Český a slovenský zahraniční časopis  
     
 

Duben 2005


Co znamenala Bushova cesta?

Emanuel Mandler

"Bush si přijel usmířit Evropu", to byla nejčastější myšlenka velkého množství článků a zpráv o nedávné cestě amerického prezidenta na starý kontinent. Tato myšlenka neměla ani trochu urážlivý smysl. Vždyť sám Bush se ve svých vstřícných projevech neobyčejně snažil o to, aby jeho cesta vyzněla v usmiřovacím duchu. Činil tak nejen tónem svých projevů, ale zejména tím, že pokud možno stavěl do popředí otázky společných zájmů, takže konfrontační témata zůstala v ústraní.

Jistým paradoxem je okolnost, že po vítězném tažení v Iráku, které nepochybně ovlivnilo i zvolení Bushe na druhé funkční období, jel americký prezident usmiřovat neúspěšné kritiky. Tento paradox se většinou vysvětloval tím, že Amerika Evropu potřebuje. Ostatně je to tak, alespoň do jisté míry.

To je "kajícný" výklad Bushovy evropské cesty. Stejně pravděpodobný je však výklad opačný, triumfální: po Evropě projížděl prezident Spojených států jako vítěz. Jeho účelem bylo předvést malověrným evropským kritikům vítězící sílu americké demokracie. Dát jim taktně najevo, že škodolibé podkopávání velkorysých podniků supervelmoci není v jejich zájmu. I to je pravda.

Pokud jde o hodnocení Bushovy cesty, máme tedy co činit s dvěma protichůdnými výklady. Který je správný? Oba, jelikož jde o protichůdnost do jisté míry zdánlivou. Je představitelné, že kdyby cíle americké politiky selhaly, odjel by vzápětí kterýkoli státník USA "usmířit si Evropu" podobným způsobem jako Bush? Musel by se ve snaze vyprosit si odpuštění hluboce klanět a přijímat ne zrovna nejlepší a nejvkusnější evropské rady. Asi by se na starý kontinent jen tak nevydal.

Bushova cesta do Evropy byla triumfální cestou vítězného státníka, který se jel usmířit s odbojnou Evropou. Byl to šikovný tah americké politiky. Předvedla, pravda zatím verbálně, že supervelmoc za Atlantikem má zájem o spolupráci s Evropou , že neodmítá kompromisy a že považuje Evropu a USA za dvě části jednoho civilizačního celku, který uctívá společné hodnoty. Mohli jsme ovšem u nás číst a slyšet, že společné hodnoty jsou stará obehraná píseň, která dnes už neplatí. To by vydalo na dlouhé povídání; nicméně George Bush svým zdůrazňováním významu svobody a demokracie hovořil o oněch hodnotách,o nichž nelze pochybovat, že mají základní význam na obou stranách Atlantiku.

Spolupráce Ameriky a Evropy bude obtížná, kdo by o tom pochyboval. USA jsou supervelmoc a jako supervelmoc se budou v dohledné budoucnosti chovat. To se slabé, pacifistické Evropě nelíbí. Rozdrobená Evropa chvátá s integrací, což je pochopitelné. Horší je, že jednotlivé, kdysi významné evropské mocnosti si chtějí dnes klást cíle, které budou možná reálné pozítří. Evropa je politicky ve stadiu adolescence, Amerika je dospělá. Z toho vyplývá její značná diplomatická odpovědnost. Bushova cesta, doufejme, napovídá, že Spojené státy jsou si toho vědomy.



Zpátky