, suď Bůh; ale země pořádné a zodpovědné, povýtce tedy země demokratické, mají vypracované své koncepce odstraňování jaderného odpadu. Radioaktivní odpad, dlužno zdůraznit, nepozůstává pouze z vyhořelého elektrárenského paliva. Co se množství týče, je ho dokonce menší díl. Nejvíc materiálu, určeného k věčnému uložení, pochází z nemocnic a dalších zařízení, v nichž jsou používány třeba jen slabě aktivní látky. Například taková zástěra, kterou má kolem břicha pan doktor, když vám říká - vydechněte si, dejte bradu semhle, přitiskněte ramena - také po čase skončí v odpadu, a na obecní smetiště nesmí, jelikož září, i když nevelmi. Velký objem má beton, který zůstal po opravách nebo po zrušení jaderných zařízení a je rovněž do jisté míry radioaktivní. Úložiště radioaktivního odpadu je proto dvojího druhu: a) pro látky slabě a středně radioaktivní, b) pro látky silně radioaktivní.

Z úložišť pro slabě a středně aktivní odpady velké nebezpečenství nehrozí. Jsou sice vybírána s velkou péčí, ale tance a demonstrace kolem nich jsou pouze částí rituálu a víceméně samoúčelné. Jako vždy nerozlišují protiatomoví bojovníci mezi slabou a silnou aktivitou, mezi velkým a žádným ohrožením. Na otázku, kam tedy má ten sajrajt ze špitálů podle nich přijít, vám taky neodpovědí. V Německu se má stát úložištěm těchto látek uzavřený železnorudný důl Konrad u Salzgitteru, do nějž jsem měl čest několikrát fárat, takže vím, že se úložné prostory nacházejí v hloubce 800 až 1.300 m pod povrchem; celý důl je velmi suchý (což je nejdůležitější faktor) a je kryt mnohasetmetrovými nepropustnými jílovcovými vrstvami, zabraňujícími transportu radioaktivity z vylouhovaných doktorských zástěr na povrch. V provozu už mohl být dávno, jelikož veškerý průzkum je ukončen a jeho výsledky jsou jednoznačně kladné, ale věčně se vlekoucí soudní spory tomu brání.

Jinak je tomu s úložišti silně aktivních odpadů, to jest vyhořelých palivových článků. Jejich aktivita je nesrovnatelně vyšší, a kdyby došlo k vylouhování úložiště podzemní vodou a jejímu transportu na povrch, byl by tu malér jak vymalovaný. Je tedy snahou geologů (a opravdu to nejsou nezodpovědní tupci, jak si je mnohý nad věc postavený ekolog-samouk představuje) najít takové úložní podmínky, které by tomuto maléru spolehlivě zabránily. Je to úkol nelehký, protože je nutno počítat s velmi dlouhou dobou, během níž nesmí dojít ke kontaktu radioaktivity s lidským životním prostředím neboli biosférou. Ta doba je dána časovým rozpětím rozpadu jednotlivých radioaktivních látek. Kontaktu s biosférou jsou proto stavěny do cesty tzv. bariéry, zčásti přírodní, zčásti umělé. Vyhořelý materiál se nejprve smísí s křemenným pískovcem a roztaví, čímž vznikne skelná hmota. Ta se pak plní do válcovitých pouzder z vysoce kvalitní oceli. Je počítáno, že už tato první umělá bariéra odolá zubu času po 10.000 let, což by vlastně mohlo stačit. Pouzdra jsou stavěna do vyhloubených dutin v úložné hornině a zasypána. Další ochrana před uvolněním radioaktivity je ponechána přírodě.

Jako v případě dolu Konrad jde o to, aby okolní horninové vrstvy vykazovaly co nejnižší propustnost, takže i kdyby došlo k vyluhování uložených odpadů, nedostaly by se se spodní vodou na povrch dřív, než jejich radioaktivita přirozeným rozpadem odezní na přijatelnou hodnotu. Podle geologických okolností mají jednotlivé státy své koncepce.

Švýcarsko a skandinávské země hodlají ukládat vysoce aktivní odpady v hlubokých vrstvách žuly a jiných pevných hornin. Tam už je hornina neporušená, nerozpukaná a spodní voda se v těch hloubkách nikdy, nebo aspoň během několika příštích milionů let nedostane na zemský povrch. Stáří podzemní vody je totiž určitelné a lze zjistit, která voda už někdy tekla v potůčku na povrchu a která je zakleta v podzemí navěky.

V USA mají v plánu ukládat odpady v jílovcových vrstvách sice mělčích, zato ale nepropustných a navíc se nalézajících v pouštní oblasti, kde spodní voda prostě není. V Německu byla vyvinuta koncepce ukládání v tzv. solných pních. Sůl, která je všude v severoněmecké rovině uložena v rovnoměrné vrstvě tzv. Zechsteinu, místy vytvořila houbovité útvary o výšce několika set metrů; a v nich mají být (a pokusně už jsou) vyhloubeny úložní dutiny. Má to několik výhod: sůl je nepropustná a suchá, předpokládaná lokalita (slavné Gorleben) sice leží v oblasti už asi od 1 milionu let tektonicky klidné, ale i kdyby solný peň zemětřesením rozpukal, sůl má tu vlastnost, že veškeré pukliny v ní během nejkratšího času beze stopy zarostou. Severoněmecké solné pně jsou staré už 100 milionů let a po celou tu dobu neobyčejně stabilní; po 20 milionů let v sobě uzavírají obrovské bubliny zemního plynu pod tlakem 100 barů, a přesto nedošlo k jejich porušení. Solný peň sám tak zaručuje bezpečnost prakticky časově neomezenou.

Kdyby přesto došlo k jeho porušení a úniku radioaktivního louhu, jsou tu další nepropustné vrstvy mezi ním a biosférou. Jak dlouho může radioaktivním roztokům trvat cesta z úložného místa k povrchu, lze předem určit. Přesnost takového odhadu je dána znalostí geologických poměrů. Propustnost jednotlivých hornin kolísá mezi 10 - 3 metry za sekundu u sypkých písků až k 10 - 17 metrům u tuhých jílovců. Z toho vyplývá, že ve vhodném geologickém prostředí přibude k nepropustnosti solného pně ještě po desetitisíce let fungující zábrana tuhých hornin. S tím vším porovnejme: radioaktivita uložených odpadů v počátečním stadiu rychle klesá a za 1.000 let dosáhne intenzity přírodního ložiska, jakých jsou na světě stovky, lidé nad nimi bydlí a nikdo si kvůli nim nohu za krk nedává. Rychlost rozpadu se pak zpomaluje, ale za 10.000 let už lze počítat s naprostou neškodností. Celá bezpečnostní kapacita solného pně i geologického prostředí kolem už je navíc. Přesto byla stanovena izolovanost úložiště od biosféry na 100.000 let, což už je pořádná rezerva.

Potíž je v tom, že jejich protivníci vyžadují izolaci věčnou, protože prohlašují uložený materiál za smrtelně škodlivý, i když už jeho radioaktivita poklesla přirozeným rozpadem na hodnotu sklenice piva. A dalo by se o tom všem vyprávět ještě dál, ale už toho nechám, protože se bojím, že začnu čtenáře nudit. Beztak nemohu na pár stránkách rukopisu shrnout všechno, co jinde plní celé bibliotéky. Kdo se chce poučit hlouběji, může do nich sáhnout, jsou každému otevřené. Přesto aspoň doufám, že se mi podařilo poskytnout látku k přemýšlení a srovnávání těm, kteří jsou rozumného přemýšlení schopni. Doufám rovněž, že jsem ukázal jisté nedostatky hlásaných tvrzení těm, kteří je z nedostatku konkrétních informací už přijali za svůj názor. Že bych ale mohl těmito vývody zvrátit postoj těch, kteří se rozumnému uvažování programově uzavřeli, zalepivše si hlavy předsudečnými ideologickými polotovary, v to věru nikterak nedoufám.

Ještě na závěr bych ale chtěl poznamenat. Problém ukládání jaderných odpadů je vyřešen. Už dávno. S ukládáním se mohlo začít už před deseti lety, výzkum byl ukončen a úložišť je k bezpečnosti nás všech třeba. I kdyby se veškeré lidstvo jaderné energie v tu ránu zřeklo, jsou tu už tuny vysoce aktivního odpadu, které jsou prozatím uloženy ve vodních nádržích. Jestli to odpůrci úložišť pokládají za konečné a dobré řešení, nevím. Patrně si hodlají vyhořelé jaderné palivo rozebrat a dát si je doma pod postel.

Co naopak vyřešeno není, jsou soudní a politické tahanice. Jsou vyvolávány záměrně s jediným cílem, jímž je průtah. Postupuje se takto: Významný úkol je ukončen, praktickému provádění chybí už jen podpisy a razítka. V tu chvíli kdosi podá u soudu žalobu, že se připravovaným úložištěm cítí ohrožen na zdraví, ve svých lidských právech a důstojnosti, nebo ještě lépe, že zmíněné zařízení ohrožuje životní prostředí. Přetížený soud žalobu zaregistruje a termín jednání stanoví někdy za půl roku. Do té doby musí všechno zůstat stát. Soud sám proběhne vždy stejně: námitka je shledána bezpředmětnou, žaloba se zamítá. To už za dveřmi čeká připraven druhý žalobce s námitkou trochu pozměněnou, aby se neřeklo, že už to tady jednou bylo. Na logice nebo smysluplnosti žaloby nezáleží naprosto, s jejím zamítnutím se předem počítá.

Slyšel a četl jsem - nelžu! - i argumenty takového druhu, jako že jaderné úložiště je nepřípustné, jelikož by se tím dožrali podzemní pidimužíci neboli pergajsti. Ani v takovém případě nemůže soud demokratické země žalobce vyhodit, nýbrž musí každé hovadině poskytnout sluch. Je to průtahová metoda velmi účinná. Její pomocí je možno navěky rozvléci cokoliv a udělat neřešitelný problém i z chovu angorských králíků.

Druhou žábou na prameni jsou místní sociálnědemokratické nebo socialistické vlády. Nejde jim o žádné atomy, pochopitelně; ale socialistická idea v posledních převratných létech už natolik vyčichla, že je těmto stranám životně třeba nějaké nové náplně, vezmi kde vezmi. O znárodňování, o rudém praporu, co nade trůny vlaje, o vyvlastňování buržujů, třídním boji a jiných starodávných článcích víry je z dobrých důvodů už radno pomlčet, jelikož by se jim smály i myši z děr; ale zato je možno se chytit praporu zeleného a s ním slavně mašírovat do časů příštích. Jinak by totiž nebylo příliš zřejmo, k čemu tady ještě tyhle stranické relikty devatenáctého století vůbec jsou. A nejen ony. Přiznávám, že jsem se mýlil před nějakými pěti lety, když jsem se domníval, že po neslavných koncích slavné ideje marxistické nyní potichu vezme zasvé i její účelová filiálka, negativistická idea protitechnická a zejména protijaderná. Nestalo se tak. Zeslábla sice znamenitě, nedopočítáš se už těch desetitisíců, co druhdy ochotně běhávaly po protestních pochodech a násilných demonstracích. Rovněž mnozí chlapečkové, dychtiví randálů, se už zase navrátili k zapalování odpadkových košů a ničení telefonních budek, protože je to jednodušší; jeden se u toho nemusí tvářit posvátně a vyblbne se zrovna tak.

Nicméně ti, jimž je třeba ideologické náplně, aby v té hlavě bylo co nosit, se tím úpěnlivěji přimkli k poslednímu zbytku myšlenkového prostředí, v němž si zvykli žít a veškerou pravdu světa mít v oněch daleko uplynuvších letech sedmdesátých či osmdesátých. A patrně ještě aspoň jedno desetiletí uplyne, než i tato vlna dobouří učinivši místo nesmyslům novým, jelikož blahobytné společnosti je zřejmě určité porce nesmyslů třeba. Leda by ten blahobyt pominul.

Přál bych své milé zemi české, aby se přes ni ta vlna beze škod přehnala. Obávám se však, že škody nastanou. Už dnes je dost nejasné, k čemu tady leckterá česká partaj je a kde bere oprávnění k své existenci. Až si tuto kormutlivou skutečnost uvědomí i její placení, a tudíž existenčně závislí funkcionáři, až jim dojde střelný prach i veškerá latina, není vyloučeno, že mnohý z nich najde východisko v ideologii, která se mu takto pěkně na talíři nabízí. Bylo by prospěšné, kdyby český Honza do té doby věděl, jaká pohádka se mu vypráví.

5. S chudým králem do boje

Pověděl jsem vám posledně o ukládání odpadů z jaderných elektráren; ještě bych k tomu chtěl dodat, že ani já nejsem jeho přítelem. V tom bych se shodl se zelenými chasníky, třebaže na důvodu té shody nejspíš ne. Také uran je totiž vzácná přírodní surovina, jejíž ložiska nejsou nevyčerpatelná; jednou se vyčerpají a budeme si moci svá jaderná zařízení strčit za čepici. Jako ostatně i zařízení jiná a nejaderná. Využije-li se z takové suroviny jedno procento k výrobě energie a těch zbylých devětadevadesát se bez užitku a nadto draho zahrabe pod zem, lze už hovořit o hříchu plýtvání. Navíc o plýtvání zbytečném.

Existuje provozuschopná a v řadě zemí už také delší dobu provozovaná technologie, umožňující využít celého energetického potenciálu veškerého uranu i thoria, počítajíc v to i odpad z konvenčních jaderných elektráren. Co to znamená, můžeme si snadno představit. Žádné tanečky kolem úložišť. Žádné hádání, mají-li v nich odpady vydržet sto tisíc let, milion let nebo na věky věkův. A především zásoba energie téměř neomezená. V každém případě dostačující až do času, kdy budou k praktickému využití dovedeny energie vyšší, o nichž se dnes pouze teoreticky bádá.

Dovolím si dokonce tu kacířskou předpověď, že se dnes zbytečně dohadujeme, kolik statisíců let mají odpady v úložišti vydržet; už naši vnuci je možná začnou jako vzácnou surovinu těžit; a když ne oni, tedy generace pozdější. Budou je potřebovat do zařízení úspornějšího a výkonnějšího, než jsou dnešní jaderné elektrárny.Tím zázračným zařízením je reaktor, využívající plné rychlosti neutronu, tedy rychlosti nebrzděné moderátorem. Je to technologie dosti složitá, takže se tady o ní nebudu rozepisovat; povím jen, že jejím palivem je plutonium, které musí být chemicko-fyzikálním procesem vyrobeno z uranu nebo thoria. Jaderný odpad z konvenčních elektráren je k tomu účelu zpracováván ve zvláštních úpravnách. Rychloneutronový, sodíkem chlazený reaktor zanechává po využití paliva jako odpad zase plutonium, které může být obratem užito pro další dávku, až je veškerý jaderný materiál obrácen v energii.

To není žádná utopie, v řadě vyspělých zemí už takové zařízení bez poruch slouží a poskytuje obrovské množství levné, čisté, životnímu prostředí neškodné energie. Primát drží jako obvykle v tomto oboru Francie, kde je v provozu rychloneutronová elektrárna La Hague v Normandii. Německo se rovněž dalo do stavby podobného zařízení, dokonce je postavilo, ale... Snad je to kritický a skeptický galský duch, který dává Francouzům sílu odolávat sirénám módních hnutí. Duch německý je naopak takovým sirénám neobyčejně otevřen. Rychle se nadchne pro ideu vznešenou, ideu ušlechtilou a přežene ji do extrému; německý duch těžko hledá zlatou střední cestu. To a ne nějaký do žil zažraný militarismus a fašismus vytýkám německému duchu; a proto se také dnes extrémní ideologický ekologismus nikde tak zdárně neuchytil jako na březích Rýna.

Takže technici rychloneutronovou elektrárnu vyprojektovali, stavitelé postavili, provozovatel položil prst na tlačítko, přichystav se uvést celé zařízení do chodu ... a drží jej tam dodnes. Či přesněji řečeno nedrží; po mnoha letech držení prstu, nekonečných žalob, sporů, expertiz, námitek, parlamentních tahanic, stále nových dobrozdání, nepřízně a zlomyslnosti místní sociálnědemokratické vlády v Severním Porýní-Vestfálsku se nakonec provozovatel namíchl a od celé věci odstoupil. Od té doby stojí elektrárna v Kalkaru na dolním Rýně a zarůstá pavučinami.

Stavba nevyužité rychloneutronové elektrárny stála Německo sedm miliard marek (znásob si osmnácti, český poplatníče). Její hlídání a udržování pohlcuje další miliony, protože zastavit lze, přenechat však myším, vandrákům a kdovíkomu ještě sotva. Úpravna v bavorském Wackersdorfu, která měla do Kalkaru dodávat na plutonium zpracované odpady z konvenčních elektráren, byla rovněž po velkých řevech a demonstracích zastavena. Ostatně jí už nebylo zapotřebí, když Kalkar zahálí. Náklady na tento špás vyšly asi na dvě miliardy.

K tomu si připočtěme miliardy ztrát, vzniknuvší nekonečným procedurálním zdržováním projektů dávno hotových, připočtěme si náklady na ty hory stále nových, ale nic nového už nepřinášejících expertiz a dobrozdání, připočtěme si náklady soudní, náklady za policejní dozory, doprovody demonstrací, za bitvy s kamenujícími chaoty, za jimi zničená či poškozená zařízení včetně toho strašlivého svinčíku, který po sobě přátelé životního prostředí zanechají, když se tak měsíc válejí po lesích někde u Gorlebenu, také náklady na léčení zraněných si připočtěme...

A ovšem též ty miliony tun škodlivin, které by nemusely být vypouštěny do vzduchu, kdyby nebylo bráněno jaderné energii; ty také něco stojí, cenu za chřadnoucí lesy připočtěme, kteréžto chřadnutí ekologisté podivnou logikou překuli na svou zbraň, třebaže se na něm podílejí ... a tak by se dalo pokračovat a ještě pokračovat.

Následek plodí následek, zbytečný výdaj plodí výdaj ještě zbytečnější. Těžko vědět, kolika těch oknem vyhozených miliard bychom se dopočítali. Oč jsme už všichni přišli. Oč mám po těch létech zbytečného třeštění v kapse míň já sám, oč přišel stát, společnost. Co všechno by za to mohlo být: silnice, dráhy, čističky vod, školy, nižší daně. Menší veřejné zadlužení a zdravější hospodářský vývoj. Policajti, chytající zloděje a ne se peroucí s demonstranty.

To všechno je ale ještě menší ze škod. Mám knížku z konce sedmdesátých let, v níž je vysloven dohad, že roku 2030 bude energetický problém světa vyřešen. Lidstvo že k tomu datu bude mít k dispozici nevyčerpatelné zdroje levné energie z technologií dnes ještě utopických, nicméně reálných, jelikož jejich dosažení je problém víc finanční než technologický. Bude to energie plazmová, využívající proměnu hmoty v plazma za supervysokých teplot. Bude to energie vodíková; štěpením vody z kohoutku na jeden díl kyslíku a dva vodíku získáme nekonečné množství hořlaviny, která výbušností předčí i benzin; po jejím spálení pak nezbudou různé jedovaté smrady jako po benzinu, nýbrž čistá vodní pára. Bude to jaderná fúze, proces ještě dokonalejší než jaderné štěpení v současných reaktorech konvenčních i rychloneutronových, při němž se zpracovává a v energii mění deuterium a tritium neboli těžká voda. To všechno pak bude doplněno energií sluneční a energií geotermickou, procesem zvaným hydraulic fracturing, při němž bude z hlubin země přiváděna energie získaná ze žhavého zemského jádra.

Jenže k tomu všemu vede cesta přes zdatné, nekrizové, fungující hospodářství. Vývoj k tomuto energetickému ráji stojí obrovské badatelské úsilí a spoustu peněz. Mnohé z toho nelze mít, aniž se předtím prošlo mezistupněm jaderné techniky. Už dnes lze uhodnout, že roku 2030 tak daleko nebudeme; autoři knížky, kteří ještě nic nevěděli o protijaderném naschválnictví, počítali s přímým, ničím nezdržovaným vývojem. O prostředcích vydaných na vývoj, ne na ostnaté dráty a vodní děla. Už dnes jsme ztratili dobrých deset let a kdoví jestli jen deset. A elán a chuť do práce jsme ztratili, místo aby badatelé bádali, hádají se s ideology o nesmyslech a vypracovávají zbytečná dobrozdání o dávno známých věcech. Mezitím smrdíme z elektrárenských komínů, spalujeme uhlí, spalujeme naftu, spalujeme zemní plyn, náš tolik milovaný, litovaný a všemožně podporovaný třetí svět spaluje nepředstavitelná kvanta dřeva a přeměňuje tak své země na pouště, spotřebováváme tím vším pálením také kyslík, jejž rovněž není nekonečně ... až to nakonec všechno spálíme.

Už možná naši vnuci budou stát nad vyčerpanými ložisky a ptát se, co za neuvěřitelné pitomce byli ti jejich dědečkové, kteří měli v ruce tak skvostné možnosti a vyměnili je za chiméru. Za prapor k mašírování, za hrnec kaše uvařené z hesel a hlásání.

Cesta za vyřešením energetického světového problému, cesta k odstranění hladu a plundrování planety je závod s časem. Zatím v něm prohráváme. Mohli jsme už být v dobré polovině trati, ale my ještě stále tancujeme kolem startu. Jsem přes to všechno optimista; doufám velmi, že se módní taneček dotančí a k cíli se ještě včas doběhne, než spadne klec. Snad si dokonce ten náš demokratický, ke všemu možnému tolerantní Západ může dovolit ještě chvíli tancovat. Nějakou tu další desítku miliard místo investice do rozumného výzkumu za blbinky vyhodit.

Ale ty, český mládenče, který už kroutíš nožkou, chystaje se k chimérickému tanečku připojit, uvědom si, kde nohama stojíš. Že je to půda toho starožitného království českého, království vyplundrovaného, na žebráckou hůl přivedeného. Vzpomeň si, že to byli ideologové, kteří je na ni přivedli. Vzpomeň si, že i oni bývali plní svatých, ušlechtilých a všelijak krásných zásad a chtění, zrovna jako ty dnes. A také se domnívali, že prospějí dobré věci, když nejdřív něčemu zabrání, něco znemožní. Nikoliv. Ani království české, ani svět nepotřebují ideologických opravců. Tím méně zabraňovatelů. Čeho potřebují, je klidný, nerušený vývoj. Bude to ještě dlouhý, perný a odříkání plný boj, do nějž se vydává chudý král český. Do toho boje s ním jedeš i ty na koníku, jemuž jsou vidět žebra. Nechovej se jako majitel tučných panství. Nekoukej přes hranice, jak blázní jiní. Pokus se svému králi aspoň nepřekážet. Neklást mu do cesty překážky návdavkem k těm, které už tam beztak má. Bohdá pak český král - po čase jistě nekrátkém - dorajtuje tam, kde už dnes jsou jiní evropští králové. Vystoupí z hadrnického klubu chudých králů a ty s ním. Pak si můžeš i nějakou blbinku dovolit, nějaký taneček k pošimrání ješitnosti zakřepčit. Bude-li se ti do něj ještě chtít.

(Hannover, 27. 7. 1995, Český Týdeník 1995, č. 71 - 79)

Co bych rád věděl

Jímá mě občas údiv, co chytrých a informovaných lidí kolem mě běhá, jen já tu stojím jak ten oukropeček a nevím nic. Například teď zrovna s těmi francouzskými atomovými pokusy na tom atolu Mururoa. Noviny i televize jsou jich plné; kdekdo přesně ví, jaké zhoubné účinky budou mít a proč jest morální povinností celého světa je přísně odsoudit. Jenom o důvodech, potřebě či nepotřebě, o způsobu provádění těch pokusů i příčinách jejich ohlašovaných zhoubných následků mě zatím nikdo neuznal za vhodné informovat. Nebo třeba už informoval, ale já jsem, prosím, chyběl, jako v obecné škole. Či snad, což je pravděpodobnější, vládne přesvědčení, že informovat není třeba. Že stačí jen zavelet, do kterého proudu májového průvodu se má občan zařadit, a on už půjde a ochotně bude příslušná hesla provolávat. Nesměle zvedám ručku a hlásím se: prosím, ne, já jsem nechyběl, ale ono mi to nestačí. Chci vědět víc, mám-li k čemukoliv zaujmout postoj. Natož se proti něčemu stavět a protestovat.

Pokud jde o ty neblahé pokusy s jadernými zbraněmi: rád bych si dal povědět od někoho, kdo tomu rozumí, proč se dělají. Princip atomové pumy je přece už vyřešen a prakticky vyzkoušen v dobách válečných i mírových; chtěl bych tedy vědět, proč je nutné jej zkoušet v jednom kuse dál. Mám-li ve sklepě halapartnu, stačí ji jen oprášit a hned s ní mohu vyrazit do třicetileté války; rcete mi, proč je tomu s atomovou pumou jinak. Nechce se mi věřit, že se ty hrozné miliony za všechny ty zkoušky vydávají jen tak, aby měli páni generálové radost, jak pěkně to bouchá.

Ponecháme-li stranou otázku, proč zrovna francouzské a ne jiné pokusy tolik lomcují osrdím kritické veřejnosti, zajímalo by mě, jak k nim přišel právě ten atol Mururoa v souostroví Tuamotu. Pobýval jsem kdysi v těch místech, i když o kousek dál, na atolu Rangiroa, a nedovedu si představit, jaké výhody skýtá atomovým pokusníkům zrovna ten úzký prstýnek korálového štěrku, porostlý kokosovými palmami a jakousi řídkou žouželí. Je možné, že francouzští hodnostáři chtěli mít tu atomovou střelnici někde hodně stranou; ale to by se potom naskýtaly končiny jiné, opuštěnější v té francouzské říši, která sice notně pohubla, ale stále ještě je poslední z těch všech, nad nimiž kdysi slunce nezapadalo. Proč bomby nebouchají v podzemí například Ďábelských ostrovů, které jsou nevyužité od té doby, co z nich uprchl ten pan Motýlek. Nebo ještě líp takové Kergueleny, neobydlené, též k ničemu dobré a dokonale izolované v nesmírné ploše oceánu kdesi mezi Afrikou, Austrálií a Antarktidou.

Nemohu s dobrou myslí sdílet domněnku, že by francouzská generalita i veškerá vláda po dvacáté láhvi beaujolais pletouc si nohy i jazyk za přiblblého řehotu zapíchla prst nazdařbůh do mapy a řekla - tady to bude. Mnohý český čtenář možná dosud chová představu mocného činovníka, který gerojsky práskne do stolu a řekne - zděs eto budět, job tvoju ... ale dovoluji si upozornit, že je to chyba adresy. Na Seině takovíto činovníci nesídlí již od dob Ludvíka XV. Nechtěl bych nést do čtvrtého patra tu hromadu lejster, co jich je všude na Západě zapotřebí k postavení obyčejného činžáku; že by schválení atomové střelnice prošlo jen tak mávnutím vojenské čepice...

Sám bych tušil - ale jistého ovšem nevím nic - že pařížské činovníky k tomu výběru vedly především důvody geologické. Že byla probrána a uvážena nesčetná stanoviště, až padl výběr na ten tichomořský atol. Jak vypadá, je jedna z těch nemnoha věcí, které vím: můžeme si jej (velmi zjednodušeně) představit jako suk z korálového vápence, vystupující z oceánského štítu až k samé hladině, nejvýš tak metr dva nad ni. Štít je na rozdíl od atolu tvořen starými a tvrdými horninami. Abych posoudil účinek onoho neblahého pokusu, potřeboval bych vědět: a) jak hluboko se nalézá v těch místech oceánské dno, b) kde jsou umístěny komory, v nichž se odpálení jaderné nálože má konat. Jestliže k výbuchu má dojít ještě v těle korálového suku, nad úrovní oceánského dna, byl by to nejen zločin na životním prostředí, nýbrž i přímo volovina. Přihlížejícím generálům by se mohlo přihodit, že by se celý atol pod nimi rozsypal a oni by pak museli pěšky doplavat na sousední, což je, jak si vzpomínám, přece jen dost daleko. Pročež se mi spíše jeví (což je ovšem pouhá domněnka, jelikož podat o tom informaci rovněž nikdo neuznal za potřebné), že odpalovací komora leží až hluboko v masivu oceánského štítu. Pokud už se pokusné odstřely někde bezpodmínečně provádět musí, je to asi to nejbezpečnější a geologicky nejstabilnější stanoviště vůbec.

Chci upozornit na skutečnost, že podzemní atomové odstřely dosud nikde žádnou radioaktivitu neuvolnily, ačkoliv jich už bylo habaděj. Naproti tomu odstřely v atmosféře se podepsaly na celkovém světovém zatížení štěpnými produkty znamenitě. Jen na sovětské atomové střelnici Novaja Zemlja jich bylo provedeno několik set, v důsledku čehož je tato končina dlouhodobě a vysoce zamořená. K tomu je ono zamoření, na rozdíl od podzemních komor, ničím neomezené, je volně přístupné veškeré povětrnosti a může se vesele šířit. Že už se tam pokusy v atmosféře nekonají, neznamená mnoho; trvá nejmíň 10.000 let, než se přirozeným rozpadem radioaktivita sníží na jakž takž přijatelnou míru. Vzdálenost Nové Země od Prahy obnáší zhruba 3.400 km; vzdálenost atolu Mururoa od Sydney 6.900 km.

Uváží-li se, jaký poplach spouštějí Australané s francouzským pokusem, chtělo by se říci - australské starosti na naši hlavu. Ale i kdyby některý podmořský krtek vyhrabal díru v oceánském dně, veškeré štěpné produkty by tou dírou vyplavaly a celé se rozpustily v mořské vodě jako cukr v kafi, je nutno vědět, že by se nestalo mnoho. Mluvit poplašeně o zamoření celého oceánu až někam po Austrálii, jak se nedávno v tomto listu obával jeden čtenář, je dosti nadnesené. Při své schopnosti disperze (rychlého rozprsknutí, které můžete pozorovat, když si čistíte zuby u rybníka) si mořská voda poradí s radioaktivitou lépe než jakékoliv jiné prostředí. Kdokoliv by měl strach strčit palec do Tichého oceánu, měl by vědět, že světová moře obsahují 80,000.000 tun radia, což odpovídá toxicitě šestnácti miliard tun plutonia! K tomu už nějaká bombička mnoho nepřidá, i kdyby byla jaká chtěla.To jen, aby se vědělo, co je nebezpečné a co ne.

Francouzskému atomovému pokusnictví tím advokáta dělat nehodlám. Přes veškerý pokřik o něm také nic nevím. Mohu se jen domýšlet, jde-li skutečně o vojenskou nezbytnost nebo o velmocenské gesto, mající za účel zviditelnění Francie. Bylo by to dost možné za současného stavu, kdy nemastný neslaný americký prezident zjevně nedokáže držet ruku na kormidle dějin. To nový francouzský prezident je, zdá se, jiný kabrňák. Ráz toho kabrňáctví může být předmětem diskuse, ale psát - mimochodem - o Hirochirakovi je dost sprosté. Slovní žertík hodný pavlačové báby. Kromě toho je to předčasné. Přirovnávejme skutky francouzského prezidenta k Hirošimě, až z nich něco podobného vyplyne. Do té doby je to neomalenost a urážka. Netřeba hned všechno opisovat, co se objeví ve Spiegelu nebo v Zeitu.

Především ale abychom se snad uprostřed těch vášní upomněli na to, čím jsou atomové zbraně nejen hypoteticky, nýbrž doopravdy nebezpečné: tím, že by jednoho krásného dne mohly explodovat nikoli pouze pokusně. Taková možnost je bohužel mnohem pravděpodobnější, než že by cosi z Mururoy doplavalo k Austrálii. Není nikterak vyloučeno, že časem to začne bouchat, až se nestačíme divit; že se budou rozprskávat libyjské bombičky nad Egyptem, irácké nad Izraelem, pákistánské nad Indií a obráceně, severokorejské pámbuvíkde, případně ještě k tomu nějaké soukromo-teroristické třeba v některém evropském metru. Skoro bych řekl, že hraje-li si dneska už s jadernými zbraněmi kdekterý nezodpovědný uličník, neuškodí, má-li Francie či jiná země demokratického a zodpovědného světa před uličníky náskok. Chápu vaše rozhorlení, duhoví bojovníci; ale možná byste se měli podívat, kdo je kdo.

(Hannover, 18. 8. 1995, Český Týdeník 1995, č. 72)

Některé výhrady k novým oblastem kultury

Ke své hanbě musím přiznat, že jsem nečetl myšlenky paní Wahlenové, o nichž byla řeč ve čtvrtém čísle tohoto časopisu. Ale mám pocit, že mi mnoho neuniklo; známť dosyta onu novou oblast kultury, jak zněl titul článku. Důmyslný čtenář zajisté pochopil už z těchto prvních vět, že patrně nejsem velký přívrženec radikálního ekologismu, a že tudíž pro mě platí, psáno v duchu onoho článku, označení »antiekolog«. Budiž mi dovolena tato první výhrada: ať už jsme smýšlení jakéhokoliv, nechovejme se jako naši západní polomarxisté, pro něž je také každý fašista, kdo s nimi nevykřikuje stejná hesla.

Antiekolog, to jest člověk k přírodě vědomě nepřátelský, je tvor ve skutečnosti náramně vzácný. Jsou lidé tupé mysli, k přírodě lhostejní a bezmyšlenkovitě ničitelští, ale to bývá obvykle věc nízkého čísla IQ. Komu zbývá inteligence už jen o málo víc než pro fotbal a pivo, mívá k ní vztah šetrný, často až zbožňující. Aspoň v tom našem od samého sypání popele na hlavu celém uprášeném prvním světě. Nepopírám, že v různých světech dalších mnoho pochopení pro přírodu nebývá, jak jsem měl na mnoha rovnoběžkách a polednících příležitost pozorovat. V tom smyslu jsme vesměs všichni ekologové. Abych použil slov méně mlhavých, tedy jsme lidé, kteří se chovají k přírodě slušně a s přirozenou ohleduplností. Nepřesvědčí mě totiž radikální ekolog, který hřímá proti stavbě silnic v Brazílii a účastní se blokád jaderných elektráren, ale jda lesem kolem sebe rozsévá svinstvo. Vím, o čem mluvím; z titulu svého povolání jsem býval přítomen megademonstracím u německé obce Gorleben, kde statisíce rozhořčenců bouřily proti ukládání jaderného odpadu zůstavivši po sobě v lese tuny neřádstva.

Možná se starosti o kousek lesa zdají nepodstatné těm, kdož hodlají spasit planetu, ale tvrdím, že kdo se nenaučí abecedu, stěží bude věrohodný jako autor románu. Ale budiž: uznejme, že i zmínění ekologičtí radikálové jednají v dobrém úmyslu. Že chtějí zachovat život na této planetě pro příští generace, jak se tak říkává. Jenže, moji milí, dějiny přinejmenším tohoto století dostatečně prokázaly, že houby záleží na tom, co kdo chce. Něco chtít a pro něco být ještě neznamená dotyčné věci opravdu účinně pomoci.

Hitler chtěl všechno nejlepší pro německý národ a Lenin zase pro masy lidu ruského, není-liž pravda, a když s tím chtěním skončili, nezbyly řečeným lidům než oči pro pláč. Zčásti dodnes nezbývají. Mám dokonce jisté podezření, že čím radikálněji někdo cosi chce, tím zhoubněji předmětu své lásky škodí.

Jelikož mám přírodu velmi rád (používám tohoto archaického termínu, i když vím, že nyní jest obyčejem mluvit o životním prostředí), bojím se o ni. Bojím se, že upadnouc do rukou svých radikálních ochranitelů může snadno skončit stejně jako výše zmíněné příklady.Jisté droždí, zadělané do těsta této nové oblasti kultury, se mi zdá tu obavu potvrzovat. Nevím, proč veškerá spásná učení odpoutavši se jednou z řetězu zdravého rozumu, začnou vyhlašovat chudobu a odříkání jako jádro vší pravdy. Snad pro báječný pocit žebravého mnicha, jemuž sice kručí v břiše, zato ale může z výše své svatosti shlížet na tu přízemní chamraď, oddávající se hříšným žádostem těla. Dovolme si kapku skepse k svatým mužům. Uzříme, že sebe samého popírající askeze není žádná moudrost ani příklad k následování, nýbrž pouze jeden z druhů lidské ješitnosti.

Můžeme jít ještě o krůček dál a se stejnou skepsí si představit, jakých konců by se asi příroda dočkala, kdyby se všeobecným receptem k zacházení s ní staly zásady omezování a odříkání, jež nám doporučují mniši řádu zelených bratří. Existuje jakási představa prostého, leč šťastného života, v němž by nebylo aut, elektráren, letadel, ba snad ani bot a ponožek, ale zato bychom užívali ničím nezkalené životní radosti, jako tomu bývalo za dob Starého bělidla a Jana Cimbury. Povězme si, že je to představa, mírně řečeno, neinformovaná.

Milý Jan Cimbura žil ve skutečnosti velmi bídně, pramálo radostně, byl nemocný, udřený a brzy umíral; a své životní prostředí plundroval, jen se mu za patama prášilo. Náš moderní technicko-průmyslový svět zajisté není vždy a ve všem v naprostém souladu se zájmy přírody - mluvím stále jen o světě prvním, jelikož starost o světy druhé, třetí a další bývá předmětem nehorázných omylů - ale ze všech světů, co jich během dějin v tomto námi obývaném prostoru bylo, se chová k přírodě nejohleduplněji. Má nejen úmysl, ale i schopnost své chyby napravovat. Ovšemže kácíme lesy; ale také je vysazujeme. Znečišťujeme vody a vzduch, ale zároveň stavíme čističky. Ve svých zoologických zahradách - častém to předmětu ekologického opovržení - uchováváme budoucnosti druhy, které v nelítostném prostředí třetího světa už brzy vyhynou. Děláme si starosti - i bez radikálních ekologů - jak omezit následky srážky člověka s přírodou na nejnižší možnou míru.

To jsou ideje, které byly oněm idylickým věkům minulosti naprosto cizí právě tak jako současným neprvním světům. Stěží si už dnes někdo představí středoevropskou krajinu za časů Kozinových; bylať holá jak Chruščovova lebka. To není z palce vycucané tvrzení; můžeme si je snadno ověřit pohledem na obrázek některého z českých krajinářů ještě devatenáctého století. Opětné zalesňování extenzivním pastevectvím zničené krajiny začalo až na prahu této opovrhované industriální éry. Nevýkonné zemědělství uchvacovalo obrovské plochy země; ovčáctví, pravá pohroma této planety, učinilo step a poušť z nesmírných rozloh od Španělska po Írán; primitivní hornictví spotřebovávalo nepředstavitelná kvanta dřeva; sklárny se zažíraly stále hlouběji do nitra hor, kde se ještě vzhledem k obtížné přístupnosti les zachoval; stálé pálení dřeva a později uhlí vysílalo do atmosféry obludná kvanta plynných zplodin; a člověk musí asi znát středověkou technologii hutnění stříbrných i jiných rud, aby mu naskákala husí kůže představou těch tun olovnatých, rtuťnatých i jinak jedovatých odpadů, které bez velké ekologie končily v ovzduší, v půdě či ve vodě. Dnešní ekologické pohromy jsou proti tomu holá legrace.

Ale i kdybychom nadále chtěli tuto katastrofu pokládat za ekologický ideál, nemůžeme se mu přiblížit. Je nás na to příliš mnoho. Svět Jana Cimbury uživil - velmi mizerně - kolem třiceti obyvatel na čtvereční kilometr. Světy starší ještě mnohem méně. Svět náš ale čítá sto až tři sta duší na onen kilometr; kdo chce doporučovat návraty k cimburovské idyle, musí povědět, jak hodlá sprovodit ze světa nejmíň čtyři lidi z každých pěti. Nu, utěšme se, naštěstí toho není třeba. Vím, že správný Zelený do lesa nechodí a po světě nejezdí, aby nepoškodil přírodní rovnováhu; ale my ostatní hříšníci jsme si snad všimli, že pokud se kde zachoval les, zvěř, ptactvo nebeské, ryby v potocích a květiny na lukách, je to vesměs v tom našem prvním, industriálním světě. A je oprávněná naděje, že i nadále zachovány zůstanou. Ve světech třetích a jiných buď už dávno nejsou, nebo čekají na své spotřebování, které přijde brzy. Pak bude ... nevím. Asi nějaký druh konce.

Je totiž jeden ukrutný nepřítel přírody, života i veškeré budoucnosti, jehož jméno je chudoba. Pokud jsme do ní neupadli, můžeme si připouštět starosti o své životní prostředí. Můžeme pro ně něco skutečně významného dělat. Nebo třeba i jen tak zaníceně, leč jalově žvanit; i to si může dovolit člověk blahobytný. Můžeme vynakládat úsilí i prostředky na to, abychom časem nahradili neobnovitelné suroviny surovinami obnovitelnými; abychom nalezli levné, hojné a rovněž obnovitelné zdroje energie, která je základem všeho, i té ekologie. Jsou to, zdůrazněme, prostředky obrovské. Musíme je v zájmu zachování životního prostředí mít. Dostaneme-li se ale přičiněním ekologických proroků na hospodářskou úroveň Kazachstánu, můžeme svou budoucnost pohřbít. V bídě ideály mnoho neplatí, nýbrž každý běží se sekyrkou, aby byl u posledního stromečku dřív než ti ostatní.

Jak je ostatně zřetelně vidět všude v těch třetích a jiných světech, které by přece svou nízkou industriální úrovní měly být hotový ekologický ráj, není-liž pravda. Suma všeho jest: člověk se svými potřebami může být v značném souladu s přírodou, a přitom nemusí louskat cvrčky. Snažení o ekologický soulad přírody a lidských potřeb není vynálezem ekologických vášnivců, nýbrž započalo již před dlouhým časem. Už tehdy, když knížecí forstmajstři přišli na myšlenku vysazovat les na vypasených holinách.

V naprosté dokonalosti nebude tohoto ideálu dosaženo nikdy, i kdyby se celé lidstvo v jeho zájmu dobrovolně vyhubilo; ale má-li být snažení o něj úspěšné, musí být pokračováním a rozvinutím stavu současného, ne spasitelským horlením po nových světech. Revoluční ideály bývají velmi malebné i strhující, ale v praxi spíš zhoubné.

Na závěr bych ještě chtěl podotknout, že skutečnost blízkosti ekologických radikálů levicovým nebo jim blízkým kruhům (citát) nebude žádná náhoda. Rozlišovat mezi věcí samou a politickými silami, které ji v daném případě zastupují, jak doporučuje článek, je věru po čertech nutno. Ba přímo si na ty síly posvítit. Věc sama je příroda. Ty politické síly jsou takového rázu, že bych jim nesvěřil ani koloběžku, natož své životní prostředí. Nejsme-li raněni ztrátou paměti, vidíme ještě před sebou ty statisícové davy, které před nemnoha léty demonstrovávaly proti jaderným elektrárnám, proti rozšíření frankfurtského letiště, proti dálnicím a smetištím, v těchto případech v rámci ekologie, načež se okamžitě přesunuly na demonstrace proti NATO, proti válečnému štváči Reaganovi, proti americkým raketám a válce ve Vietnamu, to zase v rámci boje protiimperialistického. Býval to boj za světový mír a neoddělitelně od něj boj radikálně ekologický.

Jest zrovna nepochopitelné, jak to, že takové dvě ušlechtilé myšlenky (neboť kdo by chtěl co mít proti míru?) začaly jaksi brát zasvé přesně ode dne zániku sovětského impéria. Po mírových holubičkách už neštěkne pes, ukázaloť se totiž ostudně, že jejich perutěmi pohybovala KGB. Demonstrace ekologické by tu zatím jakés takés byly, ale mezi námi: kde jsou doby těch statisícových zástupů. Chybí organizace, chybějí peníze a chybí už i zájem. Mám své podezření, že také chybí ta KGB. Sovětská vlast bývala mocně nafouklá, ale ve věcech technických a hospodářských žalostně žabařská; nemohouc dohnat a předehnat Západ pokusila se jej se značným úspěchem aspoň oslabit. Tím, co jediné ovládala dokonale, ba geniálně: špiclovstvím a dezinformací. A široké vrstvy svobodného Západu si ochotně daly navléknout šaškovské roucho užitečných idiotů. I s rolničkami.

Což všechno napsav nechci říci nic zlého proti ekologii. Naopak; leží mi velmi na srdci. Mám starost jinou: že se ta chudinka ekologie dostala do velice špatných rukou. Pomozme jí z nich, kdo máme rádi přírodu a záleží nám na budoucnosti zemí, v nichž žijeme.

(Hannover, 13. 8. 1996, Polygon 1996, č. 6)

O třech souvislostech

Nejzchátralejší stát mívá nejvíc zákonů (Tacitus).

Čtu v novinách takové nářky: lékaři, pedagogové i vojvodové české armády si jsou zajedno v tom, že dnešní česká mládež je, co se tělesných kvalit týče, k ničemu. Má-li udělat pět kliků, zhroutí se tělesně i psychicky, a káže-li drahá vlast upochodovat dva kilometry s plnou polní, musí jednotku provázet vozba lapiduchů, aby zchvácené bojovníky cestou sbírala. Půjde-li to tak dál, můžeme si brzy celou českou armádu namalovat na papundekl a vystřihovat si ji, protože ta živá k ničemu víc nebude.

Obrátím stránku a čtu zas výlevy jiné: novinový snímek zobrazuje mládence mávajícího praporem na jakési demonstraci. Na praporu jest vyobrazen list konopí, mládenec kouká rozhořčeně a text k tomu praví, že se on a ještě mnozí jiní vzpírají zákazu marihuany, vyžadujíce její zlegalizování. Inu, kdyby nebylo ve vlastech českých ničeho víc k rozhořčování ... ale to se divím, mladý muži, že si na ten svůj prapor nepřimaluješ ještě flaštičku utrejchu a muchomůrku hlíznatou. Žádáme svobodu ničit si tělesnou schránku dle libosti! Schránku beztoho chatrnou a k ničemu zvlášť dobrou, zejména ne k tělesným úkonům náročnějším než pozdvižení půllitru piva. Jakási souvislost, třeba vzdálená, se zdá z obojího článku vykukovat.

A do třetice ještě článeček proti předešlým drobný a zastrčený: úřadové v obcích na horní Vltavě se prý chystají uvalit mýto na vodáky pádlující kolem. Tak, jak to bývalo za dob formanů a loupeživých rytířů: jedeš kolem našich hradeb, peníze sem! Za času dnešního ovšem nebudou po březích vltavských pobíhat výběrčí vedeni hrubou hamižností, ó nikoliv, nýbrž ušlechtilou ideou ochrany životního prostředí. Vodáci, mizerové, strkají pádla do Vltavy, čeří její hladinu, čímž samozřejmě ruší přírodní rovnováhu, a vzácní živočichové z toho mají stres; večer pak vylezou z lodiček, postaví si na břehu stan ... to už se může životní prostředí kompletně zbláznit. Souvislost s předešlými články ... ještě vás nic nenapadá?

Ó, Vltavo! Kolikrát jsem po tobě pádloval za časů své mladosti, jakož i po Lužnici, Otavě a jiných spanilých tocích země české! Zchodil jsem a sjezdil od těch dob hodný kus světa a není kontinentu, na němž bych nestanul; ale tak rád bych se vrátil zpět a znovu zanořil své pádlo do tvých vln! Inu, nezanořím. Nevystupuji rád v roli veřejného nepřítele a už vůbec ne oběti, k níž se ze všech stran sbíhají loupeživí rytíři. Je to neveselé, víte, být už starý dědek a hádat, kolik let mi ještě zbývá, než přijde konec.

Na druhou stranu jsem rád. Užil jsem si svého mládí krásně; tak krásně, jak už dávno není dopřáno mladému českému člověku. Řeky byly splavné bez omezení a zákazů, hory a lesy volně přístupné a otevřené k užívání, a já jsem se v nich směl toulat po cestách i bez cest, večer si postavit stan nebo se vyspat i jen tak, pod hvězdami ... Co ví o přírodě ten, kdo nikdy nezažil noc v jejím čarovném lůně! I skromný ohníček jsem si zažehl a v zamyšlení u něj poseděl, ba, kouzlo a krása, dnes tak zakázané a důsledně stíhané. Z lupičství a podvodu je možno se vykroutit; z vyspání pod smrčkem ne.

My jsme tehdy netoužívali po marihuaně, víte. Ani jsme nevěděli, co to je. A kdybychom i bývali věděli, nezajímalo by nás to. Znali jsme něco lepšího, čím naplnit svůj mladý život. Les, řeku, hory. Přírodu. Trávili jsme v ní svůj čas a ona se nám otvírala, vydávala nám svá tajemství. Čerpali jsme z ní nejen zážitky a poznání, ale i sílu, odolnost a zdraví. Projít dejme tomu Jizerskými horami od Liberce po Hejnici, Nízkými Tatrami od Donoval po Kráľovu Hoľu, inu, to už člověk musí prokázat jistou výkonnost. Pamatuji se, že když jsem přišel na vojnu, protivila se mi sice rozličným samoúčelným sekýrováním a ponižováním - byla to vojna Čepičkova - ale tělesně na mě kladla jen směšné nároky; byl jsem zvyklý na jiné, tvrdší zatížení.

Ještě se vyskytují trampové a čundráci po českých lesích, ale vedou existenci téměř spikleneckou, protizákonnou; je otázka času, kdy i tento tuhý kořínek české lásky k přírodě zakazován uschne. Ještě lze v lese vynatrefit skautíky, ale mezi námi, ani ten skauting už není to pravé jako za mých časů, ono se špatně skautuje v muzeu. Až to všechno skončí, dosáhnou ochránci životního prostředí z moci úřední svého: vzácné biotopy budou mít svůj klid a mladí lidé ... inu, uchýlí se už nadobro do diskoték, do hospod, k televizi, k pivu, cigaretám, k marihuaně. Jistě pak bude na rozdíl od přírody zbavená zákazů a konečně ji bude každý moci užívat plnými doušky.

Ještě stále je země česká, domov můj, zemský ráj na pohled. Jenže zemský ráj přístupný jen po vyhrazených cestách a lemovaný tabulemi s přísnými zákazy všeho vyjma dýchání. Řeknete mi asi, že to tak musí být, jelikož by hordy turistů přírodu ušlapaly a zničily, a že v jiných zemích vyspělého světa je tomu také tak. Jak kde, odpovídám. Jsou i země, kde příroda není protkána sítí zákazů: celý Sever (s výjimkou Dánska), USA, Austrálie. Jinde, ve Francii a Španělsku například, určitá omezení jsou, ale ohleduplný návštěvník přírody může počítat s velkomyslnou tolerancí.

U nás v Německu ovšem - oho! Také že už dávno v jeho přírodě člověka nepotkáš. Odvykl jí, nepotřebuje ji. Vypuzen zákazy se buď uchýlil k poflakování po rozích a k fotbalovému povykování, nebo se sdružil ve spolky amatérských ekologů, kde zahalen cigaretovým dýmem káže o biotopech a zlobí se na jadernou energii. Datla od sýkorky, buk od koniklece ovšem nerozezná; kolik jsem jich, mistrů ekologie, musel já, Čech, učit, jak se německy řekne pěnkava. V lese by bídně zahynul, jsa v něm bezradnější než Jeníček s Mařenkou; ví o něm pouze tolik, že je to ta zelená věc, co lemuje dálnici. Jak je tím životnímu prostředí pomoženo, suď Bůh.

Země česká si mohla vybrat příklad dle uvážení. Zatím se rozhodla pro ten horší: vydělit z krajiny, co je kde jen trochu oku příjemnějšího, vyhlásit ty kusy země za chráněná území a zakázat v nich všechno. Ustanovit erární ochránce přírody, aby s pokutovým bločkem v ruce a s úředním šklebem na rtech vybírali, zjišťovali, zadržovali a vyháněli. Dělat to vytrvale a tak dlouho, až z přírody zmizí i poslední človíček. Prosadit do důsledku hluboce hloupý názor, že člověk a příroda jsou dva nesmiřitelné protiklady. Že člověk, toť z principu škůdce a nepřítel, který by v zájmu životního prostředí udělal nejlíp, kdyby sám sebe vyhubil.

Je ale možné udělat i něco jiného. Učit a připravovat člověka k tomu, aby škůdcem nebyl. Vrátit ho přírodě a přírodu jemu. Aby o přírodě nežvanil, ale uměl se v ní pohybovat, miloval ji - ona láska teoretická, víme, je na pendrek. Aby sám od sebe věděl, co v ní smí dělat a od čeho má raději dát ruce pryč. Tak, jako to věděli mladí Švédové a Američané, nevykazovaní ze své krásné přírody. Prošel jsem před pár lety napříč nádhernou krajinou Yosemitského národního parku v Kalifornii (v němž není zakázáno přespat pod smrčkem, leda by to zakázal medvěd; těch je tam dost a dovedou být nepříjemní). Zaujalo mě, že jsem na třiceti kilometrech divočiny, již nikdo neuklízí, nenašel ani papírek, ba ani vajglíček, jež jinak rozsévat je všude na světě vysezeným právem kuřáků. Hrůza pomyslet, jak by ty kilometry vypadaly v zemích zakazovacích. Divá zvěř přede mnou v děsu neprchala, jak by tomu mělo být podle představ ochránců, nýbrž přicházela blíž a koukala celá zvědavá; ona divá zvěř vůbec není tak plachá a choulostivá, jak se vypráví, ba ani tak pitomá; nebojí se člověka, ale flinty.

Jinde je člověk z přírody vykazován. Jde-li o člověka mladého, jehož zkušenosti nesahají před čas zákazů, je ho dost i na těch vytyčených cestičkách. Řve, roztáčí přenosná rádia naplno, plete si les s diskotékou, rozsévá odpadky, láme, trhá, ničí, zapaluje. Obvykle se zákazy odůvodňují lesními požáry; uvádím tedy, že jsem si v různých koutech přírody celého světa rozdělal na deset tisíc ohníčků a nic jsem nezapálil, dokonce jsem ještě pár malých požárů v zárodku udusil. Vím totiž, jak a kde se oheň rozdělává, aby nehořel celý les. Umění a zkušenost je nejlepší ochrana. V zakazovacích zemích hoří les navzdory zákazům velmi hojně; zapálil jej obvykle někdo ne ze zlé vůle, ale z neznalosti. Kdosi, komu nikdo v dětství neřekl - koukej, takhle se dělá oheň.

Je ovšem velmi snadné zakázat. K tomu není třeba se zvlášť namáhat, nic moc umět ani moc myslet. Stačí zřídit úřad nebo dočista ministerstvo pro ochranu přírody, do ministerstva posadit přednosty, referenty, písařky a poskoky, vybavit je razítky a pořadači, miliony ze státního rozpočtu a oni už budou sami od sebe dělat, k čemu tíhne úřednické srdce: zakazovat, přikazovat, omezovat, až opředou celý občanský život neprůstřelnou sítí regulí, v níž není půl kroku svobodného. Pokud vím, stav úřednictva v zemích českých narostl v posledních desíti letech téměř o dvojnásobek; naše drahá vlast se tak blíží neslavnému rekordu nejzbyrokratizovanější země světa. Přesto v ní, navzdory nůším zákonů, funguje máloco. Nebo právě proto. Tacitus nechá pozdravovat.

Odbyrokratizujme přírodu. Osvoboďme vztah člověka k ní od úředního razítka škůdce a nepřítele. Kdyby někdo nevěděl jak, doporučuji mu k návštěvě tiché a čisté Švédsko s přírodou tak neporušenou, jak jen si může přát srdce ekologovo, a to navzdory tomu, že v ní není zákazů. Pokud jde o turistické záplavy, lze jejich zhoubný vliv omezit zřízením ochranného pásma půl kilometru od silnice. To stačí; kdo jde dál a pěšky, nebývá bezmyšlenkovitý vandal. Ušetřený peníz můžeme účelněji vložit do šíření dosti náročného, ale krásného a nezbytného vědění, jemuž se za mého mládí říkávalo lesní moudrost. Pověřit tím nemusíme žádný zbrusu nový ouřad ani ministerstvo, ale například skauty. Otevřeme-li přírodu mladým lidem, zbavíme je nudy a omrzelosti, úzkého výběru mezi rámusem diskotéky a kouřem zaplivané hospody. Příroda je škola, chrám i tělocvična zároveň; podaří-li se znovu k ní obrátit aspoň kvalitnější, přemýšlivější díl mládeže, nebude se bez cíle, bez radosti a bez užitku poflakovat, nýbrž se učit a posilovat. Marihuanu ... tu pak můžeme povolit nebo zakázat, nebude to už důležité, protože se jí budou ohlupovat jen mimořádní tupci. A čeští vojvodové nebudou lomit rukama nad neduživými lemrouchy s hadrovitými svaly, ale budou jim přicházet rekruti zdraví, odolní, silní pobytem v přírodě. Taková je souvislost oněch tří článků, o nichž byla svrchu řeč.

(Hannover, 27. 5. 2000, ANNONCE, 19. 10. 2000)

Je to pochopitelné: zhynuly a znemožnily se marxistické posvátnosti a nedotknutelnosti, pročež usoudili mnozí, že je třeba je něčím nahradit. Neboť existuje jeden věčný lidský archetyp, člověk přívrženecký, jemuž je nedotknutelných dogmat třeba, aby měl co nosit v hlavě. I usedli a vymysleli posvátnosti tabuizované ideologie ekologistické.

Neříkám že ekologické. Je záhodno od sebe odlišovat dva pojmy: ekologii a ekologismus. To první je prostá starost o přírodu a hledání rozumného způsobu, jak po lidsku, v přijatelném blahobytu žít, a přitom co nejméně rušit naše přírodní prostředí. Procenta plánu a údernické výkony za cenu sirným smradem zahalené krajiny, skomírajících lesů a jedovatých vod, inu, toho jsme si užili sami dost, ani nás zelení proroci nemusí zvlášť varovat. To druhé, zpolitizovaný levicový ekologismus ... víte, dostal jsem nedávno dopis od redaktora jednoho z našich exilových časopisů. Stěžoval si v něm, že uvedl celkem krátký a nevýbojný článek o týrání zvířat, ale dostalo se mu na něj podrážděných čtenářských odpovědí. Čím to? Proč lidé neradi slyší o věci tak samozřejmé, jako že se má ohleduplně zacházet s němými tvářemi?

Inu proč: ti lidé si už stačili vytvořit alergii na jistý druh poučovatelství. Není jim po chuti podivná, leč, zdá se, že nevyhnutelná aliance idejí zelených s rudými a naučili se hledět na ni s nedůvěrou. Radikální ekologismus se starosti o přírodu zmocnil, zpolitizoval ji, udělal z ní páru do užvaněných hub, klacek k partajnickému šermování, neomaleně ji vstrčil do nejlevějšího politického kouta. Došlo k tomu, co se dalo předvídat: starost o životní prostředí pozbyla důvěryhodnosti. Stal se z ní politický plakát, jakých opršené cáry visí z každé ohrady stovky, lidé chodí kolem a myslí si - ach, vlezte nám s tím na záda.

Je nutno s uznáním říci, že vlast českou zachvátil módní ekologismus ještě poměrně málo, ještě stále v ní převládá obyčejná, starodávná láska k přírodě, nepotřebující partajních plakátů. Těm, kteří se zhlédli v importovaném ideologickém třeštění, je přesto třeba říci: pozor, mládenečkové. Hrnouce se s trumpetami a bubny pod praporem ekologismu šlapete po krku ekologii. Nebo řečeno obyčejně a po česku, přírodě. Pohlédněte tam, odkud radikální bubnování do Čech přišlo. Stačilo si už vysloužit nevrlou reakci velké části občanstva - ach, vlezte nám s tím na záda. Česká příroda, siroteček ubližovaný, si zaslouží nečeho víc: lásky a péče. Narudlé ideologické radikálnictví jí naopak může být ukradeno. 8. března 2000

XII. Z Východu světlo

JAK POMOCI RUSKÉ DEMOKRACII

Ještě ani nezametli před moskevským parlamentem střepy a vystřílené nábojnice a v celém západním světě se už rozlehl jásot. V Rusku zvítězila demokracie! A hned se všude začalo uvažovat, jak teď Západ musí panu Jelcinovi pomoci a kolik miliard kdo může na podporu ruské demokracie poskytnout.Ne že by nebylo nad čím jásat a co podporovat; každý člověk si musí úlevně vydechnout nad tím, jak to - zatím - v té Moskvě dopadlo. I o demokracii je snad možno v té souvislosti mluvit, i když ještě raději opatrně; ona je ta Jelcinova demokracie teprve v prvních krůčcích, kromě verbálních prohlášení zatím není vidět nic, ještě může ledakde najet na výhybku a leckam odbočit. Není tak nesnadné si představit, kam. I když ale všechno dopadne úplně nejlépe: i pak to bude ruská demokracie. Bylo by v té souvislosti užitečné se trochu zamyslet nad tím, co znamená slovo demokracie, přeloženo z ruštiny.To slůvko totiž mívá pokaždé malinko rozdílný význam, podle toho, kde se vyslovuje.

Mluví-li o demokracii například někdo v Palermu, může tím slovem myslet něco poněkud odlišného, než použije-li téhož slova lord v britské horní sněmovně. Z úst jeho lordstva zaznívá tento pojem zase jiným tónem, než hovoří-li o demokracii guatemalský prezident; a to všechno za předpokladu, že jak palermský don Pamfilio, tak ten středoamerický mocnář mluvili o demokracii bez jakýchkoli postranních myšlenek.

Rovněž ruská představa demokracie, byť i nejupřímněji míněná, se bude vždy jistým způsobem lišit od toho, co má na mysli britské lordstvo nebo třeba i český Honza. Netřeba pochybovat, že je na Rusi dost úživné půdy, aby z ní mohly vyrůst demokratické strany, parlament, svobodné volby a co všechno jiného ještě patří k vnějším znakům demokracie; ale nelze zapomínat, že ruská duše je široká a vedle demokratického přesvědčení se do ní ještě dobře vejde i všelicos jiného. Carské imperiální myšlení, mužická pokora, měnící se čas od času ve vražednou nenávist, iracionální a sebeobdivný mesianismus, jakož i hluboké přesvědčení o tom, že přes všechnu bídu a chaos, přes všechen ten žalostný neúspěch je ruský duch ze všech duchů nejduchovatější a je předurčen k tomu, aby zářil světu příkladem.

Mafie nevznikla na Sicílii proto, že by tam její zrníčko náhodou upustil přelétající tažný pták, nýbrž protože tam pro její vznik byly odedávna předpoklady: nepsaný sicilský mravní zákon a způsob myšlení, v němž není příliš mnoho místa pro veřejný zájem. Právě tak se v Rusku neuchytil bolševismus jen tak, že se tam náhodou narodil Lenin. Kdyby se byl tentýž velikán narodil jinde, ve Švýcarsku, v Paříži nebo na Žižkově, pravděpodobně by do smrti zůstal podprůměrným advokátem; bolševismus by vyrašil na Rusi i bez něj z iracionálního ruského myšlení, ze závistné mužické pokory a mesiášské domýšlivosti.

Lze si dobře představit, že se teď Rusko opravdu stane demokratickou zemí v tom smyslu, že bude mít parlament a volby. Jiná věc je, přestane-li v jejím rámci také rozdělovat svět na zóny vlivu či nevlivu a pokládat národy ve svém širokém sousedství za Pánembohem darovaný materiál, z nějž je možno stavět věž ruské slávy a moci. Parlamentní demokracií se Rusko může celkem brzy stát; zemí západního pragmatismu a tolerance sotva.

Pokud jde o tu podporu, jíž teď Západ zamýšlí podpořit demokratické Rusko, měli by se západní státníci možná trochu zamyslet nad svým obyčejem rozdílení miliard. Že snad ještě víc než dolarových milodarů je Rusku třeba, aby je Západ pro začátek vedl za ruku a upozorňoval, co ještě je demokracie a co už pimprlové divadlo. Bedlivě aby se díval, neskrývá-li se pod demokratickou rubáškou i ledacos jiného; aby nezíral dle svého zvyku jak očarován na Moskvu, nýbrž občas i pohlédl, jak s tou chudinkou demokracií nakládají i někde v Čeljabinsku a na Kubáni. Aby ukazoval, kde je hranice mezi demokracií a imperiální výbojností. Dobrou pomocí by mohlo být například i příkré upozornění, že Rusko není a nemůže být velmocí, dokud tento nárok nespočívá na něčem solidnějším než na širé rozloze zplundrovaného carství. Na pytlích s miliardami by měl Západ zatím naopak raději opatrně, přeopatrně přidržet ruku, a to i v zájmu samotného Ruska.

Je snad ušlechtilé a bohulibé, když Armáda spásy rozdílí chudým nudlovou polívku. Skutečná pomoc to ale není, spíš naopak. Bez vlastního přičinění se obdarovaný nuzák jen utvrdí v přesvědčení, že může pokračovat ve svém lajdáctví a nedělat nic; a až zas bude mít hlad ... nu, vot. Nějaký ušlechtilý dobrodinec s polívkovou naběračkou už se najde. Ne; kdo neshledá dost síly v sobě samém, tomu nepomůže žádný dobroděj, ani kdyby se celý rozdal. Už pomalu půl století dělá Západ Armádu spásy v dobré polovině světa a je už dnes celkem jasně znát, komu a k čemu kde pomohl. Nemá-li Rusko jinou naději než tenhle způsob pomoci, pak mu budiž pravoslavný Pánbůh milostiv. Nuzácká mentalita, ochable čekající na příděl pomoci, zkřížená s velmocensky výbojnou domýšlivostí ... nic zhoubnějšího by Rusku nemohl přát ani nejzavilejší nepřítel. Zbytku světa ostatně také.

(Hannover, 6. 10. 1993, Český Deník, 5. 11. 1993)

KAVKAZSKÁ POUČENÍ

Málem jsem tuhle dostal pohlavek od své vlastní choti. Předvedla se mi v jakési nové jupce a chtěla vědět, jak se mi v ní líbí; i založil jsem ruku v bok a žasnul: »Kakája ty krasávica!« No, neuskočit, už jsem ji měl. Moje choť je takto žena vlídná a legraci také rozumí, ale na ruštinu je choulostivá. Zůstala v ní ta nechuť po celé čtvrtstoletí od roku osmašedšesátého a nezmírnila se jí ani časem, ani emigrací a pobytem v zemi jiného jazyka. To já už dávno tak háklivý nejsem. Sám jsem si vyhnal z duše pachuť zlých vzpomínek a přiměl se k přesvědčení, že je nedobré a nespravedlivé klást rovnítko mezi pojmy ruský a bolševický.

Že je takový chudáček Rusáček postava spíš k politování než k posměchu a nepřátelství. A že se my Češi nemáme co naparovat, protože můžeme mluvit o štěstí, že jsme spadli do stejné kaše o třicet let později a nevylízali si ji tak do dna jako ti Rusové, což není ani vlastní zásluha, ani důvod k přezíravosti. Přiznám se ale, že se poslední dobou ve mně tohle programově přijaté přesvědčení tu a tam poněkud zakýve. Sedím před televizí, koukám na obrázky z toho Čečenska ... jaksi mi nepasují do představ chudáčka Rusáčka, který se dostal do kol stejného mlýna jako my i ledakdo jiný. Pancéřové kolony defilují na obrazovce i před mým vnitřním zrakem ... Budapešť, Berlín, Praha, Kábul, teď zase Groznyj ... pokaždé je čísi touha po svéprávnosti, po rozhodování o vlastním osudu drcena pod jejich pásy. Rozdíl je v tom, že někdy se při tom střílí víc, někdy méně, našinci se mohou vtírat pocity méněcennosti, protože, málo platné, jsou ti Čečenci jiní kabrňáci než my tenkrát ... ale že by byl nějaký podstatný rozdíl mezi tanky na ulicích Prahy a Grozného, to není.

Z hlediska těch střílených a drcených není zvlášť zajímavé, vidí-li na jejich bocích vyobrazenou rudou hvězdu nebo ruskou trikoloru. Snad jen v tom je rozdíl, že zkušenost Čečenců je starší a důkladnější než naše. Že ji už jejich prapradědečkové dělávali dávno před vynálezem tanku, když se ještě u nás omdlévalo samým nadšením z velkého slovanského bratra a toužívalo se po dni, kdy se kozácký kůň napije z Vltavy. Je to dnes dosti trapná vzpomínka. Nu, mají Čečenci aspoň tu útěchu, že nemuseli čekat až na ruské tanky jako my, aby z nich vyhnaly pošetilé iluze.

Říkám si, jestli jsem se trochu nemýlil. Jenom trochu; i teď odmítám představu, že některé národy jsou prostě od přírody zlé, škůdcovské a zločinné, tak jak si ji jedni pěstují o Němcích, druzí o Židech a jak až donedávna bylo intelektuální módou se domnívat o bílých Jihoafričanech. Ale přece jen: tanky v pražských ulicích byly sice bolševické, ano, ale také dost ruské. A že z bohatého výběru zemí a říší, co jich měl vražedný marxismus po ruce, zaseté zrníčko zla vyklíčilo zrovna v odlehlém a dělnickou třídou nijak neoplývajícím Rusku ... mohla to být náhoda. Třeba to těm dějinám tak vyšlo. Ale třeba také zrníčko vyklíčilo proto, že v ruské stepi a ne jinde našlo úživnou půdu: byla jí poměrná odlehlost od středisek kulturního světa, nízká míra informovanosti o něm, pocit národní a koloniální velikosti ... a ještě něco nepochopitelného, nezobrazitelného, čemu se pro jednoduchost říká »ruská duše«.

V onom bláznivém období kolem první světové války bylo víc národů a říší, roztáčejících se v pyšném velmocenském tanci, víc carů, císařů, králů, ba i prezidentů, hotových cedit svou i cizí krev pro slavné připojení nějakého útržku dobytého území, víc nebezpečných šílenců, domnívajících se, že je vzácné dary jejich národního ducha předurčují k obrácení světa na tu pravou, ke konečnému štěstí vedoucí cestu. A kdyby se tomu světu náhodou nechtělo, třeba i násilím jej na ni dokopat. V tom by se ruská duše tolik nelišila od tehdejší duše německé, anglické, japonské, francouzské, jakož i od mnoha duší menších, po jablíčku národního velikášství si stejně chrabře vyskakujících. Století mezitím odkvačilo v pestrém reji malérů a katastrof, a kdo si jablíčko utrhl, shledal je červivým.

Neříkejte mi, že lidstvo nedošlo během toho času jistého zmoudření; máme dnes pravda zase jiná bláznovství než na začátku tohoto věku, ale aspoň už není slýchat o zvláštním a samým Pánembohem posvěceném poslání toho či onoho národa. O jeho mimořádné osvícenosti, všem jiným osvícenostem nadřazené, která má právo, ba přímo dějinnou povinnost vtlouci svou velikost do kotrb těm ostatním. Slavná koloniální impéria se smrskla v důsledku poznání, že krom té slávy přinášejí už jen samou starost, výdaj a zlost; z říší se staly státy, z jejich územní rozlohy, druhdy šarlatového pláště perlami a démanty posetého, se stal občanský kabát, více či méně padnoucí na tělo jednotlivým národům. Pokud jim ještě tu a tam zůstal přívěsek z oněch pyšných dob, je to vlečka nepohodlná, klopýtavá, a národy už tuší, že jednou od jejich kabátu odpadne a nebude jí škoda.

Ruské duši tato změna, zdá se, nedošla. Nadále se roztáčí v přízračném tanci počátku století, děravými čižmami si šlape po vypelichaném šarlatu imperiálního pláště. Sebeobdivně se opájí leskem své velikosti, netušíc, že je to lesk zrcadla dávno osleplého, jehož poslední pablesky budí o několik poledníků dál jen nepochopení, rozpaky, odsudek a posměch. Jen pomalu se probouzí svět, protírá si oči a co vidí: ruská duše svlékla bolševický mundůr, ale nezměnila se tím příliš. Předčasně jsme jásali nad demokratickými změnami v ruské říši; ukazuje se, že v mnohém ohledu je celkem lhostejné, sedí-li na kremelském stolci Brežněv, Gorbačov nebo tatík Jelcin. Lhostejné těm, jimž je dáván hrozivý přídomek blízkého zahraničí; bez velkého významu i zahraničí vzdálenějšímu, leč přesto nadále dělenému do různých sfér zájmů a dosažitelného raketám, na jejichž plášti patrně už také ruská trikolóra vystřídala bolševické nářadí.

Anebo ani ne. Na barvičkách tolik nesejde, pravda. Ale to jsme málem zapomněli na ty, kteří neměli to štěstí, aby se stali zahraničím, třeba i blízkým. Na ty desítky národů, jež kdysi uchvátil carský koloniální orel a přes všechny demokratické i nedemokratické změny si je dodnes podržel v drápech; a protože se mu podařilo je držet, i mezinárodně uznávané právo na ně získal. Mohlo by z toho vyplynout blahé poučení pro všechny lapky současné i budoucí: co jsi uloupil, je tvé, jen dokážeš-li dost dlouho na svém lupu sedět. Ale ti v orlích drápech tomu, nedovtipové jedni, pořád nechtějí rozumět, zmítají sebou a pokoj nedají; a už to tak vypadá, že svět zažije opět jedno nechtěné překvapení.

V kavkazském podhůří možná cosi započalo, co není jenom taková obyčejná střílenice, jakých má současný svět na nůše; není vyloučeno, že se znovu lámou dějiny a nic nebude, jak bývalo. Počkejme si, jaké budou výsledky kavkazského tažení cáře Jelcina. Může být, že Čečensko dobude, každému Čečenčíkovi tři soldáty za zadek postaví a ty vzpurné do ťurmy, do kátorgy pošle. Jako se to odjakživa na Rusi dělávalo. Ještě možnější ale je, že slavně rozstřílí ty ohavné paneláky města Grozného, ale jinak se do spletité pranice po horách a údolích zamotá, jíž konce nebude, po celém Kavkaze se rozšíří, a kdo ví, snad i před něj a za něj.

Je to, jak opatrní ministři svobodného Západu rádi říkají, ruská vnitřní záležitost. Ani netuší, jakou pravdu mají. Věru že ruská záležitost; nikdo ji za Rusy nevyřeší, nikdo nenapraví, nikdo je z kaše vlastním velikášstvím nadrobené nevytáhne. Je opravdu tou nejvnitřnější záležitostí, že ruská duše v sobě chová onu zpráchnivělou chuť po slávě a výboji, jíž snad doufá zastřít žalostný pohled na chatrnost a rozpad všeho ostatního. A je konečně i ruskou vnitřní záležitostí, zaznívá-li v Čečensku teď třetí a možná poslední ze signálů, jimiž se dějiny snaží probudit ruskou duši. Po zhroucení brežněvského samoděržaví, po zániku zperestrojkovaného Sovětského svazu že teď dochází na sám základ imperiální pýchy, k procesu, který se zastaví snad až na samé etnické hranici ruského jazyka, a snad, kdoví, ani tam ne.

Mezinárodní právo může klidně dřímat; nikdo nepřijde do Čečenska zakročit, na ruského medvěda zadupat. Při současných zvycích je to spíš výhoda; aspoň se nebudou čečenským bojovníkům žádní míroví vojáčci v modrých čepicích před hlavněmi motat. Místo toho ať sedí světová veřejnost před televizí a přebírá si tu kupu dlouho odmítaných, nyní však už nepřehlédnutelných poučení:

Že slavnou ideu nevměšování už nadále zachovati nelze, a to ani obrníme-li se krunýřem diplomatické lhostejnosti a pokrytectví. Že je možno si nějaký čas zacpávat uši i zrak, krčit rameny a o vnitřních záležitostech mluvit, ale veřejné mínění, ještě donedávna poslušně pacifistické, jak mu levicoví mávatelé mírovými holubičkami kázali, se začíná obracet a hovoří čím dál otevřeněji o potřebě užít zbraní, kde je třeba. Že není rozumného důvodu, proč by některé národy měly být nezávislé, jiné však vším právem navěky komusi poddány. Že národy nejsou ničí kořistí a lupem, ba ani majetkem a hračkou k ukájení komplexů; a že nikde není stanovena hranice početnosti národa, pod kterou si je větší soused může strčit do kapsy. Smí-li mít svou samostatnost třeba ostrov Nauru se svými osmi tisíci dušemi, není proč ji upírat Čečencům, Kabardincům, Lezgincům a jiným kavkazským národům.

Západ by se měl drobet přiučit národopisu, aby ta jména aspoň znal a nedomníval se, že jsou cosi zanedbatelnějšího než například jméno národa dánského nebo portugalského. A právo na sebeurčení že by mělo konečně přestat být jen heslem k vyplachování huby, nýbrž je naplnit skutkem: poraďme ruské duši, ať uspořádá na čečenském území místo bombardování plebiscit; rozhodne-li se většina obyvatel pro setrvání v ruské říši, dobře; ne-li... Že by se dnes, tolik let po kapitulaci marxismu, mělo snad už jednou, prokristapána, přestat s tím měřením dvojím metrem. Celá desítiletí se veškerý západní svět horlivě vměšoval například do vnitřních záležitostí jihoafrických, ačkoliv jim starého kozla rozuměl, a mezinárodní právo tím zřejmě neutrpělo; proč tedy by se nesmělo užít stejného způsobu i k řešení vnitřních věcí ruských. Jestli ne, jestli platí jiné mezinárodní právo pro Jižní Afriku a jiné pro Rusko ... aspoň otevřeně by se to povědět mělo: že nám stále ještě vládne levicová móda, dle níž je dovoleno, ba vší humanitní etikou přikázáno přísně hartusit na země způsobu nesocialistického, kolem marxistických tyranií však přeopatrně, s pochopením našlapovat.

A to Rusko ... ať je jakkoli trapné ve svém velmocenském lopocení, přece jen je to jakýsi dědic onoho přepokrokového zřízení, v kterém včera znamenalo pozejtří, že. A tudíž přešlapujeme, houknout si netroufáme. Není-li odvahy zahodit ten dvojí metr, zahnat opelichané strašidlo levicové módy, marně naříkáme nad vražděním v Čečensku a nad neschopností demokratického světa do něj účinně zasáhnout; to je jen přímým důsledkem řečeného jevu. Že se západní svět nemusí tolik krčit před sovětskou či teď už ruskou vojenskou mocí. Není proč. Mávalo se svého času na Západě rukou nad vlastní ozbrojenou sílou ... beztak není nic platná, říkalo se, kdyby se Rudá armáda dala na pochod, bude za dva dny na Rýně, za tři před Paříží...

Vzbuzoval jsem tehdy nesouhlas i nelibost, jelikož jsem na základě svých pražských zkušeností hlásal, že slavnou Rudou armádu může zastavit dobře vycvičené dobrovolné hasičstvo. Inu, trochu jsem to asi přehnal; ale když ne hasičstvo, tedy jistě lid statečný a odhodlaný, třebaže málo početný a nevalně ozbrojený. Ruská blamáž v Čečensku znovu ukazuje skutečnost, již mnozí neradi vidí: že vojenská schopnost sovětské i postsovětské říše byla i je nachlup taková, jaká je její schopnost hospodářská i veškerá jiná. To jediné, z čeho jde ještě strach, jsou ruské atomové zbraně; ale Amerika už má proti nim účinnou obranu a záleží jen na dostatečné vůli, aby si ji pořídil i ostatní Západ.

A že, kolem dokola vzato, můžeme udělat jen dvojí: buď pomoci na nohy tomu, co ještě demokratického v Rusku zbývá, a přičinit se, aby se po obou stranách Uralu prostíral stát třeba slabý, ale ctící zásady mezilidské slušnosti. Nebát se za tím cílem jistého vměšování, protože to bez něj nepůjde. Čečenským i jiným neposedům by při té příležitosti bylo možno dovolit, aby se o sebe postarali sami. Není-li to možné, není-li již v Rusku demokratické síly, je-li jen prázdným slovem, ušlechtilým obalem shnilého zboží nebo přinejlepším zoufalým výkřikem bezmocné hrstky osamělců ... pak snad ani není příliš moudré se upínat na stabilitu ruské říše a na její mocenská práva a nároky. Budiž už jednou vyřčeno to tvrdé slovo: že čím dřív se ten třaslavý útvar rozpadne na sto kusů, tím lépe pro svět, pro Evropu, pro Čečence i koneckonců pro samotné Rusy.

Neboť existence lidí nekončí s existencí státu. Ruský člověk tu zbude, i když zajde slavná říše od Kamčatky po Královec. Není to tak špatný člověk. Je možno ho ctít, mít ho rád pro různé jeho dobré vlastnosti, které dodnes lze najít pod okoralou slupkou sovětského nánosu. Neděláme mu ale nic dobrého, obcházíme-li po špičkách jeho pýchu a jeho pošetilou mesiášskou nafouklost. Ruská duše není zlá, jako ani duše jiných národů nejsou zlé; ale potřebuje očištění. Nejde o ruské impérium, nejde o ruskou velmoc, nejde koneckonců ani o Rusko. Jde o ruského člověka. Ničeho jiného není a nebude škoda.

(Hannover, 6. 1. 1995, Český Týdeník 1995, č. 4)

Pět let uplynulo a všechno se opakuje, znovu se rozjíždějí ruské tanky proti Čečensku, znovu se ruský duch bojí, aby se slavné impérium o ten kousíček země neztenčilo, znovu ukazuje Rusko světu, že jeho víra v ruskou demokracii, ba i jen v drobek rozumu a slušnosti byla a jest naivní. Na čtyři roky starém článku není nutno změnit ani písmeno.Hannover, 15. ledna 2000

O státnících a politicích

Z výbušnosti řečí ve spolkovém parlamentu začínám zjišťovat, že se nám tady v Německu zase už blíží nějaké volby. No, až ten den nadejde, půjdu a dám hlas partaji pana kancléře Kohla. Ne že bych byl její fanda nebo si místo ní nic lepšího a mému názoru bližšího nedovedl představit; ale dá se s ní žít. Snad i proto, že ze všech partají ještě tak nejspíš dovede dohlédnout až do času po těch volbách. Jinak bych k ní měl své výhrady.K řečenému panu kancléři ostatně taktéž. Nic se mi nelíbil například tuhle, jak do Kremlu bělokamenného přispěchal, s ruským imperátorem se družil, rukama předlouho potřásal, přítelem ho nazýval a všelijakou pomoc sliboval. Povím vám, nechtěl bych být světovým státníkem; už jen proto ne, že bych pak musel leckterou špatně od krve omytou prackou potřásat, na ledačí opuchlý kukuč se usmívat a přítelem toho zvát, koho bych se jinak ani klacíkem nedotkl. Kdoví, jak při tom bylo panu kancléři a co si o svém kremelském příteli myslí, když je sám.

On není pytlem praštěný; není mu tajno, co vím já i kdekdo jiný včetně vrabců na střeše. Jaká je a zač stojí ta ruská demokracie. V čích je rukou - a hledej jak hledej ruce jiné, nenajdeš jich na Rusi. Do kterých kapes se poděje jakákoliv pomoc. A že vyhlídky na změnu k něčemu rozumnějšímu není. Snad jen to neví, do jakých konců se to všechno ještě domotá, jak hluboko zeje samo dno rozvratu a zániku; a co se ještě může semlít na svaté Rusi i ve všem okolním světě, než bude toho černého dna dosaženo. Jenže to neví nejen pan kancléř, nýbrž ani ďábel sám. Ale ať je jaký je ten kremelský mocnář, ať je jakkoliv pro zábavu králíkům jeho demokracie a ať to kam chce mydlí jeho vládcovský um; cokoliv by přišlo po něm, že ano, bude ještě mnohem horší. Stačí se podívat na ty figury, co už se houfují a kremelský stolec si po očku zálibně měří. Není třeba darů prorockých, aby našinec odhadl, že s nimi dosáhne svatá Rus černého dna ještě dřív a s ní se i veškerý svět dočká tanečků velmi nemilých. A tak přispěchal do matičky Moskvy pan německý kancléř, aby aspoň trošičku podepřel onen trámec ruské demokracie, který je přece jen ze všech ještě tak nejméně shnilý. On dobře ví, že to je houby platné, že i ten nejméně shnilý ze všech trámů se nakonec prolomí. Ale aspoň se prolomí o něco později. Nedivme se panu Kohlovi. Politik, jehož slovo ve světě něco platí, si v této nevměšovací době asi nemůže počínat jinak.

Snahou politika je zachovat stav, jaký zrovna je. Jeho vyznáním je stabilita. Chce vší mocí zabránit otřesům, jimiž vznikají zamotance, v jakých se pak ani ten ďábel nevyzná. Mnoho příkladů takové snahy skýtají nedávné dějiny a snad už by byl čas si všimnout výsledků, jichž se dopracovala tak pravidelně, že je možné v tom tušit jakousi zákonitost. Tvůrci světové politiky jistě nebývali zvlášť zamilovaní do Titovy Jugoslávie, ale pokoušeli se ji udržet na nohách, dokud to šlo. Ba i pak, když už to vůbec nešlo. Hovořili o nedozírných následcích, jaké by měl její rozpad. Ale historie, kobylka vrtošivá, si skáče, kam chce; Titova říše se přes všechna varování rozpadla, nedozírné následky se dostavily a muselo přejít několik roků vražedných hrůz, než tvůrcové politiky pochopili, že přidržováním pokličky na vroucím hrnci převření kaše nezamezíš. Že nedozírnost následků mohla být mnohem snesitelnější, kdyby jim od samého začátku nebránili. Co už se zachránit nedá, tomu že se aspoň nemá bránit v zániku.

Též, pokud se pamatuji, v samé zemi páně Kohlově se svého času ozývaly podobné řeči. Vedly se o tom - já vím, ono se to dnes nerado slyší - že je nebezpečný blázen ten, kdo by si přál zánik odrátovaného státu Dělníků a Trabantů. Že ať je ten stát jaký je, nesmíme jej destabilizovat, jelikož by se tím narušila rovnováha sil v Evropě. Že by jeho zhroucení mělo nedozírné následky. Nu, řeči se vedly, ale kobylka dějin si poskočila a trabantovská říše se navzdory všem varováním zhroutila, nedozírných následků nedbajíc. Ještě dnes po ní mnozí potají truchlí. Neradi poznávají, že nelze růst stromu, jehož kořeny uhnily.

I jiné kořeny vysály všechnu vláhu, již jim dějiny daly, uschl stromeček jednotného státu československého. A bylo nářku a vážných varování, ach, ach, ještě se pamatuji na toho světového politika, co tenkrát hrozil zařadit zemi českou až za Rumunsko a Albánii, jestli si nedá říci a pustí se svých uschlých kořínků, o nedozírných následcích bylo mnoho řečí ... ale uběhl čas a ukázalo se, že se vážní varovatelé mýlili. Pokud se co osvědčilo z nevelké nabídky činů českého času posametového, bylo to právě rozhodnutí nezalévat uschlý kořínek tak dlouho, až by z něj vypučel opravdový malér.

Nu, a teď na té Rusi zase totéž, jenom v měřítku ovšemže globálnějším. Nejen pan německý kancléř přikvačil s konvičkou úsměvů zalévat beznadějně uhnilý kořen ruské stability, nad podivnými skutky reformátora Jelcina oči pevně přivíraje. Lze se rozpomenout, jak před nedlouhými léty s týmž Jelcinem ani pes mluvit nechtěl, neboť všichni tvůrci světové politiky horlivě podpírali vachrlatý trůn reformátora Gorbačova. Trůn se navzdory vší podpoře sesypal, takže teď stejně horlivě podpírají trůn Jelcinův. A až se i ten sesype, až v kremelské síni uchopí carské žezlo třeba sám Belzebub ... i jeho budou západní vůdcové bezpochyby podporovat, jelikož kdovíkdo by mohl přijít po reformátoru Belzebubovi. Přítelem ho budou zvát a čertovskou pazourou vřele potřásat. Dobře od žaludku jim přitom nebude, ale v zájmu světové stability se přemůžou.Jsou politici a jsou i státníci. Politik bývá člověk vesměs zkušený a opravdový (jiný ani takto skromného názvu nezasluhuje), mnoha mastmi mazaný, vírou v budoucnost však nijak zvlášť nenaplněný. On ví o pravdě slov nebožtíka císaře Františka Josefa, že »cokoliv nového, málokdy s dobrým bývá«. I snaží se aspoň zachovat, co je. Kdyby mohl, zabránil by plynutí času a místo něj by naplnil vesmír jediným nekončícím mořem přítomnosti.

Státník je rovněž muž zkušený a poctivě opravdový, ale na rozdíl od politika navíc ještě moudrý, odvážný a prozíravý. Dovede dohlédnout, kam si asi poskočí kobylka dějin, a nezavírá oči hrůzou nad tím pohledem. Ví, že jsou marné pokusy spoutat kobylku ohlávkou stability, protože k tomu by bylo nutno změnit veškerý řád přírody a vesmíru. A jelikož dějiny stěží poskytují jiných následků než nedozírných, že je moudré se s veškerou prozíravostí spíš připravit na to, co přinesou, než se bránit plynutí času. I kdyby to pro tu chvíli přineslo výsměch, pokles popularity a úbytek hlasů. Pan Kohl je muž rozmyslný a ani odvaha mu nechybí. Ale ve věcech ruských vyšší kvalifikaci než pouhého politika zatím nepředvedl.

Což, to není žádná hana. Opravdových státníků znají dějiny nemnoho; a hledej třeba s lucernou v tom našem přítomném čase, nenajdeš žádného. Státník byl ... například takový Churchill. Rozšíření bolševického moru sice zabránit nedokázal, ale aspoň je předvídal a na rozdíl od radostnou důvěrou zářících poválečných politiků před ním varoval. On věděl, čím zasmrádá ta slavná postupimská konference, co z ní vyplyne a komu to poslouží. On prohlédl, co se skrývá za strýčkovským úsměvem Stalinova kníru, nad nímž se Roosevelt i jiní velikáni jen tak rozplývali. Vysloužil si tím záštiplný pokřik těch, kteří se domnívali, že koncem druhé světové války se zastavil čas. I pověst válečného štváče si vysloužil, ale dějiny mu daly za pravdu.Státníka nemusí vždy porodit jen velmoc; byl jím třeba i egyptský prezident Sadat. On poznal, kam vede a čemu slouží arabsko-židovská nesmiřitelnost; měl odvahu se postavit proti celému arabskému světu a vysloužil si tím pověst zrádce a vyvrhele, jemuž žádný roduvěrný šejk ruku nepodal. Svou odvahu zaplatil vlastním životem, ale čas uběhl, nemožné se stalo skutkem a dějiny daly Sadatovi za pravdu.

Státníkem v tomto století z největších byl bezpochyby Ronald Reagan. I on býval svého času postava světové politiky nejvysmívanější a nejnenáviděnější; veškerá mírová i jiná hnutí zrovna říjela zpěněnými odsudky jeho válečného štváčství, ale on se tím nedal odradit, činil to, co seznal správným, poctivým a moudrým. Porušil všechna tabu, co jich znala jeho doba, místo nevměšování, zmírňování napětí, udržování světové rovnováhy a jiných posvátností vystavil rudou říši zla tvrdosti konkurence se světem svobody ... a hle, dějiny mu daly za pravdu. Ani teď neskončily ve věčném míru a neměnné blaženosti, ale cokoliv dobrého přinesly změny posledních let, nese Reaganovu pečeť.

Škoda že současný svět již neřídí žádná postava Churchillova či Reaganova formátu. Kdyby se někdo takový vyskytl, asi by neběhal do Moskvy s konvičkou k zalévání shnilých kořínků, ale řekl by moudré slovo o věcech nevyhnutelných a připravil by na ně svět. Vystavil by Rusko konkurenci se Západem, aby se to nevyhnutelné dostavilo dřív. Neboť rozpad Ruska dosáhl s nejvyšší pravděpodobností stupně, za nímž už návrat není možný; jeho vnitřní rozklad se rozběhl do otáček, jež už nelze zabrzdit. Není hříchem otázka, je-li rozumné tento vývoj zdržovat. Není-li naděje na změnu k lepšímu, je moudré se připravit na horší; zlo, jemuž se ponechá čas se rozvinout, bývá horší než to, které přichází rovnou. Státníci tuto stokrát osvědčenou pravdu znají. Politici ji možná v hloubi srdce tuší, ale děsí se jí. Také zemi české by nebyl na škodu výskyt státníka. Díru do světa by udělat nemusel, ale aspoň by mohl svému lidu povědět, že nic není škodlivějšího než trvání na stabilitách, jejichž zpochybnění by mělo nedozírné následky. Těmi stabilitami může být třeba i ono poválečné uspořádání Evropy, neměnné a nenapadnutelné usnesení velmocí, výsledky postupimské či které jiné konference. Sledoval jsem výbuch vítězoslávy v českých sdělovacích prostředcích, když se ondy kdosi z Ameriky postavil za platnost a nedotknutelnost té Postupimi; nuže, bylo by možno dlouze hovořit o zlých skutcích džina, jejž ta konference pustila z láhve, ale o nich už bylo řečeno dost. Vězme jen, že ať se z té Ameriky ozval kdokoliv, nebyl to víc než politik. Státník by totiž věděl, že neduživé kořínky uhnívají a žádné zalévání jim nepomůže. Státník, drazí opatrníci a vyznavači neměnnosti, státník je ten, komu dějiny dají za pravdu. Počkejme si a uvidíme, kdo to bude.

Kdyby se svět točil podle politiků, kdyby si kobylka dějin zapověděla zpochybnit tu či onu svátost, měli bychom podnes nejen berlínskou zeď a dráty na šumavské hranici, ale snad ještě třetihory. Naštěstí se toho zpochybnila zatracená spousta za těch posledních šest let. Hromada nedozírných následků se navzdory všemu zažehnávání dostavila; a jak patrno, nestalo by se nic zlého, kdyby byly ještě nedozírnější. Co se dalších nedozírností týče ... zatím se ledakomu může zdát výhodné, ba přímo vlastenecky záslužné trvat na principech rozličných poválečných dekretů a konferencí. Ale při bližším pohledu se ukáže, jak již prach a pavučiny celého půlstoletí opřádají tato ctihodná lejstra. A budou je opřádat dál, jelikož koník dějin nepřeje stabilitám. Výsledky toho či onoho se budou přes všechno zažehnávání i nadále zpochybňovat, až z nich zbude jen připomínka na nejplesnivější stránce dějepisných učebnic. Český člověk by učinil dobře, kdyby projevil trochu ducha státnického. Kdyby se porozhlédl, co všechno zameškal za posledních padesát let: že to nebyl jen hodný kus hospodářského rozvoje, ale také i jistý dějinný čas, který dnes již nehovoří jazykem konferencí roku pětačtyřicátého. Třebaže si to ten či onen neměnné stability bažný politik přál, stejně jako si dodnes přeje neměnnosti například Jelcinovy říše.

(Hannover, 12. 3. 1996, Český Týdeník 1996, č. 127)

Přešlo pár let a stalo se, v kremelské síni uchopil carské žezlo ... ještě uvidíme, jestli Belzebub. Ale vypadá na to. Nezdá se, že se máme co těšit na cokoliv, co z té strany pojde, čečenská tragédie je možná teprve první díl dramatu, z nějž bude celému světu ouzko. Dalo se tomu předejít, kdyby politici Západu hned od začátku místo běhání s miliardovými konvičkami do Moskvy bývali měli dost moudrosti a kuráže vměšovat se a říci - dost, s touhle muzikou se v průvodu našeho století mašírovat nebude. Snad se ještě najde státník hodný toho názvu, který se Belzebuba nelekne a nápor ruské výbojnosti i mafiánského rozkladu od bran světa zažehná. Ale lehké to už mít nebude. Pošetilým vzýváním stability se nadrobila pěkná kaše, již si svět teprve bude muset vylízat. 6. března 2000

ZNEPOKOJIVÁ PŘEDTUCHA

Je opravdu dost znepokojivé, co se nyní v Rusku děje. A to ještě kdoví, dozvídáme-li se opravdu všechno a nejsou-li zjevné události jen cípeček čehosi, co se v skrytu vaří; ono takové podpovrchové vaření nebývá na Rusi nic mimořádného. Vaří-li se pak, co z té kaše může dotéci až k vltavským břehům. Nejspíš nic kalého. Říkám si občas, nejsem-li následkem různých špatných zkušeností až příliš podezíravý a neslyším-li zbytečně růst trávu; třeba je všechno opravdu tak, jak příslušné agentury hlásí. Ale ukazuje se v posledních dnech, že i v mnohem povolanějších hlavách, než je moje, se líhnou rozličná podezření, čímž povzbuzen se odvažuji promyslet celý ten podivný souběh událostí ještě o kousek dál. Takže: Vyletěly před časem do povětří jakési paneláky v Moskvě i jinde na Rusi. Promptně byli z toho ohavného činu obviněni čečenští teroristé, žádné zvláštní vyšetřování se ale nekonalo a do dneška si zřejmě ruská politika s prostým obviněním bez podání důkazů dobře vystačí.

V rekordně krátkém čase poté se dala na pochod ruská vojska, aby bídné teroristy ztrestala. K takové pohotovosti je nutno ruským generálům opravdu blahopřát, jelikož připravit válečné tažení, mít všechny potřebné síly na místě, zorganizovat přísun jednotek i materiálu, určit přesně směry a cíle úderu ... to by snad nedokázal během několika desítek hodin ani sám maršálek Radecký. Dokázal-li by, museli bychom přijmout vysvětlení, že je nadán nadpřirozenými věšteckými schopnostmi, jelikož očividně věděl o teroristických akcích už předem. Co se schopností vojenských týče, jeví se už srovnání jinak; zřejmě jimi býval maršálek Radecký nadán mnohem lépe než ruští vojvodové. Proslýchá se, že jim čečenští raubíři zle zatápějí, inu, uvidíme, co z toho ještě bude.

Ale ať z toho bude co bude, jednoho válečného cíle už bylo, jak se zdá, dosaženo. Zcela náhodou se totiž krátce po zahájení trestné expedice konaly na širé Rusi volby a ruský lid, jemuž je velikost zchátralého impéria a sláva ruských zbraní nad vlastní chléb i boty, uzřel svou spásu. Neboť, rovněž naprostou náhodou, vyvstala přesně v pravou chvíli na ruském politickém nebi hvězda nebývalé záře. Válečný třesk z dalekého Čečenska dodal neznámé straně popularity, s níž se nemohl srovnat ani vůdce komunistických zatuchlíků, ba ani sám všemocný a světem obdivovaný vládce Jelcin. Jednosvorně se ruský lid přimkl k nositeli nové naděje, doufaje, že stejně jak udatně se obořil do zřícenin čečenského města Groznyj, oboří se i do ruské bídy, korupce, zlodějny, zmatku, nefunkce i do jiných neplech, co jich Rusi nadělila ta zlořečená demokracie. A že nakonec, jak jinak, přivede Rusko k nové slávě, před níž zbledne dekadentní Amerika i jiné upadlé končiny, neboť není sporu o tom, že ruský duch je nebesy předurčen, aby světu otevřel oči a přinesl mu spásu. To nakonec musel uznat i sám otec Jelcin, a třebaže se do té chvíle zdálo, že ho z kremelského stolce nedostane ani zemětřesení desátého stupně, dobrovolně o silvestrovské noci předal žezlo do rukou mladého dynamického vůdce nově zazářivšího hnutí, jehož jméno jest Putin. Jistá okolnost, že ten muž býval nikoli posledním z vůdců zlopověstné KGB, zapadla v hluku té slávy bez velkého povšimnutí. Bídák, kdo by si přitom pomyslel něco špatného, jak praví nápis na jistém podvazku.

Je jen jistý rozdíl v tom, co si od popsaného vývoje slibuje ruský lid, co západní politika a co ten či onen z nás nestátníků. Od politiků už po jistém zaváhání opět slyšíme známá slova o realitě, již je nutno uznat, a o Rusku jakožto nezbytném partnerovi, jehož zájmy nelze brát na lehkou váhu. Miliardy dolarů k podpoře ruské demokracie také jistě poplynou dál, i kdyby bylo na Rusi té chudince demokracii jakkoli šlapáno po krku, jelikož nelze nevydat peníze, které již byly příslušnými ministerstvy schváleny. Pokud by šlo o prostý občanský hlas - ale ono o něj jde jen málokdy - řekl bych, že by západní miliardy mohly najít vhodnější cíl než v kapsách ruských vypečenců. Rovněž mnohá realita i s nezbytným partnerstvím mi může být ukradena, neboť mi je zřejmo, že ať se špinavá rubáška obrací na kterou chce stranu, nic dobrého z ní vypadnout nemůže. Nicméně si nemyslím, že by se ruský duch tak brzy dal do šíření své spásy i k nám na Západ, jak se mnozí obávají; třeba by i chtěl, ale zatím si vede dost klopotně i v tom Čečensku a ještě bude rád, neodejde-li odtud zase s rozbitým nosem, kdepak nějaké otvírání očí světu. Pravoslavná nebesa jej možná předurčila, ale sil není. Mám starost jinou, neboť mi přes různá zklamání ještě stále není lhostejný osud mé rodné země české.

Vyveď mě z té obavy kdo můžeš, ale zdá se mi, jako by český vývoj během posledního desítiletí s jistým zpožděním, jen v hrubém rámci a specificky po česku, ale přece jen kopíroval vývoj ruský. Český samet nebyl jev unikátně autochtonní, nýbrž na české poměry a české mysli šitá perestrojka; osobité chápání tržních a parlamentních vztahů v Čechách se liší od Ruska jen rozměry a jistým folklórním svérázem; právní nehotovost a ponechávání širokých mezer v zákonech, jimiž plyne do kapes vybraných jedinců všechno, co ještě ve vyjedené zemi zbývá k zpeněžení, je rozdílné jen v tom, že se v Povltaví nevyskytuje tolik nafty a kaviáru; obdobná je neochota řečené mezery konečně zacpat a rovněž i ty kapsy jsou přišity na kabátech figur zcela obdobného charakteru a minulosti. Nemůže tedy nastat ... naslouchejme pečlivě, jak roste tráva ... je tak zcela vyloučené, že i příští fáze vývoje bude obdobná? Snad se mýlím a věřte mi, mýlil bych se rád; jen mi ale neříkejte, že to přece ne, že přece nejsme Rusové a že se něco takového u nás nemůže stát. Obávám se, že může, jako už tolikrát. Třeba takhle:

Hovoří se teď po luzích českých čím dál víc o předčasných volbách. Nemyslím, že jsou na spadnutí, kapři málokdy sami sobě vypustí rybník, ale přece jen je zklamání českého lidu z jeho volených zástupců veliké a představitelé obou prognostických stran, svého času bouřlivě opěvovaní, se už stačili změnit v dvojici trapných komiků, jež málokdo bere vážně. Cosi se rychle mění, i bez voleb. Celá čtvrtina občanů očekává, že se vedle dosavadních stran, od nichž už pomalu pes kůrku nevezme, vynoří nějaká nová síla, jíž by dali svůj hlas. Jde řeč o tom, že by takovou sílu mohli vytvořit například bývalí studentští vůdci, jimž se nedávno povedlo sbubnovat na Václavské náměstí demonstraci, jakou tento ctihodný prostor neviděl od slavného zvonění klíči před desíti lety.

Co tedy, když se v příhodný okamžik, tak dva tři měsíce před volbami, ať už předčasnými nebo nepředčasnými, opravdu vynoří nová strana. Leda že si nedá do znaku medvěda, nýbrž například půllitr, a nepovedou ji zklamaní organizátoři studentského sametu, ale jacísi nepříliš známí, zato ale rozhodní a dynamičtí mužové. Vynořivší se strana se bude těšit náramné pozornosti a sympatii veškerých médií a nebude mezi Aší a Jablunkovem řeči o ničem jiném než o ní. Kde se vzala a kde bere peníze na tak rozsáhlou propagační kampaň, nebude nikoho zvlášť zajímat. Snad nevyletí do povětří paneláky na Jižním Městě, jelikož česká země nemá žádné Čečence, jimž by se taková odpornost dala přičíst; rovněž se český duch stěží dá uvést do nadšeného varu válečnými taženími, jimž zatleskal naposledy za dob Prokopa Holého. Nu, vždyť tu jsou jiné možnosti, jimž by dobrý Čech zatleskal od srdce a rád. Takovou možností by mohlo být odhalení některé do nebes volající zlodějny, o něž zajisté není nouze ve vlastech českých. Jenže na rozdíl od dosavadního obyčeje by se nad zlodějnou nezavřela voda, nýbrž by byla rychle, rázně a drasticky potrestána. Několik dramaticky se kutálejících hlav by českému lidu úspěšně a přitom úsporně nahradilo Čečensko. Ovšemže by se patřičně zdůraznilo, čí zásluhou k takovému úspěchu došlo.

Poté už bude jen logické, že oba ztrapnělí prognostičtí mouřenínové (třebaže by je do té chvíle nikdo nedostal z vládních a parlamentních křesílek ani čtyřmi páry volů) pokorně, sami od sebe složí moc do rukou dynamického vůdce nového hnutí. Mohl by se jmenovat například Minařík. Nebo nějak jinak, jistě není v určitých kruzích o rázně dynamické postavy nouze. Jejich původ a minulost budou známy, ale nikomu to nebude zvlášť vadit. Hlavně že tady udělají pořádek, půjde jeden hlas. Demokracie ... ovšem, bude i nadále vyžadována, v Čechách nad ní ani nejúspěšnější krotitel tunelářů nemůže ohrnout nos, přece jen nejsme na Rusi. Ale vždyť se jistý Šavel přece cestou do Damašku také obrátil v Pavla, že, proč by se zrovna tak nemohl některý estébácký plukovník obrátit v ryzího demokrata. Dynamický demokrat mezitím bude dál získávat sympatie českého lidu, ne snad metáním karatistických kozelců, Čecha na předvádění násilnických sportů nikdo neutáhne, ale třeba že by ukázal, kolik urazí na posezení dvanáctek.A tak dál. Jak to všechno skončí ... asi nijak valně.

Náhlou tvrdostí nahnat strach tunelářům (zajisté ne všem), toho zavřít, toho vyhodit, to jsou prostředky sice efektní a v autoritativních režimech oblíbené, ale jedno nejsou, totiž tvořivé. Mohou tu a tam něčemu zabránit, ne však něco vyprodukovat. Produkt české země a blahobyt jejích obyvatel se jimi nezvýší, v důsledku všech důsledků spíš naopak, dosud nahodilé kořistnictví bezohledných jednotlivců se změní v nezvratitelný systém. Dojde-li k tomu, upnou se Čechy znovu a už natrvalo k chaotickému, vývoje neschopnému Východu, i bez železných opon a ostnatých drátů se stabilizuje pásmo úpadkových končin mezi Ruskem a Západem, nástupiště mafií se posune blíž k bohatým západním zdrojům, jelikož z ruských zdrojů už mnoho nezbude, ruský duch přece jen o kousek rozšíří svou spásu. Na kterémžto faktu nezmění nic ani případné přijetí řečených končin do Evropské unie, budou-li západní státníci tak zabednění, že tu hloupost udělají; spíš se za takových okolností přenese východní podvraťáctví na Západ než západní funkčnost na Východ.

Snad zde varuji naplano, snad zacházím ve svém škarohlídství příliš daleko. Jedno se ale zdá být jisté, pohlédneme-li východním směrem. Sametový postkomunismus tam ostrým zlomem přechází do své druhé fáze, mnohem říznější než byla ta nemastně neslaná netržně tržní, prognosticko-demokratická. Sled ruských událostí ukazuje, že to není vývoj nahodilý, nýbrž přesně uvážený a důsledně prováděný. Přinejmenším v Rusku se jelcinovský chaos rázně mění v přímou vládu tajných služeb. Zbývá ještě odhadnout, omezí-li se tento vývoj pouze na Rusko, nebo pokusí-li se roztáhnout dál, v mezích bývalého tábora míru a pokroku a možná že i přes ně. Nepotrvá dlouho a poznáme to. Nestane--li se to, zaplať Pánbůh; ale buďme připraveni i na takovou okolnost. Abychom totiž tady nestáli se svěšenýma rukama a nenaslouchali hlasu lidu, který bude říkat ... inu jo, oni jsou to sice ... ale zato tady udělají pořádek. Udělají, jistě.

Třeba se mě zeptáte, odkud to všechno mám. Inu, víte, je mi rozpačito vyznávat se z takové věci, ale měl jsem vidění. Zřel jsem dlouhé řady dynamických postav, a všechny ty postavy se tázaly: »Jak dlouho je necháme, holoubky, aby se nabažili té své demokracie a tržnosti?«A z výše pravoslavných nebes se snesl hlas hromu: »Deset let. Deset let, soudruzi!«

(Hannover, 11. 1. 2000)

Neplýtvat pochopením

Jedno musím uznat, hledím-li na české dění z druhé strany Šumavy: na rozdíl od běžného západního způsobu reagují české sdělovací prostředky mnohem zasvěceněji, v daleko ostřejší analýze a mnohem méně naivně, jedná-li se o Rusko. Snad že českým lidem včetně novinářů ještě sedí v kostech hluboká zkušenost s říší zla, a nečiní si tudíž zbytečné iluze ani s mocenským útvarem, který ji vystřídal. Český člověk ví, co může z té strany čekat. Tím spíš uhodí do očí článek takového druhu, jakého se v Mladé frontě Dnes před časem dopustil pan Petr Pospíchal. Stojí za to citovat z něj hrst ukázek. Také nesouhlasím s válkou v Čečensku, ale ... Putin byl pracovníkem KGB, ale ... (užitečné slůvko, to ale), KGB byla jinou organizací než NKVD let třicátých ... Putin není vinen ruskou historií... Mějme jisté pochopení ... Dejme šanci Putinovi!

Inu, nevím, jakou bychom mohli dát Putinovi šanci, ani jestli o ni stojí. Šance, jež potřebuje, si umí dávat docela dobře sám. Za ruskou historii také nemůže, leda za její nedávný kousíček, ale to také není otázka, již si klademe; nás spíš zajímá, nebude-li moci za to, co nás ještě čeká. Určitý rozdíl mezi neandrtálsky primitivní NKVD a ruskými tajnými službami současnosti by tu jistě byl. Pravda, dnes už se nestřílí do týla ani nezavírá za dráty gulagů, nýbrž se pracuje jemněji, moderněji, ale tím není řečeno, že bychom směli nad výsledky jásat; možná že současná chladně profesionální výkonnost nám může být nebezpečnější než krvavá zběsilost někdejších Stalinových katů. Že Putin pracoval zrovna pro tuhle perfektní mašinérii dezinformací a vydírání, bych nepokládal za přesvědčující důvod k tomu, aby mu svobodný svět - jehož částí se, jak známo, hodláme stát - skákal kolem krku. A nabádá-li nás Pospíchalův článek, abychom pro kousky ruského vládce měli jisté p o c h o p e n í ... toto samotné podstatné jméno si zaslouží, abychom se jím chvíli zabývali.

Pochopení. Ušlechtilé, přímo evangelické slovo, zajisté. Nedávno minulé století nemuselo být tolik poznamenáno různými odrůdami destruktivního šílenství a mohli jsme být ušetřeni mnoha krvavého utrpení, kdyby evropská veřejnost a její představitelé bývali v pravý čas dokázali potlačit svůj sklon k slitovnému pochopení s kdejakým ničemou. Ti starší mezi námi si ještě vzpomenou na výzvy k pochopení snah jistého pana Hitlera, jimiž svého času přetékala ústa státníků demokratické Evropy. Nesmíme a priori zatracovat... S výroky německého vůdce nesouhlasíme, ale... Lze mít jisté pochopení... Jediný Churchill neměl pochopení, nýbrž rázně ukázal na nepřehlédnutelné příznaky budoucích malérů; to ovšem už měl válku na krku.

O pět let později ... ach, co zde bylo pochopení pro dobrotivého strýčka Stalina, tak sympaticky bafajícího ze své fajfky! I osvobozená země česká jej byla plná, jak si dobře vzpomínám. Stalinská říše tehdy dostala možnost roztáhnout se do půli Evropy, kterážto zásluha náleží zejména Rooseveltovi, jejž dodnes mnozí ušlechtilci pokládají za nejkladnější postavu amerických dějin. Choval tolik prostoduchého pochopení pro strýčka Stalina, až do jeho objemné náruče uvrhl - mezi jinými - i nás. Pochopením neoplývající Churchill sice něco nesouhlasného bručel, prý cosi jako lidé, bděte, ale nikdo ho neposlouchal. Stalinské pochopení převýšilo hitlerovské o mnohonásobek; stalo se praxí nejen přeopatrných diplomatů, nýbrž i horoucím vyznáním nejméně dvou generací humanistických krasoduchů Západu.

Z rudé říše přicházely zvěsti o hladomorech, o táborech smrti a ukrutnostech hodných Tamerlána, ale oni se rozhodli přeslechnout je a mít raději pochopení. A my, kteří jsme nakonec v důsledku všech těch pochopení opouštěli svou vlast a ocitli se na dosud svobodném Západě - co divokého, nesnášenlivého pochopení jsme zde shledali vůči všemu, co přicházelo zpoza ostnatých drátů Brežněvovy říše! Co bývalo ochoty vyměnit svobodný a demokratický systém za to, čím na hony zasmrádala východní říše zla!

Přesně v týchž okamžicích, kdy jsme u nás v bezmocném zoufalství plivali po sovětských tancích, probíhala na Západě intelektuální revolta, hněvivě se obracející proti hříchům vlastního demokratického systému, zato si však stanovivší za zásadu nebrat v úvahu očividné špinavosti Brežněvovy říše. Zrovna tak, jako dnes už zase ledaskdo - v Čechách jsou takové hlasy naštěstí zatím jen výjimkou - vybízí k pochopení vůči jejím následníkům. Není žádná zásluha ani známka intelektuální nadřazenosti odsuzovat zlovůli a zločiny, když se už staly. Mnohem záslužnější je předvídavě poukazovat na první náznaky, z nichž se vražedné šílenství může časem vyvinout. Zavíráním očí nad nimi, pochopením a porozuměním pro ně neposloužíme nikomu. Neposloužíme tím těm, kteří se už oběť- mi mocenské nadřazenosti stali, což jsou dnes shodou okolností Čečenci a roku osmatřicátého i osmašedesátého jsme to byli jinou shodou okolností my, přičemž ovzduším evropského Západu zaznívala tatáž evangelická slova o pochopení. Neposloužíme jím ani obětem budoucím, jimiž mohou být nejdřív nedobrovolní obyvatelé ruské říše, o něco později stejně nedobrovolní obyvatelé toho, čemu se na Rusi říká »blízké zahraničí«, a nakonec - nu třeba i ti ušlechtilí slitovní, pochopení plní humanističtí duchové sami, jako už pokaždé.

Jde o vinu budoucnosti, ne o pozdní honění neodčinitelného bycha. Jde o prozíravost, již osvědčil Churchill a neosvědčili Chamberlain, Roosevelt a útočné kohorty levičáckých hnutí Západu v letech sedmdesátých. Své - to jsme nechtěli, tak jsme si to nepředstavovali, to jsme přece nemohli tušit, kterážto bědování se ozývají pokaždé, když už klec spadla, si mohou ušlechtilí duchové strčit za klobouk. Je totiž jen málo dějinných katastrof, které se nedají včas tušit. Kdo chtěl, mohl snadno uhodnout, k čemu směřuje Hitler roku osmatřicátého, Stalin roku pětačtyřicátého i Brežněv roku osmašedesátého.Tutéž předvídavost lze osvědčit i dnes. Ne-li, možná že za čas opět uslyšíme výmluvu »to jsme nechtěli, to jsme nemohli vědět« a bude stejně zbytečná jako kdykoliv předtím. Mohli jsme vědět a můžeme. Stačí jen nepřelakovávat zjevné signály zlovůle ušlechtilou mastičkou pochopení, nedávat šance začátkům, které již nyní neomylně smrdí krví a útlakem.

Abychom si znamení času zvýraznili, zopakujme si, jaké signály až doposud z putinské říše vycházejí.V Rusku během střídání kremelských pánů cosi proběhlo. Je třeba už pořádné porce naivity k blahoslavené domněnce, že to byl demokratický proces, holoubci. Byl to úspěšný p ř e v r a t v plném smyslu toho slova. Převratem nazýváme nátlakový akt, jehož pomocí jedna mocenská skupina nahradí druhou. Je hloupost se domnívat, že se při tom musí střílet, přelézat brány nějakého Zimního paláce nebo vůbec konat malebné revoluční kousky; tak se to dnes dělá možná ještě někde v Kongu. Ve vlasti Leninově mají s domácími i zahraničními převraty velkou zkušenost a dovedou dosáhnout svého lépe, bez zbytečného rámusu. Dosah pojmu p ř e v r a t nijak nesnižuje ani okolnost, že se udál zcela civilně, pomocí demokratického rituálu; řekl bych dokonce, že je to úkaz velmi znepokojující. Znamená totiž, že se našel krotitel, který dokázal zapřáhnout demokratické zvyklosti, aby poslušně cválaly dokolečka na jeho oprátce; my, kteří se ze starého zvyku držíme představy, že vnější instrumentář demokracie znamená automaticky svobodu, bychom se nad tím měli zamyslet. Ostatně nejen v Rusku, že ano. Ukazuje se, že demokracie může být zneužitelná, víme-li, jak na to.

Zastaralí diktátoři včerejška se domnívali, že nesmějí připustit občana k volební urně, aby mohli vládnout podle svého. To ovšem ještě byli diletanti. Dnes víme, že stačí voliči neponechat výběr, způsobit, aby se jedna strana podobala druhé, a vol, koho vol, dopadne to v každém případě stejně. Pověsí-li se navíc občanu pod nos vějička, na niž se ochotně dá lapit, stvrdí svým souhlasem cokoliv. Taková vějička se na Rusi předvídavě a s velkou dávkou profesionality našla a beze zbytku využila.

Po deseti letech mátožného motání se údajně objevila nová síla, slibující přivést ztroskotanou veleříši znovu k bývalé slávě. Zatím nevím zcela přesně, jak to hodlá udělat, ale je nutno uznat, že začátek se povedl na jedničku. Události na přelomu let 1999 a 2000 běžely jako na drátku. Což je pozoruhodné, jelikož v Rusku jinak jen máloco vůbec jakž takž běží, natož jako na drátku; i můžeme pokročit v úvaze dál a domýšlet se, na jakém a čím drátku. Hlavu si nad tím příliš lámat není nutno, protože v celé té směšně nemohoucí říši zla byl a dosud je pouze jeden drátek, který vždy dokonale fungoval a své poslání beze zbytku plnil. Je tak notoricky známý, že ho ani nemusíme jmenovat.

Ruskému převratu předcházela dokonalá, se vším počítající příprava, profesionální propočet, který vyšel tak, jak měl vyjít. Můžeme na základě toho odhadovat, jak se vše bude vyvíjet dál. Scénáře budoucího vývoje mohou být různé, ale jedním si můžeme být jisti: co dál bude na Rusi probíhat, bude řízeno ze stejných míst, stejně profesionálně, za použití týchž skvěle se osvědčivších metod, stejně cynicky a bezohledně.

Co může stát na konci snah, pro něž máme dle vyjádření pana Pospíchala mít pochopení, zatím tak jistě nevíme. Vysílané signály se sice ozývají velkou bojechtivostí, vladař Putin osobně lítá po širé Rusi ve stíhačkách, vlastní rukou odpaluje mezikontinentální rakety a tuhle docela i přišel s doktrínou preventivního užití jaderné síly, čímž předstihl i samotného Brežněva. Zřejmě si pan Putin potrpí na vojáčkování... Což, hrůza z něj zvlášť nejde, to tričko je ruské říši zjevně příliš veliké, ale o čemsi se to zdá vypovídat. O tom, nač se můžeme napříště z Východu těšit: na různé druhy nátlaku a vydírání. Materiálu k němu stačila KGB během své činnosti nasbírat dostatek.

Velké jaderné války se snad bát nemusíme, ale pokusů o destabilizaci a pronikání mocenských i mafiánsko-parazitických struktur do všech skulin, jež jim z hlouposti ponecháme, dozajista ano.

Nejsem věštec z povolání a nač zde poukazuji, se nemusí do puntíku vyplnit. Třeba se prezident Putin projeví jako moudrý, demokratický státník, který bude sloužit své zemi, aniž by přitom ohrožoval blízké i vzdálenější zahraničí. Třeba ještě ukáže svému lidu méně slabomyslné cíle než imperiální slávu a podmanění sousedů. A třeba opravdu dovede ruskou říši k stabilitě a prosperitě, jak slibuje. Zatím na to nevypadá, ale co když. Jestli ano, rád uznám, že jsem se plašil zbytečně a bezdůvodně podezíral dobré lidi ze špatností. Jsem ochoten v takovém případě putovat bosky a v rouše kajícníka do Moskvy a tam v chrámu Vasilije Blaženého obětovat tu nejdelší svíci, kterou tam mají, za udobření a odpuštění. Obávám se však, že k tomu nebudu mít příležitost. Signály doby jsou takové, jaké jsou, a podobají se signálům let dvacátých, třicátých, čtyřicátých i šedesátých - jen s tím rozdílem, že místo Čečenců tehdy mohli za všechny špatnosti židozednáři, kulaci, revizionisté a kontrarevolucionáři. Pomalu bychom si jich měli začít všímat. Co se týče pochopení ... nechme si je pro jiné. Svět je plný lidí urážených a utlačovaných, kteří si je zaslouží víc.

(Hannover, 26. 4. 2000, ANNONCE, 26. 10. 2000)

Není všechno samá sláva, co se děje v království českém, ale o jednom je třeba se zmínit s uznáním: české sdělovací prostředky, ještě před málo lety se motající v pavučině samochvály a úslužného přitakání, našly svůj skutečný účel. Ne že by bylo všechno zcela domyšlené, co nám přinášejí na stůl, ale jsou už z velkého dílu kritické, ostře analytické, takže si stačily vysloužit titul nepřátel lidstva přesně od týchž pánů, jež donedávna obdivuplně ošmajchlovávaly. Jsou dokonce i jisté obory, v nichž česká žurnalistika objektivitou a hloubkou pohledu převyšuje svůj západní vzor. Z nich na prvním místě zpravodajství o Rusku. Není divu. Západní zpravodajství vyrostlo z přeopatrného našlapování okolo tohoto tématu v letech slavného uvolňování napětí a dodnes se obává, aby někomu příliš zhurta nestouplo na kuří oko. Stále ještě chová iluzi demokratického Ruska, majícího, inu ano, jisté potíže s nalezením té správné cesty, avšak kteréžto je nicméně náš nezbytný partner, jehož zájmy nesmíme opomíjet. Tisk český, vycházející daleko spíše ze zkušenosti tanků na Václaváku, si bere méně ubrousků před ústa. Mnohem neuctivěji ukazuje prstem na špinavý podolek ruské imperiální slávy. Kdepak nezbytný partner, kdepak k demokracii směřující společnost, spíše temná kaše cynismu, krutosti, zločinu, korupce, stalinských sentimentů, výbojnosti, dezinformantské podlosti.

Jistě lze nalézt mezi ruskými lidmi i kvality jiné, ale k slovu se nedostávají. Ještě všelijaké překvapení asi přinese světlo z Východu a lze se obávat, že nebude oč stát. Západní svět by udělal dobře, kdyby se občas poučil z ne-uctivého českého tisku. Představu partnerství by si z hlavy vyhnal. Ještě dávno k němu nedozrál čas, ještě stále je nutné si na Rusko dávat pozor. 8. března 2000

Slovo vydavatele

V době, kdy publicista a spisovatel Luděk Frýbort opouštěl Československo, zuřila zde již naplno husákovská normalizace. Bylo jedenáct let po zardoušení »pražského jara« našimi tehdejšími spojenci... píše ve své předmluvě Petr Zavoral.

Ačkoliv téměř o dvě desítiletí mladší, vydržel jsem to ve své nešťastné vlasti jen o pouhý rok déle než autor této knihy. Prostě jsem v ní nemohl dále dýchat. Stejně jako pan Frýbort, i já jsem měl namířeno za moře a i v mém případě osud tomu chtěl, že jsem nakonec zůstal za humny - v německém Bonnu, pouhých zhruba 200 km jižně od Hannoveru. Luďka Frýborta jsem však znal jenom z exilových časopisů, do kterých tenkrát své úvahy psal pod pseudonymem Jaroslav Kratochvíl.

Přišel listopad 1989. Psát o euforii a nadějích počátku roku 1990 je zbytečné, zažili jsme to tehdy všichni ... a já jsem se - na rozdíl od pana Frýborta - z exilu vrátil domů natrvalo. V březnu 1990 jsem začal vydávat ANNONCI, a přestože se jednalo o inzertní noviny, od počátku jsem v ní uveřejňoval též politické komentáře. Jak šly měsíce, nadšení opadalo a začaly se dít prapodivné věci, které však tehdejší tisk nikterak nereflektoval. Stále silněji jsem cítil, že články v inzertních novinách nestačí, a tak v říjnu 1991 k ANNONCI přibyl Český deník. Nebyly to noviny vzniklé »na zelené louce« - pod novým jménem jsem vlastně převzal do té doby prodělečný Občanský deník, jenž vznikl po listopadové komedii, z nepochopitelných důvodů nazvané »revoluce«, jako noviny Občanského fóra, a to z komunistické Svobody, středočeské varianty Rudého práva. Velká část z téměř stočlenné redakce tudíž pocházela ještě z dob totality - a podle toho se též začala odvíjet bujará historie Českého deníku.

Můj úmysl dělat zcela otevřené, pravdivé a tvrdě kritické noviny brzy vedl k »První českodeníkovské redakční revoluci«. Tehdejší šéfredaktor Jan Vávra (ano - ten, který se po následné úspěšné likvidaci několika novinových titulů na poměrně dlouho uchytil v televizi Nova coby pobočník a posléze úhlavní nepřítel Vovky Železného) to však »nevydýchal« a spolu s většinou druhdy komunistických »novinářů« v prosinci 1991 ze dne na den odešel. A redakce se stavěla znovu - tentokrát skutečně téměř na zelené louce.

Následovalo nejúspěšnější období Českého deníku - jako prakticky jediné noviny stál tehdy (v době Pithartovy vlády) na straně nově vzniklé ODS, jejíž předseda do něj psal každý pátek úvodník. Když pak ODS v létě roku 1992 vyhrála volby, stal se ČD nakrátko téměř »vládní tiskovinou« (a inzertní zakázky se jen hrnuly). Leč už po roce - alespoň v mých kritických očích bývalého exulanta - se začala ODS sunout do prapodivných, pro mě tenkrát zcela nepochopitelných vod. Články, jež jsem na adresu této strany, především však Václava Klause, psal, byly stále kritičtější ... až se pan profesor urazil, své úvodníky psáti přestal. Posléze ani můj tehdejší šéfredaktor Pavel Šafr (ano - ten, který dnes šéfuje Lidovým novinám) ostudné zpochybňování majestátu »Nejvyššího« nervově nevydržel.

Vypukla »Druhá redakční revoluce v ČD« a Šafr spolu s ostatními mladými redaktory, jimž se znelíbil vydavatel, jenž tak nevídaně pohrdá nedotknutelnou autoritou, za sebou rovněž přes noc práskl dveřmi. No a ČD personálně začínal opět téměř od nuly.

Pak následovaly pro Český deník časy stále těžší a těžší. Neboť říkat a psát nepohodlnou pravdu v těchto zeměpisných šířkách bylo vždy problematické (a tudíž se inzertní zakázky, tak důležité pro ekonomiku listu, hrnouti přestaly). Někdy v té době jsem konečně odkryl identitu páně Kratochvílovu a nabídl mu ve svém listě pravidelné místo. A vyplatilo se to, neboť zřejmě jen díky tomu spatřilo světlo světa mnoho nesmírně zajímavých a moudrých úvah z jeho pera.

To však nic nemění na tom, že stejně jako mé články, i slova pana Frýborta velmi předběhla svou dobu. Podobně jako Demokratická unie, politická strana, jíž jsem pomáhal ke zrodu. Už její hlavní volební heslo - Nejen prosperita, ale i morálka a právo - jasně vyjadřovalo, proč vznikla a o co jí šlo. Pavel Šafr a jeho redakční »Klausjugend« nebyli však v naší zemi sami - i většina pravicově orientovaných voličů si svoji arogantní a neomylnou modlu i s její kamarilou tehdy ještě nehodlala nechat vzít - v době vrcholícího budování tunelů se morálka a právo zkrátka nehodily do krámu ... a tak DEU v parlamentních volbách roku 1996 propadla.

Několik měsíců poté přestal vycházet i Český týdeník, který necelé dva roky předtím nahradil Český deník. V té době již byl (z výše uvedených důvodů) velmi ztrátový a v jeho dalším dotování jsem neviděl smysl. Na několik let tak ztratil prostor pro své články i Luděk Frýbort. Občas sice publikoval ve švýcarském Polygonu, ale v českém tisku se pro jeho slova místo jaksi nenašlo.

Přišel červen 1998 a s ním i předčasné parlamentní volby. Bylo to pro mne nepochopitelné, ale stále ještě se v České republice našlo dostatek pravicově smýšlejících voličů, kteří arogantnímu lháři s elegantním knírem sedli na lep - jeho megabillboard na místě, kde kdysi stál megapomník jistého generalissima, frenetická podpora jedné popové zpěvačky a heslo Doleva, nebo s Klausem k tomu zřejmě stačily.

Povolební vývoj však překonal i má nejpesimističtější očekávání - spasitel, který »mobilizoval proti levici«, se stal tím, kdo vládu levice umožnil ... a v době, kdy píši tyto řádky, ji u moci drží již třetím rokem!

Neuvěřitelná míra podlosti, kterou tím Václav Klaus prezentoval, se stala pro mne impulsem, proč se politické komentáře vrátily alespoň na stránky inzertní ANNONCE. Petr Zavoral, jeden z redaktorů zaniklého Českého (tý)deníku, se v ní ujal obdenního, od dubna 2000 pak dokonce denního glosování politické truchlohry v České republice - do října téhož roku vzniklo z jeho pera už hodně přes pět stovek komentářů! - a od jara 2000 k nim - po téměř čtyřleté přestávce - přibyly i moudré články Luďka Frýborta.

Některé z nich se ocitly i v této knížce, a jen lituji, že nezbylo místo i na ostatní. Pro technicky pokročilejší mezi námi však mám dobrou zprávu: všechny jeho v ANNONCI publikované úvahy jsou k nalezení na Internetu pod adresou www.annonce.cz (tam pak v oddíle Vše o ANNONCI, resp. Politické komentáře). A chci jen věřit, a sobě i našim čtenářům k tomu držím všechny palce, že k nim budou přibývat další a další. Neboť jen těžko by mohl někdo chytřeji a precizněji pojmenovávat nešvary v mé vlasti a současně tím vyjádřit to, co vidím a cítím nejen já sám.

Již v dobách Českého deníku se často ozývaly hlasy, že by se vyplatilo úvahy pana Frýborta vydat knižně. Dlouho jsem váhal, zda se do toho pustit - jak známo, z tohoto druhu literatury se u nás bohužel bestsellery nestávají. Pod dojmem jeho brilantních textů z posledních měsíců po obnovení jeho spolupráce s námi jsem však již dále váhat nemohl a pustil se do toho. A nezbývá než doufat, že se tento výbor bude prodávat a číst. A to určitě nikoliv kvůli ekonomickému efektu. Kvůli obsahu! Jsem totiž přesvědčen, že podstatná část esejí Luďka Frýborta by si zasloužila stát se povinnou četbou. Nejen na školách - především na úřadech a mezi politiky! Samozřejmě však velmi dobře vím, že v tomto směru zůstane jen u zbožného přání...Tolik tedy ke genezi tvorby Luďka Frýborta v letech devadesátých, k jeho publikování v České republice a vzniku této knihy.

Milí čtenáři, dovolte mi na úplný závěr ještě několik - pro mnohé pravděpodobně nepříjemných - slov. Ani demokracie není dokonalá. Je jen mezi všemi ostatními systémy tím nejméně špatným. Asi největší její slabinou je skutečnost, že v ní má při volbách hlas rozumného a přemýšlivého člověka stejnou váhu jako hlas člověka - pokusím se to vyjádřit kultivovaně - poněkud jednodušeji strukturovaného. Ke které skupině patří ti, kteří si koupili tuto knížku (a dokonce ji celou přečetli), není třeba pochybovat. Smutnou skutečností však je, že čtenářů Blesku, Ringu, Story či »literárních skvostů« typu Zpověď (prezidentova) tajemníka, je mnohem, mnohem více! A podle toho to u nás také vypadá. Je očividné, že vývoj nelze urychlit či dokonce přeskočit.

Vyspělé demokracie Západu, kam bychom tak rádi patřili, na to měly mnoho desítek let či dokonce staletí. Vše nasvědčuje tomu, že i nám to bude trvat podstatně déle, než jsme si v prvních letech po »sametu« mysleli. Velkým štěstím (a jedinou útěchou pro mě) je však alespoň naše geografická poloha - v NATO již jsme a vstup do Evropské unie je jen otázkou času. Bude tomu tak ale právě především jen díky té poloze a mílovými kroky postupující globalizaci, jež funguje nezávisle na tom, jaké barvy je ta či ona vláda.

Kdyby se však o zařazení České republiky do civilizovaného světa rozhodovalo na základě úrovně společnosti a jejích politiků, ocitli bychom se nejspíše ještě na dlouho někde mezi Pobřežím Slonoviny a Miloševičovým Srbskem.

Neboť to, co se u nás nazývá politikou, je (až na výjimky potvrzující pravidlo) jen trapným panoptikem křiváctví, lži, podvodu, primitivismu a kořistnictví. Tvrzení, že politika je svinstvo, dostalo u nás v posledních deseti letech bohužel plně svůj obsah. Na vině však nejsou jen oni - naši »politici«! Lumpové žijí totiž všude a k moci se derou i v těch nejvyspělejších společnostech. Tam však existují fungující obranné mechanismy - především kontrola nezávislými masmédii, jež ovšem jen dávají průchod tlaku veřejného mínění.

Sdělovací prostředky v Česku posledních let již víceméně fungují. Problém je ale především v tom, že zde naprosto chybí tlak veřejnosti! Není dne, aby se veřejně neodhalila další a další svinstva spáchaná osobami veřejně činnými. A co na to zdejší občané? Nic. Vůbec nic. Nejen že se nedemonstruje před parlamentem a na ty naše nadmíru sebevědomé a prefíkané politické hochy se nehází shnilými vajíčky. Ony jsou dokonce (máme-li věřit pravidelným průzkumům) i volební preference jejich prolhaných politických stran setrvalé! Mizérií v České republice v mých očích proto není nikdo jiný než sami její obyvatelé.

Vzniku, zániku a smyslu Českého deníku věnoval autor jednu kapitolu (Na rozloučenou s Českým týdeníkem). Kromě řady zajímavých myšlenek tam stojí také něco slov o mé osobě. Neuvěřitelná vlastnost Luďka Frýborta předvídat se potvrdila i v tomto případě. Mimo jiné tam o mně píše: »Zklamaný a zahořklý se bude věnovat svému nepolitickému obchodu, než - kdo by mu to mohl mít za zlé - než též dozná, že opustil exil předčasně.« No ... a přesně tak se také stalo. Jenom tu »zahořklost« bych asi nahradil podstatně jadrnějším (a nejspíše nepublikovatelným) výrazem - na adresu té části obyvatel České republiky, o níž je výše řeč.

Na jiném místě Luděk Frýbort píše: »V každé společnosti je jistý podíl nemehel a měkkýšů, myslí líných, jimž svoboda nic neříká. Nabízet jim svobodu znamená házet perly ... snad i ty svině si však cení perel víc než duše otrocká svobody. Stav věcí ukazuje, jaký asi je potenciál otroctví ve společnosti: je to pětina až čtvrtina populace.« Zlatá slova! I zde autor precizně vystihl podstatu věci. Snad až na to, že ve společnosti naší prapodivné země je potenciál tupého otroctví určitě o hodně vyšší.

V době, kdy dopisuji tyto řádky, uspořádala redakce Lidových novin (jež jsou podle mého soudu v dnešní podobě nejlepší za celou jejich polistopadovou éru a současně představují jediný deník, který se zde snad dá nazvat pravicovým) u příležitosti zbrusu nového státního svátku České republiky (28. září, sv. Václav) čtenářskou anketu o nejpopulárnějšího Václava všech dob. U pravicového čtenářstva v ní s velkým náskokem zvítězil ... hádejte kdo? No přece - zosobnění lži a podrazu v těchto zeměpisných šířkách - Václav Klaus!!

Ó, blbosti lidská, kde jen jsou v zemích Království českého hranice tvé! No a to jsou přesně ty chvíle, kdy z duše závidím panu Frýbortovi, že zůstal ve své nové vlasti a předčasně nezpřetrhal své tam nově zapuštěné kořeny. Ach jo.

Ano, je tomu skutečně tak: Každý národ má jenom takovou vládu a takové politiky, jaké si zaslouží...

Josef Kudláček

Curriculum vitae (kádrový dotazník autora)

L u d ě k F r ý b o r t . Narozen: 25. srpna 1933 v Jičíně, jinak od útlého dětství Pražan s jistým sentimentálním vztahem ke krajině matčina původu, Českému ráji a Podkrkonoší.

Rodina: Otec Bedřich, důstojník československého generálního štábu do roku 1939, od té doby v různých úřednických, a po komunistických prověrkách dělnických profesích. Otcovo důstojnické povolání i jeho postoje a názory mu byly jedním ze zdrojů kádrových potíží, ostatní si navařil sám.

Matka Marta, dodavatelka dobrodružných genů, na stará kolena úspěšná učitelka angličtiny. První nevydařený pokus o manželství v letech 1960 až 1972, napodruhé to už vyšlo: manželka Silvia sudetoněmeckého původu, věrná společnice v sdílení složitého osudu v Čechách i v exilu. Synové Richard a Erik.

Vzdělání a povolání: Jako ne zvlášť vynikající student maturoval na dejvickém gymnáziu v roce 1952. Byl pro učitele pohromou: v některých předmětech vynikal často i nad ně (dějepis, zeměpis), v jiných lajdačil až těsně pod hranicí vyhazovu. S nevalným prospěchem a pošramoceným třídním profilem se hlásil na studium etnografie a historie, což samozřejmě nemohlo skončit dobře. Po absolvování dvouletého kurzu absurdity v Čepičkově armádě utloukal čas v různých laboratořích, až hlavní z životních lásek, příroda, ho přivedla ke geologii. Celkem zdařilý nástup v Ústředním ústavu geologickém byl po necelých třech letech ukončen udáním komunistického kolegy a odhalením účasti na dvou protistátních skutcích (činnost v ilegálním skautském oddílu, pomoc při pokusu o útěk za hranice). Poté dvanáct dělnických let (většinou jako vrtný dělník v geologickém průzkumu, mimo to horník, razič kanalizačních štol, v čase lidských tváří nadějný, leč krátkodobý pokus o samostatné živnostnictví jakožto autodopravce). Ve zmatcích po nástupu normalizace vklouzl nenápadně do skromné role geologického technika, ostře sledován Stranou, aby si moc nevyskakoval. Emigrace v roce 1979 konečně umožnila slušné uplatnění - až do důchodu v roce 1995 - v Zemském úřadu pro geologii v Hannoveru, obor hydrogeologie.

Vývoj názoru: Nasměrován protikomunistickým rodinným prostředím. Za dostatečný společenskopolitický názor pokládal zprvu skauting, v němž se ilegálně angažoval a s velkým štěstím unikl kriminálu. Široké poznání lidských povah během dělnické kariéry, historická srovnání a zkušenosti z cest světem ho přiváděly stále vyhraněněji k názoru nesocialistickému, pravicovému, vyjádřenému individuální svobodou člověka. Nábožensky dosti vlažný český bratr, později vytvoření soukromého náboženského názoru.

Literární činnost: V pětatřiceti letech zničehož nic zahájil hned románem. Román byl příznivě přijat nakladatelstvím, ale nakonec v utužujícím se temnu normalizace nevyšel. Návazně rozsáhlá publicistická činnost v českých a později emigrantských novinách a časopisech. Povídky, fejetony, politicko-společenské úvahy. V letech 1992 až 1996 spolupráce s Českým deníkem, v němž se mu dostalo možnosti zatím největšího rozvinutí. Další tři romány, leč v současných českých podmínkách patrně nevydatelné.

Jiné záliby: Především cestování, díky němuž nejspíš sejde ze světa stejně zámožný, jako na něj přišel. Putování krajinami jako zdroj inspirace a zamyšlení. Sporty pouze aktivní a nekolektivní, sportovní čumilství nemiluje: pádlování, cyklistika, lyžování, pěší putování. Nemoderní kreslení a malování (hlavně krajiny, tužka, tuš, olej), kuchařina, víno, hra na dudy.

Celkové hodnocení života: Bylo to občas docela krušné, ale stálo to opravdu za to. Na dlouhou chvíli si zatím nestěžuje.

KONEC

(ANNONCE, k. s., ISBN 80-900125, Praha 2000)

Zpátky