Březen 2005

Právo soudit

Emanuel Mandler

Je pochopitelné, že výročí srovnání Drážďan se zemí v únoru 1945 vyvolává nejrůznější asociace. Zvykli jsme si dnes na hlášení o desítkách obětí teroristických útoků, ale desetitisíce Němců, kteří přišli o život během jednoho jediného náletu (i když to bylo před šedesáti léty), to je přece jen příliš tragiky najednou. Nevyhneme se posuzování něčeho takového, přičemž jeden z logických závěrů takového posuzování je, že Spojenci v kobercových náletech, jejichž oběťmi v německých městech byli hlavně civilisté, přestoupili své vlastní civilizační a kulturní normy.

Přirozeně že proti takovým závěrům vzneseme sami námitky. Můžeme, smíme v Evropě, která zatím žije v hlubokém míru, posuzovat jednotlivé akce něčeho takového, jako byla druhá světová válka s dosud nebývalými zločiny nacistů proti lidskosti (holocaust, vyhlazování obcí a oblastí v Polsku a Sovětském svazu atd.)? Přirozeně hodně lidí, autorů a komentátorů se domnívá, že nám toto právo nepřísluší. My, kteří jsme se událostí druhé světové války nezúčastnili, nesmíme soudit tehdejší vítěze. Oni měli právo vybombardovat Drážďany nebo shodit atomovou pumu na Drážďany, Hirošimu a Nagasaki, právě tak jako Československo mělo právo vyhnat Němce ze svého území.

Jakmile dojdeme ve svých úvahách až tak daleko, je na místě, abychom je zastavili. Uvažujme s chladnou hlavou o tom všem, nejprve o samém posuzování těchto válečných událostí. Je totiž důležité vědět, že při pojednání o jakýchkoli událostech, které se odehrály v minulosti, se posuzování nevyhneme - a to dokonce ani tenkrát ne, když se mu vyhnout usilujeme. Ti, kdo říkají, že nesmíme "soudit" vyhnání Němců, sami je už tím soudí: odmítají jeho odsuzování, jinými slovy souhlasí s ním. Něco jiného je snaha vyvarovat se posuzování, které se omezuje na morální rovinu. I běžné události jsou mnohorozměrné a mnohovrstevné, posuzovány pouze z morálního hlediska se scvrknou na pouhé rozvinuté "ano" a "ne", které snadno ústí v nespravedlivé odsouzení. To bychom se pak v takových událostech, jako byla druhá světová válka, vůbec nevyznali.

Srovnáme-li nezaujatě vyhlazovací nálet na Drážďany s americkými atomovými útoky na Hirošimu a Nagasaki, zjistíme především, že útok na Drážďany byl méně ničivý. Ale rozdíl je v účelu těchto drastických akcí. Srovnání Drážďan se zemí v únoru 1945 nemohlo přiblížit konec války ani o týden (spíš jej mohlo prodloužit), kdežto účelem bombardování japonských dvou měst byla zoufalá snaha amerického vojenského vedení donutit Japonsko ke kapitulaci. Při odsuzování útoku na Drážďany jakoby samozřejmě nevzpomeneme, že na jaře 1945 se rovněž Američané pokusili o podobnou akci. Uskutečnili sérii bombardování japonského hlavního města, při němž Tokio takřka celé shořelo. Ke konci války to nevedlo, a tak prezident Truman usoudil, že je třeba konfrontovat japonský válečný stroj s opravdovou katastrofou - a podařilo se. Nebýt atomové zbraně protáhla by se válka o dlouhé měsíce a válečné ztráty by značně překročily počet obětí v Hirošimě a Nagasaki. Zní to takřka cynicky, ale i taková krutost, jaká postihla koncem války Japonsko, může mít smysl. Jenže - Drážďany to je jiná věc.

Při takovém srovnání je důležitá ještě jedna okolnost, msta. To se týká hlavně Angličanů, kteří měli ve druhé světové válce relativně největší ztráty. Jejich civilní obyvatelstvo ve městech německá luftwaffe krutě decimovala jak na počátku války, tak když se válka chýlila ke konci (V-1 a V-2). Racionální uvažování po šedesáti letech může jen v jisté míře pochopit mentalitu Spojenců, ale přesto je zřejmé, že spojenecké bombardování bylo možno nasměrovat na jiné, vojensky významnější cíle. Angličané však Němce upřímně nenáviděli a svým způsobem jim vraceli to, co od nich zkusili. I když Churchill byl fenomenální politik, rovněž Anglie pod jeho vedením dokázala za války přestoupit, jak již bylo řečeno, vlastní kulturní a civilizační normy.

To podstatné totiž je, že německé civilní obyvatelstvo bylo právě tak nevinným cílem hromadného vyvražďování jako obyvatelstvo kteréhokoli jiného národa. A to přesto, že to tak v Evropě většinou nevidíme. Šedesát let po válce je dost dlouhá doba, abychom to pochopili.