Český a slovenský zahraniční časopis  
     
 

Květen 2005


Čecháčci zkoušení dějinami

Martin Vrba

Kritik, esejista a překladatel Václav Černý, od jehož narození uběhlo v sobotu sto let, byl statečný muž s hyperaktivním mozkem, o němž se v polistopadové éře řeklo a napsalo tolik, že je téměř nemožné – jubileum nejubileum – něco významného přidat. Vyznavači budou obdivovat neobyčejnou erudici a občanskou angažovanost, kritici připomenou jeho nepříjemný antisemitismus a hloupé fráze o „sociální spravedlnosti“ či „sociálním osvobození člověka“; ti velkorysejší pak zajisté odhlédnou od řady věcných chyb v jeho textech.

Výhrady vůči Václavu Černému však ani zdaleka nepřevažují; velký kritik se stal morální autoritou, k níž se většinou přistupuje – zajímavý paradox - značně nekriticky. A to natolik, že urážlivá nadávka Čecháček, kterou soustavně častoval své méně statečné spoluobčany, bývá pokládána div ne za brilantní analýzu. Ničím takovým ovšem není; „Čecháček“ je odporné a hlavně hloupé slovo, a každý, kdo jej používá, byť by to byl univerzitní profesor, předvádí jen trapný nedostatek vkusu. A ani „neprofesorům“ pak samozřejmě nepomůže nějaké to spiklenecké „...jak říkával profesor Černý...“

Tato právě tak nadužívaná jako zbytečná nálepka je však svého druhu klíčem k celé kritikově osobnosti. Přes nepopiratelné analytické schopnosti sahal Černý až příliš často k moralizujícím soudům, většinou pak rovnou k mravním odsudkům. Své emoce a vášně se nejen nepokoušel tlumit, ale dával jim nesnesitelně volný průchod. Stručně řečeno: bral se moc vážně. Všichni jsme pochopitelně zajatci svých lásek (třeba právě v profesorově díle je řada míst, která mám velmi rád) a nenávistí, leč málokdo s nimi obtěžuje bližní tak vytrvale, jak to činil Václav Černý.

Po té, co ve třetím díle svých Pamětí vylíčí českou malost v těch nejčernějších barvách, pokouší se pro ni najít nějakou omluvu a klade sám sobě útěšnou otázku, jak by si s břemenem našeho osudu poradil jiný národ. Vzápětí sice doznává, že ta otázka je poněkud drzá a namyšlená, ponechává ji však vyřčenou. V žádném jiném národě není tolik chamradi jako v našem, ale žádnému také nebyl dán do vínku tak strašlivý osud.

Naše potíže jsou přitom typické i pro ostatní malé středoevropské národy, v tomto ohledu nejsme nikterak výjimeční. Právě toto je hlaví problém (nejen) Václava Černého: nedostatek smyslu pro míru. Není přece nutné ani žádoucí hlásat, že jsme národem s nejpočetnější póvlem, a vzápětí naznačovat, že nás stihl mimořádně krutý osud.

Historik Jan Tesař, který Černého velmi obdivoval a zároveň s ním nesmlouvavě polemizoval, se ve své studii o mnichovském komplexu pokusil vyvrátit mýtus o výjimečných nástrahách, jaké dějiny líčí na náš vytrvalý a houževnatý národ: „Nehledě na všechny báje, Češi nikdy nečelili tvrdému absolutismu, a jen proto mohli vydržet. Středověká Říše ani habsburské Rakousko neznaly opravdový absolutismus. Kdyby měli mít Češi za soupeře absolutní monarchii francouzskou, španělskou nebo anglickou, neměli by vůbec naději – pokud by ovšem urputný zápas nevyšlechtil jinou podobu češství.“ Po Černého vášnivých výkřicích je takováto četba téměř osvěžující: o dějinách, a dokonce i o „našich dějinách“, lze psát střízlivě, bez zbytečného patosu, a nezabřednout na druhé straně do povrchní nevěcnosti, která se spokojí zjištěním, že všude je něco.

(www.bohumildolezal.cz)



Zpátky