Červen 2005

Stát jsem já!

Emanuel Mandler

Tato klasická věta, vyjadřující charakter absolutistické monarchie 17. a 18. století, se paradoxně stala základem současné diskuse o evropskou ústavu, kterou rozpoutal Václav Klaus a jeho oponenti z Evropského parlamentu. Jak už to s jiskrou bývá, okamžitě přeskočila do Česka, zejména když Václav Klaus vytkl předsedovy sněmovny Zaorálkovi, že se postavil na stranu jeho odpůrců: "Nedovedu pochopit, že Vy, jeden z nejvyšších ústavních činitelů České republiky, veřejně schvalujete urážky prezidenta vlastní země," napsal Zaorálkovi. Zaorálek s tím nesouhlasí, tvrdí, a to právem, že nejsme prezidentská demokracie, ale demokracie parlamentní. V článku "Zneuctili nám prezidenta!" pak komentoval Bohumil Doležal Klausovy názory, ústící ve výrok, podle nichž útoky vysokých funkcionářů EP na našeho prezidenta znamenají urážku suverénní země (Mf DNES 25. dubna). Doležal dovozuje: "Náš, stát, jak vidno, je Václav Klaus", a chápe Klausovo počínání jako "pokus o budování autoritativního režimu", proti němuž je zapotřebí se postavit.

Lidem, kteří nejsou ústavními činiteli, neodpovídá Václav Klaus sám. A také tentokrát Doležalovi za něho odpověděl vedoucí prezidentské kanceláře Jiří Weigl ("Přemýšlejme bez osobní zášti", Mf DNES 26. 4. 2005). Píše: "Nejde přece o to, zda je názor prezidenta Klause správný či nikoli. Jde o to, že je to nejvyšší představitel naší země a že si dotyční evropští politici myslí, že takto se k nám či k jiným menším zemím mohou chovat."

Vedoucí prezidentské kanceláře se staví do zákrytu za pana prezidenta a vyjadřuje pokřivenou logiku: verbální útok na prezidenta je útok na nás všechny. Není snad součástí takového uvažování přesvědčení, že stát je Václav Klaus? Že český prezident je bytost posvátná, nedotknutelná? Ale jaké má toto stanovisko v režimu parlamentní demokracie smysl? Každý se může dovtípit podle svých znalostí a zkušeností. Já si myslím toto: Především: Nic není bez vady a smlouva o evropské ústavě teprve ne. Ale o to nyní nejde. Spíš jde o to, že evropská ústava soustřeďuje dosavadní smlouvy a přidává některá nová ujednání, která posilují evropskou integraci. Toto spojení umožňuje euronegativistům, takovým, jako je náš prezident, tvrdit, že nejsou "proti Evropě", ale jen proti evropské ústavě. Prostý občan nemá možnost oddělit obě tato "proti", uhodnout, co je v Klausově argumentaci proti Evropě a co proti evropské ústavě.

Dále: prezident slíbil, že bude prezidentem aktivním, nikoli aktivistickým. Rozvířil však kampaň proti evropské ústavě, a je tedy zřejmé že svůj slib nesplnil. Dokonce jeho kampaň vedla k mezinárodní roztržce. V ní potřebuje hovořit nejen za sebe, ale za nás za všechny. Vydal se velmi odhodlaně cestou absolutistické demokracie, v níž pasoval na stát sám sebe. Ptá-li se Jiří Weigl sugestivně, zda budeme už navždy "držet hubu a krok", měl by se tak ptát v souvislosti s kroky k jakémusi druhu autoritativní prezidentské demokracie, k níž směřuje náš prezident.

Klausova kampaň proti euroústavě tak může přivodit faktické státoprávní změny, dané jednou přijatým a pak už závazným výkladem naší, české ústavy ve smyslu zbožnění prezidenta. To by náš stát opravdu poškodilo.

Klausova kampaň má šanci na úspěch, jelikož je nacionalistická. Je nacionalistická až běda. Českému voliči vůbec nemusí být proti mysli neustálé Klausovo obsedantní připomínání, že euroústava (fakticky integrovaná Evropa) pohřbí naši suverenitu. Populární je i dovozování, že se z ciziny bude možno k nám (rozuměj k prezidentovi) jakožto k jedné z menších zemí chovat tak, jak by si to kupříkladu k Francii nikdo nedovolil (Jiří Weigl). Z nacionalistického základu vychází Klausovo směřování k absolutistickému prezidentství a zpět k izolacionistickému nacionalismu směřuje. Je to groteskní, ale je to tak: o euroústavu jde až na druhém místě. Především jde o to, bude-li naše země svobodnou parlamentní demokracií, otevřenou Evropě a světu, nebo se stane státem, v němž prezidentská autorita omezí styky s Evropou i svobodu projevu.