Březen 2005

Mesićův triumf

Matyáš Zrno

V neformální soutěži mezi Srbskem a Chorvatskem o to, kdo má blíže k Evropě, zvítězilo minulý týden (od 17. 01. 2005) na celé čáře Chorvatsko. Srbsko se po několika letech opět ocitlo pod úderem amerických sankcí za absenci spolupráce s haagským tribunálem pro válečné zločiny a šéf zahraniční politiky EU Javier Solana odřekl návštěvu Bělehradu. Ve stejnou dobu v Chorvatsku v prezidentských volbách na celé čáře zvítězila dosavadní hlava státu Stjepan Mesić. Staronový prezident, vnímaný jako garant proevropského směřování Chorvatska, tak pravděpodobně v roce 2009 přivede svou zemi do Evropské unie. Tím dovrší proces probití mezinárodní izolace, kam se Chorvatsko dostalo za desetileté vlády jeho nacionalistického předchůdce, nebožtíka Franja Tudjmana.

Rozchod s minulostí

Nejde však jen o mezinárodní postavení Chorvatska. Snad ještě důležitější je, že Mesićovo drtivé vítězství znamená definitivní rozchod s temnými duchy minulosti. Exploze nacionalismu sice byla v období srbské agrese počátkem 90. let pochopitelná, národní zájmy se však brzy staly uměle živeným pláštíkem pro beztrestné rozkrádání Chorvatska skupinou vyvolených a neomezenou vládu Tudjmanova Chorvatského demokratického společenství (HDZ). Výsledkem byl desetiletý marasmus, charakterizovaný výroky jako „děkuji Bohu, že moje žena není Srbka nebo Židovka“ (Franjo Tudjman) nebo „ještě se nám ti hoši mohou hodit“ (opět Franjo Tudjman, tentokráte o paravojenské skupině, která hluboko v zázemí vyvraždila nevinou srbskou rodinu).

Výsledky voleb jasně ukázaly, že tyto časy jsou pryč. Jadranku Kosor, kandidátku vládnoucích nacionalistů z dnes již poněkud umírněnějšího HDZ, pokořil Mesić v poměru 66:33, zvítězil v 19 ze 21 žup a ve všech velkých městech. Získal tak více hlasů, než se podařilo Tudjmanovi na vrcholu vlastenecké euforie po získání nezávislosti a vítězství ve válce. Na rozdíl od autokratického Tudjmana však neměl v zádech celý státní aparát. Spíše naopak. Zjistilo se, že Mesić byl pod dohledem tajné služby, která se snažila získat informace o jeho soukromém životě a pracovních plánech. Mesićovi se nicméně podařilo, proti vůli premiéra Iva Sanadera (HDZ), prosadit odvolání šéfa kontrarozvědky, což je další úder starým strukturám. Podobným úderem bylo penzionování dvanácti generálů, kteří se příliš pletli do politiky, zveřejňování stenogramů svého předchůdce, ze kterých vysvítá, že donedávna zbožňovaný zakladatel nezávislého Chorvatska byl megalomanem, který toužil po připojení značných částí Bosny a Hercegoviny k Chorvatsku, nebo opakované výzvy k spolupráci s haagským tribunálem pro válečné zločiny. Mesić, který stál počátkem 90. let v první linii boje za nezávislé Chorvatsko, také dokázal podat ruku včerejším nepřátelům ze Srbska a Černé Hory.

I přes Mesićovo vítězství ale nemají Chorvaté cestu do EU ještě zdaleka za sebou. Brusel žádá zatčení a vydání do Haagu generála Ante Gotoviny, obviněného z válečných zločinů. Gotovina je typickým produktem „tudjmanismu“ – někdejší kaprál cizinecké legie, který se díky oddanosti prezidentovi a sňatku se sekretářkou ministra obrany bez jakéhokoli potřebného vzdělání stal jedním z generálů chorvatské armády a také jedním z nejbohatších lidí v zemi. Od roku 2001 se skrývá a existuje dost důvodů věřit, že by to nebylo možné bez tolerance chorvatské vlády. Pro řadu Chorvatů je Gotovina dodnes hrdinou, a tak vláda nechce riskovat. I to se však může změnit. Premiér Sanader se totiž ukázal jako schopný pragmatik – vyhrál loni i díky nacionalistické kampani, aby vzápětí sestavil svou vládu za podpory srbských poslanců a dal zelenou návratu vyhnaných Srbů. Zaklíná se Franjem Tudjmanem, ale ty největší nacionalisty z HDZ vystrnadil a nechal odstranit pamětní desky nejznámějších ustašovců (chorvatských kolaborantů z druhé světové války). Podaří-li se mu vyřešit případ Ante Gotoviny, dovedou Mesić a Sanader, v nesnadné, ale přece možné koexistenci, Chorvatsko do EU.

Krvežíznivé novinářky

V sousedním Srbsku mohou jenom závidět. Tamním prezidentem je sice od loňska reformista Boris Tadić a vláda se také nazývá umírněně nacionalistickou, tím ovšem podobnost končí. Zatímco v Chorvatsku boří busty fašistů z druhé světové války, v Srbsku je staví. Parlament odhlasoval zrovnoprávnění účastníků Titova protifašistického odboje s tzv. četniky, účastníky monarchistického odboje, kteří s Němci častěji spolupracovali, než s nimi bojovali. Zatímco Chorvaté mají na krku jednoho uprchlého generála (a alespoň verbálně tvrdí, že ho chtějí zatknout), Srbové mají do Haagu vydat 12 osob, včetně jedné z největších ryb – Ratka Mladiće, který má na svědomí masakr 8000 Muslimů ve východobosenské Srebrenici. Mladić se skrývá, ale většina obžalovaných je zcela volná. Vláda je totiž odmítá vydat. Když se novinářka rádia B-92 ptala ministra vnitra Dragana Jočiće, jestli hodlá obviněné zatknout, odpověděl: „Vy novinářky jste děsně krvežíznivé, pořád byste jenom zatýkaly…“ Když ředitelka nadace pro humanitární spravedlnost Nataša Kandić vyzývala ministra spravedlnosti Zorana Stojkoviće, aby vyšetřil zprávy, podle kterých se ve spalovnách v Surdulici pálila těla zabitých kosovských Albánců, ministr začal dumat nad tím, že otázka masových hrobů se musí postavit principiálně, a zeptal se Nataši Kandić, jestli myslí i na všechny ty hroby, kde leží Srbové. Vláda tak dlouho mluvila o tom, že spolupráce s Haagem musí být „dvousměrná“ (aniž vysvětlila, co si pod tímto podivným termínem představuje), až USA zmrazily svou finanční pomoc, stáhly své odborné poradce a zakázaly jugoslávským aerolinkám létat do Ameriky (ostatně, piloti stejně stávkují) a Javier Solana odřekl návštěvu Bělehradu.

(Respekt, www.respekt.cz)