Český a slovenský zahraniční časopis  
     
 

Duben 2005


Partizáni z hor na popraviště

Jan Gazdík

Partyzány komunisté po druhé světové válce oslavovali a zároveň v tichosti i popravovali. První fakt je znám, ten druhý vychází najevo až dnes.

Čech Josef Trojan či Slovák Viliam Žingor byli legendárními veliteli partyzánského protinacistického odboje. Trojanovi ani Žingorovi nelze vytknout jakékoliv selhání, a to ani v okamžicích, kdy čelili mnohonásobné přesile jednotek SS. Druhá Štefánikova brigáda, jíž Žingor velel, obstála i v tvrdých bojích u Strečna - tam, kde mnozí selhali.

Po válce byli ve vykonstruovaných procesech oba velitelé obviněni z řady zločinů: mimo jiné i z velezrady, špionáže či z vedení života v rozporu se socialistickou morálkou. Trojan byl popraven 29. prosince 1953. Žingor ho předešel už 18. prosince 1950. Jejich jména - stejně tak jako dalších partyzánských velitelů Jozefa Brunovského, Ladislava Nosáka, Samuela Bibzy, Michala Sečanského, Ladislava Kaliny, Ernesta Bielika či Josefa Vogla - dnes nikomu nic neříkají. I oni byli popraveni či desítky let žalářováni.

Smrtelně nebezpeční

"Mnohá překvapení ,spí' dosud v archivech i proto, že v nich neumíme hledat," míní historik Zdeněk Vališ. Odpověď na otázku, proč se na popravištích ocitli jako "agenti imperialismu" i partyzáni s úzkými kontakty na Sověty, není přesto podle historiků jednoznačná.

"Vadilo například to, že velitelé československých partyzánských brigád či oddílů byli mimořádně silnými osobnostmi, které si nenechaly nic líbit a své názory říkaly pěkně nahlas," míní historik Eduard Stehlík. Pro vznikající komunistický režim byli podle něj takoví lidé nepohodlní. A to tím spíše, že už jednou předvedli, co vše dokážou podniknout pro svobodu země. "Dnes to asi zní jako fráze, ale demokracii měli za tak cennou hodnotu, že byli ochotni za ni znovu bojovat. Už tím byli pro komunisty smrtelně nebezpeční," dodává historik.

Návrat do hor

Nicméně to, co udělal Viliam Žingor na jaře 1949, působí i dnes neuvěřitelně. Shromáždil skupinu bývalých partyzánů a odešel s nimi znovu do hor. Po rozsáhlém zátahu ho ale komunisté dopadli a popravili.

I zde se názory historiků, proč se k tomu Žingor odhodlal, různí: nejspíše šlo o zoufalé gesto rozčarování z poválečného vývoje v Československu. Ortel smrti si Žingor podepsal i neskrývanou averzí ke stovkám falešných partyzánů (lidé jim přezdívali "hovnopartyzáni"), kteří se z kariérismu po válce vyrojili, ačkoliv nehnuli proti nacistům ani prstem. Těmto mnohdy už vysoce postaveným funkcionářům komunistického režimu Žingor, Trojan a další odbojáři překáželi v kariéře.

"Žingor byl vždy mimořádně samostatný. Nezávislost si zachovával i ve válce. Nikdy se třeba nepodřídil sovětským velitelům, byť s nimi spolupracoval," říká historička Zlatica Zudová-Lešková.

Historik Zdeněk Vališ nabízí další motiv vražd a žalářování partyzánů: "K moci se dostali nevzdělaní a často i primitivní lidé, kteří si udělali terč z každého, kdo jen trochu vyčníval, například i tím, že měl rovnou páteř. Anebo jednoduše proto, že pošilhávali po jeho majetku."

A ten Baťův, který prosperoval pod správou Josefa Trojana, byl obrovský. Trojanova smůla byla také v tom, že nebyl jen hrdinou, ale i schopným a vzdělaným kapitalistou.

Dosud nezmapovaná část československých dějin je překvapením i pro Jaroslava Čvančaru, jenž patří k předním odborníkům na protinacistický odboj. "Komunistům se to nakonec přece jen podařilo: tyto hrdiny dokonale vymazali z vědomí lidí," říká historik.

(Český a slovenský svet, www.czsk.net/svet)



Zpátky